Srpen 2007

Události od 18. června do 18. července 2007

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pondělí 18.června

Všechny noviny referují o tom, že Ančička alias Barbora Škrlová se zázračným způsobem zhmotnila v Kodani a žádá o vydání českého pasu. Nechci se už o tom případu rozepisovat, není z hlediska politiky zajímavý. Zjevné je jen jedno: ta osoba je podvodnice, a jediná otázka je, zda je zralá pro kriminál nebo pro blázinec. Ostatně, při všech těch nejasnostech: ví se vůbec s jistotou, že je to ženská a ne chlap?

Osvědčený Jan Eichler informuje v Právu o knize jakéhosi Stanleyho Hoffmana, profesora mezinárodních vztahů z Harvardu, který prý podává jednoduchý recept na to, jak čelit mezinárodnímu terorismu a napravit škody, způsobené Bushovou vládou: američtí odpovědní politici by měli pochopit správně nepřátelské postoje vůči USA, snížit vojenské rozpočty, výrazně oslabit důraz na jaderné zbraně a jejich modernizaci, jednat se státy, které si chtějí atomové zbraně pořídit (USA by jim měly nabídnout bezpečnostní záruky, že je nikdy nenapadnou), začít výrazně snižovat stavy svých jaderných zbraní. Článek končí jakousi lehkou pochybností: „Je však otázkou, zda ti, co vystřídají Bushův kritizovaný tým, budou mít chuť, odvahu a možnosti vydat se takovou cestou.“ Pevně doufám, že ne.

V Mladé frontě dnes si zase Tomáš Nídr libuje, jak to nový francouzský prezident Sarkozy nandal Turkům, „těm psům pohanskejm“ (Josef Švejk). Sarkozy měl prý odvahu říci, že „Turecko z kulturních, geografických a mnoha jiných důvodů nemá v Evropě co pohledávat a vyjednávat o jeho vstupu je nesmyslné“. Myslím si pravý opak. Nechat v dnešní době Turecko napospas, znamená vydat ho islámskému extremismu a opatřit si velmi blízkého, silného a schopného nepřítele. EU není kulturní spolek, ale politická organizace, turecký sekulární stát je s evropským politickým modelem kompatibilní. Jaká je kulturní legitimace pro členství v Evropě? Když tam patří ti, co kdysi okradli a vyhnali tři miliony svých spoluobčanů, při tom jich slušných pár tisíc (nebo desetitisíc?) zamordovali a dnes se za to ani trochu nestydí, proč by tam nemohli patřit taky Turci? Zavírat Turecku dveře do evropských institucí je politicky sebevražedná akce.

Taktéž v MfD informují o návštěvě americké spisovatelky Prosové, předsedkyně amerického PEN-klubu, v naší zemi. Ta paní navštívila Terezín (zjevně kvůli jeho chmurné protektorátní historii) a pozastavila se nad tím, že je tam kavárna. Připadá jí to „až zvrácené – dát si tam něco k snědku“. Terezín je dnes (stejně jako před druhou světovou válkou) normální české město a žijí tam normální lidé. Proč by tam nemohli mít kavárnu a dát si občas něco k snědku?

Úterý 19. června

Václav Klaus se hodlá bránit rozsudku správního soudu v jeho sporu se soudním čekatelem Langrem. Soud totiž podle Klausova mluvčího Hájka vynesl rozsudek, z něhož vyplývá, že v případě prezidentova rozhodování jde o běžný proces správního rozhodování, a proto prezidentovi v té souvislosti uložil učinit určitá opatření a dokonce mu stanovil lhůtu. Zatímco, doplňujeme my, soud měl vycházet z toho, že jde o akt Nejvyšší Svrchované Vůle, který nelze beztrestně jakýmkoli způsobem zpochybňovat.

Naproti tomu Krajský soud v Praze rozhodl, že se poslanec Rath nemusí omluvit Marku Dalíkovi ani ODS za obvinění z korupce (Rath prohlásil, že za odchodem Miloše Melčáka z poslaneckého klubu sociální demokracie jsou korupční aktivity ODS a Dalíka). Podle soudce Vojtěcha Cepla je totiž výrok dr. Ratha „pravdivý ve svém základu“. To vlastně není rozsudek, ale obvinění, totiž ODS a Dalíka. Pan Cepl by měl okamžitě podat trestní oznámení.

Česká vláda se rozhodla podpořit Polsko ve věci návrhu na změnu většinového hlasování v EU, ale nehodlá za ten návrh umřít. To na ní snad nikdo nechce. To, co by se slušelo, by bylo přizpůsobit vládní stanovisko více požadavku „vaše řeč budiž ano ano, ne ne“. Jinak si vláda koleduje o bobříka vyčuranosti a Poláky by to vlastně mělo rozlítit víc, než kdyby řekla „ne“. Protože to znamená: budeme Vás sice podporovat, ale jakmile půjde do tuhého, tak vás pustíme k vodě.

Mluvčí íránského ministerstva zahraničí prohlásil poté, co si jeho ministr povolal na kobereček ruského velvyslance v Teheránu, že Putin prý nemíní dotáhnout do konce návrh na využití ruského radaru v Ázerbájdžánu proti Íránu. To může znamenat jediné: že Putin jen blafuje, předpokládá totiž, že Američané jeho návrh stejně nepřijmou.

Podle průzkumu agentury Forsa by nově ustavenou německou stranu Levice (dužina je komunistická DS, šlupka odpadlíci z SPD v čele s expředsedou Lafontainem) volilo 24% lidí (19% na západě, 44% na východě Německa). Protože předpokládám, že mezi příznivci nejsou bývalí voliči CDU/CSU, znamená to vlastně jakýsi signál rozkolu v SPD.

Mladá fronta Dnes se zevrubně zabývá iniciativami britské spisovatelky Rowlingové, která se humanisticky profiluje na účet ČR. Zcela obecně bych chtěl zdůraznit, že její aktivity mají výrazně obchodní pozadí (nepřímá reklama), jsou nechutně kýčovité a v podstatě nestydaté.

Umělecká skupina s poetickým jménem Ztohoven implantovala do televizního záběru krás krkonošské přírody atomový hřib (podle fotografií spíše hříbeček) a způsobila poprask, o což jí šlo. To, že smyslem umění je působit poprask, je nedorozumění, které se zavedlo někdy na přelomu předminulého a minulého století. Existuje spousta vynikajících uměleckých děl, které žádný poprask nezpůsobily, a spousta děl, která poprask způsobila, ale nejsou ani vynikající, ani umělecká. Skupina má originální organizační strukturu: nezveřejňuje jména členů ani program, jejím cílem je prý „upozorňovat veřejnost na aktuální společenské problémy“, metodou „nabourávání se do veřejných prostorů“. Po každé provedení se skupina rozpadne a znovu ustaví, přičemž se její složení částečně změní. To je pozoruhodné, vzniká tu zcela nový jev: umělecký terorismus.

Mladá fronta Dnes sáhla dnes po jiném zahraničním autorovi než je Timothy Garton Ash. Beru to jako projev ohleduplnosti ke čtenářům a jsem za to redakci vděčen. Článek Barryho Rubina se týká terorismu a je velmi zajímavý. Končí konstatováním, že síly jako je Hamás „si plně uvědomují, že nejvýznamnější zápas dneška se vede mezi radikálním islamismem a zbytkem světa“. To je pravda s jakousi malou výhradou, která má velký význam pro ČR. Na druhé straně nestojí „zbytek světa“, ale jen vyspělé západní státy. Rusko cítí aspoň potenciální oslabení Západu (je konfliktem zaměstnán a bude výhledově možná ještě víc) a snaží se ho využít k znovuzískání vlivu ve svých bývalých evropských koloniích. Česká republika není příliš přitažlivá pro islámské teroristy: je na to příliš bezvýznamná a příliš chudá. Zato Putin po nás šilhá jako řeznický hafan po buřtu.

Britská královna povýšila do šlechtického stavu Salmana Rushdieho. Rozběhne se v muslimském světě taková série protestů jako v případě dánských karikatur proroka Mohammeda? Pokud ne, bylo v těch protestech hodně zbabělé vypočítavosti: na Dánsko si troufli.

Petra Procházková informuje v LN o názorech ruského obyvatelstva na demokracii. Vyplývá z toho, že většina Rusů nevěří téměř žádným stranám, organizacím a soudům, zato má absolutní důvěru v nejvyšší státní institut – prezidenta Vladimíra Putina. Vypadá to, že se ruská situace od té naší zase až tak moc neliší: jméno prezidenta je ovšem jiné.

Středa 20. června

Vlastimil Tlustý dnes na tiskové konferenci oznámil vytvoření „reformní parlamentní platformy“. Hlásí se k ní zatím osm poslanců ODS. To je dost na svržení této vlády a málo na vytvoření nové. Problému se týká naše dnešní glosa.

Čeští europoslanci si připsali na své konto další výrazný úspěch: zachránili pro budoucnost název slivovice (díky administrativní chybě hrozilo, pokud tomu dobře rozumím, nebezpečí, že do ní budou muset přidávat špiritus). Jako lev se bil zejména zbožný lidovec Březina, který už před časem proslul tím, že vyrval ze špinavých pracek Bernda Posselta olomoucké syrečky. Tak naši europoslanci drobnou všední politickou prací brání naši suverenitu a naše národní zájmy proti bruselským byrokratům a (západo)německým revanšistům. Gratulujeme.

Poslanecká sněmovna odmítla senátní návrh na podstatné omezení poslanecké imunity. Odmítla jej právem, jedná se o neodpovědný populismus. Zejména v našem politickém prostředí je nebezpečí, že skrovná imunita otevře cestu k tomu, že hlasování ve sněmovně bude politicky ovlivňováno, poměrně velké. Senátor Pospíšil prý argumentoval (pro návrh) tím, že v novodobé historii ČR byl jen jednou politik zadržen a kvůli tomu se nemohl zúčastnit hlasování. Šlo o známý případ exposlance Sládka při volbě prezidenta Havla. Sládek sem, Sládek tam, případ to byl naprosto skandální a mluví proti experimentům s omezováním imunity: Sládek byl zadržen, nemohl hlasovat a Havel se stal znovu prezidentem o jeden jediný hlas. „Připomeňme si: imunita vznikla v počátcích parlamentů, kdy měla chránit svobodu poslaneckých projevů na parlamentní půdě před hněvem panovníků, později před nelibostí státní moci“, píše v Právu Jiří Hanák. Před nelibostí státní moci je třeba svobodu poslanců hájit zejména teď a u nás.

V Právu se k průzkumu STEM, signalizujícímu pokles preferencí KDU-ČSL, vyjadřují lidovečtí poslanci, kteří nechtějí být jmenováni. Politiky, kteří nechtějí být jmenováni, cituje i dnešní MfD. Zvláštní sortě „poslanců, kteří nechtějí být jmenováni“ je třeba věnovat pozornost.

V Právu také vyčísluje předseda KSČM Filip důvody, proč je Topolánkova vláda nedůvěryhodná. Píše mimo jiné: „Tato vláda také nás všechny zapojuje do světovládných severoamerických cílů, naše vojáky dála vysílá do misí, které jsou v zájmu USA, a nyní dokonce servilně souhlasí s rozmístěním amerických vojenských sil u nás, jež mají obsluhovat radar určený pro další etapu hvězdných válek, špionážní radar. Jde zřejmě o první etapu pronikání amerických ozbrojených sil k nám a do dalších zemí světa, jejichž cílem jsou světovládné zájmy Spojených států.“ To je důvěrně známý jazyk (i s těmi stylistickými lapsy), a když si to převedeme do normální řeči, tak jak jsme to dělávali v letech 1958-89, taky velmi dobrý důvod, proč vládu v této věci podporovat.

V článku „Mylné prognózy českých prezidentů“ píše Tomáš Zahradníček, že T. G. Masaryk očekával, že se komunismus v Rusku zcivilizuje, zdemokratizuje a poevropští. To není pravda, Masaryk byl vždy zásadní kritik bolševismu a spletl se jen v tom, že mu nepřičítal velkou životaschopnost, předpokládal, že se záhy zhroutí. Taky se mi nezdá jeho výklad brožury Nová Evropa (která ovšem rozhodně nepatří k Masarykovým vrcholným dílům, je to účelový pamflet, který měl přesvědčit politiky Dohody o potřebě vzniku samostatného československého státu).

Čtvrtek 21. června

Byly zveřejněny dva průzkumy veřejného mínění. Ten první pořídilo STEM a týká se popularity našich špičkových politiků. Jemu je věnována naše dnešní glosa. Druhý pořídilo CVVM a týká se preferencí. Podle CVVM se preference ODS a ČSSD vyrovnaly (ODS proti květnu ztratila 3%, ČSSD si o 3% polepšila, mají obě 32%). Komunisté mají 14,5% (ztráta 1%), zelení mají 10,5 (+1,5%), KDU-ČSL ztratila 1,5%, nicméně pořád má 8%, což je bohatě nad hranicí volitelnosti. V Právu mluví o propadu lidovců, to je velmi přehnané. Případ Čunek nesrazí KDU-ČSL pod pětiprocentní hranici, ale ubere nejspíš hlasy i oběma dalším koaličním stranám. Jenže: pokud budou proti bloku ČSSD – KSČM stát tři strany, nikdy nebudou mít dohromady míň než sociální demokraté s komunisty.

Po dlouhé odmlce bývá v Právu čas od času připouštěn Jan Kovařík, tentokrát přišel se zprávou o jakémsi vystoupení Petera Bechera (u něhož neopomene poznamenat že je synem někdejšího mluvčího Waltera Bechera a že je „údajně liberální“, tom znamená ne opravdu, jen údajně, když říká to, co říká). Pan Becher se vyjádřil v tom smyslu, že sudetoněmecký den by se v roce 2017 mohl konat v Česku. Je příliš velký optimista: bude to v roce 2045, až už budou všichni vyhnaní spolehlivě mrtví. Zajímalo by mne, jaké strategické úvahy jsou za částečnou aktivací protisudetoněmeckého štvaní v Právu.

Ruský ministr zahraničí Lavrov se zúčastnil v Teheránu konference pěti zemí kolem Kaspického moře. Rusko má jakési problémy s Putinovou potěmkinskou iniciativou ohledně radaru v Ázerbájdžánu, která Íránce dopálila. Tak teď také pan Lavrov zdůrazňuje, že Rusko nevidí žádnou hrozbu ze strany Íránu. Proč tedy radar ke spolupráci s Američany nabízejí? Pan Lavrov, i vizáží Gromyko č. 2, se od svého slavného předchůdce bude muset ještě hodně učit.

