Červenec 2007

Když už i dalajlama (Část 7)

Vlastimil Marek

Dokončení knížky fejetonů o době, duši, mozku a jiném myšlení.

Druhá strana mince aneb globální aikido

Všechno zlé je k něčemu dobré, víme od babiček i z vlastních zkušeností. Co je „dobrého“ na tom, že se válčí v Iráku?

Například to, že Američané (pro stručnost nebudu psát „někteří Američané, „ někteří američtí politici“ atd., víme, oč jde), tak jako my, musí změnit své vidění světa (a oni i my jsme k tomu tlačeni nejméně od 11. září 2001). Dokud byl svět bipolární, a dvě mocnosti se vzájemně hlídaly, politika síly a „zdravé“ sebevědomé agresivity měla výsledky. Jenže svět se změnil.

Jak rychle se dokáže změnit člověk? Zkusme se podívat na „břevno v oku svém“. Nejméně od roku 1990 se i u nás ví, že česká strava je „sebevražedná“, že kouření zabíjí a škodí zvláště těhotným ženám a dětem. Víme, že stavět další dálnice, abychom vyřešili dopravní zácpy, není řešením, že bychom si měli přestat kácet lesy a ničit přírodu kolem. Víme také, že politici voličům před volbami naslibují cokoliv, a pak to nikdy nesplní, že pracovat od šesti hodin ráno a chodit do školy od osmi je každodenní a ještě z Rakouska-Uherska zděděné trauma, atd. atp. Za třináct let od „sametového převratu“ jsme nic z toho nezměnili… Jak pak potom můžeme chtít po Američanech tak hlubinnou hodnotovou a myšlenkovou změnu, jako je uznávat minority a odlišné kultury?

Opakuji: zkusme se na to i v této souvislosti podívat úplně odjinud. Ani Američané, muži, za to, jací jsou, vlastně až tak nemohou: stále ještě jich je z hlediska Evropy překvapivě velké procento brzy po porodu obřezáno. První zkušeností každého takového člověka je tedy poznání, že sexuální orgán je spojen s krví a násilím. A dále, chápejme v této souvislosti i jistou nerozhodnost a neschopnost se domluvit i u našich politiků. I oni, tak jako Američané a většina obyvatel pokrokového světa, byli porozeni obvyklým, zbytečně bolestivým způsobem, a nebyli první vteřiny a minuty života v bezpečí u maminky (všichni jsme oběti obětí). Takový člověk, zvláště pak chlapec, si bude muset celý další život podvědomě neustále potvrzovat svou identitu, nebude schopen vcítění do pocitů či názorů jiných lidí, atd. A celý život bude (třeba jen odlišným názorem politického oponenta) podvědomě naprogramován na ohrožení. A bude-li to Američan, jistě si koupí nějakou tu hezkou a médii tak glorifikovanou zbraň.

Již nejméně dvacet pět let totiž prenatální psychologové vědí, že děloha je prvním ekologickým (a „sociálním“) prostředím člověka, a jak se k němu svět chová, když je ještě v děloze, tak se on bude později, coby dospělý, chovat ke světu. Každá cigareta zapálená těhotnou ženou, dokonce i jen pomyšlení na ni, ohrožuje plod úbytkem kyslíku. Každá sklenička alkoholu nenávratně poškozuje mozkové buňky plodu. Každá utišující injekce v těhotenství a zvláště při porodu „programuje“ plod na budoucí drogovou závislost. Jak to, že jsme od roku 1990 prakticky nezměnili způsob jakým rodíme své děti, tedy svou budoucnost?

Někde jsem četl, že George Bush se narodil velmi komplikovaně (o porodních traumatech svědčí i jeho bujaré a alkoholické mládí, přeřeky atd.). Saddám Husajn byl nechtěné dítě, „vychováván“ otčímem neustálým bitím. Atd.

Chci se ale zmínit o té asi nejdůležitější změně, která nás všechny čeká: radikální restrukturalizace OSN. Vždyť tato „liga gentlemanů“ vznikla jako důsledek světa po 2. světové válce a když se ti velmi dobře placení pánové dokonce snad na něčem shodnou, většinou je možno takové rozhodnutí přijmout až poté, co jej ratifikují parlamenty všech 191 států světa! Dnes, ve světě internetu a ve vteřině propojených bankovních trhů!

Zkusme tedy to špatné, válku v Iráku, brát jako zatím ne dost dobře chápaný proces celosvětové očisty. Jako jakousi horečku („Život je hoření“ Lavoisier), která musí ledacos spálit a připravit půdu pro změnu.

Vzpomeňme na Tibet. Když v padesátých letech Číňané vtrhli do této bohem a Evropou zapomenuté země, také s tím nikdo tehdy nemohl nic dělat. Bylo to velmi zlé. A dnes, po půl století? Podívejme se, kam všude ve světě se dostala autentická tibetská duchovnost (největší centra tibetského buddhismu jsou dnes kromě Indie např. v USA, ve Francii, v Itálii, ale své praktikující stoupence má i u nás). Uvědomme si, jakou autoritou se dnes může chlubit, kdyby toho byl schopen, dalajlama.

Když se Moriheie Uešiby, zakladatele aikida, umění sebeobrany, poté, co zvládl útok sedmnácti obrovitých zápasníků a všechny je nechal ležet bezmocné na zemi, ptali, jaké je tajemství toho, že všechny útočníky zneškodnil, aniž by jim vážně ublížil, odpověděl: „Již před delší dobou jsem si uvědomil, že každý člověk je mým bratrem nebo sestrou. Všichni jsme jedna rodina.“

Budoucí diplomaté v OSN, budoucí moudří politici a manažeři světa, se rodí právě dnes a denně. Chlapci narození nedávno v bývalé Jugoslávii, v Kosovu, Afgánistánu či dnes v Iráku, ale i ti světu vládnoucí, narození ještě ve 2. světové válce či těsně po ní, jsou bohužel „naprogramováni“ k agresivnímu a silovému řešení problémů. Změna ale je možná a dokonce, jak je vidět ze současného vývoje světa, i nevyhnutelně nutná. Jsme totiž (viz výše) prostě poškození a tedy nepoučitelní: ještě není bohužel tak zle, aby mohlo být lépe.

