Červenec 2007

Usídlenci

Emanuel Mandler

Je sice pravda, že vztahy mezi Českou republikou a vyhnanými Němci jsou stabilizované, ale je to pravda, která se každým okamžikem může proměnit v opak. Sudetští Němci se domnívali, že po pádu komunismu nastane doba plodného jednání s českou stranou, velice se však mýlili. Česká vláda s nimi dodnes odmítá jednat. Ve svém nacionalismu se však také mýlila česká politika. Ta se domnívala, že sudetští Němci budou vymírat a brzy vymřou, čímž bude česko-sudetoněmecký problém vyřešen. Sudetských Němců skutečně ubývá, ale celý problém soužití dvou národů, které dříve sílely společnou zem, nejen není vyřešen, ale může snadno v nedlouhé době eskalovat.

Za takového stavu věcí se v Česku značně zmírnily protisudetoněmecké útoky a objevují se dokonce studie věnované dílčím tématům, které jsou objektivní. Čeští nacionalisté se „zakopávají“, a to jak v terminologii, tak v celkovém pojetí česko-sudetoněmeckého konfliktu. Jde o to, aby se nic nezměnilo, protože by to znamenalo oslabení neotřesitelného postavení vyhnání.

Jenomže český ministr zahraničí takové malé, ale důležité oslabení udělal. V rozhovoru s Berliner Zeitung 31. března řekl, že vysídlení Němců po roce 1945 bylo „samozřejmě vyhnáním“ (Vertreibung) a že „pravá jména“ pro to jsou „hrozná“ a „strašná“. Takové prohlášení neodpovídá rigidní české politice, a tak není divu, že reakce na sebe nenechala dlouho čekat.

Ministr Schwarzenberg si ji mohl přečíst v článku Vyhnání nebo vysídlení (Právo 4. 4.) z pera prof. Jana Křena. Zatímco ministr Schwarzenberg považuje termín vyhnání za samozřejmý, zdůrazňuje Jan Křen, že „,samozřejmostí´ termín vyhnání není a jako označení celého tehdejšího tragického dění představuje v oficiální řeči české politiky novum. Dosavadní diplomatické dokumenty, nejen česko-německá deklarace z roku 1997, užívají totiž zpravidla dvojici pojmů: vyhnání - expulsion (či nedokonavé vyhánění - expel) a vysídlení (evacuate).“ A hned se dozvíme, oč jde: „za 2. světové války byla… měřítka hrůzy jiná, než jak se jeví z pohledu mírového dneška... Vzít ale tyto dnešní představy a hodnoty za směrodatné pro hodnocení minulosti je však problematické.“

Pro Jana Křena, jehož profesionalita není problematická, je původně politická minulost (komunistická) směrodatná o hodně víc; on sám se vždy držel oficiální linie. V citovaném článku se snaží umně dokázat, že pokud někoho okrademe, vyhodíme z domu, a aby to nebylo málo, také z vlastního státu, není pojem „vyhodit“ samozřejmý. Podle jeho mínění je termín „vyhnání“ jen jedním z mnoha pojmů, které se používají. Lze se totiž podle něj „setkat s různými synonymy obecně užívaných anglických termínů transfer nebo forced migration (nucené migrace, Zwangsmigrationen) - polské wysiedlenie, wypedzenie… etnická čistka, v Německu ovšem panuje termín Vertreibung.“

Podání prof. Křena vrcholí sémantickým náhledem na oba termíny (odsun, vysídlení). Oba, soudí, jsou produktem studené války, a tak „nekryjí celistvost tehdejšího dění (válku, okupaci, evakuaci, útěk, vyhnání, vysídlení a nová osídlení)… odsun jistě nevystihuje svévole a excesy tzv. divoké fáze, vyhnání zase právní (mezinárodní i státní) rámec organizovaného vysídlení, v němž svévole už nehrály určující roli a na němž se podílely i okupační velmoci.“ Oba pojmy také (a všechny ostatní), nejsou používány libovolně, ale představují rovněž hodnotící soud a mají svou emocionalitu. To je nesporné. Myslím, že pro české nacionalisty by vyhovovala záměna pojmu vyhnanci za usídlenci. Přirozeně, žeVertreibung zcela pokrývá hrůznou celistvost tehdejších událostí; chceme-li ještě nějaký pojem přidat, potom etnická čistka.

V současné době je vyhnání/odsun velkým tématem, říká právem autor. Dnes, pokračuje, je již pořádně zpracováno a veřejnost má k dispozici velmi seriózní kritický obraz tohoto dění. Vše však nasvědčuje tomu, „že veřejnost zná především první, divokou fázi roku 1945.“ Tato „maličkost“ je ve skutečnosti velmi důležitá.

Česká oficiální politika a historická věda došly k závěru, že je zapotřebí přejít do útoku. A tak se vše soustřeďuje na tzv. „divoký odsun“. K němu je dostatek pramenů a dokonce i obrazový materiál. Divoký odsun dnes nikdo nebude bránit a „my“ můžeme tvrdit, že se nebojíme hovořit o zlých skutcích, které páchali naši předchůdci. Takže etnická čistka se změkčuje tím, že vyhnání je pouze „jedním z mnoha pojmů“. Skutečnost se tak obrací na ruby. „Divoký odsun“ byl sice ukrutný, ale byl součástí vyhnání. Kdyby nebylo vyhnání, stěží by došlo k divokému odsunu. Proč česká vláda nejedná se zástupci vyhnanců?

Je pravda, že veřejnost se může přesvědčit o „excesech“. O vyhnání samém se „přesvědčit“ nemůže – nemá od koho a z čeho. O vyhnání ví, že je schválily mocnosti v Postupimi, ale jak bylo prosazeno, o tom česká média mlčí. Píše-li Jan Křen, že na vyhnání se podílely i okupační velmoci, je to pravda poněkud částečná. Okupační mocnosti vyhnání schválily, ale jenom jedna z nich (Sovětský svaz) na něm spolupracovala ve fázi divokého odsunu a pak v Postupimi, kde vyhnání evidentně prosadil Stalin.

A co západní mocnosti? Měly to těžké, zvláště v důsledku sovětské agresivní politiky v Polsku. Proto ještě nemusely schválit vyhnání Němců z Československa. Proč bojovaly za humanitu, když se jí tímto způsobem zřekly? Měli bychom tyto okolnosti znát, abychom pochopili, že i vítězové jsou schopni dělat politiku appeasementu.