Červenec 2007

Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi

Rudolf Schnittner

Otiskujeme se svolením autora na pokračování knihu Rudolfa Schnittnera Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, které vydalo Nakladatelství H & H Vyšehradská, s. r. o., 2006, stran 192, 169 Kč, ISBN 80-7319-045-1

4

Jendo,

ptáš se, proč nebyla vyhnána naše rodina? Odsun asi 3 milionů lidí nelze samozřejmě provést za několik měsíců. Byl to v mírové době největší „transfer" v dějinách lidstva vůbec. Vyhnání začalo po konci války v květnu 1945 a skončilo začátkem roku 1947. To je zhruba čtyřicet pět tisíc lidí za týden. To nezvládl ani Milošević, co dokázal Edvard Beneš. Měl v Londýně na zorganizování odsunu německého obyvatelstva z Čech pět roků.

V následujícím přehledu uvádím počet německých vysídlenců, kteří přijeli v železničních vozech v době od konce dubna do konce září 1946 z Rumburska /Šluknov, Varnsdorf, Rumburk/ do Bavorska, do země, která vedla jejich přesnou evidenci:

22.4. do Mellrichstadtu 1 200

24.4. do Augsburgu 1 209

30. 4. do Augsburgu 1 202

7. 5. do Dachau 1 202

11.5. do Treysu 1 204

18. 5. do Řezna 1 200

23. 5. do Řezna 1 200

28. 5. do Řezna 1 213

31.5. do Řezna 1 203

27. 8. do Böblingenu 250

24.9. do Fuldy 1 157

27.9. do Böblingenu 296

Je to pro mne pocit, který nedokáži popsat. Jen do Řezna přišlo v květnu 1946 a navíc pouze z Rumburska 4 816 osob. Řezno bylo město, kde se dalo v 9. století prvních čtrnáct českých knížat pokřtít a tímto aktem se Čechy připojily jak hospodářsky, tak kulturně k německé říši. Poté byli do Čech povoláni knězi. Ti ovšem nepřišli sami. S nimi přicestovali řemeslníci, kteří stavěli kostely, umělci, kteří ty kostely zdobili, malíři, řezbáři, hudebníci, kteří v kostelech a v sídlech velmožů hráli a ovšem i rodiny všech příchozích, které se následně v Čechách usadily. Nepochybně se velká část z nich v průběhu staletí v zemi asimilovala. Stali se z nich Češi. Jak rychlý je to proces, víš sám, Jendo: máme řadu společných známých, kteří říkají, že jejich rodiče jsou Němci, ale oni sami už německy neumějí, a to po pouhých padesáti letech.

A co kdyby se někteří z těch, kdo přišli v jedenáctém nebo ve dvanáctém století na Rumbursko, kdy se tato oblast „rodila", ať řemeslník nebo kněz, Čechy nestali? Všichni tito naši prapraprarodiče pracovali na Rumbursku do roku 1945? Vím, že je k tomu zapotřebí velké fantazie – a ostatně o to ani neběží, jestli ano nebo ne. To jsou moje pocity, když jedu kolem Řezna a míjím ho po dálnici. Jsou tam i naši sousedé? Nebo přítel za školky? Nebo někdo jiný? Dnes má Řezna asi 130 000 obyvatel. Kolik jich je z Rumburska, nevím. Kolik jich je celkem za Sudet, rovněž ne. Asi dost.

Určitě se s vyhnáním v roce 1946 smířili. To není dnes už podstatné téma. Podstatná je dnešní situace. Ted ještě všichni čeští poslanci, podtrhuji všichni!, považují Benešovy dekrety za správné. Dekrety, které toto vyhnání oficiálně umožnily. Můžeš pak s nimi diskutovat? Jak se ti řezenští Rumburáci v roce 2003 na to dívají, nevím. Vím však, že německé Řezno má uzavřeno partnerství s českým městem Plzní.

Řezno je jen příklad – do Augsburgu přišlo 30 000 osob, do Mnichova asi 100 000 ...

Rozčílil jsem se tak, že jsem si dal sklenku frascati, znáš přece moje zvyky v pití, nacpal si fajfku – a jsem zase schopen soustředit se na psaní.