Řešení ale již existují. Informace už tu jsou. Jen je třeba zkusit vidět minci i z druhé strany (a k tomu je třeba si vyčistit „brýle“ jakoukoliv duchovní technikou, tedy pracovat na sobě). Jen si musíme začít klást trochu jiné otázky: ne tedy například jak zničit toho, kdo mne (tím, že je jiný) ohrožuje, ale jak v něm vidět jen více či méně poškozeného bratra a sestru.

Globálního aikida je nám všem třeba jako soli.

Syndrom Bogota

Neschopnost, neochota (a mezi řádky obvyklých vyjmenovávání proč to či ono nejde probleskující podezření z korupce) našich městských a jiných úředníků cokoliv udělat s taxikáři, dopravním chaosem (kriminalitou, úrovní železniční dopravy, těžbou stromů v chráněných parcích, podvody se zakázkami atd., dosaďte sami) a s tím vším související ekologickou krizí ubíjí. Stokrát nic umořilo i osla, říkávala moje babička. Přesto stačí poohlédnout se jinam, přesto by stačilo využít přirozených aktivit neziskových organizací, nebo alespoň si zajít na přednášku.

V kině Aero se nedávno uskutečnila konference „Bez aut“. Kromě možnosti nahlédnout do kuchyně takových nadšeneckých partiček, jako je skupinka kolem časopisu Krotitelé aut (léta vycházejí v angličtině, dnes mají i verzi v češtině, včetně té na internetu www.carbusters.org), se zájemci měli mimo jiné možnost hořce zasmát během prezentace Angličana Johna Whitelegga a nadchnout během sledování obrázků z Kolumbijského hlavního města Bogota.

Oscar Edmundo Diaz (asistent ex-starosty Bogoty Enrique Peňalosy, který během svého tříletého funkční období 1999 až 2001 naprosto změnil myšlení obyvatel tohoto sedmimilionového města) donutil diváky v kině Aero stále hezčími a názornějšími diapozitivy z Bogoty zatajit dech a na závěr nadšeně a mohutně zatleskat.

Za pouhé tři roky se totiž znečištěná, dopravními zácpami denně paralyzovaná megapole změnila ve světový vzor trvale udržitelného městského plánování. Tehdejší starosta E. Peňalosa se rozhodl radikálně změnit priority. Měl k dispozici totéž, co všichni jeho předchůdci. Neustálý nedostatek obecních fondů, byrokratický aparát a jeden problém za druhým. Rozhodl se nezáplatovat (vždy je potřeba opravit či vybudovat chodníky tam či onde), ale řešit. Rozhodl se pro město plánované a budované nikoliv pro auta a nadnárodní korporace, ale pro lidi. Například začal přes obvyklý odpor různých lobby a zkorumpovaných úředníků zakládat parky, pěší zóny, cyklistické stezky, hřiště pro děti. Chodníky k nim vedoucí počkají, ty se dají zbudovat postupně – jednou vybudovaný park už ovšem zůstane nejméně několika dalším generacím. Dnes má Bogota 250 km cyklostezek (a každoroční masové a stále oblíbenější cyklopoutě, například během Vánoc), autobusové expresní linky ve volném pruhu (jsou tak předmětem závistivých pohledů řidičů, uvězněných v souběžných dopravních zácpách, a dokonce si na sebe, jako jediné na světě, vydělají!), nejdelší ulici na světě jen pro pěší – 17 km možností pro děti, cyklisty, procházky, atd.

Stále oblíbenější „neděle bez aut“ vedly k referendu a rozhodnutí, že od roku 2015 budou kromě víkendů i v době špiček a většího výskytu lidí na ulicích (mezi 7 – 9 a 14:30 až 18:30 h) velké části města bez aut, a jednou do roka bude pro auta uzavřeno město celé. Radikálně se snížila kriminalita, občané jsou spokojeni a nadšeni.

E. Peňalosa dnes vyučuje na univerzitě v New Yorku, napsal řadu knih, přednáší po celém světě, a dokonce se mu podařilo vychovat si nástupce, který byl poté zvolen na další tříleté období s programem, na jeho aktivity a vize přímo navazujícím.

V kině bývá obvykle tma, a tak jsem si počkal, až budou účastníci konference vycházet o polední přestávce do vestibulu a na světlo žižkovského dvorku, jestli mezi nimi spatřím některé tváře městských zastupitelů. Nečekal jsem ty u moci, ale alespoň ty z opozice, přinejmenším členy partičky „evropských demokratů“ okolo pana Kasla. Nikoho známého jsem neviděl. Nezbývá než doufat, že tam přece jen někdo z nich byl, a nepromeškal tak unikátní příležitost najít recept na vítězství v příštích nejen pražských volbách.

Zatímco v Hong Kongu řádí virus nebezpečného syndromu zvýšené plicní nedostatečnosti, našim úředníkům, opozičníkům a zodpovědným politikům (a nám všem, kteří tady žijeme) bych přál nákazu „bogotským syndromem“.

Bogota je nádherný příklad, že to jde, když se chce. Že rozhodující je položit si ty správné otázky, nastavit správné priority, a pak už jen konat.

(Už se těším, jak za pár let na čistých a příjemných březích Vltavy, Botiče i Berounky povedou oblíbené cyklostezky, jak bude vnitřní město každý víkend a ve všední dny vždy přes poledne „jen pro pěší“ a Pražané si budou moci přímo na ulicích dát kávu či pizzu a dnes špinavé a páchnoucí ulice si znovu zamilovat, jak se obnoví železniční zastávky Vyšehrad, Vinohrady a postaví se nové a pražský „S-bahn“ rychle čistě a bezpečně dopraví spolu s metrem a upřednostněnými ekologickými autobusy všechny potřebné do města i domů, jak město zbohatne na vybírání poplatků z vjezdu do centra, postaví řadu parků, hřišť, U-ramp a chodníků pro skateboardisty a kolečkové bruslaře, a stane se příjemným místem pro život nás i dalších generací.)

(Ne)dokonalost

Život tropí nejen hlouposti, ale i dokonalé nedokonalosti. Přitom bychom se všichni měli snažit o dokonalosti. Čím se liší holubička na kladině provedená okresní přebornicí od podobné holubičky vystřižené olympijskou vítězkou? Jen tím, že ta druhá má ruce a nohu o pouhé centimetry dál a výš. To, co dělá, dělá dokonale.