Interaktivní umění zaplaví metropoli, libuje si Právo, protože na festivalu je i „omluva za nacismus“. Na první pohled podivné, proč bychom se měli omlouvat za nacismus? Ve skutečnosti skupina Pode Bal ironizuje německé firmy Mercedes, Siemens a Volkswagen, vzhledem k jejich „historické kolektivní vině“. Nápis zní: „omlouváme se za naše chování v době nacismu“ plus loga těch tří společností. Kdybychom už mermomocí chtěli měli mluvit o „historické kolektivní vině“, měl by být tento nápis doplněn dalším: „Omlouváme se, že jsme se po válce chovali ke svým německým spoluobčanům jako dobytek. Češi.“

Tlustého iniciativa na Topolánkovi žádá, aby buď přistoupil na jejich návrhy, nebo aby daň z příjmu raději vůbec neměnil. Jde o to, zabránit vládě, aby vůbec něco dělala. Tento cíl sleduje pan Tlustý společně s opozicí. Je to nejlepší cesta k samovolnému pádu vlády. Mohlo by to fungovat: jen mi to připadá cynické.

Lidové noviny přinášejí jakousi přehlednou tabulku někdejších výroků představitelů ODS o Špidlově vládě a nynějších výroků sociálních demokratů a komunistů o Topolánkově vládě (doplněno ještě o obhajobu Vladimíra Špidly před třemi roky a obhajobou Mirka Topolánka dnes). Z citátů bohužel vyplývá, že si obě strany mají sotva co vyčítat. Čím kdo zachází…

Václav Klaus navštívil Českou konsolidační agenturu, a ač Agentura ke konci letošního roku přestává existovat, provozoval tam prý jakousi neoficiální kampaň k prezidentským volbám: nabádal přítomné, aby oslovovali své poslance a senátory s doporučením, koho volit. Samozřejmě nikoho konkrétního nejmenoval. Měl snad někoho na mysli?

Pátek 22. června

V severovýchodních Čechách se objevil nebezpečný virus ptačí chřipky. Následuje hromadné vybíjení drůbeže. Tisíce ptáků jsou ve specielních kontejnerech usmrcovány plynem. Opatření je racionální, chápu samozřejmě jeho důvody. Neumíme si jinak pomoci. Stejně je ale z té drůbeží Osvětimi cítit strašná neúcta k životu a mám strach, že nezůstane bez trestu.

Primátor a místopředseda ODS Bém se vrátil z Mount Everestu nadán věšteckým duchem. Teď například prorokuje brzký pád vicepremiéra Čunka. Slyšel to prý „ze zdrojů uvnitř ODS“, nikoli však přímo od předsedy Topolánka. To je zvláštní: druhý člověk v ODS se chová jako „investigativní žurnalista“. Že by se na to díval opravdu jen tak zvnějšku?

Národ se množí: přesněji řečeno nemnoží se národ, ale obyvatelstvo ČR. Hlavní podíl na jeho větší početnosti mají přistěhovalci: v první řadě Ukrajinci, pak Vietnamci a Slováci. Zdá se, že vznik velkých muslimských kolonií nám nehrozí.

Bývalá šlechta si stěžuje Topolánkovi, zní titulek v Právu. Ovšem, šlechta byla učiněna bývalou už za první republiky. Pak se stali bývalými sudetští Němci. Pak podnikatelé, soukromí rolníci, živnostníci. Kdo bude následovat dnes? Už jsme dlouho nikoho bývalým neudělali, to je třeba dohnat!

Další skupina „amatérských historiků“ se zviditelnila pamětní deskou na místě, kde českoslovenští výsadkáři provedli atentát na Heydricha. Za chvíli jich tam bude dvacet. Schytal to starosta Prahy 8, byl označen za přisluhovače Sudetoněmeckého lansmanšaftu. Rekrutují se všichni ti amatérští historici s prostředí Národní strany, nebo jen někteří? „Zástupce skupiny“ kromě toho prohlásil, že je trapné shazovat význam atentátu pro vývoj celé války, jak se dnes děje. Nic takového se neděje, pravý opak je pravdou. Atentát se má stát předmětem posvátného kultu. To je zrůdné: je důležité, aby se i o něm, jako o každé historické události, smělo svobodně a věcně mluvit.

Polští představitelé zdůvodňují svůj návrh na změnu rozdělení hlasů v EU, v níž by podle svých představ měli dostat větší váhu, historicky. Premiér Kaczyński prohlásil: „Požadujeme jen, abychom dostali zpět, o co jsme přišli. Kdyby Polsko neprožilo léta 1939 až 1945, mělo by dnes 66 milionů obyvatel.“ Proti tomu se ozval tentokrát i dánský ministerský předseda.

Válečný veterán Horal byl předvolán na městský úřad Prahy 9, protože údajně neoprávněně nosil plukovnickou uniformu. V MfD se ho velmi vehementně zastávají. Problém je jen v tom, že z toho, co se o případu dosud psalo, jsem nabyl dojmu, že se pan Horal na plukovníka povýšil sám. Bylo to tak opravdu, nebo ne? Sami se na plukovníky povyšovat nesmějí ani váleční veteráni.

Izraelská armáda propaguje svou image fotografiemi polonahých vojaček. Akce může být kontraproduktivní: atraktivnost izraelské armády pro jeho potenciální nepřátele a tím i jejich bojechtivost podstatně vzrostou.

Podle posledního průzkumu STEM je dnes 56% lidí přesvědčeno, že tento režim je lepší než předlistopadový, 23% si myslí opak. Loni v listopadu byla veřejnost k tomuto režimu o něco shovívavější, v listopadu 2004 naopak kritičtější. Změny nejsou dramatické, tím, jak se „minulý režim“ pomalu propadá do bažiny dějin, stává se z něj jakési zaklínadlo, mladší lidé se na něj už ani pořádně nepamatují, ti nejmladší vůbec ne. Zajímavé je jen, jak rozdílně k téže informaci přistupují v Právu a v Lidových novinách. Titulek v Právu zní: „STEM: podle pětiny lidí bylo lépe před rokem 89“, v Lidovkách: „Výzkum: většině lidí současný režim vyhovuje“.

USA odmítnou radar v Ázerbájdžánu, prohlásil nový mluvčí Bushovy vlády. Je jím náčelník generálního štábu ruské armády Balujevskij. Funkci vykonává dobrovolně a zadarmo, jmenoval se sám.

V Rakousku propustili ruského pracovníka jakési „vesmírné agentury“, na něhož byl Interpolem vydán v SRN zatykač. Důvod propuštění? Rusové si pořádně zadupali a na to jsou vedoucí rakouští představitelé za posledních padesát let vycvičení jako lipicáni. S ČR se jim zachází pohodlněji. Rakušani a Češi mají mnoho společného.

Václav Klaus vystoupil v on-line diskusi ve Financial Times (a sám si k ní napsal úvodní článek). Globální starosti našeho prezidenta jsou ještě strašnější než ty Havlovy. Havel měl kliku, globálně se staral v relativně klidném mezinárodním kontextu a tak to bylo jen směšné. Klaus ve svém článku pro FT napsal: „Coby člověk, který žil pod komunistickou vládou po většinu života, se cítím povinen říci, že největší nebezpečí pro svobodu, demokracii, tržní ekonomiku a prosperitu nyní vidím v ambiciózním environmentalismu, nikoliv v komunismu.“ Jenomže Václav Klaus žil pod ruskou komunistickou vládou a na to „ruskou“ je důraz. Naproti tomu, was heißt Kommunismus? Zdá se, že z Ruska příliš strachu nemá, kroutí před Putinem zadnicí jako bajadéra a ani trochu se neobává, že se mu do ní ruský krokodýl zahryzne. A v diskusi pak Klaus pokračuje: „ekologie je skutečně nástrojem vytvoření socialistické vlády na globální úrovni.“ To je třeba dementovat ve stylu Rádia Jerevan: nikoli ekologie, ale české nacionalistické předsudky, které pan prezident sdílí a šíří, nikoli socialistické, ale ruské, a nikoli na globální, ale na východoevropské, což pro nás bohatě stačí.

Sobota 23. června

Premiér Topolánek prý vyzval vicepremiéra Čunka, aby odstoupil. Právu to sdělil „důvěryhodný zdroj, který si nepřál být jmenován“. To je velmi šťastná formulace, daleko širší, než např. poslanec, resp. politik, který si nepřeje být jmenován. Pokud jde o pana Čunka, ten stále odstoupit odmítá. Podle posledních zpráv ho premiér odvolá teprve tehdy, až bude obžalován (což je stanovisko, které Topolánek zastával doposud. Na základě koaliční smlouvy sice může Topolánek Čunka odvolat, ale až po dohodě s předsedou KDU-ČSL. A tím je právě Čunek. Jakýsi neklid vzbouzí Čunkův případ už i u lidovců, ale pokles jejich preferencí není tak dramatický, aby je to opravdu znepokojovalo (přes výsledky průzkumu agentury Median jim zjevně pokles pod 5% zatím ani zdaleka nehrozí).

Unijní summit v Bruselu dospěl dnes ráno konečně ke kompromisnímu řešení v poslední otevřené otázce, to jest k stanovení počtu hlasů pro jednotlivé země v Radě ministrů EU. Dosavadní způsob, výhodný pro Polsko, má být zachován do roku 2014, pak si do roku 2017 budou státy moci vybrat ze dvou způsobů hlasování. Je to vlastně polský úspěch. Na francouzský návrh byla vypuštěna ochrana volné soutěže. Mluvčí francouzského prezidenta k tomu prohlásil: „Francie není proti volnému soutěžení na trhu, ale nemá to být jedním z cílů unie. Cílem musí být prosperita a růst.“ Kdybychom to převedli do politické roviny, je to, jako kdyby řekl: cílem není svoboda a demokracie, ale blahobyt a pořádek.

Vedení KSČM vyzvalo své členy a sympatizanty, aby se aktivně zúčastnili dnešní odborové demonstrace v Praze. Při členské a voličské základně KSČM je to jistě výrazná podpora, zároveň vypovídá něco o čistě politickém zaměření protestu i o jeho politické orientaci. Když k účasti naproti tomu vyzve své členy ČSSD, moc se to nepozná, je jich po celé ČR asi 16 000. Aby tento svůj nedostatek kompenzovala, rozhodla se ČSSD pro „malý dáreček“ demonstrantům: LN píší, že na rohu ulic Washingtonovy a Wilsonovy před Václavským náměstím měl být postaven stánek, kde budou rozdávat účastníkům vodu. Předpokládám, že jde o tiskovou chybu a že má být správně „vodku“. Demonstrace se údajně zúčastnilo 25 000 až 30 000 lidí, tedy nic moc, a jediná brilantní věc, kterou účastníci předvedli, byl rychlý rozchod, když začalo pršet. Přesto ji nelze bagatelizovat: Zájmová uskupení vázaná na politickou opozici mají k dispozici prostředky, jak takovou demonstraci bez problémů uskutečnit, a i když se jí účastní jen pětadvacet tisíc lidí, může si dovolit všechno, pokud je společnost otupělá a lhostejná. To byl ostatně taky problém února 1948. Nekomunistická fronta byla tehdy totálně rozložená, demoralizovaná, a když pomineme nevelkou studentskou demonstraci, nezmohla se ani na náznak odporu.

Jednu ze dvou neoficiálně pořízených pamětních desek na místě, kde byl spáchán atentát na Heydricha, někdo již ukradl. „Historik, který v této souvislosti nechtěl být jmenován“ (a kterého pochopitelně cituje Právo), má v té věci jasno: „S ohledem na to, komu ta deska vadila nejvíc, bych si tipnul na některé v uvozovkách české politiky nebo sudetské Němce, popř. neonacisty.“ Historik zapomněl na pisálky tyjící z německého kapitálu. Deska, která zůstala, obsahuje podle LN pravopisnou chybu. Vlastenectví a pravopis se někdy nerýmují, kdo to má v srdci, nemusí to mít v hlavě.

Lukáš Jelínek v Právu zjevně fandí Vlastimilu Tlustému, jen se mu nezdá být dost průrazný, aby dokázal zničit hlavního nepřítele, Topolánka. Proto mu radí. Komentářová stránka Práva někdy připomíná PR agenturu pro všechny, co jsou schopni vládu a Klause nějak oslabit. Dobré, ale přidat musíš! Taky si naříká, že frakce u nás nemají dobrou reputaci. Frakce by měly mít tu nejlepší reputaci, ovšem jen v tom případě, když jsou to frakce ve straně politického nepřítele.

Když jde o podněcování protiněmeckého resentimentu, přijdou Právu vhod i polští konzervativní nacionalisté. Dnes publikují chválu na hlavního polského vyjednavače o euroústavě (pro Právo má navíc plus – nebo přesněji řečeno menší minus – v tom, že není katolík, ale pouze protestant) Cichockého. Německé debaty o vlastních obětech z druhé světové války – o odsunu, bombardování německých měst, masovém znásilňování žen v poraženém Německu - považuje ten člověk za předzvěst úplné revize dějin ve Spolkové republice. Vida, o čem by se v Německu správně nesmělo mluvit! Aktivace protiněmecké noty v Právu může souviset s tím, že zatímco Schröderovy vztahy s Putinovým Ruskem byly idylické a Kremlu se nehodilo je narušovat nevhodnou propagandou, po nástupu německé koaliční vlády, kde prorusky orientovaný politik Schröderova typu chybí, už zase není třeba si brát servítky. Hecování malých středoevropských národů proti Německu je důležité proto, aby se přirozeným způsobem izolovaly od západních sousedů (a tím pádem i od Západu jako celku) a pro Rusy bylo snadnější je pojednávat.

Martin Weiss se v LN domnívá, že soudce Cepl nepochybil, když prohlásil Rathův výrok o korupci za „pravdivý ve svém základu“. Je prý třeba odlišovat jednání protiprávní a morálně zavrženíhodné. Soudce podle mého názoru pochybil, protože svým výrokem upevnil stav, v němž si politici nemusí dávat pozor na pusu a v němž ve společnosti získává půdu sprosťáctví.