Při odsunu a způsobu jeho provádění vina či nevina vlastně vůbec nehrály roli. Nebyl brán ohled na děti, nemocné, ženy a starce. V zásadě šli všichni a hned. Výjimky ovšem byly – a ta zas ti vybraní museli zůstat, i kdyby nakrásně jít chtěli. Prioritou bylo zachránit průmysl v pohraničních oblastech dosud osídlených Němci, než se lidi z Čech a Slovenska zapracují. Tak můj „papá" čekal a my samozřejmě s ním, až dojde řada i na nás. Ale stále byl „klid", nikdo nás k odsunu nevolal. Po devíti měsících čekání (mezitím se už narodil můj bratr) chtěl už táta tu nepříjemnou nejistotu ukončit. Určitě to nebylo snadné odejít z vlasti do neznáma, ale ta situace v Rumburku byla už neúnosná. Pamatuji si, že jsem jako dítě musel jít jednou týdně do kina, kde nám byly promítány filmy o tom, co se odehrávalo v nacistických koncentrácích. Teprve potom jsem měl nárok na potravinový lístek. Byly to metody, okoukané asi od gestapáků, použité ovšem tentokrát i vůči dětem. Táta požádal o tzv. dobrovolné vystěhování a pak jsme zase jen čekali a čekali. Povolení k vystěhování bylo uděleno 9. 2. 1946.

8. dubna 1946 přišel následující výměr. Věc: Dobrovolné vystěhování – vyloučení ze seznamů. Pod bodem 3 stálo: »Jste zaměstnán v podniku důležitém pro hospodářský život jako specialista – síla zvláště kvalifikovaná atd.« Tak jsme čekali dál, než se čeští a slovenští řemeslníci stanou tou potřebnou kvalifikovanou silou. Myslím, že v roce 1947 byl jak nucený, tak dobrovolný odchod zastaven. Avšak proč, to opravdu nevím. Když se dnes, Jendo, dívám na naši tehdejší situaci, tak mám dojem, že s námi bylo zacházeno jako s otroky. Podle oficiálních zpráv přišli prý po květnu 1945 do pohraničí tzv. zlatokopové a všelijaká lůza. Toto podání (anebo snad spíše tradice) mělo však uklidnit špatné svědomí českého národa: my, Češi, jsme přece civilizovaný národ, my taková zvěrstva neděláme.

Sudetským Němcům je koneckonců jedno, kdo raboval jejich majetek, zda to byl stát, tedy oficiální Benešova vláda, nebo nějaká česká lůza. Co je pryč, je prostě pryč. Ale to nebyly bandy nějakých raubířů či zlatokopů. Velký sen prezidenta Beneše, který už v roce 1919 vyhlásil „stát Čechů" (tj. bez Němců), se tedy uskutečnil. Dnes se po něm jmenují náměstí, mosty, ulice, ale to je vaše záležitost. Co mě však zaráží, je, že dvě třetiny Čechů to vše pokládají za správné. Jendo, vždyť vy jste kulturní, civilizovaný národ! A od roku 1989 jste prý také demokraté! Jak je možné ještě po padesáti letech lít tohle do hlav mládeži? Vždyť to bylo jednoznačně barbarské! Jendo, kdybys mi tenkrát na Sicílii jen jednou větou řekl: „Rudo, co se s vámi po válce dělo, bylo nesprávné...". Schluß, fertig, hotovo! Byl bych si jist, že máme oba stejné kulturní, humanistické a mezinárodněprávní názory. Mohli jsme se s radostí věnovat Syrakúsám, do nekonečna pro potěšení rozebírat Smetanovu tvorbu a nebo výtvarný expresionismus. Místo toho jsme celý měsíc žvanili pořád dokola. Aspoň to báječné víno že nás spojovalo. Ty jsi měl pocit, že musíš bránit to, za co nemůžeš, a já zase, že ani nevíš, o co mi jde.