Sprinter z Dukly Praha, který nikdy nevyhrál, a sprinter USA s mnoha medailemi v šuplíku, se také na první pohled (kromě barvy kůže) neliší. Přesto je sledování záznamu vítězného běhu na 100 m toho druhého jakousi orgií dokonalosti. Oba trénují téměř stejně, jen ten druhý to má v hlavě srovnanější a, což se málo ví, v rámci uvolnění těla a mysli umí navíc uvolnit hlasivky. Jde o milimetry. Přesto se rozdíl rovná olympijskému zlatu.

O této dokonalosti kolem sebe sním celé roky. Právě pečlivost v závěrečných vteřinách a fázích nějakého díla, výkonu, je známkou dokonalosti. Skláři a zvonaři, kterým v důsledku nepatrného ťuknutí při závěrečném leštění praskne povedený artefakt nebo obrovitý zvon, keramici, kterým se při vytahování z pece rozsype obrovská váza, nebo spisovatelé, kteří si jedním stiskem klávesy vymazali půlroční práci, by mohli vyprávět, že? Při moderování svého rozhlasového pořadu jsem mockrát zjistil, jak moc záleží na stoprocentní koncentraci do poslední vteřiny. Podobně si zcela jistě každý z nás vzpomene, jak jedním pohybem na závěr hodinové přípravy nějakého pokrmu vše zkazil trochou soli navíc.

V Japonsku existují výrobci papíru, kimon, pěstitelé bonsají a další „řemeslníci“, kteří jsou tím, že denně poctivě, zodpovědně meditují svou prací, stvořiteli dokonalých smysluplných a tím i vrcholně estetických výrobků, pardon, uměleckých děl. Lidsky jsou mnozí z nich, čím jsou starší a zkušenější, doslova duchovními mistry. Právě proto v Japonsku existuje titul „Poklad národa“ a je jím oceněn každý takový „mistr“ svého oboru. Dokonalou koncentrací na to, co dělají, trénují vědomou pozornost. Vteřinu po vteřině. A společnost je uznává, ctí a je na ně hrdá.

O to víc pak potěší setkání s naší až exemplární snahou o dokonalost. Asi nejunikátnější český myslitel současnosti, profesor Zdeněk Neubauer, mi konečnou verzi svého šestkrát opravovaného článku do posledního čísla Baraky poslal dva měsíce poté, co byl časopis vytištěn a distribuován. Chápete? Autor posedlý dokonalostí těch několik malinkatých nedokonalostí v hromadě textu nakonec, i když po termínu, a z pohledu naprosté většiny lidí nesmyslně zbytečně, odstranil. Jeho článek sice bude kolovat po světě s několika čtenáři zcela jistě nezaznamenanými stylistickými nepřesnostmi, ale alespoň na dvou místech na světě, ve virtuální paměti počítačů autora a vydavatele, bude existovat ve své dokonalé a definitivní podobě. Dokonalé, že?

Podobnou zkušenost „dokonalosti“ by jak sůl potřebovali naši nezodpovědní (tiskaři, grafici, úředníci, porodníci, zákonodárci a jiní výrobci zmetků), kteří nám vlastní příležitostné pokusy o dokonalost bezohledně rozmetají. A nenechme se mýlit: není to problém planety, světa, ideologie, vlády: je to jen a jen problém konkrétních lidí v konkrétní funkci či pozici. Je to, kromě mnoha jiných příčin, problém neschopnosti rozeznat dokonalost od nedokonalosti.a neochoty si svůj podíl viny připustit.

Dokonalost je na tomto světě téměř nedosažitelná, přesto ale, v zájmu všech, je třeba neustále se o ni snažit a pokoušet. Třeba tím, že ze své strany udělám maximum. Pokud na tom, co jsem udělal, budou nějaké chyby, budu vědět, že byly zapříčiněny vnějšími vlivy, které jsem už ovlivnit nemohl.

Což mi připomíná jinou osobní dokonalou a životem ztropenou nedokonalost. Před lety, když mi vyšlo CD nahrávek tibetských mís s názvem Mana, otiskla MF Dnes recenzi, ve které mi recenzent (anebo horlivý redaktor) název změnil na Máňa. Asi nikdy v životě slovo mana nečetl, byl líný si to ověřit, a tak mu připadalo více české a správnější to, co znal. Poněkud jsem se rozdurdil a požádal náš nejčtenější denník o opravu: za týden vyšla a vše bylo (ve své nedokonalosti) ještě dokonalejší – vydal jsem prý CD s názvem Masna. Jsem téměř celoživotní vegetarián a musel jsem to chvíli vydýchávat. Ale nakonec jsem se mohl nad touhle dokonalou nedokonalostí s kamarády a ženou umlátit smíchy. Co mi taky zbývalo.

Kapka vody (novoroční zamyšlení)

Planeta, na které žijeme (a kterou si ve své megalomanské pýše snažíme přizpůsobit svým rozmarům), žije v docela jiném čase a v docela jiných rozměrech. Takže co pro ni byla jen příslovečná kapka (pevninská deska se jen trošičku zasunula pod jinou), je pro nás lekce z pokory. Co pro oceán bylo jen pár vln, je pro nás zkázou a obrovskými ztrátami.

Programy naší mysli se nám snaží odjakživa namluvit, že příroda je zlá a nebezpečná. Co když jsme ale stále víc příčinou toho, že se Matka Země jednou za (náš) čas zavrtí a sem tam podrbe?

Nevíme toho daleko víc, než víme. A na rozměry planety (či dokonce galaxie) nikdy nedosáhneme (jakkoli dovední jsou a budou členové posádky kosmické lodi Enterprise). Co ale pokusit se pochopit, protože na víc nestačíme, co se děje v oné (příslovečné) kapce vody?

Občas nakouknu do knihy Poselství vody. Japonec Masaru Emoto již delší dobu fotografuje mrznoucí kapky vody, tedy vločky. A zjistil a zjišťuje, že vločky z kontaminované vody (viz obrázek vlevo, v tomto případě z jezera Biwa v oblasti průmyslových závodů) nejsou vůbec vločkami, ale spíše zobrazením chaosu, zatímco vločky z téže vody, na kterou ovšem působili lidé (svou meditací, modlitbou, nebo jen odříkáváním nějakého pozitivního slova – v tomto případě „poděkování“), jsou přece jen opět pravidelnější, harmoničtější.

