Červenec 2007

Diktatura a společnost

Eduard Vacek

Příběh komorního orchestru

Komorní orchestr je vhodným příkladem vzájemné koordinace a prospěšné spolupráce celku. Spolupůsobením všech hudebníků vzniká dokonalé dílo, jehož výsledkem je harmonie. Uveďme si fiktivní příběh orchestru, do něhož zasáhne diktatura.

Uklizečka, biletář a uvaděčka, kteří jsou zaměstnáni v budově, kde sídlí komorní orchestr, pozorují jeho činnost a hovoří spolu o tom, že by bylo možné věci organizovat a řídit lépe, než to činí současné vedení orchestru. Všechny tři spojuje touha po společenské prestiži, nenaplněné ambice, neboť všichni v sobě cítí schopnosti řídit a organizovat. Svůj nemalý význam má také i jejich závist, neboť až dosud museli pracovat pouze v budově a rádi by se podívali s orchestrem do zahraničí. Pro svůj záměr získat mocenské pozice si vyberou v orchestru několik hráčů, hrajících na triangl, tympány a trombón. Jsou to nástroje, které do hry orchestru zasahují méně, než ostatní nástroje. Hudebníkům naslibují, že pokud se oni zmocní vedení orchestru, dostane se jim většího prostoru pro hru a tím i větší prestiž a uznání. Když se jim podaří v orchestru vytvořit pátou kolonu, využijí služeb hudebního kritika, kterému nabídnou dobrou pozici v byrokratickém aparátu, řídícím orchestr. Spolu s ním se obracejí na média, organizují petice a píší rezoluce, ve kterém zpochybňují a dehonestují současné členy vedení komorního orchestru. Před budovou orchestru se shromažďují placené zástupy lidu, které se dožadují rezignace jeho vedení. Situace dojde tak daleko, že vedení složí funkce a rezignuje.

Trojka dostane do vedení, provádí okamžitě personální změny a přesuny podle toho, jaké postoje k nim zaujímali jednotliví hráči před převratem. Propouštějí ty, kteří nejsou loajální a přijímají nové zaměstnance bez toho, že by vyžadovali určité předpoklady, jakými je například schopnost interpretovat hudební skladby. Výsledkem jejich činnosti je disharmonie a ztráta schopnosti komorního orchestru interpretovat hudbu.

Když je situace neúnosná, je třeba nají a potrestat viníky. Přicházejí personální represe a pokuty, je zpevňována kázeň, na schůzích, které jsou nyní častější než hudební zkoušky, je trojicí, která se zmocnila vedení hledán vnitřní nepřítel a navrhována absurdní opatření k dosažení optimálního stavu. Situace se nelepší, naopak, orchestr již veřejně nevystupuje a stává se nepotřebným.

Příběh banky

Banka je specializovanou organizací zavedenou na vydělávání peněz. Produktem je tvorba a zvyšování portfolia. Ke své činnosti má k dispozici technické a bezpečnostní zázemí. Pracovníci bezpečnostní agentury, kteří jsou najmutí k ochraně banky, však získají pocit, že je bezpečnost banky tím nejdůležitějším, že je potřebnějším než vydělávání peněz. Když se zmocní vedení a ostraha ovládne místa s rozhodovací pravomocí, mění její vedoucí vnitřní politiku banky a zaměřují její činnost na zvýšení bezpečnosti. Přijímají další strážně a propouští bankéře. Nechávají si navrhnout a šít nové luxusní společenské uniformy, nakupují drahé bezpečnostní zařízení, které mnohdy ani nefunguje. Uměle vytváří klima hrozícího nebezpečí a organizují bezpečnostní cvičení zaměstnanců. Hovoří o nebezpečí terorismu a podporují atmosféru napětí a neklidu. Jejich působením zcela mizí příjemná atmosféra pro klienty banky. Protože se na bývalé strážce obracejí známí a příbuzní s žádostmi o půjčky a finanční podpory, dochází k nekvalifikovanému a živelnému odlivu kapitálu a banka posléze končí krachem.

