Červenec 2007

Zkušenost z hledání historických stop po perzekuovaných

Evžen Topinka

Jsem přesvědčený o tom, že každý badatel, který se rozhodl vydat se po smutné a křivolaké cestě hledání stop po nezvěstných či docela zapomenutých obětech totality, musí k tomu mít nějakou osobní pohnutku. Ta moje byla velmi jednoduchá. Za krátké doby chruščovovské politické oblevy jsem dostal od úřadů příležitost vypravit se za svým otcem, kterého jsem již skoro nepamatoval, daleko, až do míst u polárního kruhu, kde si odpykával desátý rok z dvaceti pětiletého trestu, ke kterému jej odsoudil soud za údajnou protisovětskou činnost. Brzy poté, kdy už jsme měli za sebou bolestnou zkušenost znovuseznámení se a dlouhé hledání společného jazyka, mi otec vyprávěl o krutostech svého vyšetřujícího soudce, kterému jednou řekl při výslechu v zoufalství, že přijde doba, kdy jeho syn, totiž já, bude vyšetřovat případ otcova trýznitele.

Nic jsem na to tehdy svému otci neodpověděl, ale to, co mi řekl, se usídlilo ve mně vevnitř jako trn a čas od času se bolestně ozvalo. Na stopu onoho vyšetřovatele jsem narazil, když jsem studoval techniku ve Lvově. Tento muž již byl v penzi a pracoval v Oblastní školské správě.

Ano, kdepak jinde by mohl lépe uplatnit své obrovské vychovatelské zkušenosti? Skoro jsem zajásal nad tímto zjištěním, jenomže v nejtužších časech brežněvovského temna jsem si nic nemohl počít. A než se rozbřesklo na lepší časy, bohužel zemřel. Tak mi nezbylo nic jiného, než se odhodlat a vyšetřovat v možnostech svých sil a možností zločiny celého komunistického režimu, tím spíš, že v obžalovacím spisu jsem měl ještě další zemřelé v gulagu: dědečka, pradědečka a ještě mnoho dalších perzekuovaných příbuzných. Stal jsem se členem hnutí Memorial a také členem výboru skupiny Pošuk (Pátrání), která je asociačním členem Memorialu a zabývá se hledáním stop po perzekvovaných Ukrajincích a rodácích z Haliče, bez ohledu na národní příslušnost. Vložil jsem do databáze Pošuku několik tisíc jmen, ale jména perzekuovaných Svazu Čechů na území bývalého Sovětského jako Čech a předseda České besedy ve Lvově, eviduji zvlášť. Nyní mám v kartotéce okolo 900 takových případů.

Vůbec prvními dokumenty takového druhu, které jsem měl možnost zkoumat spolu s kolegy z Pošuku, byly archiválie ze třech zajateckých a internačních táborů, jež existovaly ve lvovské oblasti v poválečné době. Bylo jich tehdy více než deset. Přístup k nim jsme získali díky tomu, že ihned po rozpadu Sovětského svazu demokratičtí poslanci prosadili v ukrajinském parlamentu zákon o předání archiválií ministerstva vnitra určitého období do státních archivů. Tehdy se také usnadnil přístup i k dokladům, uloženým ve státních archivech a tak jsme najednou měli k dispozici tři pytle dokumentů, tak jak je z oblastní správy vnitra přivezli. V seznamu zajatých a internovaných byli většinou Němci a Maďaři, ale bylo tam i několik desítek Čechů a Slováků. O podmínkách, které panovaly v těchto táborech, se dá usuzovat i z toho, že jako příčina smrti byla nejčastěji uvedena dystrofie, sešlost věkem a plicní nemoci. Z dokumentů se podařilo určit místo pohřbu v těchto táborech zemřelých Čechů a Slováků. Tehdy získané údaje byly použité v dokumentárním filmu Bílá místa na černé zemi, který natočila ostravská televizní skupina pod vedením Mečislava Boráka.

Díky tehdejšímu lvovskému guvernérovi, politickému činiteli a disidentu Vjačeslavu Čornovolovi, jsme se pak dostali i do části archivů lvovské oblastní správy ministerstva vnitra přímo v jejich budovách – v nechvalně známém vězení Na Lonckého a ve škole milice. Na Lonckého to byla hromada poloshnilých papírů, hozených na betonovou podlahu ve vlhkém suterénu. Po této hromadě pobíhali potkani s narudlou srstí. Vypadalo to tak, že byly papíry záměrně ponechány zničení přirozenou cestou. Po namáhavém třídění jsme zjistili, že se dokumenty vesměs týkají ukrajinského podzemí a polské Armiji Krajowe. A to, že jsme tam nenašli ani zmínku o žádném veliteli, nasvědčovalo tomu, že již byly dokumenty vytříděny. Jiné dokumenty, které se nacházely tentokrát v suchém suterénu školy milice, byly poněkud v lepším stavu, část z nich byla dokonce svázána. Byly tam archivy z jednoho lvovského a dvou vedlejších táborů, lvovského průchozího vězení (peresylnaja tjurma, peresylka) a vězeňská nemocnice při něm. Přes lvovské průchozí vězení přešly stovky tisíc odsouzenců ze západoukrajinského regionu a koncem války i občanů ze států čerstvě osvobozených Rudou armádou, tedy i z Československa.