Co tím chci naznačit je snad evidentní. Co když opravdu přímo, ač pro naše smysly nezjistitelně, ovlivňujeme nejen sami sebe (a své blízké), ale také své okolí a prostředí, a také svou planetu, daleko víc, než se zatím odvažujeme i jen tušit? Už víme, že myšlení výzkumníků ovlivňuje jimi zkoumaný mikrosvět kvarků a atomů, a začínáme tušit, že právě tak ovlivňujeme svým chováním, mluvením, ale i myšlením, také svět věcí v našich lidských rozměrech. Co když ovšem totéž platí i v rozměrech planety?

V případě těchto a podobných fotografií je pak irelevantní spekulovat o tom, jestli byl a je tvar jím vyfotografované vločky „zformátován“ samotnou přírodou, nebo (což by ovšem byl ještě „hmatatelnější“ důkaz o vlivu myšlení člověka na svět, ve kterém žije) přímo myšlením Masaru Emota a členů jeho týmu.

Zpátky k tématu: máme-li na své okolí takový vliv, jak fotky vloček naznačují, negativní zprávou je, že v rozměrech planety sice (našimi smysly) dlouho není vidět, že se děje něco špatného, ale pak stačí „kapka vody“, pohár trpělivosti Matky Země přeteče, a planeta se podrbe, ošije, zavrtí. A zemřou statisíce lidí a turistický ráj se změní v peklo.

Pozitivní zprávou pak je, že přitom stačí rozhodnout se a pak systematicky začít působit na naše prostředí a planetu jinak, pozitivně, léčebně. Je to logické a snad i zarytým materialistům pochopitelné - máme-li na vše zatím vliv převážně negativní (viz stále častější přírodní katastrofy), právě tak ale můžeme mít vliv pozitivní. Jen se do toho dát. Emotovy fotky vloček to jen potvrzují.

Člověk sám o sobě je také takovou kapkou v moři ostatních lidí. Zdánlivě nic nezmůže, jenže my i z lidské historie víme, že pracovitá kapka s posláním a vytrvalostí v ten správný okamžik může spustit dalekosáhlé změny. A nejen ty celospolečenské (viz kapka Buddha, Ježíš, Mohamed, kapka Einstein, Gándhí, Gorbačov nebo Havel).

Vida. Řeklo by se, kapka vody.

P. S.: Tělo každého člověka (a také povrch planety Země) je ze 70% voda.

Lidé, sněte!

Kdo by nechtěl vědět o cvičení, jehož prostřednictvím se může člověk naučit pružnosti, nebýt ovládán zvyky a obvyklými starostmi, dosáhnout vyrovnanosti, jednat obratněji a volit pozitivní odpovědi na vše, co ho v běžném životě potká? To vše totiž nabízí umění snít.

Umění snít ale, jako ostatně vše, co je v životě člověka skutečně důležité, za prachy nekoupíš a v novinách, časopisech, běžných knihách nebo dokonce v televizi nenajdeš.

Když se uspěchaný český hledač senzací a dalších vzrušení rozhodne přečíst si knihu o snech anebo dokonce ze snů sestavenou, většinou tak rovnou podléhá obvyklému „západnímu“ omylu, a z iluzí, které mu vyrábí jeho mysl, se neprobudí. Jako můj někdejší přítel, který se kdysi den ze dne přestal přejídat masem, a začal se přejídat obilím - nepřestal konzumovat.

Dnes konzumujeme už také i knihy a příručky kritizující konzum a dokonce i kurzy nejrůznějších druhů esoteriky a duchovnosti. Jenže, jak píše Tenzin Wangyal ve své knize Tibetská jóga snu a spánku (DharmaGaia 2002), „tím, že si přečteme další knížku o duchovnu, se v našem životě nic nezmění.“

Nedávno jsem se pokoušel naznačit, že kniha jedné české jungiánky Cesta na sever, sestavená z jejích snů, je jen další z dlouhé řady knih, které člověka „neprobudí“ (buddha = probuzený). Tenzin Wangyal o tom (a snad i pro ni) píše: „Dopustíme-li se omylu a uvěříme, že sansárické sny nám poskytují správné vedení, pak se nám neustálá snaha o změny v životě a pokusy řídit se znameními z těchto snů může stát zaměstnáním na plný úvazek. Je to také způsob, jak ustrnout ve svém osobním dramatu a věřit, že všechny sny jsou poselstvím shůry, z nějakého duchovnějšího zdroje. Tak tomu však není.“

Zvídavějším čtenářům tak práci zkušeného tibetského učitele vřele doporučuji a nabízím i pokračování úvah o umění snít (pro pokročilejší), založené na jakési volné recenzi výše zmíněné knihy. Pro lepší ilustraci opět použiji svůj sen (tentokrát z konce 70. let, kdy jsem se již naučil sny ovládat).

Jdu po ulici Budapešti a obchody jsou stále menší a výlohy méně zaplněné. I domy se zmenšují a nakonec vypadají jako někde na jižní Moravě. Nakonec vyjdu do polí a cítím, že má cesta má nějaký daný směr. Jako bych byl něčím nebo někým přitahován. Donutilo mě to zabočit na polní cestu. Kousek ode mne se rozzářil vzduch velmi jasným, ale příjemným a neoslňujícím světlem. Jak jsem se tak blížil, začal jsem rozeznávat, že zdrojem té záře je Panenka Marie (jak jí říkávala babička). Byla přesně taková, jak jsem Ji jako kluk vídával na pouťových svatých obrázcích. Ač zenový buddhista, bylo mi jasné, že duchovnost je Jedna, ač její formy bývají přepestré, a tak jsem kráčel dál, vstříc tentokrát doslova osvícení. Jako ve sci-fi jsem vstoupil do té záře a jako bych se rozplynul v požehnání, neuvěřitelné rozkoši těla a ducha, a v dokonalosti poznání, v tomto případě přesahujícího vše, o čem mne moje kultura informovala. V prostoru mimo čas jsem si to chvíli užil a pak opět vystoupil do pole a aniž jsem se ohlédl, protože jsem věděl, že Panenka Marie ví, že já vím, že ona ví, že já vím, se vrátil na silnici.

