Červenec 2007

Čím se kdo provinil

Emanuel Mandler

Za co si můžeme

Seděli jsme s panem Machálkem proti sobě v restauraci Na Kahánku a jako obvykle jsme řešili nejrůznější otázky, zvláště ty, které se týkaly nás a našich dějin.

Pan Machálek mne upozornil, že teď v Lidových novinách fakticky začala diskuse, která by se dala velmi schematicky (ale opravdu velmi schematicky) vyjádřit tak, že jde o to, zda smutný vývoj východoevropských států – zejména náš – jsme si „způsobili sami“, anebo zda byl výsledkem vývoje cizích sil, zejména Sovětského svazu. První názor zastává Luboš Palata, druhý Maciei Ruczaj, o nadhled nad tímto tématem se pokouší Bohumil Doležal v Neviditelném psu 17. 5. Určitě stojí za to nad tím vším se zamyslet.

Řekl jsem, že to má háček. Bohumil Doležal veřejně (a navždy) přerušil styky s naším zapisovatelem, k němuž bychom měli být loajální. Co s tím?

Pan Machálek odpověděl, že s ním, Machálkem, nikdo styky ani nenavázal, ani nepřerušil a i kdyby, v diskusi, je-li správně vedená, nejde o osoby, nýbrž o názory. Ostatně jemu jde hlavně o vyjasnění pojmů a o jejich smysl; to se pana Doležala týká velmi málo. Tak, soudil, dejme se do toho.

Je to jako s mnoha dalšími termíny, začal svou úvahu. Kdybychom chtěli přijít na příčiny toho, co se ve východní Evropě dělo po druhé světové válce, museli bychom přinejmenším začít od středověku a pokračovat ještě hlouběji do minulosti. To přirozeně není možné, a tak se spokojíme s nedávnými dějinami, o které také v současné diskusi jde. Zmatky a konflikty, které se v té době děly, sahají od Balkánu, přes značnou část Německa, přes Polsko, Maďarsko a – ovšem – přes nás. Už pradávno znamenalo toto nahuštění nejrůznějších kmenů s různými zájmy a vlastnostmi menší i větší konflikty. Dokud nevstoupil na scénu nacionalismus, opakovaly se tyto konflikty v různých vydáních, až vznikla v 16. století velká habsburská říše. Jak už bylo řečeno, nacionalismus přispěl k tomu, že vše se změnilo (sám by to nedokázal). V druhé polovině 19. století „rozlomil“ výbuch málem revoluční Rakousko na dvě sice navzájem spojené, ale přece jen dvě části, a to trvalo do roku 1914. První světová válka zahájila století rozpadu velkých nadnárodních celků, Rakousko-Uhersko se rozpadlo a Češi z toho profitovali: po první světové válce dostali vlastní stát – a potud by to bylo jednoduché. Jenomže k tomu, aby měli slušnou většinu ve státě, potřebovali víceméně anektovat své příbuzné Slováky a držet pod kontrolou sudetské Němce, kteří tvořili třímilionovou „menšinu“. Dodejme, že vztahy s částí Poláků, které česká vláda rovněž ovládala, od počátku také přispívaly k neurovnanosti vnitřních poměrů nového státu. A již jsme u oddílu naší promluvy, nazvané

Za co můžeme

O tom, za co můžeme, se hovoří běžně a jaksi neproblematicky. Ve skutečnosti jde o záležitost značně problematickou. Někdy podporujeme své představitele (anebo naopak vystupujeme proti nim) natolik, že opravdu vystupujeme jednotně, jako národ. S klidným svědomím můžeme v takových případech říkat „my“. Příkladů je dost: vznik první republiky, odsun Němců… Jindy je rozdílnost v řadách národa tak velká (období od voleb 1946 do února 1948), že hovořit o tom, co jsme dělali „my“, zkresluje situaci. Je tedy užitečné, hovoříme-li o historických událostech, oddělovat politiku, popřípadě její směry, a obyvatelstvo zvlášť.

My, to znamená náš nacionalismus, můžeme za dvacátá léta první republiky. První republika jako by napodobovala rakouské mocnářství množstvím národů ve svých hranicích (nezapomeňme, že Československo už tehdy byl malý stát) a centralismem, který jim nedovoloval autonomní rozvoj. České obyvatelstvo nechtělo, aby se první republika stala českou obdobou Švýcarskem, aby byla mocensky tolerantní ke všem národnostem, jak to slibovala na mírové konferenci. Když například v roce 1926 vstoupily německé aktivistické strany do československé vlády, nezískalo tím německé etnikum v Československu žádný podíl na moci. V té době už ovšem nešlo jen o německé obyvatelstvo, ale i o slovenský národ, který začal požadovat uplatnění tzv. pittsburské dohody (v podstatě šlo o autonomii Slovenska) a česká politika v nesourodém soustátí kráčela vstříc dvěma událostem, které pro ni znamenaly katastrofu: světové hospodářské krizi a nástupu Hitlera k moci.

