Červenec 2007

Protektorátní odboj

Tomáš Krystlík

Jako zastřešující odbojová skupina vzniklo Politické ústředí odboje domácího (PÚ), jehož nejvyšší orgán se skládal vždy z jednoho představitele pěti „vládních“ stran - sociálních demokratů, národních socialistů, národních demokratů agrárníků a lidovců - byla to tedy věrná kopie předválečné Pětky. Udržovala přes členy svého nejvyššího vedení, sociálního demokrata Jaromíra Nečase, vedoucího Nejvyššího cenového úřadu, a agrárníka Ladislava K. Feierabenda, ministra zemědělství, styk s protektorátní vládou. Z odborářů a levicových soc. demokratů vznikla další skupina Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Největší organizací však byla tajná armáda, která přijala název Obrana národa (ON), která jako svého mluvčího v zahraničí jmenovala generála Sergeje Ingra a do PÚ poslala jako svého zástupce generála Bedřicha Neumanna (později velitel čs. zahraničního vojska).

Všechny tři odbojové organizace již před vypuknutím války uznaly Benešův nárok na vedení. V den, kdy Německo přepadlo Polsko (1. 9. 1939) vydali Beneš a Ingr pokyny domácímu odboji, aby se omezil na zpravodajskou službu, nenápadnou sabotáž a defétistickou propagandu mezi německými vojáky. Jakmile bude Německo vojensky a morálně otřeseno, mají rozpoutat všeobecné povstání, až uslyší určité heslo ve vysílání BBC. Po obsazení Varšavy Ingr ale rozkaz k ozbrojenému povstání stáhl. Nicméně ON měla být připravena na očekávanou rozhodující bitvu na Západě.

ON si pospíšila s budováním vlastní organizace a již v listopadu 1939 prý měla údajně k dispozici mužstvo pro dvě stě praporů i s důstojníky (sic). Ale nábor byl činěn lehkomyslně, schematicky, takže Gestapo jejich organizaci již na přelomu roku 1939/40 rozprášilo. Například část důstojníků, tzv. prstýnkáři se rozpoznávali podle stejných prstenů z obyčejného kovu - pochytat je pak bylo pro Gestapo hračkou. Když ON znova svou organizaci vybudovala, sledovala tajná armáda i nadále cíl všeobecného povstání. Nový velitel ON generál Bedřich Homola chtěl s asi 100 prapory obsadit pohraniční oblasti, a pokud to okolnosti dovolí, i celou Weinviertel a další části Dolního Rakouska, Kladsko a Slezsko. Obsazení těchto oblastí mimo předválečnou ČSR nebylo diktováno strategickými úvahami, nýbrž zřejmě pouze československými imperiálními choutkami. Další jednotky zamýšlel ponechat pro zajištění bezpečnosti ve vnitrozemí a pro odrážení pokusů o převzetí moci. Žádal proto zbraně pro 100 praporů, ale Ingr mu vzal naději na velké dodávky ze zahraničí. Mínil však, že povstání může být v každém případě podpořeno britským a československým vojenským letectvem.

Zpravodajské spojení s exilem probíhalo většinou buď přes Polsko nebo přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii, stejně jako únikové cesty. Od dubna 1940 mohly odbojové skupiny posílat exilové vládě informace a přání i vysílačkou a touto cestou dostávat situační zprávy a pokyny ze zahraničí. Rádiová stanice, která byla pod kontrolou PÚ, však v květnu 1941 padla do rukou Gestapa a náhradní vysílání mohla radiostanice ON poskytnout jen nedostatečně.

Již v listopadu 1939 získalo Gestapo takový přehled o českém odbojovém hnutí, že rozbilo větší část organizace ON i PÚ. PVVZ vlně zatýkání odolal poněkud lépe a jeho vliv tudíž vzrostl. V květnu 1940 obeslaly tyto tři skupiny paritně sestavený Ústřední výbor odboje domácího (ÚVOD), který po uznání prozatímní vlády Beneše ujišťoval: „Plně důvěřujeme ve Vaše vedení. Vaše autorita u celého národa je obrovská."

