Červenec 2007

Rozpaky nad senzačním objevem dosud opomíjeného disidenta

Petr Zavoral

Narcis Klaus potřeboval, potřebuje a vždycky bude potřebovat být kamarádem všech, kteří tak či onak mají v rukou jeho nehynoucí slávu. Tak ho netlačte k jasnému sdělení, co je vlastně zač.

Třináctka je pro pana Václava Klause šťastné číslo. Neb právě třináctého června roku tohoto deník Mladá fronta Dnes oznámil národu, že současný prezident republiky nebyl za totality ledajakým loajálním bankovním úředníčkem, jak si do té chvíle mohl někdo myslet, nýbrž dobře utajeným odbojářem. Redaktoři řečeného listu vyštrachali na vnitru estébácké svazky s krycím názvem Kluk, které dokazují, že komunistická tajná policie měla Klause na mušce stejně jako dlouhou řadu dalších příkladných Čechů. Hned několik fízlů že na pana profesora nasadila, hrabala se mu v pracovních lejstrech i v soukromí, do štěnic a telefonních odposlechů investovala a nevynechala ze svého zájmu ani paní Klausovou. Pravda, páně prezidentovo disidentství netrvalo dlouho, sotva dva a půl roku, ani jeho součástí nebyly surové několikadenní výslechy, neřku-li kriminál. Ale disidentem byl. Když ne celým, tedy aspoň polovičním. Takový Půlhavel, chcete-li.

Kdo by čekal, že Václav Klaus teď bude chodit s nosem vysoko zdviženým, mýlil by se převelice. Naopak, pan profesor je náhle skromnost sama. To nestojí za řeč, rdí se cudně, když je dotazován, jak naloží s čerstvým objevem. Věděl prý odjakživa, že jeho nepřehlédnutelná osobnost nemohla uniknout estébácké pozornosti, a diví-li se něčemu, tedy snad jen tomu, že důkazy jeho statečnosti přežily ve vnitráckých sejfech posametovou skartační očistu bolševických darebáků. Dnes je vysoko nad věcí. Jeho příběh prý není ničím zajímavý, on sám se do svých svazků ani nepodívá, natož aby se mstil ubožákům, kteří na něho donášeli, byť to byli zhusta jeho přátelé a kolegové. »Celá situace vypovídá mnoho o té době a o švejkování, které zažívalo bývalé Československo,« říká do novinářských diktafonů, až se ani nechce věřit, že vzpurný ekonom osmdesátých let a namyšlený a arogantní Klaus tohoto času je jedna a tatáž osoba.

Ale je to on. Profesionální estébáci ani jejich najatí práskači nebyli tak tupí, jak se všeobecně má za to. Přinejmenším to byli bystří pozorovatelé s vytříbeným smyslem pro trefnou charakteristiku zájmových osob. V objevených materiálech mimo jiné zaznělo, že z jednání a chování sledovaného objektu »je znát, že se cítí jako zneuznaný génius. Dává znát, že kdo nejde s jeho představami a názory, tak je prostě blbej a neschopnej.« Dále, že když s ním někdo souzní, je za to odměněn souhlasným přikyvováním, zatímco v opačném případě bývá znevážen, ba zesměšněn. Druhého takového půldisidenta nenajdeš, i kdyby sis oči vykoukal.

Třebaže MF Dnes věnovala Klausovu »případu« během tří dnů několik novinových stran, celkově je to dosti nudné čtení. Podstatou Klausova odboje bylo pořádání ekonomických seminářů, jejichž obsahu málokdo rozuměl, nejméně pak troubové, kteří z nich měli vypreparovat cenné poznatky pro Státní bezpečnost. Jediné, na čem mohla zločinná komunistická policie stavět, byla nervozita, že se páně profesorovy přednášky konaly v prostorách tehdejší Státní banky československé, že vycházely ze západní odborné literatury, proti níž totalitní »ekonomika« neměla a ani nemohla mít věcné argumenty, a jako takové že poutaly čím dál větší pozornost makroekonomických profesionálů, jejichž vědomosti ohrožovaly normalizační »národohospodáře« jako máloco jiného. Ostatně ještě po bezmála čtvrt století od onoho truchlivého času je pro ekonomické laiky na uveřejněných materiálech nejzajímavější, kdo patřil mezi Klausovy stálé posluchače a kdo se naopak činil, aby je pokud možno dostal za katr. Takže jsme se dozvěděli, že z páně profesorova publika pocházela téměř celá pozdější posametová elita v čele se soudruhy Kočárníkem, Dybou, Dlouhým a panem Ježkem, čímž se nám dostalo odpovědi na otázku, kde se tak najednou vzalo tolik odborníků na velkou privatizační loupež. Co se týče přičinlivých donašečů, vesměs šlo o naprosté nuly, které mají se »sledovanými objekty« společného jen tolik, že i na ně se dostalo při porcování komunistické kořisti. Vesměs jde o velmi dobře zabezpečené parchanty s nepřehlédnutelným vlivem v polistopadové soukromopodnikatelské sféře.