Nezlob se, Jendo, ale já tě prostě musím zařadit mezi ty vaše dvě třetiny. Ne že bys nebyl humanista, nebo že jsi snad nekulturní člověk. To beze vší pochybnosti nikoli. Ale pro mne bylo skutečně hrozné poznání, že se soustřeďuješ jen na záležitosti českého zájmu. Nic jiného tě nezajímá. V tom pravda nejsi sám, takových je bohužel mnoho i mezi českými vrcholnými politiky. Jak víš, řadu jich znám osobně. V různých komisích zasedají němečtí a čeští historici, dohadují se o tom, zda bylo po roce 1945 zabito 31 nebo 250 tisíc lidí. Politici se přou, jaké by to či ono mělo právní následky. Čas utíká – ovšem ne ve prospěch českého státu. Myšlenka, že se to jaksi samo biologicky vyřeší tím, že ti staří vymřou, je opravdu nesmysl. Německo ještě dnes trpí za to, co prováděli nacisté, i když jich už dnes asi mnoho nežije. Jendo, mé srdce stále patří Čechám, třebaže to tak z předešlého možná nevypadá. Ale Německo má zřetelně lepší vztahy k Maďarsku i k Polsku. Příčina však není jenom na straně Německa, ale hlavně na straně České republiky. Nevím, jakou populistickou roli chce český stát hrát. Že to byl kdysi politický (či mocenský a hospodářský) střed Evropy, to už je dávnou minulostí. Jendo, byl jsi v poslední době v Praze? Máš pocit, že toto město dává politický, hospodářský a kulturní impuls celému státu, nebo snad i okolní Evropě? Už dávno ne. Je jako živořící mrtvola, která láká turisty na svou historii a povede se jí to většinou jen jednou. Jezdí se tam jako k pyramidám v Egyptě nebo k římskému koloseu. Myslíš, že se do Prahy lidé jezdí vzdělávat? Jestli mě chceš pochopit, zajeď si třeba do Krakova. To město žije úplně jinak. Hned pochopíš, co mám na mysli.

Pochopitelně Prahu tajně miluji. Tajně, protože jasně cítím, že už tam nepatřím (anebo nepatříme, chceš-li). Jazykově nemám naprosto žádné problémy, ale vlastní obsah jejího sdělení mi zůstává cizí: nemůže ke mně jaksi proniknout. Rodí se tu něco nového, čemu při nejlepší vůli nerozumím. Snad je to tím – a to je nepochybně (alespoň pro mne) velice důležité – že je to teď vaše, jenom a jenom vaše Praha. Prosím, to akceptuji. Ani po osmi letech pobytu v Berlíně mě toto město vnitřně nezaujalo. Možná, že to bylo tím puritánským protestantským způsobem myšlení, který do mne prostě nepronikl. Nebo třeba Curych, který mě už třicet let přátelsky doprovází životem a přitom si neklade žádné „reciproční" nároky na můj cit. To všechno je s Prahou jiné. Praha ve mně vzbuzuje citové zaujetí, a to nejenom pouze pozitivní, jak to zkrátka s city často bývá. Nemusel bych se tomu poddávat (natož abych se nechal svými city takhle vláčet!) a do Prahy zkrátka už nejezdit. Ale dělám pravý opak! Málem pravidelně tak jednou za měsíc si najdu nějaký důvod a jsem tu zas. A zase mlčky řvu. Je jednodušší změnit politický režim než mentalitu lidí. Politický režim je vnější (či spíše vnějškový) rámec života společnosti, mentalita lidí jde zvnitřku, je projeven jejich nitra a těch padesát let pseudosocialismu zanechalo v lidech spousty „duševních úrazů". Na povrchu jsou už zahojení, takže žádný jedinec většinou nemá potřebu se nad tím zvlášť zamýšlet, ale ta „vnitřní zranění" jsou mnohem trvalejšího rázu a přitom viditelně nenutí ke změnám, takže se ta mentalita pokojně předává z jedné generace na druhou.

Pomyslnou laťku té mé tajně milované Praze jsem stanovil podle toho, jak jsem poznal zdejší kreativní potenciál a kulturní život vůbec v minulosti. Ta laťka je položena hodně vysoko, snad až převysoko, a možná, že to je ode mne, vezmu-li v potaz současná hlediska, až nekorektní. Ale přesto to tak cítím. Kulturní minulost, o níž mluvím, mistrovsky popsal Johannes Urzidil ve své knize Pražský triptychon. Varuji se (a bylo by to ode mne vskutku velikášství) něco z té knihy – nadto ve zkrácené formě – použít. Vždyť jsem v té době nežil, respektive jako děcko jsem vědomě v Praze nebyl. Avšak je mi to blízké. Nejspíš proto, že pociťuji pro kulturní život a rozvoj Prahy jako nesporně důležitý fakt, že vedle české univerzity, divadel, knihoven atd. zde existovaly a působily i německá univerzita, německá divadla, knihovny. To dosavadní vytrvalé zamlčování skutečnosti, že jsme byli druhým největším národem v Čechách, mě nejenom citově, nýbrž také fakticky vyřazuje nejenom z dění, ale hlavně ze společného myšlení. Při vší lásce k Praze to už prostě není moje Praha. Je pro mne těžké být zcela objektivním.

