Červenec 2007

Skrznaskrz Czech

Sinclair Nicholas

Když jsem se jednou vracel ze Států, seděl vedle mne v letadle úplně neznámý Američan, který mi povyprávěl celý svůj životopis. Viděl ve mně Američana, ale já jsem ho poslouchal jako Čech. Převyprávěl vše včetně rozvodu a proč k němu došlo a přidal všechny možné osobní detaily, s jakými bych se já, Čech, náhodnému spolucestujícímu v letadle nikdy nesvěřoval.

Někdy si kladu otázku, zda to, že se ze mne stal způsobem myšlení Čech, nenarušilo mou schopnost lidsky nefalšovaného jednání s cizími lidmi. Když mi tak povídal o svém životě, usmíval jsem se a byl jsem vlídnost sama, ale v duchu mě napadlo, že ho mám vlastně tak trochu v hrsti. V tom spočívá dvojakost české nátury, mé české já nevyjímaje. Když se Čech usmívá, dokáže si přitom myslet něco úplně jiného, než co se mu zračí v obličeji. Možná je to tím, že Češi prožili čtyřicet let s dvojí tváří, jednu navenek a jednu do domácího použití. Můj poměr k neznámému Američanovi opanovalo pomyšlení, že já o něm vím mnohem více, než se kdy bude schopen dozvědět on o mně. A to je myslím český pohled na věc. Kdybych neuměl uvažovat do jisté míry česky, nedovedu si představit, že by mě v souvislosti s neznámým člověkem něco takového vůbec napadlo. Neviděl bych v tom svou výhodu, ale spíše cosi, co nás dva sbližuje.

A tím se dostávám k otázce důvěry. S podrobnostmi ze života se mi svěřoval proto, že vycházel z předpokladu důvěry, což je americký způsob myšlení. Naopak já bych se jemu, cizímu člověku, s ničím osobním nesvěřil, protože vycházím z předpokladu nedůvěry, což je fundamentální český princip. Získat zpátky jednou ztracený elementární smysl pro důvěru mi připadá nesmírně těžké a zároveň mě to inspiruje k zamyšlení nad situací v české společnosti, která je mým domovem. Lidé by tady potřebovali víc důvěry k sobě navzájem a více důvěryhodnosti sami v sobě. Důvěra je tmel, který drží pohromadě lidská společenství. A právě pocit čehosi, co by spojovalo, je dneska v české společnosti slabý. Jsme každý sám a odkázáni jen na sebe, spolehnout se můžeme leda na nejbližší rodinu, na které nám záleží, zatímco ostatní kolem prostě ignoruijeme. Právě kvůli této absenci smyslu pro společenství působí české prostředí tak uzavřeně a studeně.

Nepřítel naslouchá

Domnívám se, že řada Čechů považuje Američany za přehnaně družné a dětinské. Češi si možná neuvědomují, že Američané nikdy nežili ve společnosti, kde prořeknout se před nesprávným člověkem mohlo znamenat cestu za mříže. Zkušenost Čechy naučila, že společnost může být hodně nebezpečná a zrádná. Možná právě tohle zformovalo uzavřeného ducha české společnosti. Pouštět se otevřeně do hovoru s cizími lidmi prostě bývalo nebezpečné. Otevření a hovorní neznámí proto Čechům připadají nepřijatelní a divní a asi trochu dětinští nebo jinak postrádající to, čemu Češi říkají zdravý rozum.

Potrestán průvodčím

Jednoho nádražního rána jsem si chtěl označit jízdenku, jenže strojek, který je tam od toho, jednoduše a prostě nefungoval. Oslovil jsem průvodčího, sotva jsem se ocitl ve vlaku, ale v tom okamžiku se z něho stal drsnej jízdenkovej polda, který nekompromisně vyžadoval vysokou pokutu za urážku veřejného dopravního prostředku neoznačením jízdenky. Ptal jsem se, jestli mi nevěří, že strojek na nádraží nefunguje. Ne, to ho vůbec nezajímá, on postupuje přesně podle předpisu. Češi by si měli dávat pozor, aby je slepé plnění kdejakého předpisu jednoho dne nezavedlo do horoucích pekel (jako se to kdysi stalo Němcům). Každý malý český úředníček, toaletářka nebo průvodčí má svoje předpisy (když jim to vyhovuje), zatímco jinde mohou hordy banditů tunelovat a plundrovat a každý předpis a zákon, který se jim nehodí, prostě obejdou, poruší nebo rovnou ignorují. Ale proč se to děje? Předpisy se totiž nevztahují na kamarády, kterým je třeba se zavděčit.