Počkejte, vzal jsem si slovo, vy, pane kolego, líčíte tyto události tak, že z toho lze udělat závěr, jako by česká politika mohla zabránit rozpadu státu koncem 30. let. Ale ona přece ani zdaleka neměla takovou moc.

Jistěže neměla. Kdyby učinila takový pokus a nezdařil se, beztak by znamenal nezanedbatelný vklad pro budoucnost. Ale proto ještě nemusíme zavádět do debaty, co by se stalo, kdyby... To je nebezpečné. Nikdo neví, co by se stalo, kdyby se události vyvíjely jinak, než jak se to stalo. V našem případě můžeme pouze vzít na vědomí, že „menšina“ (Němci) se do značné míry chovala tak, jak je to logické. „Menšina“ vždy tíhne k vlastnímu mocnému státu, pokud vznikne v sousedství (ještě v první polovině 30. let zřejmě byla možná jakási dohoda s Henleinem, koncem 30. let už bylo pozdě). A že pro Slovensko, které se nacionálně (také díky Čechům) rychle nacionálně vyvíjelo, bylo neudržitelné vystupovat v roli slabého slovanského kmene, který se liší od Čechů jakýmsi podivným dialektem. Pražská vláda byla neoblomně centralistická a ani Slovákům neustoupila, přestože věděla, co znamená pittsburská dohoda. Takže neurovnané nacionální poměry v Československu během dvacátých a třicátých let přispěly k Mnichovu jistým podílem.

Za co nemůžeme

Samozřejmě, na mnichovské dohodě se podílely hlavně velmoci. Jestliže Francie chtěla mít za svými západními hranicemi nárazníkové státy, neměla se této důležité oblasti v žádném případě zříci. Za spoluúčasti Velké Británie je pozvolna opouštěla, Československo, jehož diplomacie se toho hrozila, nemohlo do tohoto procesu zasáhnout. Posléze nacisté okupovali Československo, napadli (se Sovětským svazem) Polsko a celý západní svět byl donucen ke kruté válce s Hitlerem. Československo se tohoto boje účastnilo svými skromnými silami na straně Západu. A v této situaci bylo něco velmi nedobrého, za co jsme „my“, Československo nemohli. Doležal to naznačuje: „To, že se po přepadení SSSR Hitlerem Churchill a Roosevelt rozhodli pro spojenectví s Rusy, bylo správné, ostatně nic jiného jim nezbývalo. Spojenectví se státem typu Stalinova Ruska má samozřejmě spoustu úskalí a stinných stránek. Problém byl jen v tom, že zejména Roosevelt bral spojenectví s Rusy ne jako účelový pakt ke zničení společného nepřítele, ale jako spojenectví idejí (což se pak zhmotnilo v projektu OSN).“

Toto „spojenectví idejí“ je nesmírně závažné. Těžko vyčítat národům porobeným nacisty, že se těšily na vojáky protihitlerovské koalice, ať už to byli Američané, Angličané nebo Rusové. A těžko vyčítat Západu, že se spojil s Rusy, napadenými wehrmachtem. Řetěz událostí, během nichž se uskutečnilo toto spojení, je však obtížen dalšími fakty, je nesmírně závažný a ovlivnil budoucnost celé Evropy.

Namísto pragmatického, věcného spojenectví států napadených Německem pokusil se americký prezident vytvořit proti nacismu spolek humanitních států. S ohledem na svou vojenskou kapacitu a na významnou úlohu, která mu ve válce připadla, byl Sovětský svaz důležitým článkem tohoto spolku. Jeho vojenské úspěchy (zajištěné mocnými dodávkami ze Západu) vzbuzovaly všeobecnou euforii a vedly k domněnce, že komunistické vedení Sovětského svazu přece jen není tak zlé, jak se povídalo, a že Sovětský svaz se díky válce přerodí v demokratický stát. Naše vědomí (v tomto smyslu vědomí celé Evropy) se posunovalo doleva.

