Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červenec 2007


Promoce - pravidelná květnová událost

Ota Ulč

Jednu jsem absolvoval v Praze, tu druhou v New York City jsem zmeškal, a dalších, v kantorské roli (na State University of New York at Binghamton) jsem se musel zúčastnit víc než tucetkrát. K tomu příslušně vyšnořen: talár se podstatně lišil od róby, v níž jsem po milosrdně krátkou dobu vysedával v českém pohraničí u okresního soudu udělováním socialistické spravedlnosti v občansko-právních sporech svářících se kolchozníků.

Ona tzv. academic regalia tvoří hávy z kvalitního materiálu, kápě, čepec, na hlavě klobouček ve tvaru čtverhranné čepice ze sametu, se zlatým střapcem. Naši nejvyšší doktorskou akademickou šarži vyznačují tři pruhy, prýmky na rukávech – tedy něco jako četaři kdysi v řadách československé lidové armády. Barvy roucha odlišovaly původ nositele. Columbia, moje alma mater, se vyznačovala hávem šedomodrým zdobeným královskou korunou diskrétní velikosti. (Školu zřídil anglický král George II. v pro Američany náramně dávném roce 1754. Mohl jsem se tedy hodně holedbat zrozením Karlovy univerzity v roce 1348.) Kolegové, co přišli z Harvardu, se šnoří do barev šarlatových, do červena. Občas jsem neodolával jim lichotit přirovnáním ke středověkým katům.

Obřad to je několikahodinový až mnohahodinový. Začíná se fanfárami s hymnou, procesím hodnostářů, od nejznamenitějších až po posledního, k bakalářství dospěvšího žáčka. Na podiu se usadí honorace s pozvanými hosty. Začínají projevy řečníků, udělování cen za výkony, oznamování finanční pomlázky z řady nadačních zdrojů, přistupují graduanti, děkan potřásá rukou čerstvým doktorům a magistrům. Nových bakalářů je však takové množství, že dojde jen k vyvolávání odvětví, od antropologie po zoologii, dotyčná skupina povstane a z tribuny se jim pogratuluje.

Důležitým bodem programu je udělování čestných doktorátů. Školy se předhánějí v získávání těch nejznamenitějších celebrit a co se nedá získat z domácích zdrojů, hledá se v zahraničí. Vzpomínám, že se na mě obrátilo jakési učiliště ze státu New Jersey, že by takto mínili poctít Alexandra Dubčeka a co že bych tomu řekl. Inu, ať pozvou, poctu nabídnou, řekl jsem. Než se tak ale mohlo stát, splašená jízda na dálnici D-1 ho stála život.

Prezident Klaus je zřejmě dychtivým sběratelem čestných doktorátů: dočetl jsem se, že v jedné publikaci všechny diplomy si nechal otisknout, prý ke zdůraznění své znamenitosti. A že jich již nashromáždil několik desítek. Kdokoliv obeznámený s touto americkou inflační tendencí, se ale úžasem neposadí na zadek. Například komik Bob Hope si takových doktorátů posbíral mnohonásobně víc, něco kolem jednoho sta.

Podarovaný, takto oceněný, pronese tzv. Commencement address. Z těch co jsem vyslechl, v paměti mi uvízla zajímavá řeč harvardského biologa Stephena Jay Goulda, předčasně pak zemřelého, a ještě znamenitěji oslnil Isaac Asimov, proslulý autor sci-fi opusů. (Den před touto slávou jsem měl příležitost se veleproduktivního literáta zeptat na pravdivost jeho reputace, že dovede napsat novou knihu přes víkend, ze sobotu na neděli. Přitakal, že věru tomu tak je.)

Hůř se už naslouchalo povídání bývalé ministryně v Clintonově vládě: Donna Shalala, politická osobnost velikosti necelého metru a půl. Pro takové případy příliš se nudou netrýznit, jsem si přinesl dost papíru, na něm čmárat poznámky s událostmi dne nesouvisejícími.

O dost trýzně se zasloužil doktorátem takto dekorovaný řečník I. F. Stone, druh novináře označovaného jako gadfly (ve slovníku do češtiny přeloženo jako střeček, ovád), hodně levicový potrhlík, proslulý svým tepáním, zatracováním jakýchkoliv počinů vlastní vlády.

Kdo někoho takového může k poctě vybrat? Inu, naše škola dovedla vybírat ještě hůř: důkazem byla v Austrálii narozená Helen Caldicott, prezentovaná jako physician, humanist, compassioned advocate for nuclear disarmament and a true woman of peace. Na mne tato humanistka a bojovnice za světový mír udělala neomylný dojem nesnesitelné hysterické krávy. Tehdy v době Reaganova prezidentování, na podiu soptila a tvrdila, že v případě znovuzvolení tohoto zloducha - k němuž pak vskutku došlo - znamenat to bude jeho rozpoutání nukleární katastrofy, zániku všeho lidstva. A přítomní věštkyni vesměs nadšeně aplaudovali, povstali k její poctě a jen pár nás zůstalo sedět.

