Červenec 2007

Zpěvohry

Emanuel Mandler

Seděli jsme s panem Machálkem v restauraci Na Kahánku a cítili jsme se ve své privilegovanosti blaženě nebo, nemám-li přehánět takřka blaženě. Hovořili jsme právě o tom, že když se něco stane obecným jevem, je jedno, jestli se to člověku líbí nebo ne; nic s tím nenadělá. Tak kupříkladu ať jdete na pivo, kam chcete, všude máte před očima televizi nebo hřmotí všelijaká hudba. Nikde se nevyvážete z hluku. A právě Na Kahánku hluk není, proto jsme oba cítili jistou bohorovnost. Mají tam sice reproduktor, ale je puštěný naslabo, takže člověka neruší.

Přitom na panu Machálkovi bylo vidět, že má neustále uši nastraženy na to, co se ozývá z reproduktoru. Těžko to mohl popřít, a tak mi byl posléze donucen vysvětlit, na co vlastně dává pozor. Trochu se začervenal, ale řekl mi to: chtěl vědět, jestli snad také nevysílají tu písničku o základnách.

Málokdy se odvážím smát se tomu, co říká můj moudrý přítel, ale tentokrát jsem se zasmál. Řekl jsem, že kdyby ještě teď chtěl tu píseň slyšet, musel by nejspíš do nějaké hospody ve Zlámané Lhotě. Dneska po ní ani pes neštěkne.

Pan Machálek se přestal červenat a vážným tónem mi vysvětlil, že mu jde jak o tu píseň, tak o ohlas na ni. Uvážíme-li, že píseň opěvuje americkou základnu a přitom je složena na prosovětskou melodii „Dobrý den, soudruhu Gagarine“, pak byl všeobecný odpor nepoměrně menší, než jaký by se dal čekat. Samozřejmě, v produktivním věku je dnes značný počet lidí, kteří o písni o Gagarinovi nevědí, anebo ji zaslechli jedním uchem v dětském věku. Mnohým z nich, možná, je to dosti jedno i teď. Ale co ti ostatní? Vždyť i když možná tenkrát propadli té hezké melodii, to skutečně později nepochopili, že „gagarinovská“ píseň byla součástí protizápadní komunistické propagandy? Ale co můžeme chtít od normálního občana když to nepochopila v těchto dnech ani naše ministryně obrany. A to už je co říci. Ale když to nepochopila, pak ji měl upozornit záporný ohlas na straně pravice na její apolitické chování. A nejen to. Záporný ohlas měl být tak zřetelný, aby bylo jasné, že naše republika není orientována neutrálně, nýbrž civilizovaně, prozápadně. On, pan Machálek, chápe, že to není příliš lehké. U nás je levice dosti silná, Rusko obklíčilo Evropu energovody a nastoupilo k ostrému ideologickému útoku proti americkým základnám v Polsku a u nás. To hraje do ruky našemu nepoučenému lidu. Obyvatelé malých osad se domnívají, že když budou mít základnu nedaleko vesnice, spadne jim raketa rovnou do stodoly. Když jim ministryně obrany začne zpívat na hezkou, ale dokonale prosovětskou melodii, jak je to celé báječné – nevím nevím. Přitom všem se americký prezident před volbami musí tvářit co nejpacifičtěji. To samozřejmě nic není proti našemu pacifismu a, jak se zdá, k neutrálnímu postoji.

Namítl jsem, že ne vždy musí neutrální stanovisko vést ke katastrofám.

Pan Machálek zrudl: Člověče, vy snad nechápete, jak blízko katastrofy jsme. Většinou si Evropané myslí, že obranu obstará Amerika, stačí ale, aby Amerika obranu pouze připravovala a všichni obviňují Spojené státy, že jsou agresivní mocnost. U nás, stejně jako kdekoli na světě, nesmírně záleží na oficiální politice. A ta je to, co nás zevnitř ohrožuje nejvíc; vždyť se pořádně podívejte, jaké u nás máme vlády. I teď chybělo málo a ministryně obrany by americkému prezidentu zazpívala častušky.

Ohradil jsem se, protože tak daleko ještě nejsme. Myslím, pane kolego, že přeháníte.

Ovšemže přeháním. Ale…

A tak jsme ukončili rozhovor o zpívání.