Pondělí 25. června

Pražská demonstrace se odborům, jak se zdá, dvakrát moc nevyvedla. Rozpaky z malé účasti neskrývá ani Právo: „Ačkoliv odboráři stačili obsadit většinu z horní poloviny Václavského náměstí, tolik, kolik vyšlo od centrály ČMKOS, jich už rozhodně nebylo. Část z nich využila cesty do Prahy k nákupům a málo nebylo ani těch, kteří se potřebovali po prodělaném pochodu z Prahy 3 občerstvit. Ti, kteří se předčasně od průvodu odpojili, si pokoutně v bočních ulicích strhávali z triček samolepky „Zastavte škrtformu“. Také upozorňuji na zajímavé fotografie demonstrace v blogu Jiřího Wagnera.

Poté, co se na summitu EU podařilo dosáhnout kompromisu mezi EU a Polskem, se rozhostila jakási euforie. Je předčasná, přijdou další, stejné a možná horší tahanice. Zatímco některé západní státy by rády „evropskou integraci“ uspěchaly, často s postranními úmysly (když už nemůžeme být supervelmoc my, ať je jí aspoň sjednocená Evropa pod naší taktovkou), některé nové státy ji zase chápou jako přitroublý pojišťovací ústav, vhodný pro to, aby se z něho různými fintami vyrazilo co nejvíc peněz. V každém případě drží Evropa pohromadě daleko méně, než by to mnozí rádi viděli. K tomu, aby Evropa držela pohromadě, by bylo nejspíš potřeba, aby byla vystavena bezprostřednímu a smrtelnému nebezpečí. Až mu bude vystavena, bude už pozdě cokoli podnikat. Podle Václava Klause v Bruselu zvítězil rozum. Ten člověk je nenapravitelný optimista.

Václav Klaus se taky vyjádřil k případu Čunek. Prohlásil, že je líbivé volat po demisi politika při každém obvinění. Na tom něco je, zvlášť v případě, když policie vzbuzuje intenzivní dojem, že je rozparcelována mezi dvě nejsilnější strany. Paroubek se ovšem vzteká, případ Čunek je pro něho dar seslaný z nebe a kravál kolem něho musí být co největší. Podle Pavla Vernera v Právu prý Klaus nepřímo tvrdí: „Všechny současné politiky lze z něčeho obžalovat, všem taje máslo na hlavě.“ Jednak Klaus nemluví o obžalování, ale o obvinění, a jednak, ani když je někdo obžalován, žádné máslo na hlavě mu ještě netaje.

Poté, co Poláci drželi pár týdnů EU pod krkem a povolili až po slušných ústupcích, prohlásil předseda Ligy polských rodin a ministr školství Giertych, že EU je čím dál tím víc pod politickým diktátem Německa a že jeho strana bude protestovat před německým velvyslanectvím ve Varšavě. Bylo by dobré, kdyby se ČR do polských psychických problémů se SRN nepletla, není to naše věc.

CIA prý kdysi připravovala atentát na Castra. Proč by CIA nemohla připravovat atentát na Castra? CIA není Armáda spásy ani Greenpeace.

V souvislosti s aférou „Aničky“ padlo teď jméno „ukrajinského léčitele“ Alberta Ignatěnka. Pan Ignatěnko je armádní generál, učí na akademii problémů bezpečnosti obrany a právního řádu Ruské federace a v řadě dalších institucí, předsedá Mezinárodní organizaci pro boj s terorismem. Je vědec a pravoslavný křesťan. A ovšem taky zázračný léčitel. Získal si důvěru v osobnostech showbyznysu (Helena Vondráčková, Dagmar Patrasová, Felix Slováček ad.) Důkaz o tom, nakolik se česká společnost v posledních desetiletích posunula do světa Chlestakova a Rasputina.

Tony Blair opustil funkci předsedy strany. V jakémsi nekrologu píše v Mladé frontě Dnes Julek Neumann: „Snad teprve budoucí historik, který bude mít přístup k vládním i osobním archivům, dokáže přesně vysvětlit, co nakonec přimělo Blaira, aby tak jednoznačně a bezvýhradně podporoval amerického prezidenta Bushe ve válce s Irákem.“ Vysvětlení není tak náročné, byla to politická slušnost a prozíravost. Blair udělal dobře, že jednoznačně a bezvýhradně podporoval Bushe, i když ho to stálo politické body. Za dobrou a prozíravou politiku se platí. Je v tomto smyslu bohužel nenahraditelný.

Úterý 26. června

Městský soud v Praze zrušil někdejší rozsudek Národního soudu na Janem A. Baťou a celou věc předal státnímu zastupitelství k došetření. Je to pozoruhodné rozhodnutí, po převratu už jednou Nejvyšší soud rozhodl jinak, a soudy se dosud jako čert kříži vyhýbaly tomu, aby šťouraly do soudních rozhodnutí z let 1945 až 1947, protože tenkrát, jak známo, byla u nás demokracie jako řemen a bylo by neblahé, kdyby nám náhodou to, co jsme tenkrát upekli, spadlo dnes na hlavu.

Ministr zdravotnictví odvolal pražského hygienika. To neměl dělat, protože pražský hygienik je členem ČSSD. Okamžitě nejen že prohlásil, že důvod odvolání považuje za nesmyslný (už jste někdy slyšeli o někom, kdo by důvod svého odvolání považoval za oprávněný?), ale současně označil své odvolání za politickou čistku. Nejlepší způsob, jak se stát neodvolatelným, je, jak vidno, vlézt do nějaké politické strany. Možná by bylo lepší lidem na exponovanějších místech (i když pražský městský hygienik není zase natolik velké zvíře) členství v politických stranách zakázat. Neměli by se pak na co vymlouvat.

Jiří Škromach kritizoval Paroubka a Ratha za účast na sobotní odborové demonstraci. Prý toho mohou „média zneužít ke zpolitizování akce“. Jakápak média, akci zpolitizoval Paroubek tím, že tam lezl. Zdá se, že pan Škromach to tak nějak tuší, jen se mu to nehodí říci. Pokud jde o dr. Ratha, tam si celkem nebral servítky: „Myslím, že až vyhraje nějaké volby, bude to o něco lepší. Zatím se mu to moc nedařilo.“ Jiří Škromach jde ve straně do vnitřní opozice v tom okamžiku, kdy si myslí, že to je možné, a v té míře, v níž je to podle něho možné, a zpravidla se v té věci neplete. Zdá se, že zejména postavení dr. Ratha jako nového štrébra není v kruzích zavedených sociálnědemokratických lídrů nejlepší. Jinak pan Škromach samozřejmě správně vycítil, že účast na demonstraci nebyla politicky vhodná. Ze stejně dobrých důvodů pak kritizoval to, že dr. Rath (zjevně jako expert ČSSD přes zdravotnictví) odmítl vyslat zástupce strany ke kulatému stolu ohledně reformy o zdravotnictví. Technicky vzato je to zbytečně negativistický krok a vyvolává pochybnosti, zda se ČSSD v té věci cítí pevná v kramflecích.

Pavel Verner se v Právu pozastavuje nad tím, proč obce nakupují drahé radary na měření rychlosti projíždějících automobilů, když statistiky příčin nehod vedle překročení rychlosti ještě uvádějí jako nejčastější příčinu opilství, přejíždění přes plnou čáru, nedání přednosti v jízdě, jízdu na červenou, a když se vymýtí překračování rychlosti, nehod moc neubude a přístroje budou obcím na nic. Nevím: na základě mnohaleté zkušenosti „účastníka provozu na pozemních komunikacích“ si myslím, že např. nedat přednost v jízdě či jet na červenou může člověk nanejvýš z nepozornosti, nehoda je samozřejmě častější, protože s tím nikdo nepočítá a vytváří to nebezpečnější situaci, než když někdo jede přes obec sedmdesátkou. Taky lidí co za volantem chlastají, není až tak moc. Ale jsem naprosto přesvědčen, že pokud předepsaná omezení rychlosti u nás dodržuje dvacet procent řidičů, je to moc. Což je projevem takové neúcty k zákonu obecně, že se s tím musí něco dělat.

Podle Práva se evropští politici pozastavují nad tím, že Polsko prosadilo v Bruselu do schváleného společného dokumentu také energetickou solidaritu. To je ovšem (na rozdíl od handrkování o počet hlasů, navíc podpořený nesmyslnými a v podstatě nestydatými argumenty) velmi užitečná věc. Navíc se obávám, že ti „evropští politici“, které to irituje, tak trochu podvědomě tuší, proč jim to vadí: omezuje se prostor pro evropské mnichovanství v případě,v že by Rusko do nějaké citlivé oblasti (např. do Pobaltí) přestalo dodávat ropu a zemní plyn.

Jsem starý, pohodlný a svým založením spíše konzervativní člověk, a proto mne těší, když věci tak říkajíc zůstávají na svých místech. Tak například od pana Michala Musila jsem dosud nečetl článek, který by mi připadal nějak zajímavý nebo s nímž bych mohl souhlasit. To, co napsal do dnešní MfD, není žádná výjimka. Prohlašuje Tonyho Blaira za tlučhubu a píše v té souvislosti: „Jakým způsobem se odcházející britský premiér zapíše do dějin, totiž nyní nerozhodují pletichy s novinami, ale krvavé potíže v Iráku; vývoj války, s níž Blair spojil svůj osud“. Tady s panem Musilem souhlasím, samozřejmě jen zdánlivě. Myslím si, že v iráckém konfliktu projevil loajalitu ke spojenci, vytrvalost a statečnost, kterou je třeba ocenit, protože je jí v dnešním světě pramálo. Nepochybně ji jednou ocení i pan Musil, totiž až se takový pohled prosadí a nesdílet ho bude veřejná ostuda. To už ale bude pozdě.

Taktéž v MfD píší o přísných kontrolách, jakým jsou podrobovány nemocnice, pokud chtějí dostat mezinárodní akreditaci. Jsem v té věci laik, ale jako laikovi mi to testování připomíná zásady tzv. politické korektnosti. Zásady na první pohled krajně počestné, při bližším pohledu přehnané a pitomé, které ve svých důsledcích vedou k tomu, že se řízení státu stane nemožným a uvnitř by se propadl do anarchie, kdežto navenek by se stal úplně bezbranným. Mám nutkavý dojem, že v nemocnici, která by úzkostlivě dodržovala všechny vyžadované normy zdravotnické korektnosti, by už nezbyl čas a prostor na léčení pacientů. „Nemocnice je stokrát nebezpečnější než letadlo“, tvrdí se v jednom z článků na stránce, věnované tomu problému. Možná, že to bude tím, že do letadla většinou nenastupují polomrtví pasažéři. Tím samozřejmě nechci říci, že v našich nemocnicích je všechno v pořádku, naopak, řekl bych, že situace ve většině z nich je dosti strašná; ale co se na tom změní, když bude personál úzkostlivě dodržovat byrokratická pravidla).

Středa 27. června

Polský premiér Kaczyński prohlásil, že situace v dnešním Německu odpovídá té po roce 1933 a evropští politici se to bojí dát Německu najevo. Zároveň vyšla v časopisu Wprost fotomontáž, na níž je kancléřka Merkelová vyobrazena s odhaleným poprsím jako „macecha Evropy“. Zdá se, že polské problémy s Německem už překročily mez normality.

Ruská federace si pospíšila s reakcí na výskyt ptačí chřipky v ČR a zakázala dovoz české drůbeže na Rus. Opatření nás naštěstí nezasáhne tak citelně, jako kdyby kvůli tomu zavřeli plynovody: loni ČR vyvezla do Ruska nulové množství drůbežího masa.

V Iráku včera vydali zatykač na tamního ministra kultury, protože před dvěma lety zorganizoval atentát na jednoho poslance. V tom se Irák výrazně liší od ČR: naši ministři kultury bývají spíše šoumeni.

Poslanecký klub ODS se rozhodl sestavit vyjednávací týmy, které mají přesvědčit koaliční partnery o nutnosti změn v daňové reformě, a to ve smyslu návrhů poslance Tlustého. Do reformy bude zjevně v budoucnu mluvit kdekdo a nakonec vznikne něco jako dort, který vařili pejsek s kočičkou v pohádce Josefa Čapka. Aktivity pana poslance Tlustého jsou pro dnešní koalici zničující a pád této koalice, jakkoli nepevné a dost bezmocné, bude znamenat pro ČR pohromu. To, co přijde, může být bohužel jen o hodně horší.

Zahraničněpolitické názory pana poslance Lišky mi nejsou nijak zvlášť blízké, ale dnes mi v Právu promluvil z duše: „Jsem velmi nešťastný z toho, co se dnes v Polsku děje. Považuji za naprosto odsouzeníhodné výroky pánů Giertycha a Kaczyńského, ať už se jedná o to „Hände hoch“ nebo o vytažení démonů druhé světové války ve výroku, že nebýt jí, Polsko by mělo zhruba 66 milionů obyvatel, a proto by se jeho váha v EU měla poměřovat tímto počtem. Toto je největší varování, které z jednání vyšlo. Takové věci do dnešní evropské debaty nepatří.“

Městský soud v Praze nařídil současným soukromým majitelům firmy Koh-i-noor v Praze, aby vrátila původním majitelům (potomkům rodiny Waldesů) polovinu pozemků pod stavbami a jakési vzácné obrazy. Majitelé se ohánějí mj. tím, že jde o průlom do Benešových dekretů. Je třeba upozornit, že v tomto případě nejde o dekrety postihující odvěké německé nepřátele (Waldesovi byli židé a byli loajální k ČSR), ale o znárodňovací dekrety z října r. 1945, které postihovaly i našince (restituční zákony se týkají toho, co bylo zkonfiskováno po 25. únoru 1948).

Místostarosta Brna-Králova Pole Pelán vlastnoručně odstranil z opraveného památníku padlým ruským vojákům srp a kladivo. Pomník, pokud se nemýlím, stojí na hřbitově. Nevím, jestli je takovýhle boj s kamennou minulostí nezbytný. Politolog Mareš z Masarykovy univerzity soudí, že „tyto symboly se hodnotí z hlediska své společenské nebezpečnosti. Přestože jde o komunistický symbol, je v této formě spojený s bojem proti fašismu, a proto není společensky nebezpečný.“ Pro pana Pelana je to totéž jako hákový kříž. Pokud jde o společenskou nebezpečnost, je srp a kladivo na pomníku mrtvým na hřbitově nebezpečný stejně jako hakenkrajc a stejně jako kosočtverec s čárkou uprostřed, tj. nijak. Kdyby bylo podle mne, prodal bych na místě brněnského magistrátu pomník Ruské federaci za 1.- Kč s tím, že bych se zavázal ho udržovat, a nechal bych na orgánech Ruské federace, zda tam chtějí mít srp a kladivo nebo ne. Pomníky z roku 1945 nepředstavují žádné nebezpečí, a ať si Rusové sami rozhodnou, co na nich chtějí mít, když jim to udělá dobře.