Zde všichni čekali po dobu od několika dnů až po několik měsíců na to, až se zformuje ešalon (vojenský vlak), který je dopraví do určitého místa, kde si měli odpykat trest. Mnoho vězňů umíralo přímo v průchozím táboře, nebo během dlouhotrvajícího přemístění na sever, Sibiř nebo na Dálný východ. Někteří ale umírali dokonce i po cestě do průchozího vězení, která nebyla nijak dlouhá, což svědčí o chatrném zdravotním stavu odsouzenců po bestiálním soudním vyšetřování. Za příklad mohou složit smutné osudy několika rodáků z Ostravska a Plzeňska, kteří ihned po příchodu do Rudé armády byli odvlečeni SMERŠem a po vytlučení přiznání ke všem možným i nemožným proviněním byli odsouzeni sovětským vojenským tribunálem k 10 letům odnětí svobody. Ne všichni se pak dostali do lvovského průchozího vězení – namísto dvou z nich ve Lvově vyložili dvě na kost zmrzlé mrtvoly.

V pitevním nálezu se zdůrazňovalo pokročilé stáří zemřelých, jejich vyhublost a to, že měli vyražené zuby. Nebyla tam samozřejmě ani zmínka o tom, jak o své zuby přišli.

Z dokumentů, které se zachovaly po bývalém táboře pro nemocné a zmrzačené vězně v Lackém nedaleko Lvova, se dozvídáme ku příkladu o tom, že si zde odpykával svůj patnáctiletý trest starosta české vesnice Sofijevka v rovenské oblasti Jiří Horák. Tři Horákovi synové bojovali ve Svobodově armádě a jeden z nich padl. Rodině se podařilo v rámci repatriace volyňských Čechů přestěhovat do Čech, ale přes veškerou snahu rodiny a intervenci z vysokých míst generálního štábu Československé armády, otce z vězení nedostali. Záhy zemřel v Lackém na dystrofii a srdeční vadu. V důsledku stařecké sešlosti, jak tvrdí pitevní nález, zemřel v Lackém i Horákův spoluvězeň šedesátiletý (!) volyňský Čech z Vysoké České na Žitomirsku, agronom Alexej Kohout. Oba Kohoutovi synové zahynuli jako vojáci Rudé armády.

Zvláštní skupinu tvoří asi 20 mladých lidí ve věku 14 až 18 let (byly mezi nimi dívky), kterou v letech 1945 – 46 odsoudil užhorodský soud k 1 nebo 1,5 roku vězení za nelegální překročení československo-sovětské hranice. Za příčinu přechodu hranice uváděli různé nesmysly, takže pravá příčina není jasná. Trest si odpykávali v Donbasu a v okolí Sverdlovska, část z nich ale i ve lvovském průchozím vězení, kde někteří z nich zemřeli. Také za nelegální překročení sovětské hranice byl odsouzen ke dvěma letům žaláře muž středního věku z Moravy, který šel do Charkova, aby se tam oženil s ženou, se kterou se seznámil za války. Chtěl si na Moravu přivézt ženu a stařičkému osamocenému tatínkovi snachu. Bohužel se tak nestalo. Zemřel ve lvovském průchozím vězení.

Překročit hranice v opačném směru (z východu na západ) se snažili muž a žena stejného příjmení (možná šlo o manželský pár, což z dokladů není jasné). Koncem války se ocitli v severní Africe a pak naneštěstí v sovětském filtračním táboře, odkud byli lodí dopraveni do Vladivostoku. Snažili se dostat (většinou pěšky) domů, ale byli chyceni na sovětsko-polské hranici a jeli zpátky odpykat si dvouletý trest ve Sverdlovsku.