Je za deset minut devět, stojím sám před kavárnou Louvre. Čekám. Otvírací doba je od devíti hodin. Během několika minut se sešlo před vchodem kolem patnácti lidí. Čekali jsme dál, někteří mlčky, jiní ve dvou o něčem diskutovali. Dříve, co si pamatuji, se takhle čekalo u řezníka. Přesně v devět otevřeli. Lidé pospíchali do prvního patra, stejně jako se pospíchávalo pro maso. Nahoře čistě upravená prázdná kavárna. Jen řada číšníků a servírek zdvořile očekávala hosty. Všichni jsme si našli ta svá místa. Mé je u zdi s výhledem na vchod. Je to zvyk ze staré doby, protože jsem nikdy nevěděl, kdo přijde a co bude potom. Vždy bylo třeba mít přehled.

Během asi třiceti minut se celá kavárna zaplnila a to byl normální pracovní den. Přesto jsem neměl pocit, že by i ten poslední host měl dlouhou chvíli. Všichni si měli co povídat, ti, co byli sami, si četli noviny, jeden něco psal, druhý četl nějaký rukopis nebo snad protokol, nevím. Všichni byli něčím zaujati a kupodivu vypadali (a asi i byli) spokojeni. Já jsem si dal vinný střik, podaný jako víno i minerálka zvlášť... – prostě ovzduší jako kdyby těch padesát let komunismu nikdy nebylo!

Než jsem večer letěl spokojeně domů k svým pěti kočkám, které vždycky na mne čekají (ty mršky mě už poznávají podle zvuku motoru mého auta), měl jsem v kavárně Louvre na dvě hodiny pocit, že mezi ty lidi patřím. A to je tenhle Louvre prosím v Praze! No vždyť to není nic zvláštního, nebo snad ano?

Jednu větu ještě musím dodat. Nevím, kolik komunistických partajníků se udrželo na významných místech (nejspíš bohužel až příliš!), ale důležitější je jiná věc. Velká část národa si s sebou vzala z totalitního systému své staré reálně socialistické zvyky. A dokonce asi i dost ráda. Stejný syndrom postihl i bývalou NDR. Ale tak to dál přece fungovat nemůže.

V každém případě ne ku skutečnému prospěchu národa nebo státu. To prospívá jen některým jednotlivcům. Ve věci našeho „sicilského" sporu očekávám už dvanáct let od české vlády tato slova: „Co se s vámi po válce dělo, bylo nesprávné." Nic víc, to stačí. A potom můžeme, Jendo, vzít tu největší štětku, co doma najdeme, a udělat za vším tlustou čáru.

Nevím, jestli ta neochota nebo přímo neschopnost pronést tuto větu spočívá v tom, že informační politika do roku 1989 byla totálně nesprávná, klamavá, ale přesto s oblibou užívaná, a nebo zda jde jen o strach z německých nároků. Ale proboha jakých? To je přece zcela jasně formulováno ve dvou mezistátních smlouvách: „Německo neklade jakékoliv nároky." Není to jasné? Jaképak nároky? Můj děda ze Šumavy umřel a děda z Rumburku taky. Rodiče také. Zbývám já s manželkou. Máme pět dětí. Nejstarší Karin má za manžela Švýcara a bydlí v Curychu, Štefan má Francouzku, Rita Němce, Míša se oženil s Bavorkou a Tim má za manželku Italku a bydlí v St. Gallen. Já jsem z rodiny jediný, kdo umí česky. Všem ostatním je Česká republika stejně lhostejná jako třeba Maďarsko nebo Bulharsko, což mě osobně bolí. Jendo, já jsem také jediný „rodinný magor", který stále přemýšlí, jak naše styky zlepšit. Přivedlo snad soužití Čechů s českými Němci za tisíc let Čechy zpět k neandrtálcům? Přece si nemůžeme nechat namluvit od nějakých nacistů nebo komunistů (a těch, kteří se z toho nepoučili), že těch sedm let od roku 1938 do roku 1945 vymazalo společnou kulturu, hospodářství a myšlení. Nemluvím o rakousko/německo-českých vztazích. Mám na mysli vztahy mezi českou majoritní společností a českými Němci. V roce 1995 řekl pan prezident Havel: „Sudetští Němci jsou u nás vítaní jako hosté, kteří si váží krajiny...atd." Prezident, kterého si vážím, musí dělat takové kompromisy pro českou veřejnost! Jendo, nikdy nepřijedu do své vlasti jako nějaký host, ale budu mít radost nebo smutek, budu se smát nebo plakat. To jsou city hluboko ve mně usazené. Nenechal jsem si je vzít komunisty a nenechám si je vzít ani dnešními vládnoucími kruhy – to je prostě otázka srdce.