Mladá fronta Dnes přináší rozhovor Michaely Jílkové tentokrát s policejním prezidentem Martinů. Paní Jílková je jakási dámská a novinářská obdoba nadporučíka Duba. Jejím jediným zářivým cílem je donutit toho, co s ním dělá rozhovor, až k pláči. To v jednodušších čtenářích, jako například ve mně, vzbuzuje vlnu nekontrolované sympatie s interviewovaným. Z rozhovoru vyplývá, že na rozdíl od pana Martinů paní Jílková přesně ví, co s policií. Neměla by se stát ministryní vnitra – byla by to v této vládě už druhá žena v čele silového resortu, takovou dávkou emancipace se nemůže pochlubit žádná země na světě. Jílková for minister!

Taktéž v Mladé frontě Dnes věnovali stránku výročí 4. sjezdu Čs. spisovatelů v roce 1967. To mi připomíná, že bych k věci měl taky něco napsat. Shodou okolností jsem před časem poskytl jakési osobní poznámky jako podklad redaktorovi Respektu, který chystal článek na to téma (a vyžádal si nepochybně podobných podkladů víc z nejrůznějších stran).

Petruška Šustrová píše v dnešních Lidových novinách (k případu údajné spolupráce Václava Neckáře s StB): „Ono těch hrdinů v žádné době moc není, a bylo by nemístné od někoho vyžadovat statečnost jako povinnost. Kdekdo z nás má nějakou slabost, na kterou ho mohli estébáci „chytit“, a Václav Neckář nebyl žádnou výjimkou. Právo důrazně ho dnes odsoudit má jen ten, kdo byl ve stejné situaci jako on a spolupráci odmítl.“ Řekl bych, že je třeba vycházet z toho, že z komunistickou politickou policií se nespolupracuje. A to má právo myslit si nejen ten, kdo spolupráci odmítl, nýbrž každý. Jinak by se mohlo stát, že za padesát let tu budou jen takoví, kteří budou mít povinnost donašeče tak nějak lidsky pochopit.

Vláda SRN chce „neliberálně“ zasahovat v případě, že by čínské a ruské investiční fondy, ovládané státem, se chtěly zmocnit některé z velkých německých bank. Je to neliberální, ovšem. Na druhé straně by bylo neobyčejně legrační, kdyby evropská civilizace skončila tím, že si Evropu koupí Číňani (Rusové na to nikdy nebudou mít).

Čtvrtek 28. června

Jiří Čunek přivítal vyjádření prezidenta Klause, že obvinění politika není důvodem k rezignaci. Je rád, že stejně jako on, prezident ctí presumpci neviny, prohlásil na Frekvenci 1. Původně by prý Klausovi při prezidentské volbě hlas nedal, teď prý je vidět, že se Klaus hodně zlepšil. KDU-ČSL se však údajně ještě nedohodla, zda ho bude podporovat nebo ne. Korupce sem, korupce tam, ale jak si KDU-ČSL mohla zvolit tak strašného předsedu!

Daňový expert a prominentní člen Tlustého platformy Doktor navrhuje zdanit poslancům, senátorům, ministrům atp. všechny dosud nezdanitelné náhrady. To je nabídka, kterou nemůže dost dobře odmítnout ani opozice. Ministr financí Kalousek upozorňuje, že jde řádově o desítky milionů, tedy z hlediska rozpočtu nepatrnou částku. V soutěži poslanecké krásy si však pan poslanec a následně možná i jeho frakce zapíší body k dobru. Takových návrhů, určených k pošimrání podbřišku těch nejjednodušších voličů, asi zažijeme v příštích týdnech víc.

Nevím, zda do tohoto okruhu cíleně líbivých návrhů patří i ten pana poslance Moravy, aby se poslancům krátily nedaněné náhrady percentuálně podle míry jejich neúčasti na hlasováních PS. Ohradil se proti němu i premiér Topolánek s poukazem na to, že většinu práce odvádějí poslanci ve výborech. Možná, že by měli být poslanci postihováni podle počtu nestydatě populistických návrhů, které Sněmovně předloží.

ČSSD zase hodlá oprášit svou myšlenku regulace lobbingu a připravit příslušný zákon (ministr Pospíšil se k tomu nemá mj. proto, že považuje za obtížné definovat lobbistu, tj. z dobrých důvodů).

Ministr financí Kalousek oznámil v souvislosti s dodatečnými úpravami, které chce ODS, podnícena poslancem Tlustým, provést v daňové reformě, že pokud nedokáže pro příští rok sestavit rozpočet s deficitem do 3% HDP, podá demisi.

Poslanci slovenské vládní koalice prosadili zahájení disciplinárního řízení se dvěma opozičními poslanci. Jeden přirovnal v rozpravě o Kosovu kritiku bombardování Srbska k odsouzení spojeneckých náletů ne Německo v době druhé světové války, druhý v rozpravě o jakémsi zákoně prohlásil, že ten zákon vrací SR do období tvrdého bolševismu, násilné kolektivizace, vyvlastňování a znárodňování, do období Beriji a KGB. Myslím si sice, že spojenecké bombardování Německa a bombardování Srbska lze kritizovat, ale zato není možné postihovat tyto a podobné poslanecké výroky. Je to pokus omezit svobodu slova na nejcitlivějším místě. Ficovo Slovensko, zdá se, spěje k jakési ideové fúzi s Běloruskem.

Pátek 29. června

Podle zákona o registrovaném partnerství uzavřelo partnerský svazek dosud 341 lidí. Úřednice pardubického magistrátu k tomu řekla: „Většina registrací má stejně slavnostní průběh jako svatba, tedy slavnostní projev matrikářky, prsteny, polibek i svědci, kteří u toho aktu podle zákona být nemusejí.“ Ve skutečnosti ani obřad, polibky a prsteny zákon nenařizuje. Základ je úřední akt na úřadě v kanceláři. Polibky a prsteny si pak dotyční (dotyčné) mohou vyměňovat kde chtějí, jsme svobodná země, ale to už přece není záležitost státu. Pokud někde magistráty organizují obřady, ať je úředníci zaplatí z vlastní kapsy.

Rusko s nadšením uvítalo, že místostarosta Brna – Králova Pole odstranil z pomníku padlých ruských vojáků srp a kladivo a že se může pustit do boje o svá práva s tak důstojným partnerem, jako je ČR. Žádá uvedení pomníku do původního stavu a potrestání viníků. Výši trestu nestanoví, takže možná nebudou muset být napíchnuti na kůl. Podnikne Rusko proti ČR podobnou akci jako muslimský svět proti Dánsku za karikatury Muhammada? podle veřejných ohlasů (politici ČSSD, internetové diskuse) se zdá, že by to nemalá část české veřejnosti, nejen komunisté, přijala s určitým pochopením.

Červnový průzkum CVVM se zabývá autoritou jednotlivých profesí u veřejnosti. Nejlépe jsou na tom lékaři (zřejmě zapůsobil příklad dr. Ratha). Novináři a policisté jsou někde uprostřed, na chvostu jsou vojáci, duchovní (průzkum uvádí profesi „kněz“, ale řekl bych, že jde o nedorozumění) a poslanci.

Představitelé „platformy“ v ODS se vyjádřili velmi nevrle k obvinění ministra Kalouska, že jim nejde ani tak o rovnou daň, jako o Topolánka. Poslanec Klas např. mluví o „absolutní drzosti“. Zdá se, že je Kalousek zasáhl na citlivém místě. Zaujetí pana Tlustého pro přímou daň je podobné jako zaujetí pana prezidenta proti globálnímu oteplování. To, co nám teď hrozí, není přeceňování globálního oteplování, ale že se dostaneme znovu do sféry ruského vlivu. V tom nám rovná daň nepomůže a pád této vlády nás poškodí.

Pochválil jsem tu poslance Lišku a přivolal jsem na sebe trest. Pan poslanec včera ne veřejné debatě v Rožmitále pod Třemšínem prohlásil, že zelení nemohou v současné době souhlasit s umístěním radaru na našem území, že naši zástupci si nemohou se sklopenýma ušima diktovat podmínky od USA, že USA se chovají arogantně, že vůči agresivním státům lze postupovat jinak než zastrašováním (ovšemže lze: model Chamberlain, velmi se osvědčil) a že útok Íránu nepovažuje za logický a reálný (Putin ho zjevně přesvědčil). To je velká změna ve stanovisku strany. Snad to měli před slavnostním vyhlášení v Rožmitále pod Třemšínem říci svým koaličním partnerům.

Polsko naopak hodlá uzavřít smlouvu o raketové základně s USA už v září. Ať je dnešní polská vládnoucí garnitura, jaká je, v tomhle má naštěstí jasno. Bohužel smlouva jí bude k ničemu, protože radar v Česku nebude (náš lid to nedovolí) a rakety bez radaru jsou pro kočku.

Slečna Paris Hiltonová řídila opilá, a protože se to stalo v USA, kde je občan jako občan, obdržela, pokud si dobře pamatuji, šest neděl natvrdo. Po třech dnech věznění se zhroutila, teď ji po třech nedělích propustili zjevně pro dobré chování. Žalář byl pro chudinku traumatizující zážitek, hlavně papání bylo „děsivé“. Když vyšla z vrat vězení, byl to „jeden z nejšťastnějších dnů jejího života“. Drzost, s jakou se ta husa prezentuje jako mučednice, je omračující a podněcuje člověka k úvahám o alternativním trestu, který by byl sice bolestivější, ale výrazně kratší a zbavil by ji trápení se špatným jídlem.

Sliby dané voličům také něco váží, volá v Mladé frontě Dnes poslanec ODS Schwippel, a jde mu samozřejmě o rovnou daň. To, o co dnes jde, není rovná daň, ale snížení rozpočtového schodku. Je dost zvláštní myslet si, že se k němu dospěje snížením daňové zátěže. (Jsem pro rovnou daň proto, že progresivní zdanění považuji za nespravedlivé. Taky snad může v budoucnu přispět k zvýšení příjmů do státního rozpočtu. Je to ale nejisté a na dlouhé lokte). A kromě toho, Topolánek vládne koaličně a koalice je věc konsensu. I ostatní dva koaliční partneři museli slevit ze svých předvolebních plánů.

Venezuelský prezident Chávez během své návštěvy v Moskvě povzbuzoval své ruské partnery k boji proti americkému imperialismu. Rusům se to před setkáním prezidentů Putina a Bushe dvakrát nehodí, nadšeně reagoval jen Vladimír Žirinovskij, který ovšem nepatří k čelným tvůrcům ruské politické strategie. Nicméně vstřícnost je třeba zaregistrovat, k Rusku se v budoucnu upnou podobně orientované země, jaké se kdysi upínaly k SSSR.

Největším neštěstím německé politiky jsou indolenti nadaní zbytnělou dobrou vůlí. Jedním z nich je paní Gesine Schwannová, pověřenkyně pro německo-polské vztahy. Kdysi kandidovala na místo spolkové prezidentky za SPD a zelené, naštěstí neúspěšně. Svou vášeň pro Polsko získala, když překonávala trauma z nešťastné lásky, obávám se, že se to na jejím poměru k té zemi pozná. „Poláci nemají důvod mít kvůli své minulosti vůči Rusku špatné svědomí. Právě Rusko se totiž podílelo na rozdělení Polska a Poláci byli obětmi.“ To je stručně řečeno nepravda. Polsko pojalo na sklonku vlády Borise Godunova šílený plán na ovládnutí Ruska a pokusilo se ho dvakrát po sobě realizovat (pokaždé skončil katastrofálním neúspěchem). V roce 1920 využilo slabosti bolševického Ruska a pokusilo se obsadit západní a střední Ukrajinu. Nakonec se Poláci jen tak tak před Varšavou ubránili opětovnému připojení k Rusku. Ve vztahu dvou mocných států zpravidla nebývá na vině vždy jen a výlučně jedna strana a ani Rusům by se nemělo křivdit.

Sobota 30. června

Právo přineslo zprávu o tom, že Jiří Paroubek tráví svou dovolenou místo s manželkou s fešnou blonďatou tlumočnicí angličtiny. Prý s ní už předtím býval vidět v restauracích a v divadle. To je soukromá věc pana Paroubka a nikomu do toho samozřejmě nic není. Respektive nebylo by, kdyby pan Paroubek v předvolební kampani nebyl dosti podle zneužíval soukromých problémů předsedy ODS Topolánka k laciným politickým útokům. Nezbývá než konstatovat, že si tenkrát nastavil laťku moralizování dosti vysoko a teď ji podlezl po břiše. Právo v té příležitosti podrobilo rozhovoru paní Paroubkovou. Ta se nepříjemného úkolu zhostila způsobem, jaký by se profesionálovi nepovedl, ani kdyby se na to celý den připravoval.

Pět pražských školáků oslavilo (nezávisle na sobě) konec školního roku tím, že se opili do němoty. Připomínám v té souvislosti fejeton, který jsem na toto téma do Událostí napsal přesně před dvěma roky. Tentokrát, zdá se, nemuseli hasiči sundávat ožralé děti ze stromů. Nevím, dá-li se to brát jako pokrok.

Poslanec Tlustý a jeho přívrženci pokračují v cílevědomém úsilí o demontáž koalice. Jejich návrhy, jak se dalo čekat, narazily u malých koaličních partnerů na nepochopení, které se projevilo přílivem inovací přesně opačného typu, než s jakými přichází odéesácká „platforma“. Zdá se, že fundamentalistické návrhy pana Tlustého a spol. fungují jako spolehlivý semtex na koalici. Což je nepochybně taky účel věci. Podle MfD chce „platforma“ kompenzovat snížení daně z příjmu zvýšením dolní sazby DPH. Můj názor je v této věci samozřejmě názor laika: považuji progresivní daň z příjmu za nespravedlivou (bohatí tak jako tak platí víc), ale její kompenzaci zvýšením DPH za asociální. „Platforma“ sáhla rovněž k těžkému kalibru: chce zdanit příjem prezidenta Klause. To je směšný populismus, který může zabrat jen na úplné primitivy. Chrapouni budou mít blahý pocit, že jsou si rovni dokonce i s „nejvyšším“. Navíc nevěřím, že by to Tlustý a spol. dělali Klausovi natruc. A pro prezidenta to neznamená nic podobného, jako kdyby chtěli zdanit důchody penzistům.

