Červenec 2007

Hlučínsko

Josef Schima

Hlučínsko na severovýchodě republiky je z východu ohraničeno Odrou, z jihu řekou Opavou, ze severu polskou hranicí, v severovýchodním směru končí těsně před Ostravou a v jihozápadním těsně před Opavou. Rozlohou je to nevelký kraj, celkem 316 km2 a cca 50 tisíci obyvateli. Největším sídelním městem je Hlučín (cca 15 tis. obyvatel), dále to jsou Kravaře, Dolní Benešov a ještě asi 40 dalších obcí. Je krajinou rozlehlých úrodných lánů, zelených lesů a vodních ploch, která je na východě orámována Beskydami a na západě Jeseníky. Oplývá nejen přírodními krásami, ale také množstvím dochovaných kulturních památek, pestrou škálou architektonických zajímavostí, pracovitostí lidí.

Hlučíňané jsou Slezané prusští a jejich sousedé ze třech stran jsou Slezané rakouští. Že se v důsledku jiného dějinného vývoje Hlučínska vyvinula i jiná mentalita jejich obyvatel, je přece samozřejmé, vždyť i Moravané jsou jejich mentalitou naprosto jiní než Čechové – obzvlášť jižní Moravané.

Hlučínsko bylo od roku 1742 do roku 1920 součástí Pruska a Německa. Proto se Hlučíňánům hanlivě říká Prajzáci – Prušáci, od německého Preußen. Největší manifest proti připojení k Československé republice se uskutečnil v Ratiboři 14. 5. 1919. V neoficiálním referendu vyslovilo totiž celých 93,7% obyvatelstva Hlučínska přání zůstat v rámci německého státu. Intervenovalo se u šéfa dohodové mise v Berlíně, protestní telegramy se posílaly vládám Francie, Velké Británie a USA, hlučínské ženy psaly papeži, delegace z Ratiboře neúspěšně přesvědčovala Masaryka a Tusara, aby se Hlučínska zřekli, někteří němečtí armádní činitelé nabízeli za uskutečnění plebiscitu na Hlučínsku vojenskou podporu ČSR v případě ozbrojeného střetnutí s Poláky o Těšínsko. Vše marně. Vojenský zábor území proběhl 4. 2. 1920 pomocí 3. moravského pluku v Opavě. Obyvatelstvo tento „průvod“ naprosto ignorovalo a vůbec nevyšlo z domů.

Po připojení Hlučínska k tehdy nové Československé republice proti vůli převážné části hlučínského obyvatelstva, obdrželi Hlučíňané automaticky, aniž o to žádali, československé občanství. Protože stát nemůže své občany jen tak libovolně občanství zbavovat, zůstali, bez ohledu na novou státní příslušnost, Hlučíňané i nadále občany Německa. Stalo se tak bez jakéhokoliv jejich přičinění. Hlučíňané o to ani nežádali, ani se o to nikoho neprosili a tudíž není ani jejich vinou, ani jejich zásluhou, že jsou dnes v postavení občanů dvou států. Původní obyvatelé dnešního západního Polska, připadlého po 2. světové válce Polsku, jsou stále občané i Německa, původní obyvatelé Alsaska-Lotrinska mají kromě francouzského nárok i na německé občanství, obyvatelé jižního Dánska jsou také německými občany a nikdo se nad tím nepozastavuje.

Z toho vyplývá, že Hlučíňané nemusejí o německé občanství žádat, nýbrž se jim vystavuje písemné potvrzení, že je mají, protože už jejich předci byli německými občany a pro nový čs. stát neoptovali.

Něco jiného je otázka národnosti. Z dějin je známo, že národnostní státy vznikaly teprve v 19. století, že do té doby se o národnost málokdo staral. Každý mluvil tak, jak ho rodiče doma naučili a s problémem národnosti neměl nikdo problémy. Teprve 19. a pak 20. století vyzdvihly politické a kulturní osobnosti některých států národnost na nejvyšší příčku vlastenectví, což, jak víme, přineslo a stále ještě přináší ve světě nemálo utrpení, zášti, zloby, nenávisti a válek. Pro příklady netřeba chodit daleko. Namátkou: nacistické Německo, Balkán a bylo by neupřímné, kdybych neuvedl i Československo v letech 1945-47. Rozebírat zde tento problém by přesáhlo rámec tohoto článku. Nicméně si neodpustím citovat alespoň dva významné muže, kteří se k této problematice už dříve vyjádřili. Rakouský spisovatel Franz Grillparzer už v předminulém století varoval slovy: „Od humanity k nacionalitě, od nacionality k bestialitě“. Mýlil se ? Nebo jsou tu slova Václava Havla , která pronesl při setkání české a německé mládeže v Poličce v roce 1996: „Není absolutně žádnou mou zásluhou, že jsem se narodil jako Čech, Němec nebo Argentinec, to samo o sobě nemůže být důvodem k hrdosti nebo dokonce k pocitu, že jsem lepší než jiní. Jsem-li pyšný na to, že jsem Čech a to mi stačí k sebevědomí, tak jsem sice Čech, ale jsem vůl!“