Nyní zpět: vyhnání, nebo dobrovolné vystěhování? V našem případě (a to se týkalo pravděpodobně minimálního počtu německého obyvatelstva) to mělo být dobrovolné vystěhování. Když myslím na svého „papá", cítím, že to pro něj byla naprosto neúnosná situace. Hlásil se k vystěhování do neznámé země, se kterou ho vázal jen jazyk. Situaci mu neusnadňoval ani strach o měsíčního syna, mého bratra. Žádost byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 8. 6. 1946. Prezident Beneš odsun jasně zdůvodnil a najednou jeho argumentaci mohl obejít nějaký národní správce, který rozhodl jinak. „Transfer" byl někdy ke konci roku 1947 „úspěšně" ukončen, a tak jsme zůstali v Čechách. „Papá" jako síla zvlášť kvalifikovaná, specialista-odborník (to zní jako kdyby byl nějakým Einsteinem) pracoval do konce produktivního života ve slévárně. Je pohřben v rodinném hrobě v Rumburku. Stojí ještě za zmínku, že byl jednou pozván do Prahy na Hrad, prezident Novotný mu podal ruku a předal mu nějaké vyznamenání nebo řád. Možná, že byl táta dokonce úderník. To bylo v době, když už jsem byl mimo republiku.

24. ledna 1989 jsem dostal telegram, že můj táta umřel. Dožil se 76 let, prostředí ve slévárně mu možná několik let ubralo. Pohřeb měl být až 1. února, abych stihl přijet. Ještě 24. 1., abych neztratil ani minutu a poskytl československým úřadům co nejvíce času, jsem volal na velvyslanectví ČSSR do Bernu a požádal jsem o vstupní vízum. Povolení k návštěvě jsem dostal až 1. 2. 1989 v 10 hodin 30 minut, pohřeb byl ve 14 hodin. Myslím, že by si táta přál, abych postál u jeho rakve, jak se to patří, když se děti musí loučit s rodiči.

Záměrně pozdní vydání povolení ke vstupu do Československa byl ten poslední podraz, který mi udělali. Jako by si řekli, my mu ho tedy dáme, ale tak, aby to nemohl stihnout. Bylo to neuvěřitelně hloupé, primitivní a zlé. Do Rumburka jsem přijel až v noci. Čerstvá hromada hlíny, věnce... víc jsem neviděl. Vzal jsem si s sebou domů po tátovi starý krucifix. Na celnici se mě celník zeptal, jestli vyvážím nějakou starožitnost. Odpověděl jsem, že jen vzpomínky na tátu.

Téměř přesně na den o jedenáct měsíců později, na Silvestra 1989, stojím na Václavském náměstí, vmísím se do toho velikého davu dojatých lidí. Posloucháme paní Kubišovou a otvíráme láhev šampaňského. Mám slzy v očích. Raduji že Čechy budou konečně zas demokratické. Lidé si padají do náručí. K symbolickému pomníčku Jana Palacha pokládám kytku. Jendo, můžeš se ptát, co to má všechno společného s tebou. Máš pravdu: málo nebo možná ještě méně než málo. Avšak i pro mne je těžké zajímat se o tvé duševní nebo ekonomické problémy, když ty nenajdeš sílu aspoň částečně přijmout ty moje, ne z tvého, ale i z mého hlediska se pokusit je pochopit. Na Sicílii se to nepovedlo. Muselo to tam být pro tebe hrozné. Oba máme přibližně stejné vzdělání, stejné úspěchy, stejné stáří – prostě jak se říká stejnou „krevní skupinu". A ty jsi musel čekat na to, co koupím, zda pojedeme do Syrakus nebo někam jinam a kdy ten výlet uskutečníme. Vždyť sis musel připadat trochu jako žebrák a tento tvůj pocit ponižoval i mne. Pochopitelně nejsi žádná nula, naopak tě v Čechách uznávají. A to je právě ono, cítit s druhým z jeho hlediska. Proto volím tento způsob komunikace a píšu ti.