V lednu 1941 musel generál Homola čelit výtce PÚ, že ON usiluje o vojenskou diktaturu. Jen v době převratu mají prý „vojenské záležitosti prvořadý význam a rozhodující váhu", avšak ani v této době nemá být „politické vedení vyřazeno". Nicméně se ÚVOD v březnu 1941 shodl na poválečném programu radikálních společenských reforem: „Nejen politická, nýbrž i hospodářská a kulturní demokracie, ne liberalismus a kapitalismus, nýbrž státem řízené plánované hospodářství, spojení zásad kolektivizace... se zásadou soukromé iniciativy a soukromého vlastnictví. Převedení přírodního bohatství do společného vlastnictví a odstranění bídy a nezaměstnanosti účelovým rozdělováním práce.“ Český odboj mínil vést poválečný stát do totality.

Když po porážce Francie nabídl sovětský konzulát ON spolupráci v oblasti tajných služeb, bylo její vedení hned pro. Beneš to schválil. Po přepadení SSSR instruovala londýnská exilová vláda ÚVOD, aby spolupracoval s KSČ nejen politicky, nýbrž aby s ní koordinoval sabotážní činnost, a žádala jej o seznam dosud provedených sabotážních akcí. Nebyl vyloučen rychlý konec války a bylo nutné, aby čs. vláda byla s to v krátké době něco hmatatelného předložit, zejména aby mohla konkurovat polskému odboji. Ještě dříve než došla odpověď, Beneš předal Britům přehled, který obsahoval nehorázné tvrzení, že třetina zbrojní výroby v protektorátu padla za oběť „neodhalitelné sabotáži", což jindy kritičtí Britové kupodivu spolkli. V polovině srpna 1941 Beneš postoupil vedení ÚVOD sovětský požadavek útoků na sklady benzinu a oleje, na železniční transporty a letecké továrny, koncem měsíce žádal generál Ingr z politických důvodů zvýšení sabotážní činnosti: „Musíme s ostatními přinejmenším držet krok." Na podzim a v zimě proto měli seskočit na území protektorátu specialisté vyškolení k těmto účelům. Od srpna 1941 sabotážních akcí poněkud přibylo. Přistoupily k nim ještě krátké stávky a v září jednotýdenní novinový bojkot, který byl dohodnut s exilovou vládou a vypadal jako generální zkouška na velké akce u příležitosti výročí vzniku státu 28. října.

Na druhé straně byla tajná armáda ON po několika vlnách zatýkání tak zdecimována, že její „vedení ve vlastním slova smyslu neexistovalo". Proto se generál Homola rozhodl plánovat jen „na papíře" a se skutečným budováním organizace počkat. Ve své koncepci zamýšlel odzbrojit Němce, zabránit ústupu německé Wehrmacht přes československé území, obsadit letiště a zajistit důležité objekty. Plánoval, že k realizaci potřebuje ze zahraničí materiální výzbroj, zbraně a důstojníky pro minimálně sto praporů. Byla to jen hra na odboj.

Vlna zatýkání, kterou rozpoutal Heydrich v září 1941, zlikvidovala téměř celý ÚVOD a pronikla zejména do rozsáhlé sítě PVVZ a do zbytků druhé garnitury ON. Z této rány se už české odbojové hnutí do konce války nevzpamatovalo. Proto také museli výsadkáři z Anglie, kteří seskočili v prosinci 1941 a v březnu 1942, konat více na vlastní pěst, než bylo původně zamýšleno, a byli často kontaktními osobami udáváni Gestapu (a relativně často s ním i sami spolupracovali - pětina z nich).

Nejdůležitější a nejefektivnější oblastí české odbojové činnosti byla i nadále zpravodajská služba pro spojence. Do Londýna se posílaly zprávy o pohybech vojsk a výrobní údaje. Pro Beneše byly především prostředkem, jak zdůraznit vlastní informovanost a důležitost. Se všemi možnými lidmi volně rozprávěl o nejtajnějších českých aktivitách a též dal zveřejnit zprávy, které předtím předal Foreign Office jako přísně důvěrné. Často prý byl Brity upozorňován na nezbytnou diskrétnost, ale nebyl ji schopen dodržovat. Že tím ohrožoval své informační zdroje v protektorátu mu bylo, jak vidno, zcela jedno.