Tvrdá slova, pravdivá. To ovšem neznamená, že máme náš pocit sounáležitosti k tomu či onomu národu zapírat nebo dokonce se za něj stydět. To určitě ne, ale rozhodně mu nemáme přisuzovat větší význam než mu patří. Že se někdo narodil třeba ujgurské matce na Sibiři, za to ho přece nemůžeme zatracovat, nebo stavět do postavení méněcenného. To nejmenší, co musíme, je projevovat vůči každému respekt, ať pochází odkudkoliv.

A pro úplnost. V Německu (a zřejmě i v celé západní Evropě) neexistuje ani na jediném formuláři kolonka „národnost“. Ta není důležitá, důležité je pouze občanství a při dnešním spojování Evropy se i toto změní.

Češi se budou muset buď dřív nebo později se svým přehnaným důrazem na nacionalitu a svým šovinismem rozloučit. Každý se k nějakému tomu svému národu hlásí, ale má právo tak činit bez nátlaku a beze strachu před jakoukoliv diskriminaci. Vím, že to pro mnohé není a nebude snadné, ale jiné cesty není. Možná, že mnohé čtenáře překvapí skutečnost, že matka prvního prezidenta ČSR Tomáše G. Masaryka byla Němka (otec Slovák) a matka nejvyššího sudetoněmeckého pohlavára Konrada Henleina byla Češka. Je třeba k tomu něco dodávat?

Na základě mnichovské konference bylo Hlučínsko 8. října 1938 připojeno přímo k Altreichu a nikoli k Sudetengau, jako většina odstoupeného území. Hlučínsko bylo tedy přičleněno přímo k německému Slezsku a stalo se součástí okresu Ratiboř v opolském vládním obvodu říšské provincie Slezsko (od roku 1941 provincie Horní Slezsko). Akt navrácení jednoznačně vypovídal o povědomí německé strany o neoddiskutovatelné příslušnosti obyvatelstva i samotného území k Německu.

Tento fakt měl ovšem i svojí stinnou stránku, která byla spojena s povinnou službou mužů ve wehrmachtu v průběhu 2. světové války, což mělo za následek strádání, stovky mrtvých, vdov a sirotků. Není proto divu, že ve většině hlučínských obcí postavili občané svým padlým a ztraceným spoluobčanům pomníky, což je ze strany nehlučínských spoluobčanů velmi často kritizováno k nelibosti pozůstalých, ale i ostatního hlučínského obyvatelstva. Mnozí si neuvědomují, že tyto pomníky nebyly postaveny z nostalgie k Německu a wehrmachtu, ale na paměť utrpení manželů, otců, dědů, příbuzných a kamarádů ve válečném běsnění. Dodnes traumatizuje část hlučínských rodin spor o právo si připomínat jejich památku.

Další problémy vznikly při posuzování národnosti hlučínského obyvatelstva. Jsou to Němci nebo Češi? Jestliže si Masaryk a Beneš v roce 1920 vynutili připojení Hlučínska k Československu se zdůvodněním, že tam žiji Češi, tak se nemohlo po roce 1945 tvrdit, že tam žijí samí Němci. Dilema se vyřešilo ve prospěch obyvatel Hlučínska, to znamená, že nebyli na základě Benešových dekretů pokládáni za Němce a nebyli vyhnáni do Německa. Vystěhováni byli pouze největší nacističtí křiklouni z Hlučína a z Kravař, z ostatních obcí to byli maximálně jednotlivci.

Hlučíňané po připojení k ČSR po 1. světové válce nemuseli optovat pro české občanství, obdrželi ho hromadně s možností ho nepřijmout, což někteří skutečně učinili. Ti se pak dle tehdy platného práva měli vystěhovat do Německa. Někteří se vystěhovali, většina však zůstala a vystěhování dlouho z různých důvodů odkládala až do roku 1938, kdy Hlučínsko připadlo zpět Německu. Po druhé světové válce pak ti, kteří hromadné udělení československého občanství tehdy neodmítli, byli i nadále čs. občany, ti, kteří ho tehdy nepřijali, byli i nadále cizinci. Když se chtěli čs. občany stát, museli o občanství zažádat. České úřady jim velkoryse čs. občanství přiznali. To pak pro ně mělo nepříznivý dopad - nemohou si nechat potvrdit německé občanství, protože si dobrovolně požádali o udělení cizího a obdrželi ho. Všichni, kterým bylo čs. občanství přiděleno a oni ho neodmítli, jsou na tom paradoxně lépe - německými občany jsou dodnes.