Zde musím podotknout, že podle tehdy platných pravidel v archivu průchozího vězení se uschovávaly dokumenty dotyčných osob zemřelých přímo v průchozím vězení, nebo po cestě do něj, či z něho. Na takových dokumentech byl nápis „chranit věčno“. Z ostatních se chránil jen každý desátý spis. Co se týká těch, kteří šli do ešalonu a šťastně se dostali do místa určení, po nich v archivu průchozího vězení zůstaly knihy s nekonečnými seznamy nešťastníků, ve kterých je zaznamenáno jen příjmení, číslo ešalonu, datum a místo určení.

Měl jsem možnost studovat i archiv oblastního výboru Komunistické strany SSSR. Ačkoliv jsme tehdy měli za úkol sestavit seznam členů OUN-UPA (ukrajinská armáda) padlých na území lvovské a drohobyčské oblasti (pak z toho byl 36. díl dějin UPA) všiml jsem si tam mnohých faktů, svědčících o krvelačnosti komunistického režimu.

Největší potíže při zpracovávání archiválií NKVD činilo snad to, že vesměs málo gramotní vyšetřovatelé dělali chyby při psaní křestních jmen, příjmení a zvláště cizích geografických názvů. Proto identifikace osob často vyžaduje mnoho času, rovněž tak i vyhledávání českých verzí k německým názvům českých obcí, jak to je občas v archiváliích uvedeno.

Rozpaky v řadách ministerstva vnitra, způsobené rozpadem Sovětského svazu trvaly nedlouho a zmíněný zákon o předání archivů sice nikde nebyl zrušen, ale přestal být respektován. Do státních archivů byla předána jen velice malá část archivů ministerstva vnitra, nikoli ve všech oblastech Ukrajiny. Zpřísnil se také i přístup k archiváliím. Změnu politického klimatu na Ukrajině naznačila také smrt či vražda Čornovola a řady jiných demokratických činitelů.

Za nových podmínek mohou být dobrými zdroji informací o perzekuovaných Češích i druhotné prameny, jako například martyrology, které vydávají různé oblasti a kraje Ruské federace, i když se v nich opakují již zmíněné chyby z originálů, často se neuvádí národní příslušnost, občas dokonce ani místo narození. Chybějící data se někdy podaří získat z jiných pramenů. Tak například pomocí bukovského martyrologia, rehabilitačního spisu uloženého v moskevském Memorialu, údajů ze lvovského historického archivu a z ukrajinských odborných knih o polsko-ukrajinské válce 1918 - 1919 byly zjištěny životopisné údaje rodáků z Frýdku, skvělého rakousko-uherského důstojníka, šéfa operačního oddělení Ukrajinské haličské armády a lektora na sovětských vojenských školách Viléma Lobkovice, kterého pak bolševici popravili na bukovské střelnici pod Moskvou. Skoro stejné to bylo s vyhledáváním údajů k životopisu bývalého rakousko-uherského podplukovníka a potom velitele regionu Ukrajinských síčových střelců Františka Kikala z Brna, který byl takřka v devadesáti letech popraven spolu s polskými důstojníky.

Na Ukrajině, na rozdíl od Ruska, vyšlo zatím martyrologů pramálo. Část z nich však vydaly archivy ministerstva vnitra, a proto jejich objektivitu nelze zaručit. Lze dodat, že martyrology mohou obsahovat jen jména těch perzekuovaných, kteří pak byli rehabilitováni. Proces rehabilitací zatím stále trvá a nikdo neví, kdy bude završen.

Polská Karta vydává dost pečlivě sestavené seznamy polských občanů, kteří byli postiženi represemi Sovětů, ve kterých najdeme mnoho ryze česky znějících příjmení. Přestože v seznamech Karty chybí údaje o národní příslušnosti perzekuovaných, podařilo se nám mnohé identifikovat jako Čechy pomocí údajů o volyňských Češích, jež se nám podařilo shromáždit. Jde o seznam více než 250 bývalých českých vesnic na Volyni, seznam Čechů z obvodu lvovského konzulátu ČSR v roce 1930, téměř osmitisícový seznam Čechů, kteří působili v Haliči, kopie kostelních matrik českých vesnic Komorovka, Andělova ve lvovské oblasti a další.

I když už téměř patnáct let mnoho badatelů pracně pátrá po stopách obětí totality, práce ani zdaleka není dokončena, ke všemu se ještě poslední dobou dokonce zpomalila. Nezbývá věřit, že jednou konečně budou zpřístupněny a zveřejněny všechny archivy a zveřejněna jména všech obětí a rovněž i jména všech jejich katanů.

Ing. Evžen Topinka je předseda České besedy ve Lvově. Projev byl přednesen na mezinárodní vědecké konferenci Výzkum perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918 - 1956), která se konala dne 30. listopadu 2006 v Národním archivu v Praze

(Historická penologie)