Probudil jsem se. Přestože mi tělo ještě půl hodinky žhnulo orgasmicky duchovním žárem, věděl jsem tehdy, že to byl důkaz, že už jsem sice na cestě očisty těla a duše dost daleko, ale zároveň také, že to byl jen sen. A že musím ještě nějaký ten den či týden v zazenu odsedět, než dosáhnu skutečného osvícení.

Víme to už i my na Západě – sny se dají zapamatovat, ovládnout, a využít pro další učení. Zápaďan na internetu najde termín lucidní sen a už může začít. Jenže moudřejší hledač „osvobození“ přece ví, že místo ke kováříčkovi je lepší jít ke kováři. Právě kniha tibetského učitele dzogčhenu (nauky velké dokonalosti) je totiž jakousi praktickou „příručkou či průvodcem tibetskými jógami bönisticko-buddhistické tradice, které využívají snů k dosažení osvobození ze zasněnosti každodenního života a spánku jako prostředku k probuzení z nevědomosti.“

Hned na počátku je zdůrazněno, že nejprve je třeba najít si učitele, poté cvičit meditaci zklidnění mysli, a teprve pak začít se základními cvičeními na zvládnutí snů. „Není kam spěchat“, nabádá autor, který již léta žije na Západě a ví tedy, s kým má tu čest. A pak zdůrazní to, co se sám marně snažím nabídnout českým zájemcům o duchovní Cestu již celé roky, a co Západ stále nechápe, nebo (za pět minut dvanáct před globální katastrofou) neblaze nedoceňuje: „Sny mají největší hodnotu v kontextu duchovní cesty a co více, mohou se dokonce stát duchovní cestou samotnou.“

Samozřejmě, kniha je plna pro běžného českého čtenáře nesrozumitelných tibetských termínů, ale i v tibetské či buddhistické symbolice nepoučený, avšak pozorný a neuspěchaný čtenář, se může pomocí ní vydat a pak i prakticky zvládnout svou Cestu (kamkoliv do nitra své podstaty, nikoliv jen na sever). Najde v ní totiž i počítačovou terminologii (čakry jako různé soubory - files), řadu rozborů snů tibetského lamy, a spoustu cenných a staletími ověřených informací. Např.: „Je pravda, že nás formuje společnost v níž žijeme, ale zárodky toho formování si nosíme všude sebou. Ve skutečnosti je vše, co nás trápí, v naší mysli… Situace, v nichž se ocitáme, jsou pouze druhotnou příčinou našeho utrpení. Prvotní příčinou je vrozená nevědomost a z ní plynoucí touha, aby vše bylo jinak, než je.“

Jenže teprve až se typický Zápaďan nebo Čech pracně a neochotně rozhodne, že by na tom mohlo být něco pravdy, a až mu třeba dojde, že je v tomto ohledu (tak jako i v jiných věcech lidských) naprosto nevědomý (tedy dokonalý ignorant), a až přestane lpět na tom, co mu řekli ve škole, protože sice zvládl vysokou školu, ale „v jistém smyslu je vysokoškolský diplom oceněním za to, že jsme rozvinuli ještě rafinovanější nevědomost“, teprve pak se snad i on začne zaobírat těmi knihami, které ho nasměrují: naučí se je i hledat a nacházet.

Tahle je jedna z mála, které (pokud se chcete nejen pobavit zkonzumováním další dávky emocí, ale něco i pochopit, a případně se vydat na Cestu poznání sebe sama) skutečně stojí za prostudování. Naučí vás snít. Ale úplně jinak, než jste snili doposud a než vám doporučují západní psychologické knihy o snech..

Tak (po letech) znovu: Lidé, sněte!

Změňme zadání

Volební pat, spojený s neschopností premiéra uznat porážku (v jiných zemích by si politici sedli ke stolu a začali jednat, jak z bryndy ven), znovu pádně naznačil nesmyslnost jak tzv. většinové demokracie, tak stranického systému (vynálezu 19. století). A nejen u nás, samozřejmě.

Komentáře jak politiků, tak některých starších komentátorů mlely prázdnou slámu. Svět je totiž jinde a poměry se změnily, nejen politicky.

Řešení je přitom nasnadě: když něco nefunguje, opravme to, ale to, jak je vidno, s našimi „politiky“ nelze.

Nebo to vyměňme.

Inspirovat se můžeme jednou mezi teenagery velmi populární společenskou „hrou“: třicet lidí tancuje v sále, kde je jen dvacet devět židlí. Hudba prudce přestane hrát a všichni si musí najít svou židli a usednout na ni. Kdo to nezvládne, vypadává. Odstraní se židle a hudba znovu začne hrát a lidé tancovat. Nakonec zbude jedna židle a na ní „vítěz“.

Ale znáte to jistě z vlastní zkušenosti: vítězem je ve většině případů ten, kdo trochu podváděl, netancoval, jen se tak kolébal okolo své židle, nebo dokonce jiným podrážel nohy nebo ve snaze nevypadnout ze hry použil své lokty. Navíc – třicet lidí začalo hrát, ale jen jeden zvítězil. Jen jeden je šťastný. Dvacet devět lidí je smutných.

Podle mne je tato hra metaforou současné, stále víc nefunkční společnosti. Na Zemi je dost potravin pro všechny její obyvatele, přesto denně statisíce dětí umírá hlady. Jen velmi malá hrstka lidí má ve svých rukou většinu bohatství. Atd.

Tu „hru“ jsme si ale kdysi vymysleli, abychom se bavili. Aby přinášela radost. Když už radost nepřináší, co takhle změnit její zadání?

Dnes se hraje tak, že v instrukcích je jedna jediná větička navíc: „Je dovoleno sedat si na klín“.

Zmizí první židle, a už jeden sedí na klíně druhému. Odstraníte druhou židli, třetí, čtvrtou, a jen narůstá počet dvojic sedících si na klíně. Nakonec zbude v sále jedna židle, na které sedí člověk, a jemu na klíně sedí další a jemu na klíně další atd.

Žijeme totiž bezprecedentní dobu, kdy pomalu končí panování „hmoty“. Odhaduje se, že zatímco před dvaceti lety obsahoval průměrný výrobek 80% hmoty a 20% informací, již dnes je to naopak. A poměr informací neustále roste.

V oné hře se nakonec obejdeme bez oné „hmoty“: odstraníte poslední židli, a třicet lidí si v kruhu sedí na klíně!

Všichni vyhrávají!