Oba příběhy jsou sice fiktivní, ale přesto mají racionální jádro. Jde o absurdní, mnohdy nenápadný nástup totalitarismu do zavedených společenských struktur, který se v různých podobách a na různých politických úrovních odehrává doslova před očima veřejnosti. Ta proti němu nijak neprotestuje ani nezasahuje, dokud není konfrontována s dramatickými důsledky jeho působení. Mnohdy jde o dlouhodobou a nenápadnou záležitost, o plíživé prorůstání totalitarismu demokratickými strukturami, jejíž důsledky a dopady jsou velmi tristní, neboť zničí mnohaletou konstruktivní práci celé generace odborníků. Nečastěji má však totalitarismus podobu expanzivní maligní formy, která rychle proroste celým společenským a politickým organismem a posléze nastolí a zachvátí celé státy a národy, jak tomu bylo v případě nacionálního socialismu a komunismu.

Dopady totalitarismu

Rovina morální a etická: obecná demoralizace, absence pozitivních idejí, apatie, úpadek víry, negativní orientace, záporné emoce, nedostatek pozitivních (výchovných, příkladných) osobností, absence empatie, nárůst egoismu. Relativismus jako mravní imperativ, defétismus (poraženectví)

Úpadek právního vědomí: připravenost k trestné činnosti a k přestupkům, nízký respekt k autoritám, neochota respektovat právní normy, obecně respektované zvykové právo, náklonnost prosazovat kolektivní vinu, neochota diferencovat, klientelismus, úplatkářství, stranická a rodinná politika

Nárůst sociální patologie: bezcílnost, absence pozitivního světla, kulturní otupělost, nečistota, hrubé sociální projevy, neochota se podílet na společenských aktivitách, zánik občanské společnosti, pocity zmaru a beznaděje

Zdravotní důsledky: psychosomatické nemoci, infarkty, cévní nemoci, deprese, deprivace

Hospodářská devastace: chudoba skupin na okraji společnosti (důsledek předchozího záměrného působení totalitního režimu), nízká motivovanost, neochota střednědobě a dlouhodobě plánovat budoucnost, myšlení omezené délkou volebního období.

Kulturní devastace: přepisování národní historie (spor mezi dějinami a minulostí), institucionalizovaná nenávist jako konvence (myšlení a jednání), nevzdělanost, nezájem o národní historii, ale také o vlastní minulost (jako příběh rodičů, kteří se za sebe stydí), kejkle s dějinami jako jejich účelová interpretace, výskyt národních, stranických a skupinových mýtů

Překonání diktatur a totalitarismu

Náprava fyzických, ekonomických, morálních a psychologických škod, důsledků tzv. dějinné viktimizace má podobný charakter jako prvky tzv. restorativní justice. Pokud má být proces nápravy završen bez reziduí a excesů, nelze se vyhnout jejím jednotlivým etapám:

a) Potrestání pachatelů – fyzické někdy není možné pro stáří nebo úmrtí, justice uplatňuje institut promlčení, atd., v každém případě však musí být pachatelé jednoznačně morálně odsouzení

b) Odškodnění obětí, náprava spáchaných křivd (ekonomická, morální, kulturní). Pokud je pominuto morální odsouzení pachatelů spolu s odškodněním obětí zároveň s jejich morální satisfakcí, dojde ke splynutí pojmu viník – oběť a k nemravnému stavu, kdy je „všechno stejné“ a kdy nikdo nemá důvod konat morální skutky, odporovat zlu a nasazovat svoji kůži v „nejisté situaci“. Tento stav neodporování zlu umožní nástup nové další totality.

c) Poučení a preventivní ochrana je nejdůležitějším prvkem zhojení, neboť se obrací do budoucnosti a vytváří pozitivní prostor pro nové generace. Jde o celý systém sdělení, svědectví a informací o době totality, studií o technologii moci, o jejich elitách, o důsledcích pasivity a špatných politických rozhodnutích, které předcházely nástupu totalitarismu.