Naše nejužší rodina, táta, máma, brácha a já, zůstala chtě nechtě v Rumburku. Moje „privátní" vyučování v klášteře u pátera Leonharda skončilo. Po roce 1990 jsem se ho pokusil najít. Žil v domově důchodců pro kněze a jeptišky v Jiřetíně. Našel jsem malého starého muže s velkým srdcem. Oba jsme brečeli a ne málo. Představ si, Jendo, jak je svět malý. Po útěku z Československa byl můj byt šest měsíců zapečetěn a potom byla zorganizována dražba mých věcí. Páter Leonhard si koupil můj klavír, který stál nyní v jeho pokoji. Byl to opravdu zvláštní pocit. Jeho soukromé vyučování jsem musel tehdy opustit a nastoupit do české školy, přitom čeština byla pro mne zcela cizím jazykem. Prý mně tam dovedla policie, už si to přesně nepamatuji, ani nevím, jak jsem se při tom cítil. Ale asi to nebylo nic příjemného. Tím začala nová éra mého života. K mé mateřštině, němčině, přibyl nový jazyk, nevím, jak ho mám správně nazvat, školní? Každopádně patnáct roků českého školství mi dalo mimo vzdělání také velikou možnost nahlédnout do charakteru národa se všemi pozitivy a negativy. A dnes mohu zpětně říci, že jsem v některých etapách svého růstu či vývoje myslel docela jako Čech.

Jendo, v té době jsi vstoupil do mého života ty. To zní úplně literárně, že? Tys vstoupil do mého života, nebo já do tvého? To se ovšem jaksi nevylučuje: v každém případě jsme se zkrátka poznali. Nevím, jestli já pro tebe, ale tys byl pro mne skutečně velmi důležitý. Bral jsi mě bez národnostních předsudků. Proto jsem tě po vaší „něžné revoluci" chtěl najít. Pomohl jsi mi zařadit se do běžného školního dění. Možná, že si vzpomeneš na ten rozdíl ve chvílích, kdy jsme byli sami a kdy se objevila parta českých kluků. Trochu jsem jim nedůvěřoval, nebyl jsem tak komunikativní jako ty. Tím jsem se izoloval, vždyť jsem byl dost samotář.

Z hodin dějepisu v české škole jsem pochopil, že v osmém století nebyl v Čechách ani jeden Němec, že Karel IV. založil první českou univerzitu; opravdu českou? Že bitva na Bílé hoře byl boj mezi Čechy a Němci, že na Staroměstském náměstí byli popraveni čeští páni a že nastalo tři sta let temna od roku 1621 do roku 1918, atd. Možná jsem tomu i věřil, naučil jsem se, že všechno špatné pocházelo od Němců. Ani bych nebyl překvapen, kdyby současné dějepisné osnovy byly na stejné úrovni. Později se přidala vina českých Němců za rozpoutání druhé světové války a nutnost dělit Němce na ty dobré, kteří žili v NDR, a na ty zlé, kterými byli ti z SRN. Ti byli srovnáváni s revanšisty a gestapáky. Tam se stáhlo veškeré zlo Třetí říše, tam žili ti, co mohli za Lidice a jiné nepopiratelné hrůzy okupace a války. Hrozil jsem se toho, ale dvakrát mi to nevadilo. Já jsem se osobně dotčen necítil a tebe se to, Jendo, jako Čecha vůbec netýkalo. A našeho kamarádství naštěstí také ne. Nebo jsem byl pro tebe také nacista nebo něco podobného? To určitě ne! Nevím, co si myslela paní učitelka Šimková, která byla velmi inteligentní a moc rád jsem se s ní v roce 1993 zase setkal. Zmiňuji se o dějepise jako o předmětu podstatně ovlivňujícím můj další život. Mohl bych psát i o zeměpise nebo matematice, ale to nemá pro naše povídání význam: 2+2 = 4 v jakémkoliv režimu či státě. Mimochodem, matematika. Pamatuješ si na Mourka? To byl fenomenální matematik. Dnes je profesorem na brněnské univerzitě. Shodou okolností jsem měl po sametové revoluci v roce 1990 první přednášku o ekonomii v Brně. Večer, místo banketu, jsem volal Mourkovi a povečeřeli jsme spolu. Omlouvám se předem, je to hloupý fór, ale opravdu jsem to řekl: Když se mě Mourek ptal, co dělám, odpověděl jsem, že za 100 marek něco koupím a za 300 DM to prodám a z těch 2% žiji. (Tím vtipem jsem chtěl naznačit, že není důležité toho hodně znát, ale umět to, co vím, výhodně použít.) Mourek si nemohl ze svého univerzitního platu koupit ani auto.