To je to, co mají někteří autoři a duchovní mistři na mysli, když hovoří o věku informací, o blížícím se „konci“ této na hmotě tak závislé civilizace (např. v roce 2012).

Když nám instituce, organizace, metody, které byly kdysi vymyšleny k potěše a užitku tehdejších lidí, dnes začínají spíše překážet než pomáhat, stačí přece jediné: změnit jejich zadání.

Změňme zadání politikům! Stačí přece ustavit takový systém, který by, ve věku internetu, zaručil možnost podílet se na výkonné a zákonodárné moci všem. Politická funkce by mohla být jen čestná, jako odměna za celoživotní zásluhy (a právě tak jako řidič autobusu, i každý politik by musel projít psychotesty).

Změňme zadání výrobcům automobilů! Již před dvaceti pěti lety jsem četl o tom, že vybudování systému pohyblivých třírychlostních, zastřešených a v zimě vytápěných chodníků a potrubní poštu pro dodávky surovin do bytů i obchodů ve městě v 200 000 obyvateli by se za pět let zaplatilo jen na neproplacených úrazových pojistkách a nemocenské - protože by nedocházelo k autohaváriím! A to autoři této studie nezapočítali čistý vzduch a méně stresu atd.

Změňme zadání lékařům! Společnost by je měla platit za to, abychom byli všichni zdraví. A pokud by někdo onemocněl, příslušnému lékaři by se strhly prémie.

Změňme zadání porodníkům! Plaťme je, až když děti, které porodili, dosáhnou v naprostém zdraví věku 7 let, a cílovou prémii jim vyplaťme až podle toho, v jakém tělesném a duševním zdraví se jimi porozené děti dožijí jednadvaceti!

Změňme zadání učitelům! Ať jsou dětem rádci a poradci, ne autoritativní diktátoři. Ať nechají děti hrát si, ať vychovávají šťastné lidi a budoucí umělce a nositele Nobelových cen, a také vědce, kteří si budou hrát, aby si i ostatní lidé mohli hrát.

Změňme zadání bankéřům! Ať půjčují i malé a menší obnosy, obyčejným lidem. Ať pomáhají.

Změňme zadání ekonomům! Ať přestanou otrocky ctít stovky let staré a dnes neplatné makroekonomické poučky, a vnucovat nám ostatním iluzi pokroku a štěstí v neustálém zvyšování výroby a HDP. Ať začnou vymýšlet výrobu zábavných a užitečných malých věcí pro lidi a ne pro zisk, a také lokální vzájemně se podporující sítě šťastných lidí (LETS).

Změňme zadání inženýrům! Ať vymýšlí auta na vodu, ledničky a jiné spotřebiče na světlo (případně na kliku). Ať vymýšlí počítače, které budou děti a nás ostatní učit se učit, radovat, myslet, odpočívat, relaxovat, být tvořiví, hraví a zdraví.

Změňme zadání architektům! Ať kreslí a staví domy a byty, které budou estetickým prodloužením přírody a krajiny, které nebudou potřebovat vnější dodávku energie, ve kterých bude klid a pohoda, a které budou své obyvatele a nájemce regenerovat a těšit. Ať staví města, kde se lidé budou potkávat, zdravit a radovat.

Změňme zadání zemědělcům! Ať vidí v krajině ne zdroj zisku za každou cenu, ale zázrak přírody. Půda a louka a údolíčka a řeky by přestaly být zneužívány (a chemicky vykořisťovány do krajnosti) a staly by se turistickými atraktivními místy odpočinku a obdivu. Dostatek potravin lze vypěstovat i jinak, daleko (perma)kulturněji. Poblíž Přerova nad Labem již od roku 1993 sází jedna důchodkyně stromy, a mezi okolními lány zelí, kedluben, mrkve, cibule a salátu s okurkami na půdě, ve které není ani jedna žížala, dnes již začíná být vidět její dvouhektarový sen plný květů, plodů a motýlů: budoucí Háj moudrosti. Místo pro zastavení, meditaci, úžas nad krásou a rozmanitostí přírody.

Změňme zadání sami sobě! Zkusme vidět i v tom jiném (v té jiné) zázrak stvoření. Tedy ne „on (ona) mi nerozumí“, ale „on (ona) je tak krásně jiný (jiná)“! A stejně tak zkusme vnímat i život sám ne jako problém a boj a příležitost něco urvat, ale jako zázrak, oslavu, radost.

Země je tak nádherná, lidi jsou, nebo by mohli být, tak dokonalí, život je takový zázrak. Všichni bychom mohli být zdraví, zvědaví, hraví a šťastní, jako v té zmíněné, jednou větičkou v instrukcích inovované, společenské hře. Stačilo by změnit zadání…

P. S.: Změňme zadání i sami sobě, vážení čtenáři: přestaňme vypočítávat, proč by nic z toho nefungovalo, a začněme uvažovat o tom, jak by se to či ono dalo udělat, aby naše společnost začala fungovat!

Mužské (po)hnutí

„Muži se ještě bojí“, prohlásila trefně a přesně zakladatelka mateřských center Ruth Kolínská na otázku, jestli přišel čas, aby Češi měli na Hradě prezidentku.

I ženy se bojí, dodávám. Bojí se stát se cele ženami. Stále ve velké většině a navíc dnes už zbytečně používají spíše mužský způsob vyjadřování, soutěžení, dosahování a konzumace. Stále nepochopily, že žena je niterně jiná a tak by měla i fungovat jinak, než muž.

Ony „bitevní“ ženy by rády měly stejné platy (což je pochopitelné a ospravedlnitelné) a vůdčí funkce, ale zároveň si odmítají přiznat a uznat rozdílné evolučně dané výchozí předpoklady mužů a žen. Po mužích chtějí radikální změnu, ale o tak potřebné změně sebe samých neuvažují.

Po letech se i u nás ženy opět začínají scházet a povídat si (žena když mluví, na rozdíl od muže odpočívá), ale místo aby si tak odpočinuly, často se ještě více rozhořčí a rozčílí, protože používají mužský slovník a mužské způsoby: například se brání útokem (i na internetu). Každý adept kteréhokoliv bojového umění (a téměř každá puberťačka když se jí začnou zapalovat lýtka a každá žena která projde dobrým kurzem sebeobrany) dnes přitom ví, že když při útoku agresora povolí a spadne dozadu, využije jeho energie a dostane ho kam chce – tedy na záda (doporučuji těm nejbojovnějším ženám naučit se pracovat s energií protestu a rozhořčení na lekcích aikida).

