Červenec 2007

Býti antikomunistou nestačí

Bohumil Řeřicha

Motto: „Jediným kriteriem pravdy je praxe"/z marxleninské filozofie/

„Blahobyt nikdy nebyl skutečným cílem komunistické společnosti. Skutečnou hodnotu pro stát měl jedině důkaz nadřazenosti komunismu nad zbytkem světa“ /Raymond Rehnicer:Tráva a sloni, Prostor, Praha 1992/

„Komunismus je pokažená verze západního poselství. Ponechává si z něj touhu dobýt přírodu a zlepšit úděl chudých, avšak obětuje to, co bylo a je duší tohoto nekonečného lidského dobrodružství - svobodné bádání, svobodu diskuse, svobodu kritiky a svobodu volby" /Raymond Aron: Opium intelektuálů, Mladá fronta, Praha 2001/

Co je komunismus a antikomunismus jsem se měl dovědět v anoncované besedě 21. 5. 2007 na půdě naší slavné Alma mater se senátorem Martinem Mejstříkem a zástupcem studentů Ondřejem Slačálkem. Martin Mejstřík je známým zastáncem zrušení a zakazu propagace komunismu včetně naší současné parlamentní KSČM. Naopak Ondřej Slačálek zastává názor, že antikomunismus je nebezpečím pro demokracii. Naučil jsem se vždy nejdříve protagonisty vyslechnout a až nakonec vznášet námitky, diskutovat. Při projevu pana Slačálka, jsem se cítil, jako bych byl na přednášce VUML, kterou jsem kdysi absolvoval s vyznamenáním. Ukázal se jako velice zdatný rétor a perfektní manipulátor, který by dokázal strhnout masy. Splnil naprosto svoji úlohu.

Zklamáním bylo pro mne vystoupení senátora Mejstříka. Již jeho pozdní příchod něco naznačoval. Má naprostou pravdu, že komunismus je zločinný systém, za kterým jsou miliony zničených lidských životů. Než jsem se dokázal zorientovat, přistihnul jsem se, že mu fandím a odsuzuji studenty, kteří se někdy jeho výrokům smáli. Během jeho projevu jsem seznal, že způsob, jakým argumentoval, jeho nadřazenost, kterou dokazoval studentům, že jsou hloupí - i s takovými připomínkami, zda se prý vůbec nalézá na akademické půdě - včetně jeho odchodu z místnosti, jsou pro mne naprosto nepřijatelné. Vítěz, jestli se to dá tak nazvat, byl pro mne pan Ondřej Slačálek. Tento mladý chytrý muž, na moji otázku, jak si představuje komunismus, mi odpověděl, že si dovede představit komunismus na základě soucitu a solidarity. Když jsem mu řekl, že jsem komunistou byl, odvětil s naprostou upřímností, že jsem ho odzbrojil.

Mluvil jsem s některými studenty, kteří se v době pádu komunismu narodili a nebo se batolili kolem svých rodičů. Říkali mi, že vědí, že by se měli ptát, čím komunismus byl. Pochopil jsem, proč s tak závažným tématem naší minulosti pro ně nepřijatelným způsobem interpretace nemohl senátor Mejstřík uspět. Oni systém zla nezažili. I když dnešní doba vyvolává řadu otazníků, mají možnost svobodně myslet a vyjadřovat se. Na nás, pamětnících a na jejich docentech spočívá povinnost jim vysvětlit, že většina z nás kolaborovala, aby měla klid, aby neztratila pracovní místo a že řada z nás z různých pohnutek dokonce udávala. Měli by se ptát, proč na počet obyvatel bylo nejvíc komunistů ze všech zemí světa v tehdejším Československu (už před válkou).

Jako bývalý komunista, jsem se mnohokrát po cinkání klíči všem omlouval s vědomím, že jsem spoluodpovědný za zpupný, panovačný a nesnášenlivý systém, který 40 let tuto společnost dusil s tím, že má ona nastoupivší společnost povinnost, zvláště vůči milionům obětí (za Maa v Číně v době míru zahynulo přes 70 milionů nevinných), jejich pozůstalým, nebo ještě žijícím říci jasné NE komunismu, fašismu a nacionálnímu socialismu.

V besedě padl i názor, zda lze dávat rovnítko mezi těmito zly. Jistě, zrůdná a v historii ojedinělá filozofie Hitlera propagovala vyhlazení celých národů a ras, Stalinova filozofie byla filozofií zotročení národů a tříd a využití levné pracovní síly vězňů. Z hlediska nejcennějšího, lidské svobody, není mezi oněmi formami rozdílu. Ze svého pohledu říkám ne antikomunismu ve stylu pana senátora Mejstříka, který aplikován, by byl ohrožením demokracie, ale říkám na druhé straně ne, komunismu, nacionálnímu socialismu a fašismu. Všechny mají stejný základ v populismu a nacionalismu s popřením lidské svobody.

Paradoxně velkou šanci s vytěsněním těchto zel navždy na smetiště dějin má sociální demokracie. Musela by ale se jasně distancovat od komunismu metodou, která je jí historicky vlastní, tzn. metodou zdravého rozumu, reforem mírnou cestou a demokracie. Současná KSČM se netají, že je radikální levicovou stranou a hlásí se k revolučnímu myšlení. To značí, že je v zajetí staré metody, metody násilí a revoluce, že současná Paroubkova Česká strana sociálně demokratická tuto výzvu není schopna realizovat. Osobnosti, jako jsou bývalí komunisté Škromach, senátor Štěch, předseda revizní komise Starec a jiní, nejsou schopny se odtrhnout od své minulosti a tuto stranu ve svém prospěchářství poškozují. Společnosti v Evropě, které prošly „sovětským komunismem" se potřebují vrátit k tomu, co je historicky ověřené, ke zdravému rozumu, víře, empatii. Nemusí to být jednoznačně náboženská víra, nýbrž víra v dobro a lidství.