Pokud jde o samotného »Kluka«... Nepodezíral bych pana Klause, tím méně Mladou frontu Dnes, že existuje nějaká spojitost mezi náhlým objevem půldisidenta a pomalu se už rozbíhající kampaní před prezidentskými volbami, jak se opovažují spekulovat některé novinářské hyeny. Také ale nevěřím tomu, že tatíčkův okázalý nezájem o minulou estébáckou špínu vůbec nijak nesouvisí s jeho touhou být ozdobou Pražského hradu dalších pět let. To mi k prezidentovu naturelu nechce sedět, když uvážím, čím vším se už nechal znemožnit, jen aby dosáhl největší myslitelné kariéry.

Jak si tak přemýšlím, napadá mě všelicos. Víte, ono je zatraceně těžké pyšnit se na jedné straně protikomunistickým, byť »jen« ekonomickým odbojem, a na straně druhé ohrnovat nos nad disidenty, kteří se nejvíc zasloužili o svržení totality a posléze byli odstaveni na vedlejší kolej. Neslučuje se s velikostí milovaného státníka dštít oheň a síru na rudou estébáckou i ostatní sebranku a přitom jí nadbíhat, do Lán ji zvát a žebrat u ní o voličské hlasy, když jde o vstupenku na Hrad. Těžko se hlásit k autentickému disentu a současně lézt do zadku české kolaborantské většině, která se v dobách největšího poválečného útlaku bála třeba jen nejít do potupného prvomájového průvodu nebo - bože chraň! - nevyvěsit rudý praporek, když se v zotročeném Československu právě pořádaly rozličné bolševické orgie. Narcis Klaus potřeboval, potřebuje a vždycky bude potřebovat být kamarádem všech, kteří tak či onak mají v rukou jeho nehynoucí slávu. Chtějte od něj, co chcete, jenom ho proboha netlačte k jasnému sdělení, co je vlastně zač.

Ale budiž. Je nás v Česku takových víc, i když zdaleka ne každý chameleon usiluje o prezidentskou výjimečnost. Beru námitku, že po více než sedmnácti letech postkomunismu už nazrál čas k větší toleranci, zvlášť když pomalu vymírají nejlepší z nás, kteří jediní by měli právo hodit kamenem, a do fronty na prezidentství se začínají řadit ještě mnohem horší kandidáti, než je Klaus (není-liž pravda, pane Dienstbiere!). Dobře tedy. Ať si pan profesor bojuje sám za sebe libovolnými zbraněmi, které odpovídají jeho pověsti a charakteru, ale ať aspoň zůstane u toho. Český chlívek se nezboří, stane-li se jeho reprezentantem typický Čech, a v zahraničí Klausova prezidentská »kvalifikace« nezajímá už vůbec nikoho. Tam je náš tatíček ponejvíc k smíchu, když se pokouší předělávat Evropskou unii nebo přesvědčuje světové klimatologické kapacity, že globální oteplování planety je přelud, který si vymysleli zakuklení západní bolševici, aby nám ukradli svobodu.

Na začátku tohoto neuctivého komentáře jsem napsal, že třináctka přináší Klausovi štěstí. Velmi se bojím, aby nepotvrdila svoji smolnou pověst, jestli pan profesor díky své nadestébácké dobrotě uhraje další hradní pětiletku a nenechá svého »státnického« šaškovství, které České republice škodí mnohem víc než nikam nevedoucí diskuse, jak že to v 80. letech vlastně bylo s tím jeho dlouho zapíraným disidentstvím.

(Annonce)