Průvodčí dobře věděl, že jsem právě nastoupil, že jsem se nesnažil vyhnout placení. Nejspíš věděl i to, že strojek na jízdenky nefunguje, ale rozhodl se být na mne malicherný a zlomyslný a vyžadovat pokutu. Za pomoci předpisů se mě snažil ztrestat, jak nejvíc to jde.

Přítel tady a tam

Zásadní rozdíl mezi Američany a Čechy je následující: Američan se člověku přiblíží na tři palce a někdy (drastickým způsobem) zjistí, že rozumnější by byly tři stopy. Čech se člověku blíží ze vzdálenosti tří stop a někdy (s příjemným překvapením) zjistí, že si může dovolit daleko menší odstup. Možná to přímo vyplývá z existence formálního vykání, které kdykoli později umožňuje nabídnout tykání čili přechod na důvěrnější formu vztahů.

Já jsem potřeboval několik let života mezi Čechy, než jsem začal vnímat společensko-kulturní souvislosti ukryté za vykáním a tykáním. Jakmile si člověk osvojí používání dvou různých úrovní jazyka, otevře se mu úplně nový způsob uvažování, který se stane součástí osobnosti. Znamená to začít myslet částečně jako Čech a nedá se to vyjádřit pár větami či odstavci tak, aby tomu Američan porozuměl. V zásadě se dá říci, že Američané vycházejí z předpokladu, že cizinec je přítel; podle českých východisek je každý cizinec prostě cizinec. Přátelské a blízké vztahy nevznikají automaticky; mohou se vybudovat časem, pokud si to zasloužíte. To má své dobré i stinné stránky stejně jako americké způsoby.

My Američané považujeme za přítele skoro každého, chceme, aby nás lidé měli rádi stejně jako my je. Naše snadno navázaná přátelství jsou pak často jen iluzorní. Když jde Američan na velkou party, přítel je každý, koho tam potká. Česká společnost má na lidi realističtější pohled a s důvěrou očividně zachází úsporněji. A proč ne, vždyť důvěru je třeba si zasloužit, ne? A jak je to s úctou? Podle mě je nejlepší důvěřovat si ve společnosti navzájem, jako by důvěra byla něčím na způsob univerzálního platidla. Ale úcta by měla přicházet až po zásluze, ačkoli všechno má i své nevýhody. Snadno a rychle projevovaná důvěra v americkém střihu společnosti celkově svědčí a přispívá k otevřenému a přátelskému ovzduší – v porovnání s množstvím konfliktů, které zažívám v české společnosti, vypadá ta americká velmi laskavě a povzbudivě. To je jedna z kladných stránek otevřenosti, důvěry a nezasloužených úsměvů. Ve srovnání s nepřístupností a odstupem, který znám z české společnosti, vypadá Amerika mnohem příjemněji. Jenže poznat, kdo v tom množství přátel je opravdový kamarád, je pak daleko těžší. Mnohem hůř se rozeznává, co je míněno upřímně, a co ne.

Nedůvěřuj a prověřuj

V Česku musí člověk zacházet s důvěrou obezřetně jako had. Její zneužívání je tu příliš běžné, byť i pro nepatrný zisk. U auta mám vždy zamčené všechny dveře a řadicí páku zařazenou na zpátečce a uzamčenu, což je vymoženost, kterou Amerika nezná. Strašně rád nechávám na parkovišti stažená okna u auta – když jsem v Americe – protože v autě potom není tak hrozné horko. Udělat to v Česku by byla naprostá hloupost. Ve Státech se nikdy nebojím, že mě okradou nebo podvedou, ale vždycky mi trvá měsíc až dva, než se zbavím své „normální“ české psychologie. Nevzdávám se sice naděje, že důvěra a poctivost vedená etikou časem zesílí a začne v české společnosti převládat, ale jsem si vědom toho, jak jsme na tom dnes. Nazval bych se v tom ohledu optimistickým realistou, což je za daných okolností maximum, co Čech může chtít. Optimistický realista je člověk, který jezdí v autě bez rádia a s koly bez poklic, ale přitom věří, že přijdou lepší časy – s muzikou a nazdobenými koly.