K sabotážím téměř zásadně nedocházelo ve zbrojovkách a závodech důležitých pro zbrojní průmysl. Je to velmi nápadné a vysvětlení chybí. Určitě to nebylo Werkschutzem, ten tvořilo i ve zbrojovkách relativně velmi málo lidí, jako kdyby válka nebyla. Zatýkalo se za příslušnost k odbojovým organizacím, téměř nikdy za sabotáže. Vyskytlo se pár sabotáží proti přívodům elektrické energie. K nejčastějším sabotážním akcím patřilo přeřezávání brzdových spojek mezi železničními vagony, občas byl nějaký vagon zapálen. Stagnace v sabotážích proti dopravním spojům trval v Čechách do roku 1945, na Moravě do června 1944. Sovětští partyzáni pak používali v těchto akcích trhaviny, domácí odboj si musel vystačit s mechanickými prostředky. Podle toho lze přiřadit k akcím původce. Od konce března 1945 se podíl domácího odboje v sabotážích proti železničním tratím a vlakům začal zvyšovat a jejich akce překvapivě vykazovaly vyšší účinnost než sovětské s použitím trhavin. Přes Českomoravskou vysočinu bylo stále těžší přepravit nákladní vlak bez úhony, ale silnice zůstávaly i nadále zcela bezpečné. Na ostatním území protektorátu byl vliv sabotáží na železniční dopravu malý - provoz na trati byl přerušen maximálně na pět až osm hodin.

O květnovém pražském povstání toho bylo napsáno hodně. K němu jen malou poznámku. Kalvoda dokládá, že pokud by Česká národní rada oficiálně požádala během povstání Američany o vojenský zásah, přišli by na pomoc. Zabránili tomu komunisté, zejména Josef Smrkovský.

V Domažlicích se už 27. a 28. dubna 1945 německý okresní hejtman a tamější vojenský velitel na jedné straně a české zastupitelstvo na straně druhé shodli na tom, že Němci nebudou Domažlice hájit. Německá vojska měla podle této dohody město opustit. Až se budou blížit Američané, mají se vyvěsit bílé vlajky, aby se tak město ochránilo před americkými útoky. Když 28. dubna dopadly na Domažlice první granáty, byly skutečně okamžitě vyvěšeny bílé prapory. Čeští skauti odzbrojili stráž skladu se zbraněmi a uzavřeli německou policejní stanici. Když pak Američané nepřišli, vydali Češi na nátlak jednotek Waffen-SS tudy táhnoucích vše zase zpět, ale nikomu ze zúčastněných se však nic nestalo. Čtvrtého května dosáhli Češi nakonec toho, že Němci nevyhodili do vzduchu kasárna. V den, kdy v Praze začalo povstání, vstoupili do města první američtí vojáci a byli nadšeně přivítáni. Teprve pak se utvořil národní výbor.

Povstání v Plzni vedl národní revoluční výbor, jehož politické spektrum sahalo od KSČ až po ON. 14. 4. 1945 nastoupil do čela Revolučního národního výboru velitel vojenské složky. Ačkoli národní výbor chtěl vyčkával do 7. května, povstání vypuklo už 5. května. Přispěl k tomu, stejně jako v Praze, příkaz protektorátní vlády odstranit německé vývěsní štíty a nápisy. Doprovázeno to bylo demonstracemi, zpěvem hymny a vyvěšováním československých vlajek. Kolem 11. hodiny dorazil konečně národní výbor a převzal radnici, kterou demonstranti už předtím vzali útokem. K mocenskému zvratu došlo rovněž ve Škodových závodech. Tamější národní výbor se podřídil národnímu výboru města. Povstalci se zmocnili i plzeňského vysílače, který ve 12h35 ohlásil osvobození města. Protože německá převaha byla ve srovnání s nemnoha českými ozbrojenci obrovská, zahájil národní výbor odpoledne s německým velitelem Georgem von Majewski vyjednávání. Přestože německé podmínky byly s drobnými bezpečnostními klauzulemi pro národní výbor přijatelné, přesto se národní výbor pokoušel jednání protahovat. Teprve ráno 6. května kolem 5h45 byla podepsána dohoda o příměří. Německé oddíly českému RNV dobyté pozice ponechaly, odebraly jim jen hlavní poštu a telefonní ústřednu. Kolem 8h15 dorazily do Plzně první americké tanky. Američané si od Čechů vyžádali všechny zbraně, zakázali jakoukoli akci na pomoc bojující Praze a už vůbec nebyli ochotni poskytnout pražským povstalcům zbraně nebo dopravní prostředky.

Literatura:

Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 -

1945, Prostor, Praha 1999

Brandes 2, Detlef: Exil v Londýně 1939- 1943, Karolinum, Praha 2003

Kalvoda 2, Josef: Role Československa v sovětské strategii, Dílo, Kladno 1999