Moderátorka americké televize MSNBC odmítla přečíst zprávu o propuštění Paris Hiltonové z vězení pro stupiditu a bezvýznamnost té záležitosti. Učinila tak v přímém přenosu. USA jsou velmi svobodná země a nikomu se nebrání pojmenovávat věci pravými jmény.

„Odbory nikdy a nikde nebyly apolitické, ale pravda je, že české odbory jsou nadstranické, to znamená, že nechtějí být přímými účastníky stranické politiky“, řekl v rozhovoru pro Právo předseda ČMKOS Štěch. Pan předseda, řekl bych, nemluví pravdu, český odborový moloch je v současné době zpolitizovaný od sklepa po půdu žižkovské kachlíkárny, je převodovou pákou opozice, především ČSSD v jejím třídním boji proti vládní koalici.

V souvislosti s chystanou návštěvou prezidenta Putina v USA se nechal slyšet jeho poradce Prichoďko, že Kreml znepokojuje „bezdůvodná kritika o tom, že Rusko údajně odstupuje od demokratických principů. Takové soudy jsou velmi zaujaté a bezprávné.“ Kreml si na ně bude muset zvyknout, stejně jako Západ si bude muset zvyknout na to, že se v Kremlu obnovuje poststalinská atmosféra.

Německý velvyslanec v Praze Elfenkämper se v rozhovoru pro MfD vyjádřil i k problému americké základny v Polsku a v ČR. Prohlásil: „Spolková vláda vždycky říkala, že v případě umístění základny musí existovat souhlas v rámci NATO. Myslím, že v této záležitosti došlo k posunu, když Rusko nabídlo ke společnému užívání svou základnu v Ázerbájdžánu. O tom budou USA s Ruskem jednat během Putinovy návštěvy a my o tom musíme paralelně diskutovat uvnitř celé aliance… Jsme toho názoru, že členské státy aliance mají právo činit suverénní rozhodnutí ohledně vlastní obrany. Ovšem tento projekt se týká celé aliance, takže než dojdeme k rozhodnutí, je třeba diskutovat.“ Mám na to jiný názor: ruská nabídka základny v Ázerbájdžánu je potěmkinské pokrytectví a projekt protiraketové základny se celé aliance bude týkat teprve tenkrát, když se do něho začne plést po mnichovanském způsobu. Což se SRN, soudě podle toho, co řekl pan velvyslanec (pochybuji, že by tlumočil svůj osobní názor, velvyslanci nemají osobní názory) chystá v EU nejen činit, ale i organizovat.

Ministr Kalousek v rozhovoru pro LN odmítl návrhy „platformy“ na snížení daní: „Těžko se dá očekávat, že by někdo navrhl snížení daní a já byl tím, který by pak navrhoval, kde se budou krátit výdaje.“ To na něm opravdu nikdo nemůže chtít. Specifikou Tlustého návrhu je, že považuje koaličního ministra financí v podstatě za tajtrlíka, se kterým si ODS může mávat sem tam. To je zásadní odlišnost politických manýr „posarajevské“ Klausovy ODS proti tomu, co začal dělat Topolánek. V ODS teď zeje trhlina a lidé kolem Tlustého ji zjevně chtějí řešit i za cenu odchodu strany do opozice.

Odborník na sudetoněmecké revanšisty Pavlíček se nyní vyjádřil i k otázce hákového kříže a srpu s kladivem: „Na rozdíl od hákového kříže, který vychází z teorie čisté rasy a má původ v árijských symbolech, poukazoval srp s kladivem spíš na určité hnutí a uplatňoval se různě.“ To je otřesný (jak se dnes módně říká) blábol. Hákový kříž poukazoval taky na určité hnutí a srp s kladivem byl symbolem ruského bolševického impéria, které planýrovalo dobytá území „třídně“, tj. tím, že systematicky likvidovalo jejich elity pod pokryteckým heslem „diktatury proletariátu“, a nakonec v nich získali převahu lidé jako prof. Pavlíček. Jediné, co z citovaného výroku vyplývá, je, že prof. Pavlíčkovi je citově bližší srp s kladivem než hákový kříž. Já si mezi oběma symboly odmítám vybírat, proč bych to proboha dělal. Výběr je podstatně širší, a nejen dnes, byl vždycky.

Pondělí 2. července

Pokus o další atentáty ve Velké Británii skončil fiaskem. Zdá se, že ztroskotaly hlavně na neschopnosti atentátníků. Není to první případ. Najmout opravdu schopné lidi pro takovou akci je zřejmě ve Velké Británii krajně obtížné. To mluví výrazně ve prospěch Velké Británie. Jinak atentáty měly asi otestovat pevnost nového premiéra. To je cena za kapitulantské chování španělské veřejnosti a španělských socialistů po masakrech v Madridu. Tenkrát se to vyplatilo a islamisté to budou zkoušet dál a taky jinde než v Británii.

Paroubkovi se rozvádí. Jde údajně o rozvod v tom nejlepším slova smyslu. Prý se o tom spekulovalo už pár měsíců, do novin neproniklo v podstatě nic. Pan Paroubek to udělal šikovněji než pan Topolánek. Nemyslím si však, že by zrovna tohle bylo pro něho dobré vysvědčení.

Václav Havel se po čase objevil v České televizi. Z jeho vystoupení mám dojem víceméně smíšený. Jeho pojetí prezidentské funkce (prezident by se měl starat o „filozofickou koncepci“ politiky, premiér o každodenní rutinu) považuji za příznačný a veskrze chybný. Na referendum o nové evropské smlouvě nemám tak silný názor (pokud se ODS a ČSSD shodnou, hrozí nebezpečí jen v tom případě, že v zákonu bude podmínka nějakého procenta voličské účasti – k referendu by přišlo nanejvýš deset procent lidí). Ve věci americké základny má ovšem pravdu a k účasti Turecka v EU se vyjádřil brilantně (argumentoval „nepoliticky“, ale zase tak, že tomu musel rozumět i člověk, který se o politiku vůbec nezajímá). Klause nemá rád pořád stejně, má ale pravdu, že by měl mít silného protikandidáta. Domnívá se, že by to měl být někdo, s nímž bude souhlasit i ČSSD, jenže to nestačí. Přitom kandidát, s nímž bude souhlasit kromě ČSSD ještě i KSČM, bude určitě nepřijatelný. Musí to tedy být někdo, s nímž by mohla souhlasit i část ODS. To se teď zdá být nemožné. Je ale dobře o tom vědět.

Japonský ministr obrany prohlásil, že atomové bombardování Japonska ukončilo válku a bylo „z amerického hlediska“ nevyhnutelné. Rychlé ukončení války mimo jiné zabránilo Rusku vtrhnout na japonské ostrovy. Pan ministr to následně po zuřivých reakcí veřejnosti neustál a omluvil se. Útěchou mu může být, že má úplně, doslova a do písmene pravdu.

Na někdejšího ministra zahraničí Šedivého prasklo, že v padesátých letech na vojně sloužil u vojenské kontrarozvědky. Tlumočil ruským poradcům a překládal. Byl k nim prý navelen. Případ je mi dosti záhadný. Byl jsem na vojně o deset let později než pan Šedivý. Tehdy byli zaměstnanci kontrarozvědky výlučně vojáci z povolání, ke kontrarozvědce se nerukovalo. Netěšila se dobré pověsti a přitom z ní nešla žádná velká hrůza. (Navíc jsem až dosud žil v domnění, že ti lidé patřili pod vnitro a vojenskou uniformu nosili jen jako kamufláž.) Kromě toho mi připadá poněkud nápadné, jak Petr Zídek, který zjevně případ „otevřel“, celou věc zamlouvá: „Nezapomínejme také na to, že jeho veřejné vystupování po roce 1989 není spojeno s žádnými skandály a že významně přispěl k zapojení Česka do institucí demokratického světa“, což je jedna věc a spolupráce s VKR v padesátých letech druhá. Spíš to na mne dělá dojem, že pan Šedivý tehdy dostal, jak se říká, „nabídku, kterou bylo těžké odmítnout“. Je zajímavé, jak se vyjadřuje ke svému podpisu pod Křenovu petici: „Kdybych byl četl celý text, asi bych to neudělal, ale to neznamená, že to beru zpátky“. Pan Šedivý je člověk váhavý a nejspíš by byl rád se všemi zadobře. To se občas nevyplácí a v zásadě je to nemožné. Jinak se zdá, že se uvolnila řada zajímavých informací o bezpečnostních složkách komunistického režimu, kterou dříve kdosi držel úzkostlivě pod pokličkou, z důvodů, o nichž lze pouze spekulovat, ale to spekulování není zase příliš těžké. Pokud tomu tak je, je to dobře.

„Podle ruských komentátorů Putin možná Bushovi vysvětlí, že on osobně proti Západu a USA nic nemá, ale předvolební atmosféra si žádá image bojovníka proti vnějšímu nepříteli,“ píší dnes v LN. V tom případě je zapotřebí, aby Američané takovou útěchu odmítli a vzali na vědomí, že pan Putin kecá. Image bojovníka proti vnějšímu nepříteli bude teď už potřebovat napořád, rozhodl se vědomě pro výraznou změnu politiky a vůbec to nedělá jen kvůli volbám. Musíme se naučit s tím žít. Tvrzení, že to povede k válce, je nesmysl. Rusové takovou politiku, jak minulost ukázala, nepotřebují k válce, ale k míru.

Úterý 3. července

Ukázalo se, že dva z teroristů, kteří připravovali poslední atentáty v Londýně a Glasgowě, byli arabští lékaři, pracující ve Velké Británii. Atentáty byly úplně zpackané: nálože v Londýně se nepodařilo odpálit, atentátníci nedokázali vjet s automobilem určeným k odpálení mezi turisty do letištní haly v Glasgow. Zraněni byli pouze oni sami a ještě je policie dostala živé. Je zjevné, že tak náročnou práci nelze svěřovat zas… intelektuálům.

Americká televize přišla se zprávou, že teroristické útoky hrozí i českým letadlům a letištím. Česká kompetentní místa to zuřivě popírají a odvolávají se i na západní zpravodajské služby, s nimiž spolupracují. Upřímně řečeno, nezdá se mi, že by teroristům ČR stála za nějakou spektakulární akci. Řekl bych, že se jim hodí spíš jako zázemí pro různá setkání, relaxaci, možná i lehký a nenáročný trénink. Kdyby tu provedli nějakou spektakulární akci, o všechny tyhle možnosti by nejspíš přišli.

Jiří Paroubek poskytl rozhovor Mladé frontě Dnes. Prohlásil mimo jiné, že jeho manželství bylo velmi dobré, hezké, ale přešlo v posledních letech do určitého stereotypu. Myslím, že by udělal lépe, kdyby tu věc už příliš nerozmazával. Podstata věci je, že tvrdě kritizoval Topolánka za to, co pak provedl sám. To, jestli to jeden nebo druhý manželce řekl, nebo ne, na samotném faktu manželského rozvratu nic nemění. Opakuji, že nejde o to, soudit politika za takovou soukromou záležitost. Jen nesmí druhému vyčítat to, co udělá vzápětí sám.

V Mladé frontě Dnes kritizuje europoslanec a exministr zahraničí Zieleniec politiku nynějšího polského vedení ve vztahu k EU a zvlášť k Německu (výčitky ohledně nacistické minulosti). Jako příklad správného vztahu k minulosti uvádí Česko-německou deklaraci. Píše: „Česko-německá deklarace z roku 1997 v klíčovém odstavci říká: ,Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti´. A dále: ,Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.´“ Myslím, že pan Zieleniec se velmi mýlí. Právě snaha zamést minulost pod koberec (česko-německá deklarace je vzorový příklad) vede k tomu, že se vždy znovu a znovu hlásí o slovo. Úspěch deklarace byl jen velmi dočasný. Stvrdil situaci, v níž Němci nesmějí o minulosti (o tragických stránkách své minulosti) ani pípnout, kdežto „vítězové“ se k minulosti (tj. k německým vinám) vrací, jak se jim to hodí.

Soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 Sládek rozhodl, aby desetileté děvčátko, které se odmítá stýkat se svým otcem, bylo umístěno na psychiatrickou kliniku. Dítě se obrátilo dopisem na prezidenta Klause, a prezident Klaus pak oficiálně požádal soudce, aby se případem znovu zabýval a své původní rozhodnutí pokud možno změnil. Ústavní experti (např. prof. Pavlíček) se domnívají, že jde o neobvyklý zásah „na hraně“. Já bych řekl, že je daleko za hranou. Jakkoli je rozhodnutí soudce Sládka problematické a kritizovatelné a prezident má jistě právo se k němu vyjádřit, nemůže ho jako představitel exekutivy o nic žádat.

Středa 4. července

Všech osm podezřelých z atentátů v Británii jsou zdravotníci, hlásá titulek v Právu. Dodejme jen „mimořádně nepovedených atentátů“. Zdá se, že se Al-Kajdá nakazila českým příkladem. ČR taky dodává na místa, kde se bojuje, nejraději zdravotnický personál. ČR to ovšem dělá, aby uchlácholila svou napůl pacifistickou, napůl komunistickou veřejnost, a taky v naději, že na ni pak teroristé budou o trochu hodnější. Experti z Al-Kajdá si to zjevně vyhodnotili úplně chybně a vyložili si to jako rafinovanou fintu. Není vyloučeno, že je teď zachvátí touha, která se zmocňuje všech napálených: pomstít se.

Polovina dospělých Čechů jsou milionáři. Konstatují rovněž v Právu. V Itálii, dokud měla jako platidlo liry, bylo milionářů ještě víc, a v Maďarsku bezprostředně po druhé světové válce byli jeden čas všichni občané miliardáři – bohužel jen od chvíle, kdy dostali denní výplatu, do té doby, kdy si za své miliardy koupili, pokud měli kliku, kilo chleba. Pokud chcete počítat milionáře, je nejdřív třeba přepočíst koruny na eura.

Tomáš Pitr, právoplatně odsouzený za daňové podvody, nenastoupil dosud trest vězení a je údajně v tuto chvíli v umělém spánku. To je nová, zvláštní finta. Předpokládám, že v něm tato moderní, pánská forma Šípkové Růženky setrvá po celých šest nebo kolik let, na něž byl odsouzen. A až se probere, bude svobodný. Konečně jsme dospěli do stadia, kdy se i do oblasti vězeňství promítne to, co je už možné v oblasti zdravotnictví. Stejně jako nemocný nejtěžší období nemoci, kdy by jinak trpěl bolestmi, bude moci odsouzený dobu svého trestu prospat. Problém je, že zatím není jasné, kde pan Pitr spí. Správně by měl spát za mřížemi, aby bylo možné mu prospaný čas započítat do výkonu trestu.