Potrestání pachatelů a reparace obětí

Rozlišení aktérů a obětí totality:

a) Přímí aktéři tzv. elity – ideologové, výkonný aparát, lidé v rozhodovacích pravomocech, vykonavatelé příkazů, dobrovolní služebníci a spolupracovníci totalitních režimů. Tyto osoby by měly být, pokud je to možné, prostřednictvím justice soudně a veřejně morálně odsouzeny. Měly by být zveřejněny veškeré podrobnosti z jejich života související s jejich veřejným totalitním působením a měla by být podrobně objasněna jejich osobní zodpovědnost. Celá společnost by měla naprosto přesně vědět, že jde o morální zloduchy, jejichž skutky jsou neomluvitelné a odsouzeníhodné.

b) Spolupachatelé (podporovali režim, vezli se s ním, dělali kariéru). Jde o většinovou společnost, která přijala totalitarismus jako nutné zlo a přizpůsobila se mu bez odporu. Volila jeho představitele v tzv. svobodných volbách. Snažila se viditelně patřit k režimu, nebo se tvářila tak, jakoby k němu patřila, neboť si přála mít klid, materiální a společenské výhody, které totalitarismus poskytoval těm, kteří mu oddaně a věrně sloužili.

c) Spolupachatelé a současně oběti (podíleli se na totalitě a později se stali jeho oběťmi). Původně byli součástí totalitárních elit, později se dopustili tzv. ideologického pochybení a byli zapuzeni, nebo se přihlásili k nějaké ideové úchylce, která byla označena z hlediska vládnoucí moci jako patologická. Někteří odešli dobrovolně, po vnitřní katarzi. Stali se z různých důvodů oběťmi, nebo přešli na základě vlastního rozhodnutí do tzv. opozice, případně prosazovali mírnější reformované modely totalitarismu (např. tzv. perestrojku)

d) Odpůrci totality a oběti, které totalitní režim popravoval, mučil a ničil. Rodiny a blízké okolí obětí, které bylo zasaženo jeho působením. Nejcennější část obyvatelstva, která si uchovala a prosazovala svobodný názor i přes pronásledování trestní justice a existenční tlak. Byla vůči nim uplatněna veškerá restriktivní opatření, totalitní systém rozmanitými omezeními radikálně snížil jejich kvalitu života.

Z těchto skupin musí být bezpodmínečně a všemožně podporovány osoby ze skupiny (d) prostřednictvím podpůrných ekonomických opatření, zájmem médií, zveřejňováním jejich osobních příběhů, poukazem na jejich mimořádné charakterové vlastnosti a lidskou odolnost. Měli by být zváni do škol na přednáškovou činnost a mělo by s nimi být zacházeno jako se vzácnými lidmi.

Finanční vyrovnání bylo poskytnuto výhradně osobám, které byly ve výkonu trestu a byly soudně rehabilitovány. Skutečnost je taková, že jim byly vyměřené ty nejnižší důchody, neboť byly vypočítané z jejich letitých nízkých příjmů a zůstávají stranou zájmů společnosti. Nejbližší příbuzní a jejich rodiny, které byly perzekuované na svobodě nejsou zahrnuti do reparačních opatření.

Zásadní vliv elit

Elity jsou rozhodujícími silami v každé společnosti, neboť jsou spojeny s mocenskými pozicemi. Mohou se stát nástrojem progresivních opatření nebo naopak retardace a konzervace poměrů. Elity, které střídají totalitarismus v první generaci, prosazují určitý typ totalitního aristokratismu (jsou centralistické, jsou nositeli překonaného hodnotového systému, používají přežilé politické metody, neboť jsou propojeny s přímými aktéry bývalého výkonného aparátu předchozího totalitního systému) a nejsou proto schopné hájit celospolečenské a kulturní zájmy. Brání společenské emancipaci a neumožní tak sociální ekvilibrium (homeostázi). Jinými slovy, nejsou schopny zajistit a prosazovat stav dynamické rovnováhy funkcí systému, který je nezbytný jako náprava viktimizace z doby totality a očistná reakce na předchozí stres společnosti z totalitarismu.

Jako příklady jejich působení v rozhodovacích funkcích je možné uvést:

neochota potrestat viníky totality

neochota odškodnit v plné míře oběti

neochota školského systému vyučovat pravdivě dějinám o totalitě

nedostatečná očista státní správy, ale také demokratických parlamentních politických stran od dřívějších přímých aktérů totalitního systému

bránění vzniku občanské společnosti ekonomickými prostředky, atd.