Začátkem sedmdesátých let, v době války ve Vietnamu, to bylo ještě horší. Tehdy revolučně nabroušený mluvčí studentů ve svém plamenném projevu nejen zatracoval svou zemi, umožňující mu tak luxusní život, ale naprosto všechny in position of authority, tedy i nás kantory. Místo, aby někdo nehorázného spratka odkopl od mikrofonu, kaceřovaní, tupení pedagogové ani nemukli. Já se aspoň zvedl a demonstrativně odešel. Odešlo nás všeho všudy jen půl tuctu, doprovázeni nepříliš vlídným pohledem setrvavších profesorských poseroutků.

Doba tehdy značně nepříjemná. Bláznivá léta horování o půvabu komunismu pak přece jen pominula. Teď sice máme válku v Iráku, ale také máme na paměti existenci mezinárodního terorismu, islámského fanatismu. Dosud se zde nevyskytují shromáždění zuřivců, jak je tomu ve Velké Británii, s plakáty a požadavky na zničení demokracie, svobody, s hrozbou smrti hanebné západní civilizaci. Zdejší nynější studenti, pokud mohu posoudit, již vesměs mají jiné zájmy, politický radikalismus většinu určitě neokouzluje. Mění se složení jak studentů, tak kantorů. Například novým děkanem naší značně prestižní Thomas J. Watson School of Engineering and Applied Science, nesoucí jméno místního rodáka Watsona, zakladatele kolosu I.B.M., se stal Ind jmenem Seshu Desu. Hlavním řečníkem jménem studentů letos byl Číňan Wui Ip.

Tentokrát v květnu jsem se vracel z lesního baráku do svého bydla ve městě, hned vedle univerzity. Po campusu se trousily rodinky, vzájemné fotografování s graduanty s pozadím zajímavějších budov, moderních skulptur, tulipánových záhonů. U tulipánů žlutých, červených a tmavomodrých někdo zanechal nebo odhodil oficiální program letošní události. Listuji v 54 stranách a s úlevou si libuji, že jsem nemusel odsedět proceduru, při níž došlo k udělení 123 doktorátů (Ph.D.), 765 diplomů magistrů (M.A.; M.S.) a vzešlo nám tam přes 3200 nových bakalářů.

Soustředil jsem se na jména definitivně cizokrajná. Nejenom Eberechi Agu, Deniz Akbasoglu, Joy Tolulope Anakhu, Joy SoukDavanh Inthanongsak (nejspíš jméno thajské), Sanjay Raveendranath, ale i Rebekah Marie Bocek, Francyne Rose Bykofsky, Randi Jill Kobulnick, Elizaveta Korotkova, Jessica Krivac, Oleg Kutnyak, Viktoria Litvinenko, Matthew David Simek, Anna Slobodskya, Alexei Mikhailovich Smirnov, Anna Lipnitsky Soloveva, Kenneth W. Sosenko.

V první pracovní den po události jsem zatelefonoval do školy dozvědět se, kolik zahraničních studentů tu máme. Je jich něco přes 1600, z nichž ti postgraduální tvoří polovinu. Nejpočetnější jsou kupodivu Turci, za nimi Indové, Korejci (tudíž spousta Kimů) a Číňané, jména Chan (Brian, Jamie; Likhuei; Natalie), Chen (Ai-Chi, Andrew; Fang Jenny; Lan; Anthony) či Chiu (Aaron, Catherine; Chang Yin) či Choi (Heasoung, Jennifer; Kathleen; Theresa Wooyeon) či Chung (David, Paul; Sera).

Oblastní reprezentace vypadá takto: Blízký východ – 25 (nejvíc Jordánsko – 11); Latinská Amerika – 50; Afrika – 58 (nejpočetnější Keňa - 25); Evropa – 572 (kam započítáni jsou početně dominující Turci); a nejpočetnější ze všech je ovšem Asie – 935. I čtyři Mongolové přijeli.

Dvanáct příchozích je z Ruska, tři z Kazachstánu, jeden z Uzbekistánu. A čtyři z České republiky. Převážně se věnují náročnému a do praktického života užitečnému studiu na škole pojmenované po zakladateli I.B.M. Číňané se hodně vrhají na studia byznysu včetně accounting - účetnictví, specializace ne zrovna nejdramatičtější, ale zřejmě k prospěchu jejich úsilí vybudovat socialismus ten nejkapitalističtější.



Zpátky