Slavná americká herečka Shepherdová (hrála mj. ve velmi pěkném seriálu Měsíční svit) přijela do Karlových Varů a svěřila se médiím s přáním natočit blbý film. Paní Shepherdová je u nás na správné adrese: najde tu spoustu expertů, kteří jsou schopni jí poradit, jak se to dělá.

Jeho prezidentská výsost Václav Klaus se slitoval nad malou Terezkou a vyzval jejího trapiče, soudce Sládka, aby ji koukal pustit z motolské psychiatrie.

Prezident Putin zjevně na návštěvě u Bushových ještě rozvedl chruščovovskou dimenzi svého návrhu ohledně protiraketového systému. Podle něho by měl vzniknout mezinárodní informační systém, řízený ovšem z Moskvy. Je se bát, že by nejdřív začala fungovat ta jeho část, která monitoruje rakety letící ze západu na východ. Na tu druhou by se pak už možná nedostalo. Ruský list Gazeta napsal: „Zdá se, že hezké osobní vztahy mezi dvěma „chromými kachnami“ (list naráží na to, že jak Putin, tak Bush v dohledné době odcházejí z funkce) se každopádně podaří udržet, ovšem „oteplení“ vztahů mezi Ruskem a USA patrně očekávat nelze.“ Střízlivý odhad situace: studenou válku spolu nadále povedou kamarádi.

Exposlanec ČSSD a známý český nacionalista Koudelka se v Právu rozepsal o případu demolovaného památníku v Brně. Odsuzuje to a poukazuje, jak jsme jinak tolerantní: „Vždyť dnes nikoho nenapadne ničit habsburský znak na budově Masarykovy univerzity v Brně, kde dříve byla německá vysoká škola technická“. Staré mocnářství mělo své velké mouchy, ale srovnávat ho s rudým samoděržavím považuji za nehorázné. Navíc se na rozdíl od JUDr. Koudelky velmi dobře pamatuji na to, jak různé veteránské a komunistické spolky zuřivě protestovaly proti tomu, aby byla v Praze do novogotické věžičky na nábřeží u Slávie vrácena jezdecká socha Františka I., ačkoli vůbec nešlo o oslavu císaře (to by mohlo napadnout jen idiota), ale o obnovu historické památky.

Jiří Paroubek se začal intenzivně zabývat tzv. rozvodovou komparatistikou. Jde mu o to, vystihnout propastný rozdíl mezi neřestným chováním věrolomného Topolánka a jeho vzorovým, chlapáckým přístupem k věci. Člověk má dojem, že rozvod byl jakousi korunou jeho manželství a z hlediska všeobecné mravnosti něčím ještě daleko významnějším než jeho sňatek.

Dr. Rath píše v Mladé frontě Dnes kriticky o privatizaci nemocnic. „Poskytování zdravotní péče je velmi komplikovanou záležitostí a laik z ní dokáže posoudit tak akorát, zda jsou na něj doktoři se sestřičkami milí.“ Milý pane doktore, až budete v mém věku, dospějete k názoru, že je to dost důležité, protože jinak pro nás lékaři a sestřičky už stejně mnoho dělat nemohou. Článek je na autorovy zvyklosti poměrně málo sprostý a uvádí se v něm mj.: „Princip totiž tkví v tom, že poskytování zdravotní péče a její pojištění se vždy bude chovat jako monopol.“ To je, řekl bych jako laik, protiargument, který by stoupenci privatizace měli vzít dost vážně.

US-DEU a ODA podle LN opět mluví o spojení. Sčítání nul je ovšem natolik otravná disciplína, že je snad skoro zbytečné jí věnovat mediální pozornost.

Japonský ministr obrany, který se rozumně vyjádřil k otázce užití atomové bomby Američany ve válce s Japonskem, se musel napřed kát, poté rezignovat. To vyvolává otázky, nakolik se vlastně Japonsko pořádně vyrovnalo s druhou světovou válkou. Nebýt použití jaderných pum, obsadili by část Japonska Rusové, válka by byla delší, padlo by víc japonských vojáků a taky civilistů. Japonsko by se proměnilo v hromadu sutin jako Německo, přičemž následky pro něj by byly ještě strašnější – japonské aglomerace se spoustou dřevěných domů byly na klasické bombardování ještě citlivější než ty německé. Obávám se, že v tom, aby brali jaderné bombardování věcně a ne hystericky, Japoncům po desetiletí systematicky bránili evropští (a američtí) tzv. míroví aktivisté.

Čtvrtek 5. července

Dnešní den je jeden ze dvou podivných svátků, představujících pokus o zkřížení křesťanství s nacionalismem. První je pro české katolíky, druhý pro protestanty. První má zároveň symbolizovat všeslovanskou jednotu a využili ho i zdejší ruští přisluhovači po roce 1945 (státním svátkem se ovšem stal až v roce 1990). Katolíci ho pochopili jako jakousi rezervaci uprostřed slovansko - (rozuměj rusko) – komunistického univerza, v níž nebudou vystaveni celoročnímu odstřelu. Dalším a posledním důvodem bylo, že uzákoněním svátku v době bezprostředně před rozdělením federace se česká strana pokoušela vyjít vstříc slovenské. Od té doby slavíme (nejen katolíci, ale posléze všichni) příchod dvou řeckých misionářů, kteří, aby rozšířili vliv Byzance do těchto končin, nebyli líní naučit se jazyku, kterým mluvilo slovanské obyvatelstvo v jejich končinách. Mise se konala ještě před oddělením ortodoxní a katolické církve. Je třeba zdůraznit, že západní církev byla v mnoha ohledech pokročilejší. Především se v ní neuplatňoval césaropapismus. Oddělení světské a církevní moci, uznání duchovní moci jako konkurenční světské moci a možnost odvolat se k církevní moci jako k poslední autoritě (v praxi to ovšem vždycky nefungovalo, ale naše demokracie taky často v praxi nefunguje) založily tradici, z níž se vyvinulo naše pojetí svobody a moderní liberální demokracie. Taky reformace byla myslitelná jen v kontextu západní církve. Řekl bych, že není dvakrát co oslavovat, zaplať pán Bůh za to, že se to tenkrát Cyrilovi a Metodějovi natrvalo nepovedlo. Jako na kvalifikované doplnění odkazuji na to, co o tom kdysi napsal Emanuel Rádl. Ostatně, mediální ohlas oslav odpovídá potěmkinskému a kompromisnickému charakteru tohoto státního svátku. V hlavní večerní relaci veřejnoprávní televize se ocitl na 6. místě (zahajovala ji zpráva o tom, že zimní olympiáda 2014 bude v Soči, před zmínku o svátku se dostala i zprávička o nácviku rekonstrukce bitvy u Zborova (!)). Nemá to všechno náhodou tak trochu charakter šaškárny?

Pátek 6. července

Jak se dalo čekat, ani dnešní státní svátek nedopadl o moc lépe než ten včerejší. Nejlíp se s ním vyrovnali V Husově rodišti: ráno vzpomínku zahájili dechovkou a mažoretkami (připomínám, že jde o výročí reformátorova upálení), následovaly mj. koncerty zpěváků a kapel, turnaj ve volejbale a zítra všechno uzavře rockový minifest. Konala se ovšem taky ekumenická bohoslužba, ze zástupců státu, dá-li se to tak říci, byl přítomen jeden lidovecký senátor. Rovněž dnes ve večerním zpravodajství ČT se zpráva o tom, že je tu takové výročí, objevila až na nevím kolikátém místě, předcházela mj. i informace o tom, že proběhla tentokrát už naostro rekonstrukce bitvy u Zborova (naši zvítězili). Prima vzpomenula výročí uvedením filmu Otakara Vávry z padesátých let. Není to od věci, tam je ztělesněn Jan Hus tak, jak ho (i dnes) většina národa vnímá. Pěkně to zformuloval někdy v roce 1946 Zdeněk Nejedlý: „Vždy mne až překvapilo, jak málo je Hus teolog, jak málo hloubá o existenci, vlastnostech atd. božích. Za to hluboce ho dojímá a zajímá lid, a v tom zase strádání lidu… Náboženská forma jeho výkladů… jest zjevně jen slupka, jíž využívá pro boj proti mocné církvi proto, že ona své světské zájmy rovněž opírala o náboženské důvody… Dnes by byl Hus hlavou politické strany a jeho tribunou by nebyla kazatelna, ale pražská Lucerna anebo Václavské náměstí. A jeho strana by byla velmi blízko – o tom můžeme být přesvědčeni – nám komunistům.“ Když za „komunistům“ uděláme čárku a doplníme ještě „sociálním a občanským demokratům“, sedí to na dnešek stejně jako to sedělo na rok 1946. Přitom Hus si takovéhle šaškovské pojednání nezaslouží. Měl svůj názor a chtěl být v Kostnici přesvědčen nikoli autoritou a silou, ale argumenty. Pokud se tak nestane, byl připraven obětovat život, na což nakonec došlo. V tomhle smyslu byl už moderní člověk. Dnešní nacionálně sociální ideologie, která čím dál tím víc ovládá náš společenský život (viz každoroční bombastické oslavování válečných událostí) se nemá co odvolávat na Husa, jde fakticky ve stopách těch, co ho upálili.

Sobota 7. července

Na závěr včerejší ekumenické vzpomínkové bohoslužby Československé církve husitské v Betlémské kapli (bohoslužby se z čelných politických představitelů zúčastnil jen předseda ČSSD Paroubek, který se k církvi hlásí; proč je to tedy vůbec státní svátek?) promluvil církevní prezident evangelické zemské církve v Anhaltu Hlege Klassohn. Připomněl prý deklaraci synody evangelické církve v Německu, která deklarovala: „Nás Němce tíží vina našeho národa. S úctou a vážností před Bohem hledáme odpuštění této viny. Prosíme naše české sestry a bratry za odpuštění a tak dalece, jak nám přináležím, rovněž odpouštíme.“ Zprávička, která (pochopitelně) vyšla v Právu, mne úplně popletla. Původně jsem si myslel, že se synoda omlouvá za upálení mistra Jana, a že by měla být kolektivně hospitalizována na některé dostatečně velké psychiatrické klinice (aby se tam všichni vešli). Teprve dodatečně mi došlo, že jde o německý stereotyp: jakmile někdo vystoupí na podium před české nebo polské publikum (jinde to nedělají), má potřebu se omlouvat za poslední válku. Proboha, nechte toho, už toho bylo dost!

Ostatně to ani trochu nefunguje. Polský vicepremiér (a ministr kultury) z fanatické nacionálně klerikální strany Liga polských rodin prohlásil dnes na jakési stranické sešlosti, že přijetí nové smlouvy EU bude pro Polsko znamenat, že spadne pod „evropský právní systém ovládaný převážně Němci“. Jde prý (jak to známe u nás) o pokus přepsat výsledky druhé světové války. Něčím podobným by bylo, kdyby Polsko přijalo euro a kdyby se polská měna dostala pod kontrolu Evropské centrální banky. Pan Giertych za ta slova určitě na psychiatrické klinice hospitalizován nebude, jednak je to vysoký státní představitel a jinak mám obavy, aby ty ústavy nebyly v Polsku náhodou vyhrazeny spíše pro ty, kteří názory pana Giertycha ve větší či menší míře nesdílejí. Polská celonárodní protiněmecká kampaň vypadá jako karikatura té české, podstatně šikovnější a vyčuranější, která je teď v přechodném útlumu. Líbit se to u nás může lidem jako Zahradil nebo Bobošíková, ale ti budou mít asi zase problém s tím, že hlasatel těchto názorů je v zajetí náboženských pověr a navíc orientován na nevěstku babylonskou. Polsko by možná mělo vystoupit z EU, jinak spěje k tomu, že bude v dohledné době železnou logikou své politiky přinuceno vyhlásit Německu válku.

Antonín Rašek (takto generál tč. v záloze, jinak sociolog blízký ČSSD) vyzývá v Právu k občanské neposlušnosti kvůli nedobré práci naší justice, státního zastupitelství a zjevně taky policie. Neposlušnost se bude zjevně projevovat vůči nynější vládě (proti nikomu jinému to nejde). Přitom v předchozích osmi letech tu byli u moci sociální demokraté. Na totalitní režimy se to svést nedá, správně poukazuje pan Rašek. Na nynější vládu ale taky ne, alespoň ne všechno. Nejde náhodou o nějakou záminku k masovým akcím za svržení vlády? Jenže vyburcovat veřejnost jen tak článkem v novinách asi nebude stačit. Bylo by třeba ještě některé osvědčené agentury na pořádání demonstrací, jako je ČMKOS. Tak, jako se to dělalo po pětačtyřicátém.

V dnešní MfD najdeme mj. obsáhlý rozhovor s prof. Dr. Cyrilem Höschlem na téma rozvody zejména politiků. Z rozhovoru nevyplývá, že bychom snad povstali z opic, jak tvrdíval naivní Darwin, ale že dosud opicemi jsme. Tak radikální stanovisko nezaujímá ani paní Hauserová, nejzuřivější z českých feministek. Ale možná, že ji to bude inspirovat.

Tamtéž omlouvá Jan Jandourek Jaroslava Foglara za jeho spolupráci s StB: „Spolupracoval se Svazarmem a chodil na výslechy“. Na výslechy chodili všichni, které si StB předvolala, kdo nepřišel sám, pro toho si zašli. Chodit na výslechy, na tom opravdu nebylo nic špatného. Důležité bylo na výsleších pokud možno držet zobák a hlavně nepodepisovat spolupráci.

Pondělí 9. července

Premiér Paroubek prohlásil v ČT, že dělá ve věci radarové základny „politiku naprosto konzistentní, upřímnou a otevřenou“. Radar zásadně odmítá, a projevil takovou odvahu, že to dokázal říci do očí i americkému prezidentovi. Zároveň je připraven s Američany jednat. O čem s nimi chce jednat, není jasné. Říci americkému prezidentovi do očí trpkou pravdu, to chce opravdu kus chlapa. Mnozí se o to pokusili a hned přišli o hlavu. Jinak je pan Paroubek chlap nejen vůči americkému prezidentovi, ale i vůči své končící manželce, i jí řekl z očí do očí, že se jejich manželství jaksi opotřebovalo..