Není se tomu proč divit, řekl jsem. V takovém protektorátě dělali nacisté pseudosocialistickou politiku, zvýhodňující dělníky; jak by se jim socialistické myšlenky neměly líbit?

Uklidněte se, poučil mne pan Machálek, to bylo v protektorátě, který Hitler vyčlenil z bojových akcí, aby pracoval pro wehrmacht. V ostatních státech byly horší podmínky a někde (Polsko) vysloveně surové. Ale právě okolnost, že Sověti bojovali proti nacistům (a nepochybně také proti těmto válečným podmínkám) přispívala k všeobecné nenávisti vůči Hitlerovi, k domněnce, že Rusové to myslí dobře, a k zřetelného posunu obyvatelstva doleva. Tento posun byl u nás jak mezi obyvatelstvem, tak v řadách exilového vedení snad ještě závažnější než jinde.

Za co můžeme II

Vedení exilového odboje nemělo příliš možností. Buď se jednoznačně připojit k Západu (a to obyvatelstvo po Mnichovu nechtělo), nebo k Sovětskému svazu. To by znamenalo tvářit se tak, jako by fakta o totalitních poměrech, koncentrácích, o pronásledování židů a rolníků, o úplné nesvobodě celého života a další trapné úseky sovětského života byl pouhý výmysl, vybudovaný z pomluv. Velká část obyvatelstva to tak brala a vedení odboje (Edvard Beneš) byl postavena před obtížné rozhodování. Beneš musel vědět, že jako vedoucí československého odboje mu zbývá jen zatnout zuby (Mnichov) a zůstat u Západu, ať je to jakkoli těžké. Těžké to bylo nejen proto, že domácí obyvatelstvo bylo od Mnichova zaměřeno proti Západu, s jehož pomocí by se v případě těsnějšího spojenectví se Sovětským svazem nebylo možné počítat, a že stále nepochybnější navíc bylo, že po válce obsadí Sovětský svaz ne-li celou střední a východní Evropu, tedy aspoň značnou její část.

Co měl Beneš dělat? V každém případě neučinil to, zač bychom jej mohli pochválit. Kdyby se aspoň londýnské vedení odboje omezilo na smlouvu s SSSR o účasti ve válce proti nacismu! Ne, Edvard Beneš chtěl mít vše zajištěno víc než stopadesáti procentně. Navrhl Stalinovi, že po válce zorganizuje v Československu revoluci, která vyžene ze země třímilionové německé etnikum, že „bohatým vezme“, jinak řečeno, že revoluce zkonfiskuje velké a větší podniky a že Československo bude stát Sovětskému svazu věrně po boku. Zahraniční vedení odboje tak udělalo mnohem víc než muselo, vždyť Benešovy návrhy jako by byly stvořeny pro přerod Československé republiky v socialistický stát.

Chcete snad říci, že za vznik socialistického Československa nemůže Sovětský svaz?

To opravdu nechci tvrdit, za socializaci východní Evropy jistě Sovětský svaz může, usmál se pan Machálek. Ale to přece neznamená, že my za nic nemůžeme. Naopak. České obyvatelstvo souhlasilo s prvním vládním programem, výtvorem komunistů, deklasované vrstvy pomáhaly při vyhánění Němců, s konfiskací velkých podniků panoval všeobecný souhlas. Když začaly občanské strany (lidová a národně socialistická) klást odpor komunistům, bylo už pozdě.

Luboš Palata se domnívá, že Československo „dostalo od Stalina šanci, nejméně stejnou jako Finsko, být i po válce demokratickým státem. Češi si však ve svobodných volbách v roce 1946 zvolili komunisty.“ Dodejme, že volby v roce 1946 byly „revoluční volby“, vždyť nesměla být opozice. Ostatně, o rok později sovětský zákaz Československu zúčastnit se Marshallova plánu dokazuje, jak nelze srovnat pozici Čechů a Finů. My jsme dostali šanci stát se součástí sovětského impéria a této šance „jsme“ využili.

My jsme zkazili, co jsme jen mohli, ale nemohlo by to vést k tak smutným koncům nebýt poměrů a politiky velmocí, které vytvořily pro takový stát, jako bylo Československo, velmi špatné podmínky.

Víte, pane kolego, ukončil svůj rozklad pan Machálek, nejsem ten pravý,kdo by mohl autoritativně rozhodnout: za toto můžeme my, za tamto oni. Vždycky se politika státu odvíjí v určitých poměrech. Ty byly pro Československo špatné. A československá politika si nevedla o nic lépe.