Pamatuješ, co jsme si nahráli na Stražáku? Ten kopec s parkem byl pro nás důležitější, než když tam potom zřídili letní kino, které je už zase dávno zchátralé jako skoro celý Strážní vrch. Při tom našem klukovském hraní byl i další kamarád, tvůj pes. Nevím, jak ho definovat, snad jako něco mezi pudlem a foxteriérem. Byl to prostě bezvadný čokl. Při každém útoku byl v první linii a nikdy se nebál nepřátel. Mám doma mědirytinu Strážného vrchu, pohled z osmnáctého století. Tenkrát tam byly louky bez jediného stromu.

Tohle byl nejenom hezký, ale i velmi důležitý úsek mého života. Ty sis zvolil jako zaměstnání hudební obor a já technický. Oba shodou okolností v Liberci. Liberec byl pro mne z více důvodů důležité město, protože nebylo pro mne, Jendo, jen jakousi směrovkou do budoucnosti. Prožil jsem tam důležité roky svého života. Nesmím zapomenout, že tam byly položeny základy pro můj celoživotní obor, pro metalurgii. Ta mě sice dlouho vůbec nebavila, ale po ukončení techniky přišly dokonce řídící funkce a nesporné úspěchy. A co je možná nejdůležitější: celý život mně metalurgie docela dobře živila.

Po roce 1989 vedla moje první cesta v Liberci za panem Jarem Beranem. Vzpomínáš si, to byl můj učitel krajinářství, ještě se o něm zmíním. Bohužel k tomu setkání nedošlo, před časem zemřel. Také jsem už neobjevil velkou sbírku německého umění devatenáctého století bývalého fabrikanta Liebiga, která obsahovala díla vynikajících mistrů, jako byli Lenbach, Laibl, Šperl, Pilota, Menzl a další. Liberec je se svým zvláštním architektonickým stylem dost ojedinělý a vlastně i zcela výjimečný, ačkoliv do Německa je to kousek. Do Žitavy to nebude víc než třicet kilometrů, přesto liberečtí Němci neměli duchovně s těmi říšskými mnoho společného. Proto se v Liberci vyvinul jedinečný styl, dosti znatelně ovlivněný Vídní. „Husovka" se svými vilkami, s budovou obchodní komory, Severočeské muzeum, nádherná secesní budova lázní a určitě velmi krásně zrekonstruovaná budova Spořitelny, Grand hotel Zlatý lev, naproti zámek, to všechno jsou unikátní architektonické skvosty. Radnice, kavárna, pošta jsou zase vídeňské a budova opery je přímo obkreslená opera vídeňská – takový styl se snad jinde mimo Rakousko nenajde.

V internátě jsme pravidelně dostávali lístky do opery, kam nikdo z mých spolužáků nechtěl chodit. Já jsem tam chodil rád a poznal jsem tak celou klasiku od Rusalky po Carmen. Navštěvoval jsem také večerní akademii malování, kterou vedl Jaro Beran (ředitel liberecké galerie, mám od něj jeden originál libereckého zákoutí).