Starostové v Pobrdí spojují své síly proti americké základně. Budou koordinovat své kroky „směrované politikům, vládě a deníkům, včetně zahraničních“ (mají spojení na devadesát, co to znamená spojení, asi adresy redakcí a telefonní čísla) a zvolili si už dokonce svého Kozinu, který za ně bude vystupovat. Myslím, že další vhodné kroky by byly tyto: Pobrdí vyhlásí samostatnost, vystoupí z NATO a EU a dovrší budování socialismu. Vznikne PFSR – Podbrdská federativní socialistická republika. Něco jako Abcházie, Jižní Osetie nebo Podněstří.

Zlý muž nynějšího ruského vedení, vicepremiér a bývalý ministr obrany Ivanov, opět ukázal zuby. V souvislosti s plány na protiraketovou základnu v Polsku a v Česku prohlásil: „Tlačí nás“ (totiž USA) „do toho, abychom se opět dostali do sporu s Evropou ve snaze vytvořit novou dělící linii“. Mluvit na Rusi o dělících liniích v Evropě je vzhledem k železné oponě a berlínské zdi řeč o provaze v domě oběšencově. Navíc je zjevné, proč se našim slovanským bratrům z východu „dělící linie“ v Evropě v současné době nehodí – nemohli by tak snadno vztahovat své všetečné pracky na to, co jim ještě před dvaceti lety patřilo, a o co pak přišli.

Test italské vlády prý doložil, že („údajný“) vrah J. F. Kennedyho nemohl na prezidenta vypálit všechny tři kulky, které ho zasáhly. Je zajímavé a příznačné, že poté, co se nepodařilo běžným způsobem (mírovou smlouvou) uzavřít druhou světovou válku, nedaří se uzavřít vůbec nic z toho, co se stalo potom. Samozřejmě se hodí (zpráva vyšla v Právu) poukazovat na to, že pravými viníky atentátu na Kennedyho jsou američtí imperialisté. Je to přece logické: prezident Kennedy se stal obětí prohnilého systému, jehož byl součástí. Atentát na Kennedyho se bude zjevně řešit ještě přinejmenším tři sta let – pokud do té doby ovšem nevypukne další světová válka, která to všechno přemaže.

Poslanec Tlustý opět přišel se svou „nulovou variantou“ vládních reforem: pokud se nepodaří dosáhnout konsensu, daňová reforma odpadne. Jan Kasal, který chce něco úplně opačného než Tlustý, se s ním v téhle věci shodne. A jakpak by ne. Tím, že vláda neudělá vůbec nic, prokáže svou nefunkčnost a sama se odepíše.

O postupu proti vládním reformám budou jednat „odbory“ (není jasno, které). Prý poté, co nezabrala demonstrace, na niž dorazilo 30 000 lidí, píší v MfD (dorazilo 30 tisíc, zúčastnilo se pět tisíc; jakýsi malý zázrak v horším slova smyslu, trik hodný Davida Copperfielda), zvažují ostřejší formu protestu, např. stávku. Je bohužel daleko snadnější zorganizovat potěmkinskou demonstraci než potěmkinskou stávku.

Luboš Palata líčí v Lidových novinách, jak zbídačelí Němci berou ve Frankfurtu nad Odrou útokem státní hranice, aby se v sousedním Polsku aspoň trochu najedli. Za dnešní napětí s Polskem si mohou i Němci sami, protože nikdy neměli Poláky dost rádi. To, co dělají vůči Německu nynější polské politické špičky, jsou zřejmě reakce zhrzené milenky, jejíž lásky nebyla náležitě opětována. Pan Palata si našel v Německu dva profesionální flagelanty, kteří mu tyhle nesmysly potvrdili. O profesionální flagelanty nebyla v Německu v posledních sedmnácti letech nikdy nouze.

Pondělí 9. července

Premiér Paroubek prohlásil v ČT, že dělá ve věci radarové základny „politiku naprosto konzistentní, upřímnou a otevřenou“. Radar zásadně odmítá, a projevil takovou odvahu, že to dokázal říci do očí i americkému prezidentovi. Zároveň je připraven s Američany jednat. O čem s nimi chce jednat, není jasné. Říci americkému prezidentovi do očí trpkou pravdu, to chce opravdu kus chlapa. Mnozí se o to pokusili, a hned přišli o hlavu. Jinak je pan Paroubek chlap nejen vůči americkému prezidentovi, ale i vůči své končící manželce, i jí řekl z očí do očí, že se jejich manželství jaksi opotřebovalo.

Starostové v Pobrdí spojují své síly proti americké základně. Budou koordinovat své kroky „směrované politikům, vládě a deníkům, včetně zahraničních“ a zvolili si už dokonce svého Kozinu, který za ně bude vystupovat. Myslím, že další vhodné kroky by byly tyto: Pobrdí vyhlásí samostatnost, vystoupí z NATO a EU a dovrší budování socialismu. Vznikne PFSR – Podbrdská federativní socialistická republika. Něco jako Abcházie, Jižní Osetie nebo Podněstří.

Zlý muž nynějšího ruského vedení, vicepremiér a bývalý ministr obrany Ivanov, opět ukázal zuby. V souvislosti s plány na protiraketovou základnu v Polsku a v Česku prohlásil: „Tlačí nás“ (totiž USA) „do toho, abychom se opět dostali do sporu s Evropou ve snaze vytvořit novou dělící linii“. Mluvit na Rusi o dělících liniích v Evropě je vzhledem k železné oponě a berlínské zdi řeč o provaze v domě oběšencově. Navíc je zjevné, proč se našim slovanským bratrům z východu „dělící linie“ v Evropě v současné době nehodí – nemohli by tak snadno vztahovat své všetečné pracky na to, co jim ještě před dvaceti lety patřilo a o co pak přišli.

Test italské vlády prý doložil, že („údajný“) vrah J. F. Kennedyho nemohl na prezidenta vypálit všechny tři kulky, které ho zasáhly. Je zajímavé a příznačné, že poté, co se nepodařilo běžným způsobem (mírovou smlouvou) uzavřít druhou světovou válku, nedaří se uzavřít vůbec nic z toho, co se stalo potom. Samozřejmě se hodí (zpráva vyšla v Právu) poukazovat na to, že pravými viníky atentátu na Kennedyho jsou američtí imperialisté. Je to přece logické: prezident Kennedy se stal obětí prohnilého systému, jehož byl součástí. Atentát na Kennedyho se bude zjevně řešit ještě přinejmenším tři sta let – pokud do té doby ovšem nevypukne další světová válka, která to všechno přemaže.

Poslanec Tlustý opět přišel se svou „nulovou variantou“ vládních reforem: pokud se nepodaří dosáhnout konsensu, daňová reforma odpadne. Jan Kasal, který chce něco úplně opačného než Tlustý, se s ním v téhle věci shodne. A jakpak by ne. Tím, že vláda neudělá vůbec nic, prokáže svou nefunkčnost a sama se odepíše.

O postupu proti vládním reformám budou jednat „odbory“ (není jasno, které). Prý poté, co nezabrala demonstrace, na niž dorazilo 30 000 lidí, píší v MfD (dorazilo 30 tisíc, zúčastnilo se pět tisíc; jakýsi malý zázrak v horším slova smyslu, trik hodný Davida Copperfielda), zvažují ostřejší formu protestu, např. stávku. Je bohužel daleko snadnější zorganizovat potěmkinskou demonstraci než potěmkinskou stávku.

Luboš Palata líčí v Lidových novinách, jak zbídačelí Němci berou ve Frankfurtu nad Odrou útokem státní hranice, aby se v sousedním Polsku aspoň trochu najedli. Za dnešní napětí s Polskem si mohou i Němci sami, protože nikdy neměli Poláky dost rádi. To, co dělají vůči Německu nynější polské politické špičky, jsou zřejmě reakce zhrzené milenky, jejíž lásky nebyla náležitě opětována. Pan Palata si našel v Německu dva profesionální flagelanty, kteří mu tyhle nesmysly potvrdili. O profesionální flagelanty nebyla v Německu v posledních sedmnácti letech nikdy nouze.

Úterý 10. července

Podle Práva se v poslední době vyrojilo spousta falešných odbojářů. Jsou staří (někdy ne dost, věrohodný odbojář by měl mít dnes minimálně osmdesát let, a to je dosti tvrdé kritérium), mají uniformy a metály. Je to pozoruhodná forma „kopnikiády třetího věku“.

Právní zástupkyně matky děvčete, které soud před časem nechal vyšetřit na psychiatrické klinice, se pozastavuje nad tím, proč se dítěte nikdo nezeptal přímo na vztahy s otcem. Problém, který soud řeší, je podezření, že matka dítě proti otci štve. Pokud tomu tak je, pak dokud bude dítě pod vlivem matky, nikdo se od něj nic rozumného nedozví.

Potenciální prezidentský kandidát Jiří Dienstbier se svěřil Právu, že už má představu, jaký by byl prezident.

Včera proběhlo jakési odborné diskusní fórum, na němž se dvanáct významných lékařů přelo o eutanázii. Podle jejích přívrženců by ji měly hradit pojišťovny. Našli se i kverulanti, kteří eutanázii odmítají. Např. prof. Klener se domnívá, že lékař je veden k zachraňování života, ne k jeho ukončování, prof. Hach vyjádřil ještě jednoznačněji: „Lékař tu není od toho, aby zabíjel na přání pacienta. Nemáme katedry zabíjení, nemáme v nemocnicích oddělení porážka, nemáme metodický list, jak vraždit.“ Mluví se o možnosti zneužívání, zastánci eutanázie tvrdí, že všechno se dá zneužít, i kuchyňský nůž. To není problém. Problém je, dá-li se např. zneužít guillotina. Tj. jaký smysl má mluvit o zneužívání tam, kde zneužívání může být všechno. Představme si, že až se k moci dostane ČSSD ve své dnešní podobě, bude eutanázie uzákoněna. Bude o ní rozhodovat podle přísných kritérií komise pod vedením dr. Ratha nebo dr. Kubka (to je jedno). Ze zákona bude mít právo eutánazii nejen povolit, ale v některých nezbytných případech přímo nařídit. A mnoha lidem se to bude nepochybně líbit.

Polsko je na pokraji vládní krize. Prezident Kaczyński odvolal z vlády jejího místopředsedu a předsedu extremistické Sebeobrany Leppera, s nímž už měli politici z PiS spoustu problémů. Nato Leper prohlásil, že Sebeobrana vystupuje z koalice. Vláda tak ztratila většinu v parlamentu. Zdá se, že Polsko spěje k předčasným volbám. Shodou okolností byl takřka zároveň byl zatčen prezidentův poradce, který se údajně zapletl do obchodu s drogami. A do třetice všeho dobrého nebo spíše zlého páter Rydzyk, ředitel polského Radia Maryja, jehož vysílání vykazuje jakési klerofašistické prvky, takže se od něho čas od času distancují Vatikán i vedení polské katolické církve, označil na jakési přednášce prezidentovu manželku (vyslovila se pro zmírnění zákazu interrupce) za čarodějnici, prezidenta za podvodníka, který podléhá židovské lobby a deník Gazeta Wyborcza za talmudistické noviny. Přitom právě této stanici, v Polsku nejsledovanější, vděčí prý PiS za svůj volební úspěch. Poměry v Polsku jsou za vlády nynější koalice natolik bizarní, že si to snad ta země ani nezaslouží.

V Mladé frontě Dnes vyhrožuje Bohumil Pečinka premiéru Topolánkovi, co se mu stane, když nebude dostatečně energicky podporovat prezidenta Klause: čeká ho „rychlý a bezpodmínečný pád“. Doufejme, že si to pan Topolánek zapíše za uši, pan Pečinka jistě ví, o čem mluví.

Předseda ČSSD dále přesvědčuje veřejnost, že rozvod může být ještě významnější a mravnější věc než svatba. Nyní rozhodl, že pokud bude jeho nová přítelkyně paní Kováčová nadále pracovat pro ČSSD, bude to zadarmo. Takže ČSSD na jeho rozvodu ještě vydělá. Opravdu na takové populistické gesto někdo naletí? Nechápu, proč má někdo pracovat zadarmo. Odborový moloch pana Štěcha by měl zasáhnout.

Prezident Klaus se chystá na státní návštěvu do Polska, jehož nynější politické vedení je mu blízké ve svém vzdoru proti hrozbě nové totality z Bruselu (a možná i z Berlína). V té souvislosti napsal do LN mj.: „Jsme povinni bránit vývoji, který by hrozil opakováním některých nešťastných aspektů naší historie“. To je slovo do pranice. Nepochybně nejnešťastnějším aspektem naší historie bylo, když jsme vlezli v podstatě dobrovolně a bez znatelnějšího odporu ruskému impériu někam. A teď akutně hrozí, že si to zopakujeme.

A nakonec jedna zpráva s dobrým koncem: slovenského vesničana, který si vyrazil na procházku do lesa, napadl rozzlobený medvěd. Silně jej kousl do zadnice a poté uprchl. Zvíře chtělo zřejmě tímto izolovaným anarchickým gestem protestovat proti svému očividně nerovnoprávnému postavení v dnešním světě. Snad se najdou nějací aktivisté, kteří se jeho věci ujmou. Bylo by pěkné, kdyby při jejím prosazování zvolili jiné prostředky než zmíněný chlupáč.

Středa 11. července

Lepperova aféra v Polsku ohrožuje existenci vládní koalice. Problém je v tom, že Sebeobrana ani druhá malá strana, katoličtí fundamentalisté, nemají zájem na nových volbách, zničily by je. Takže není vyloučeno, že se to nějak spytlíkuje, formálně vzato v podobném stavu setrvávala relativně dlouhou dobu i Dzurindova koalice na Slovensku (věcně bych ji s tou nynější polskou srovnávat nechtěl, protože si myslím, že by to bylo vůči Dzurindovi nespravedlivé). Alexander Mitrofanov v právu i Petruška Šustrová v Lidových novinách dávají Kaczyńské za příklad nynější vládní koalici: tak by bylo třeba zatočit taky s Čunkem! V Lepperově aféře šlo ovšem asi o šedesátkrát více peněz než v té Čunkově. Malé české poměry.

BIS dospěla k závěru, že neonacisté dnes u nás nepředstavují žádné nebezpečí. Je jich málo, jde o izolované skupiny, chybí jim charismatický vůdce. Dodal bych, že jim taky chybí věrohodná ideologie. Nebezpečí hrozí od tandemu Paroubek – Filip, s tím si ovšem BIS nic nepočne, protože jde o předsedy silných legálních stran, tvořících páteř našeho politického systému. Klesli jsme dosti hluboko.