I ty genderově emancipované ženy podle mne většinou dosud nepochopily, že je třeba „prohrát“, aby zvítězily. Prohrát v tom mužském smyslu slova, a zvítězit přijetím, odpuštěním, tolerancí, objetím, tedy ženskostí. Podlehly mužské propagandě, neuvědomují si, že ve školách se učily z učebnic, které psali muži, a podřizovaly se pravidlům, která zavedli zase muži. Ještě nezjistily, že jsou v pasti mužských pravidel svého oprávněného rozhořčení.

Navíc ženám zatím nedošlo, že jsou to ony, které „dělají“ muže. Matky v prvních šesti sedmi letech své syny dominantně programují, co se týče emočního aparátu, na celý další život. Těhotné ženy si zase nechaly muži vnutit mužský způsob porodů a nedochází jim, jak jsou tím manipulovány a odsouzeny k celoživotním problémům. Špatně porozené (hormonálně tak neotevřené a předčasným nebo medikalizovaným porodem i duševně nerozvinuté) ženy pak špatně rodí své dcery a všechny dohromady „vychovávají“ své syny k vnitřní nejistotě, z níž vyplývá vnější agresivita a snaha o dominanci (v rodině, partě, zaměstnání či vůči přírodě).

Jak připomíná Stanislav Komárek, už Arthur Koestler, syn mimořádně dominantní matky, postřehl, že totalitní státy jsou jakousi pervertovanou podobou tohoto vztahu, že podobně tomu bylo i se vztahem Marie Terezie ke svým „dětem“ v podobě států a národností v rámci Rakouska-Uherska, nebo že dlouhodobé pokusy nastolit „sociální“ stát, který se o své občany postará (nejde o veřejný prostor, vzdělání atd., ale o tendence všechny objímat a zároveň znehybňovat včetně až do soukromí jdoucí kontroly) jsou jakousi karikaturou mateřské, chtělo by se napsat „opičí“ lásky.

Znovu a znovu jsem překvapován tím, že ženy na mých přednáškách a kurzech stále naprosto netuší, jak jsou jiné než muži (příslušné knihy jsou přitom běžně k dostání již hezkých pár let), a jak je úžasné, že to právě my a právě dnes, poprvé v historii lidstva, už to víme a můžeme tak změnit i důsledky své dosavadní mnohagenerační ignorance.

A tak když vyprávím například o typickém muži, který bezradně stojí před otevřenou lednicí a volá na svou ženu, že to máslo tam prostě není, a žena přiběhne, sáhne a vítězoslavně máslo vytáhne - abych naznačil, že způsob vidění muže je tunelový (musel se stovky tisíc let soustředit na nějakého toho loveného jelena na obzoru), zatímco vidění ženy je prostorové a vůkolní (jahody rostly všude kolem) - ženy v sále se srdečně smějí a nadšeně si mezi sebou sdělují, že ten jejich je právě takový slepec.

Nedávno jsem ale hned poté apeloval na ženy, aby naproti tomu zase nechaly svému muži aspoň kousek v bytě, který (třeba jen tím, že celý byt pravidelně uklízí) ony ovládají, aby tak i on měl alespoň symbolický kousek svého místa, kousek azylu, jen pro sebe. A aby proboha nevytíraly či neluxovaly pod svým mužem, když zoufale sedí na poslední volné židli v bytě! Že to je neuvěřitelné ponížení a životní ohrožení jeho poslední jistoty!

Zatímco ženy nechápavě koukaly, o čem že to mluvím, muži začali spontánně tleskat!

A v očích žen jsem zahlédl záblesk hlubinného překvapení a snad i náznak pochopení…

Pochopení obrovských rozdílů mezi ženami a muži ve způsobu vnímání reality a z toho vyplývající (po celá poslední tisíciletí bohužel nepovšimnuté) individuální i celospolečenské důsledky. Pochopení naznačující další nezbytný vývoj – když už se totiž ví PROČ, pak cesta k JAK je už jen otázka úmyslu, času a trpělivé praxe.

V tomto smyslu jsou ve svém myšlení jak muži, tak i ženy, podobni alkoholikovi nebo drogově závislému: dokud si nepřiznají, že jsou zaslepeni svým (vzájemně tak odlišným) způsobem myšlení, dokud si nepřiznají, že myslí a vnímají zcela odlišně (tak jako dokud si alkoholik nebo drogově závislý nepřizná, že je alkoholik nebo drogově závislý), řešení a vzájemné pochopení nenajdou.

Mimochodem, muži a ženy se navzájem potřebují daleko víc, než si ti i ony zatím dokáží přiznat a představit. A ženská hnutí existují již staletí, ale i ty nejradikálnější feministky se, když čas otupil ostří jejich aktivit a slov, většinou ke konci života provdaly.

Co chci ale teď zdůraznit, protože to je historický a převratný úkaz, je onen kratičký okamžik, kdy muži začali tleskat. To se mi stalo u nás poprvé. Na tyhle a podobné přednášky a kurzy jezdí a chodí v naprosté většině ženy a muži jsou tak vždy v menšině. A dosud se buď báli projevit jinak, než ženská většina, anebo jim prostě, i když jich bylo víc, nedocházelo, že i oni se musí „probudit“. Že i oni potřebují svá mužská hnutí, že i oni musí začít o roli muže v čase změny svobodně a bez obav diskutovat. Hledat a nalézat sami sebe. Doba, technologie a počasí se mění, zrovna tak je potřeba, aby se změnily ženy, ale i muži.

A tak když tihle muži začali (jako jeden muž, aniž by si cokoli řekli) tleskat, něco se i u nás pohnulo. Něco hlubinně důležitého (jak pro tyhle jednotlivé muže, tak pro mužskou část nejen naší populace) a něco dějinně transformativního a pozitivního bylo právě nastartováno.

Byl jsem dojat a nadšen zároveň: i v mužích se, konečně, něco (po)hnulo.