Podvod, to je chytrá zkratka

Od chvíle, kdy jsem přijel do Česka, pozoruji kolem sebe absenci etiky a nezájem o ni. Vidím ji i v podvádění většiny svých studentů u zkoušek, aniž si někdo dělá hlavu s tím, jestli je to správné nebo špatné. Se stejnou zkušeností se mi svěřila řada dalších učitelů angličtiny. Zjevně šlo o běžnou praktiku. Studenti vlastně ani nechápali, proč mi jejich podvádění vadí, když je zkouším. Podvody, krádeže a zpronevěra se staly do té míry běžnou věcí, že se začaly považovat za pouhou chytrou zkratku k cíli. Mnozí mezi mými studenty to brali tak, že dopracovat se k dobré známce dlouhým studijním úsilím je dobré leda pro hlupáky. Takovou filozofii nepochybně převzali od dospělých Čechů, kteří jim před očima předvádějí tytéž postoje. Nechci označovat své české bližní za lidi bez etického smyslu – přinejmenším vůči mně se prokazují jako velmi čestní lidé – ale mluvím obecně o stavu země.

Byl jsem nemocnéééj

Děkuji Čechům, že mě naučili zpomalit a nedělat si starosti jako Američan upjatý na plánovací kalendář. Tenhle pohodový přístup je de facto příjemnější, ale překonat původní americké sklony není jen tak. Po tolika letech mezi Čechy už rozumím filozofii „pohody“. Vnímám ji a žiji podle ní, čas si plánuji tak, abych nikam nemusel spěchat, vždyť přece vím, že se spěchá, aby se čekalo. Češi vědí, že co si předsevzali, to také dosáhnou, snaží se plánovat tak, aby na všechno měli dost času – a co na tom, že se někdy zpozdí? Když se chtějí vyhnout něčemu nepříjemnému, vždycky se to dá okecat oblíbenou větou: „Byl jsem nemocnéééj.“ (To předlouhé závěrečné é znamená omluvu a zároveň vyjadřuje naprostou vystavenost na milost a nemilost osudu a bezradnost v situaci, kdy se vážně nedalo nic dělat.) V devíti případech z deseti dotyčný nemocný nebyl, spíš měl na práci něco lepšího nebo se mu prostě nechtělo, ale nahlas zapochybovat o jeho nemoci by bylo nepředstavitelně surové.

Když jsem běhal kolem své první knížky, dospěl jsem do bodu, kdy jsem dřív, než se dotyčný stačil nadechnout k výmluvě, kontroval slovy: „Hele, chápu, že jsi byl na smrt nemocnéééj, ale kdy podle tebe bude hotový to, co se mělo udělat, než tě ta hrozná choroba postihla?“ Z gramatického hlediska je použití obdoby pasivního „se“ v angličtině zřejmě méně časté než v češtině; Češi chápou, že „se neustále objevují problémy, jimž se nedá zabránit“. Tohle oblíbené české uvažování v kategoriích pasivního „se“ mě rozčilovalo tím, jak mi bralo otěže z rukou; Američan ve mně zvyklý na energický přístup a jasné „udělám“ nevyhnutelně upadal do deprese.

Američan věci prostě udělá, u Čechů se to nějako zvládne. Deset let zoufalství a roky strávené ve společnosti plné falešných odkladů na mně nevyhnutelně vykonaly své. Na termínech už mi nezáleží. Vždyť on ten elektrikář nakonec stejně přijde. Chválabohu za mou českou stránku. Jsem rád, že mi víc záleží na chuti k jídlu než na práci.

(kráceno)

(MFDNES)