Jednou jsem měl zážitek, který změnil celý můj život. V té době se hrál, bylo to asi v roce 1954, nějaký sportovní zápas. Už nevím, zda to bylo ve fotbale nebo v hokeji. Každopádně hrála ČSR s SRN. Československý manšaft vysoce vyhrál. Seděli jsme v „kulturním koutě" a celý přenos s napětím poslouchali. Jásot po vítězství byl pochopitelně veliký. My, co jsme spolu jedli, chodili za holkama, hráli šachy, nebo s jinými v jednom libereckém oddíle házenou – prostě ta naše parta – jsme seděli a radovali jsme se. Jendo, nevím proč jsem to tenkrát udělal, ale najednou jsem řekl: „To jsme jim ale dali balík!" Možná jsem chtěl jenom naznačit, že sem patřím nejen pobytem, ale i myšlením a cítěním a že se cítím být členem party. Rozhodně jsem nechtěl být podlízavý, to o mně snad víš. Na ty udivené a ztuhlé obličeje jsem nezapomněl dodnes. Bylo v nich překvapení a možná i odpor. Ten, kdo to řekl, to asi řekl i za ostatní. „My jsme jim dali balík? Jaký my! Vždyť ty jsi Sudeťák!" To sedlo. Ted jsem měl ztuhlý obličej zas já. Tato jediná věta, která určitě nebyla ani zlomyslná, ani mě neměla nijak diskriminovat, chtěla asi jenom říct, že nejsem Čech, a udělala to tak dokonale, že změnila můj celý budoucí život. Od toho okamžiku jsem cítil, že ať udělám cokoliv, ať se budu snažit sebevíc, oni mně nikdy ve skutečnosti nepřijmou za svého a ani já je od toho okamžiku jako své už necítil.

Já jediný jsem se v tom kraji přece narodil. Všichni mí spolužáci pocházeli z vnitrozemí a přišli se svými rodiči po roce 1945 do bytů po vyhnaných Němcích. A najednou jsem byl ten, kdo rozbil v roce 1938 republiku, kdo v tom roce vyháněl Čechy z jejich domovů, kdo skoro zavinil druhou světovou válku – prostě Sudeťák.

Tak vypadala v praxi použitá ideologie těch učitelů a učitelek dějepisu, názory rodičů a setba oficiální propagandy strany a vlády – nebyl jsem posuzován jako člověk Rudolf Schnittner, tedy podle svých schopností, vlastností a charakteru, jako jedinec, ale jen jako příslušník provinivšího se národa. Byl to klasický příklad použití principu kolektivní viny. Není divu, že to vše u mne vyvolalo jednoznačnou reakci: ve své vlasti jsem se cítil jako cizinec, začal jsem se stranit kolektivu, nedůvěřovat ostatním (tj. Čechům). Stal jsem se vnitřním samotářem. Jasně jsem si uvědomil, že z tohoto nacionálního prostředí musím uniknout, protože zde nerozhodují vlastní skutky, ale pouze to, co se za ně momentálně prohlašuje. Uznávám, že je to velmi emocionální, a proto asi i trochu přehnané.

Po roce 1945 to byl nejdřív Beneš, kdo z nás udělal vlastizrádce, potom komunisté, kteří nás podle potřeby rozdělili na dobré a špatné Němce (viz výše). Zaráží mě, že to přijal (nebo snad ještě tak přijímá?) i skoro celý český národ, že tomu i věřil (nebo snad ještě i věří?). Zajímalo by mě to dnešní dělení, jestliže ještě nějaké trvá. (V komunistických lebkách určitě ano, vždyť jezdit do Drážd'an pro záclony bylo tak pěkné!). Jendo, po této příhodě jsem tě ještě jednou potkal na nádraží. Přiznám se, že i tobě jsem se vyhýbal a nebyl jsem si už jist, jak mě posuzuješ. Na Sicílii ses mi snažil vysvětlit, že tvůj národ je otevřený vůči ostatním národům a poukázal jsi přitom na kolonku v občanském průkazu, kde je národnost (kromě státní příslušnosti) přímo uvedena. Tento údaj rozhoduje ale například o možnosti či nemožnosti vrácení majetku. Proč ty jsi svůj dům po roce 1989 dostal a já ne? Mně, na rozdíl od tebe, je příjemnější žít bez označení národnosti, jak je to běžné skoro všude ve světě, kde rozhodují jiná kritéria (jako je charakter, vzdělání, schopnosti, bezúhonnost, cit k druhému atd.). V každém případě mi tato „liberecká" věta jasně ukázala, že jestli chci žít napříště bez hořkosti, musím odsud odejít, a to bud' do Rakouska, do Švýcarska nebo do Německa. Prostě do zemí, kde nebude rozhodovat jen nějaká kolonka. Veškerým myšlením a snažením jsem se zaměřil na splnění tohoto cíle. Trvalo mi to sice poměrně dlouho, vyčerpalo to skoro veškeré mé síly, ale 1. srpna 1965 jsem dorazil do Terstu v Itálii.

(pokračování)