Když už i Dalajlama

Setkání zástupců světových náboženství, které se v rámci Fora 2000 uskutečnilo v roce 2003 ve Smetanově sálu Obecního domu, bylo hojně navštíveno a potěšilo všechny zúčastněné. Fotografové se při honbě za nejcivilnějším portrétem slavného Tibeťana ochotně téměř ušlapali, ochranka prokázala dost síly a zdvořilé razance, pořadatelé dostatek profesionality, aby všechny udrželi v zájmu všech v mezích slušnosti, řečníci a řečnice pronesli to, co se od nich čekalo, a 14. dalajlama své jako vždy spatra pronesené úvahy zakončil výzvou k úsměvu – a skutečně se mu svou bezprostředností podařilo kýžený úsměv vyloudit na tvářích téměř tisícovky přítomných.

Václav Havel panel uvedl, princ Hassan bin Talal z Jordánska moderoval, rabínka Julia Neubergerová z Londýna, křesťan Tomáš Halík a biskupka církve evangelické Jana Šilerová z Prahy, arciopat buddhistické školy Tendai Kakuhan Enami z Japonska, muslim Mustafa Cerič z Bosny a Hercegoviny a nakonec i 14. Dalajlama měli ve svých vstupech zareagovat na pět předem daných otázek:

Je žádoucí a možné striktně oddělovat náboženství a politiku, jak se o to snaží liberalismus a sekularismus v posledních stoletích na Západě?

Musí spojení náboženství a politiky nutně vést k neblahým koncům, nebo se otvírají i možnosti plodné spolupráce?

Co je možné udělat proto, aby mezináboženský dialog se nestal salónní záležitostí určitých úzkých vrstev, nýbrž aby skutečně ovlivňoval tvářnost našeho světa?

Na jaké úrovni a v jakých oblastech by měl tento dialog dnes především probíhat?

Jaké zábrany mu stojí v cestě a jak je možné je překonat?

Evropané se otázek drželi, a byli jeden po druhém naléhavější (muslim nejapelativnější), Japonec při čtení svého příspěvku nezjistil, že vypadl překlad, ženy byly ženštější než muži, Dalajlama nejbezprostřednější. Po Multireligiózních shromážděních ve Svatovítské katedrále v letech 1997-2001 (kde se alespoň modlilo a meditovalo) a loňské diskusi na téma Role a odpovědnost náboženství v dnešním světě vlastně nic nového. Kdo si o tom chce přečíst, může navštívit www stránky Forum2000. Jenže tohle všechno je dnes prostě k ničemu.

Netuším, jestli i dnes existuje někdo, kdo na takováto shromáždění (další se v Praze konalo jen o týden později) jde s úmyslem dotknout se skutečné duchovnosti, nebo ji dokonce zažít. V zenu se často užívá rčení „Čtením o koláči se nenajíš“, v tomto ohledu bych to vyjádřil takto: „Posloucháním řečí o duchovnosti duchovnost nezískáš a ani nezažiješ.“ A kdybych chtěl být ještě tvrdší, tedy realističtější, poznamenal bych k návštěvníkům takovýchto akcí ve stylu Franka Zappy: „Naprostá většina přítomných by duchovnost nepoznala, ani kdyby je kopla do zadku.“

Chápu, že hledači duchovna by rádi jakousi imaginární duchovnost získali ze samotné blízkosti takového dalajlamy, ale to byste, vážení, museli vedle něho sedět několik hodin denně několik měsíců, aby něco z jeho nadhledu, vnitřního klidu a promeditovaných let zarezonovalo ve vaší mysli. On sám, chudák, musí mít stále častěji pocit štvance, protože ho neustále někdo honí a fotí (když vše skončilo, ani já jsem neodolal a šel blíž k pódiu, ale protože jsem neměl nejnovější a nejdražší přístroj, získal jsem, jen nebo právě proto, tuhle fotografii, o které se domnívám, že celkem přesně ilustruje jeho roli a pozici v současném světě honby za čímkoliv, třeba senzací nebo duchovností).

Dalajlamovi se na toto další „setkání zástupců náboženství“ moc nechtělo a původně se chtěl objevit se svým vstupem jen na posledních deset minut. Přiznám se, že jsem naivně čekal, že prostě jen všechny pozdraví, stručně vysvětlí některou ze základních meditací, a pak budeme všichni, řečníci, organizátoři, fotografové, politici i prostí návštěvníci z lidu, meditovat. Samozřejmě se tak nestalo. A tak jsem několika novinářům a přátelům strčil do kapsy svou verzi zamyšlení na dané téma (Není Cesta k duchovnosti, duchovnost je Cesta) a v klidu pozoroval šrumec.

Jenže dalajlama mne příjemně překvapil! Ve své řeči se totiž lehce dotkl skutečných příčin nejen současné krize: začal totiž hovořit o tom (parafrázuji volně, jak jsem si to zapamatoval), jak důležitých je prvních šest let života každého člověka, ve kterých se formuje jeho emoční výbava na celý život, jak moc nás ovládají některé emoce, jak mnoha z nás schází pozitivní emoční základ (mými slovy - nehladila nás maminka, nechválili nás). Publikum se usmívalo a třeba i něco pochopilo. Já sám jsem se tetelil nadějí, že snad konečně začnou řečníci, hledači, ale i vykonavači dobra brát v potaz porodem a následnou (ne)výchovou prakticky nezvratitelné, a stylem vzdělání a masových médií do nás všech většinou nevědomě a neuvěřitelně účinně vtloukané negativní způsoby vnímání světa, od kterých se pak odvíjí prakticky všechny neduhy současného světa. Když už i dalajlama… říkal jsem si, tak snad si toho lidi začnou všímat, začnou o tom přemýšlet, a nakonec snad určitě možná, když budou stát v mlze a po kolena ve vodě, jim dojde, že „čtením“ (o duchovním koláči) se nenasytí a nasloucháním řečí o problémech světa a monologických výzev k dialogu se skutečné duchovnosti nepřiblíží ani o milimetrový krůček.

Když už i dalajlama… znělo mi dlouho v uchu. Když už i dalajlama…

KONEC

(Vlastimil Marek: Když už i dalajlama. Fejetony o době, duši, mozku a jiném myšlení, Nakladatelství Stehlík, Volary 2006, 178 stran, doporučená cena 170 Kč, ISBN 80-86913-00-7, kontakt k autorovi: barakan@volny.cz. Knížku si je možné si objednat v Nakladatelství Stehlík, Brixovy Dvory 194, 384 51 Volary, tel. 388 333 519, e-mail: ivos.stehlik@tiscali.cz, www.knihystehlik.com)

Zpátky