Červenec 2007

Plyn půjde kolem Kaspiku

Tomáš Vlach

„Velká hra“ o Střední Asii, koncept z přelomu 19. a 20. století, kdy mezi sebou soupeřily carské Rusko a imperiální Británie, má své pokračování. Nehraje se už o kolonie, ale o paliva.

Píše se 21. století, takže obsazení „velké hry“ se obměňuje. Rusko je dnes putinovské, Británii nahradila Evropská unie plus Spojené státy, spíš sama za sebe hraje Čína. Ale princip funguje stejně a na rozdíl od ostatních třecích ploch zde zatím vítězí Rusko. I když vzhledem k orientálním zvláštnostem středoasijské politiky nelze říci, že je to vítězství definitivní.

Ašchábádská trojka

Klíčovým datem je tu 21. prosinec 2006, kdy náhle zemřel Turkmenbaši, otec všech Turkmenů, doživotní prezident Turkmenistánu Saparmurad Nijazov. Postsovětský Turkmenistán patří k zemím s největšími zásobami plynu na světě a současně s nejhoršími možnostmi jeho dopravy k zákazníkům. Jediná pozemní trasa vede přes Rusko, které toho umí využít. Turkmenský plyn nakupuje po 100 dolarech za 1000 kubických metrů a do Evropy prodává za 250 dolarů.

Ačkoli Turkmenbaši usiloval o neutralitu své země (v praxi to znamenalo nevyzpytatelnost a snahu izolovat se od všech cizích vlivů), se závislostí na Rusku pohnout nedokázal. Otázka je, nakolik to bylo pod tlakem, ale na zahraniční investory a každý alternativní projekt plynovodu oklikou mimo Rusko se díval s podezřením. Pouze na sklonku své kariéry podepsal kontrakt s Čínou, která by od roku 2009 měla odebírat 30 miliard kubických metrů plynu za rok (tedy asi třetinu předpokládané těžby) a postavit vlastní plynovod.

Když Nijazova nahradil jeho osobní zubař a ministr zdravotnictví Gurbanguli Berdymuhamedov, Američané i Evropané to sledovali s mírným očekáváním. Byla tu naděje, že přišel racionálnější partner, a možnost prosadit americký projekt z roku 1995, Transkaspický plynovod přes Zakavkazsko do Turecka. Nový prezident začal s prolamováním izolace a částečně i s kroky, které vypadají jako reformní.

Navázal styky se sousedy, též s Ázerbájdžánem, klíčovou zemí pro stavbu Transkaspického plynovodu, které byly zmrazené kvůli sporům o naleziště plynu. Přijal komisařku OSN pro lidská práva Louisu Arbourovou a eliminoval dlouholetého šéfa prezidentské tajné služby Akmurada Redžepova.

Přes to všechno ale Berdymuhamedov hlavně zamířil do náruče ruského prezidenta Vladimira Putina, který vše, co se týká Střední Asie, vnímá jako horkou prioritu. Před dvěma lety Putin zabodoval, když se během nepokojů v Andižanu postavil za uzbecký režim a obrátil ho tak od koketování s Američany, kteří požadovali vyšetření masakru s až 3000 civilními oběťmi.

Před týdnem přemluvil prezidenta Kazachstánu Nursultana Nazarbajeva, aby na poslední chvíli odřekl účast na energetickém summitu v Polsku, kde se debatovalo o závislosti na Rusku. Místo toho bleskově uspořádal antisummit tří plynařských velmocí v turkmenské metropoli Ašchábádu. Putin s Berdymuhamedovem a Nazarbajevem se tu dohodli na Přikaspickém plynovodu směrem do Ruska. Přitom loni v září Nazarbajev sliboval ve Washingtonu účast na transkaspickém projektu Georgi Bushovi. Nyní experti a média z Východu i Západu shodně spekulují o tom, že plynovod ze středoasijských nalezišť oklikou mimo území Ruska je na dlouhá léta tabu. Už proto, že se pro něj jen těžko podaří najít investora.

Rusko znamená jistotu

Kroky Berdymuhamedova a Nazarbajeva však mají svou logiku. Podívejme se teď na celou věc očima vůdce národa uprostřed Asie. Co mu mohou Evropa a Spojené státy nabídnout? Víc peněz za plyn a investice, na druhé straně budou tlačit na demokratizaci země, otevírání se světu a možná i svobodné volby. V podmínkách středoasijské klanové společnosti nevábné. Rusko žádnou demokratizaci nepožaduje a není tak citlivé na korupci či zpronevěry. „Rusko znamená jistotu, bez jeho podpory se dá jen těžko na takovém postu přežít,“ říká Sergej Michejev z moskevského Centra politických technologií.

A dále. Turkmenistán už podepsal smlouvu o dodávkách 50 miliard kubíků plynu ruskému Gazpromu a nemůže jen tak od kontraktu odstoupit. Ázerbájdžán a Gruzie nejsou tranzitní země bez politických rizik. Jsou tu i technické záležitosti – zatímco stavba nového potrubí pod Kaspickým mořem by trvala několik let, rusko-kazachstánskou variantu lze díky již existující infrastruktuře využít prakticky okamžitě.

(Respekt, www.respekt.cz)