Skutečná demokracie je protipól totalitarismu především tím, že umožňuje pestrost společenských oblastí. Neblahé dědictví totalitarismu se projevuje také v tom, že dochází nesnadno k tzv. cirkulaci elit, které stagnují a kopírují v mírnější formě předchozí technologie moci (viz přetrvávající centralismus, přerozdělování finančních prostředků, hypertrofické bujení státní byrokracie, korupční prostředí, klientelismus, tunelování státních ekonomických prostředků). Všechny parlamentní politické strany jsou v podstatě stejné (mnozí tzv. osmašedesátníci jsou posedlí touhou po moci, jejich touha být ve vedoucích a rozhodovacích funkcích hraničí až s obsesí).

Elity ovládají finanční toky, činí mocenská rozhodnutí. Jejich působení má fatální celospolečenský dopad. Propojení demoralizovaných elit s politickými stranami zachovávajícími vnitřní totalitní stranickou kázeň podporuje krizi elit, která petrifikuje a prodlužuje krizi celé společnosti.

Poučení z historie , které by mělo vyústit v preventivní ochranu společnosti

Jde o nejzávažnější a nejvýznamnější využití období totality pro budoucnost. Předpokladem je nestranné a nezfalšované historické zpracování dějin totality, jehož součástí je tzv. oral-history (osobní vyprávěné vzpomínky pamětníků). Období totality se musí stát materií pro historiky, spisovatele a umělce jako inspirační zdroj jejich tvorby. (je třeba si uvědomit že celá generace historiků sloužila předchozí totalitě a vytvářela falešný obraz společnosti).

Nejúčinnější metodou by bylo vytvoření tzv. společné učebnice evropských dějin, která by zamezila jejich místnímu zkreslování. V případě fatálních neshod o jednotlivostech je možné uveřejnit souběžně dvě verze (viz např. sudetoněmecká otázka)

Je třeba docílit návratu povinného vyučování dějin do škol, jako účinné prevence proti popírání holocaustu, nárůstu politických extremistických hnutí, atd. Historicky vzdělané obyvatelstvo lze jen obtížně zmanipulovat k aktivitám, které jsou hazardem vzhledem k budoucímu vývoji lidstva. Literární, či filmové pozitivní popisné vzory obyčejných lidí, které dokáží vzdorovat náporu moci, mohou posílit právní vědomí a vůli k zachování vnitřní svobody za jakékoli situace.

Do škol se musí vrátit výuka etiky. Nelze vychovávat „neetické neandrtálce“, kteří umějí obsluhovat složitá technická zařízení, ale nedokáží pochopit, že jich není možné použít k ničení a devastaci hodnot. Školství se soustředilo na výuku a rozvoj technologického vzdělání. Budoucí totalitární vůdci budou moci tyto osoby využít pro svůj záměr, neboť zde nebude působit morální imperativ jako zábrana.

Není možné připustit, aby se války staly součástí přímého televizního přenosu jako by šlo o počítačové hry bez dalších tragických dopadů. Je nutné zakázat a prostředky veřejného práva stíhat extremistická hnutí, která směřují k potlačování lidských práv. Je nutné vést stálou veřejnou diskusi o problémech etiky lidského duhu (smysl života, kvalita života).

V oblasti sociální prevence je třeba podporovat projekty, které odvrátí lidi od bídy a beznaděje, neboť jde o nebezpečné zdroje násilí, a budoucí ohniska zdravotních rizik. V oblasti mezinárodních vztahů je nutné budovat mosty a potírat šovinismus a nacionalismus. Kultura je nejvýznamnějším prostředkem poznání národů a výměny verbálních i neverbálních sdělení. Je nutné vykonávat tlak prostřednictvím medií a veřejného mínění k trvalé očistě elit, jako stálého prostředku obnovy a předpokladu sociální homeostáze. Je nezbytné vytvořit silnou občanskou společnost jako alternativu k politickému světu. Je nezbytné trvat na modernizaci volebního systému (volebního zákona), který by umožnil vstoupit do parlamentního systému skupinám obyvatel s jinou než stranickou strukturou.

Je potřebné vytvořit nadnárodní (evropskou) centrálu pro podporu mimořádných projektů v oblasti historie, kultury, umění, budování vzájemných vztahů, atd. financovanou z prostředí Evropského parlamentu, jež by podporovala systém grantů, které budou směrovat k řešení palčivých evropských problémů s tématy bezpečnosti, vzájemnosti, kulturnosti a etičnosti života.