V této souvislosti je zábavné, že Jiří Koubek v Právu považuje za vrchol odvahy, když se sedm senátorů rozhodne podporovat Jiřího Dienstbiera v jeho prezidentské kandidatuře. Vrchol to je, odvahy ovšem ne. Co jim hrozí? Kdo jim za to ukousne hlavu? Je to trochu, jako když se Jiří Paroubek chvástá, že řekl Bushovi do očí nepříjemnou pravdu (dobu, kdy bylo říkat někomu do očí nepříjemnou pravdu nebezpečné, už pan Paroubek propásl, a ten někdo rozhodně nebyl americký prezident).

Ministr Schäuble navrhl razantní protiteroristická opatření. Koaliční SPD protestuje, předseda její parlamentní frakce Struck prohlásil k důvodům, které Schäuble uvedl: „Tato argumentace je chybná, mj. proto, že nebere v úvahu strašné skutečnosti německé historie“. Znamená snad nacismus jakési věčné prokletí, které Němce odsuzuje k nikdy nekončícímu kapitulantství? Jak by se někdo vedle takového státu mohl cítit bezpečný! Nacismus byl jen jednou epizodou evropských a německých dějin – epizodou nesmírně krutou a krvavou, ovšem.

Vatikán označil v oficiálním dokumentu katolickou církev za „jedinou skutečnou církev Kristovu“. Vyvolalo to velké pohoršení. Nechápu proč: lidé, kteří v něco věří, si zároveň myslí, že to, v co věří, je nejsprávnější, jinak by neměli důvod tomu věřit. Tolerance nespočívá v přesvědčení, že i ti ostatní mají stejnou míru pravdy. Tolerance znamená tolerovat nesprávné věci v přesvědčení, že ve svobodné konkurenci se nejlépe prosadí naše pravda. Ani trochu nevěřím tomu, že katolická církev je jedinou skutečnou církví Kristovou, ale chápu, proč tomu věří katolíci.

V Německu se znovu stávkuje, stávkují strojvedoucí, jenom někteří, ale ochromena je pochopitelně celá železniční doprava. To je efekt, na němž u nás staví Duškovy odbory: stačí, když budou stávkovat dvě procenta železničářů, pokud budou správně vybráni, přestane fungovat všechno. Stávky tohoto typu mají něco vzdáleně příbuzného s terorismem a měly by se zakázat. Pokud chtějí stávkovat, až se předem dohodnou. A pokud možno všichni.

Jiří Paroubek neustále zdůrazňuje, oč lépe zvládl rozchod se svou manželkou. Bylo by snad spravedlivé říci, že ve skutečnosti rozchod daleko lépe zvládla paní Paroubková než paní Topolánková: paní Paroulková neměla tu drzost převést svůj soukromý problém do politické roviny a zaplést do něho nestydatým způsobem českou veřejnost, která za její trable vůbec nemůže.

Soudce Skládek, který před časem rozhodl o (dočasném) odebrání desetileté Terezky, o níž se přetahují rodiče, matce, se konečně dostal ke slovu (v MfD). Řekl podstatnou věc: že mu šlo o umístění dítěte do neutrálního prostředí. To rozhodnutí bylo nepochybně správné. Jak se má soud ve sporu rozhádaných rodičů, kteří se nejspíš nepříčetně nenávidí a jeden nebo druhý nebo oba se nestydí do toho zatahovat své dítě, jinak dobrat pravdy.

Václav Klaus je na oficiální návštěvě v Polsku. S prezidentem Kaczyńským si rozumí v odporu k pokračující integraci EU (což je z obou stran přehnané) a ve vstřícnosti k americkému projektu na protiraketovou základnu v ČR a v Polsku (což je správné, bohužel spíš z polské strany, Klaus své „ano“ v minulosti promyšleně tlumil). K nedávnému summitu v Berlíně prohlásil: „Velmi oceňuji, že v klíčové chvíli naše země podpořila Polsko. Kdybych tam seděl já, tak bych je podpořil ještě o kousek více.“ Jak je dobře, že tam Václav Klaus neseděl.

Mnichovské nakladatelství DVA vydalo 33 svazkovou edici Česká knihovna. Vyšla v ní i antologie spisů Karla Havlíčka. Chybí v ní údajně článek Slovan a Čech. To považuji za skandální. Je to jeden ze dvou nejzásadnějších Havlíčkových textů, který pozitivně ovlivnil celé další české uvažování o „slovanství“ a zejména Rusku. Navíc mám podezření, že jde o projev podělaného německého flagelantství: považují za svou morální povinnost akceptovat češství v té nejpokleslejší, nejšovinističtější podobě. Všechno, co se vymyká, vypouštějí, aby se náhodou v Praze někdo nezlobil.

Jiří Čunek prohlásil v on-line rozhovoru v internetovém serveru iDnes, že by klidně šel do vlády s Jiřím Paroubkem. Sociální demokraté to vzápětí rozhořčeně odmítli: s KDU-ČSL vždycky, s Čunkem nikdy. Pan Čunek na všechny strany okatě připomíná svou důležitost. Dělá to humpolácky a neobratně. Situace je taková, že mu to prochází. Je to ubohé, pan Čunek nemá ve špičkové politice co pohledávat. Tímhle chováním se sám odepsal.

Lidové noviny zveřejnily pozoruhodný rozhovor s ruskou spisovatelkou Taťjanou Tostou. Mluví o ruských poměrech bez předpojatosti, bez postkomunistického pseudovlastenectví i bez postdisidentského patosu (což je předpoklad, aby se člověk o Rusku vůbec něco zajímavého dověděl). Jedna věc mne trochu zarazila. Vytýká zavražděné novinářce Politkovské, že jí nezáleželo na pravdě, šlo jí prý o spravedlnost. Jaká může být pravda bez spravedlnosti? Cožpak to lze oddělit? Pravda bez spravedlnosti je fanatismus.

Čtvrtek 12. července

Podle agentury Median by dnes volby vyhrála s mírným náskokem ČSSD a spolu s KSČM by dala dohromady dvouhlasou většinu v PS. Agenturu Median třeba brát s jistou rezervou, její nedávnou předpověď, že KDU-ČSL klesla s preferencemi pod pět procent, ostatní agentury nepotvrdily a v tomto průzkumu ji už nezopakovala, ale úplně ji bagatelizovat nelze, její výsledky jsou přinejmenším pravdě podobné. V souvislosti s tím se naskýtá otázka, co vlastně dnes zbylo z polistopadové politiky a co to polistopadová politika vůbec byla.

Jacísi pobertové ukradli bronzové emblémy z náhrobků padlých ruských vojáků na Olšanech. Rusko z toho pochopitelně dělá vědu. Na podobné vyskakování si musíme zvyknout a byla by chyba ho brát příliš vážně (zároveň je samozřejmě krajně žádoucí vandaly dopadnout a zavřít je, až zčernají, a hřbitov lépe chránit).

Bývalý velitel vojenské tajné služby Krejčík přijal nabídku působit v bezpečnostní komisi ČSSD. Je to tristní svědectví o politizaci sfér, které by být zpolitizovány neměly. Když se ujme moci bývalá opozice, vyhodí všechny šéfy všech tajných služeb a dosadí nové. Ti vyhození emigrují do nově vzniklé opozice. Jak pak mohou tajné služby vůbec fungovat?

Nové volby v Polsku nejspíš nebudou. Lepper padl, ale jeho stranickým kolegům se nechce od vládních korýtek. Což se dalo čekat. Poláci mají už nějakou dobu jakýsi problém a jen tak snadno a rychle se ho nezbaví.

Pátek 13. července

Padesát „osobností“ napsalo dopis našim nejvyšším ústavním činitelům, v němž požadují referendum o americké radarové základně. Je pozoruhodné, jak se u nás pozvolna uchycují manýry amerických a evropských bojovníků za mír z druhé poloviny minulého století. Jen naše bojovnice jsou proti těm tehdejším euroamerickým už poněkud odkvetlé.

Senátorka Janáčková se údajně na jakémsi jednání dopustila proticikánských výroků. Protestuje kdekdo, protože to je příležitost se politicky profilovat. Ne před voliči (když čte člověk různá internetová fóra a přijde tam řeč na Romy, je to většinou dost odporné), ale před instancemi, které mohou rozhodnout o tom, zda vůbec bude člověk před voliče připuštěn. Jeden ctižádostivec přes druhého se předhání v horlivosti, kdo se lépe na Janáčkové morálně vyprofiluje. A v prvých řadách nesmí ovšem chybět Petr Pithart. Nemohu si pomoci, ale je to jakýsi intelektuální lynč a projev dost ohavné zbabělosti. Nosí se to, tak si taky kopnu, udělá mi to dobře v další kariéře. Člověk může u nás prezentovat svou občanskou statečnost o hodně věrohodněji. A když už jsme u Petra Pitharta: ten kdysi na poslední chvíli podepsal Smíření 95, a pak se od něho u nás distancoval, kdežto v Bavorsku se prohlašoval za jeho iniciátora. Hezký příklad občanské věrohodnosti! A tenhle člověk by prý měl kandidovat na prezidenta. No fuj!

Jakýsi ukrajinský občan, kterému u nás propadlo vízum, se octl v záchytném zařízení pro cizince, jeho manželka mezitím prodala dům, který vlastnili, a požádala nového majitele, aby jí jej pomohl vyklidit. Při té příležitosti se ztratil obraz Vasilije Kandinského, který otec zadrženého „získal v roce 1945 jako součást válečné kořisti“. To je velmi pěkná formulace a mocně čtenáře povzbuzuje, aby si představil, jak kořistění probíhalo. „Jde prý o rodinnou památku“. Jen by se možná ještě mělo vyjasnit, čí rodinná památka to vlastně je.

V MfD se ještě věnují případu Terezky, o niž se přou rodiče a ona teď pobývá v dětské léčebně. K věci se vyjadřuje i psycholog Slavomil Hubálek. Jednak tvrdí, že od sedmi, osmi let by se mělo respektovat také přání dítěte. A co když ho náhodou předtím několik let např. matka soustavně indoktrinovala nenávistí k otci? V případě je podle Hubálka třeba nechat věci tak, jak jsou, moudřejší ustoupí. Nechápu, proč by měl moudřejší ustupovat. Pan Hubálek na obranu svého stanoviska parafrázuje Starý zákon: Král Šalamoun měl rozsoudit dvě ženy, které se přely, která je matka dítěte. „Přineste mi meč a já dítě rozdělím, řekl Šalamoun. Jedna z žen se ozvala: To se ho radši vzdám! A Šalamoun v ní poznal matku.“ Podle Hubálka je někdy v zájmu dítěte, aby se rodič svých nároků moudře vzdal. Pseudocitát je nesmyslný: Šalamoun řešil otázku, komu přiřknout dítě, a na základě odpovědi, kterou Hubálek uvádí, taky dítě skutečné matce přiřkl, a ne že by jí poradil: milá paní, tak buďte ráda, že dítě je celé, a sypte domů.

V Lidových novinách píší o případu Hácha. Dobeš v té věci řekl, že se Hácha řídil heslem „Když to nebudu dělat já, bude to dělat někdo horší“, což prý byla jistě pravda, ale platnost tohoto hesla má přece jen určité hranice. Ve skutečnosti to vůbec není pravda. Když se člověk ujme nějaké funkce s tím, že by ji jinak mohl dělat někdo daleko horší, končí pravidelně tím, že dělá to, co by byl správně na jeho místě měl dělat ten daleko horší, a stane se stejně špatným jako ten horší, místo něhož se té funkce ujal. Tato sentence je čirý alibismus: co platno člověku, kdyby celý svět získal, a na duši ztrátu utrpěl! Naší povinností nikdy není brát na sebe role, určené darebákům, protože se pak sami staneme darebáky. Háchova role je tragická: neodhadl na počátku, čeho všeho je schopný nepřítel, a stal se jeho kořistí. A taky bohužel odstrašujícím příkladem pro další generace.

Německý ministr vnitra Schäuble si dovolil vyjádřit názor, že německá ústava by měla umožnit zabíjet takové teroristy, jako je např. jako Usáma bin Ládin. Potázal se se zlou nejen u opozice, ale i v Evropské unii. Evropský komisař pro vnitro a spravedlnost Frattini prohlásil: „To, že bojujeme proti terorismu, neznamená, že můžeme zabíjet lidi.“ Proti terorismu se tedy bojovat smí, ale nesmíme přitom teroristům moc ublížit. Evropská unie je, pokud jde o bezpečnost členů, dosti svérázná instituce, a jsou tu vlastně jen dvě možnosti: buď se legitimními prostředky postarat o to, aby v ní lidé jako pan Frattini nedostávali moc prostoru pro své pitomé nápady, nebo začít hledat, kde nechal tesař díru, protože ve společnosti potentátů, jako je on, se v Unii nikdo nemůže cítit bezpečně.

Sobota 14. července

Sociální demokraté (přesněji řečeno předseda Paroubek, ale to je v tuto chvíli totéž jako sociální demokraté) obviňují ODS, že zavinila pokles důvěry české veřejnosti v EU. Pokles, který zaznamenala agentura Eurobarometr, není nijak dramatický. Jinak si myslím, že spíš má pravdu předseda KDU-ČSL Čunek, který tvrdí, že ODS se chová schizofrenně a „euroskeptici“ jsou jen někteří (přesněji řečeno nejvěrnější spojenci Václava Klause). Ta schizofrenie ovšem může na veřejnost působit.

Václav Klaus se v rámci svých možností ohradil proti dopisu padesáti „osobností“ nejvyšším ústavním činitelům. Prohlásil, že při pacifistických náladách v Česku a v Evropě je výsledek referenda o základně víceméně předem znám a že neví, zda signatáři žádají referendum nebo zda žádají NE základně. Současně slíbil, že referendum nebude blokovat, je vlastně tak trochu pro. To se mu slibuje snadno, v Právu již po několikáté upozornili, že prezident nemá co vetovat ústavní zákony, takže k vetu ani nebude mít příležitost.

KSČM (přesněji řečeno poslanec Černý) prohlásila, že Paroubek a všichni předchozí sociálně demokratičtí expremiéři lžou, když tvrdí, že o vyjednávání s USA o základně nevěděli. Je to vzácný okamžik, kdy se komunistům vyplatí mluvit pravdu, protože si slibují přeliv preferencí od ČSSD. Což je nejspíš docela dobrý odhad.

Jiří Paroubek poskytl obsáhlý rozhovor Právu. Pokud jde o záležitost jeho rozvodu, je třeba konstatovat, že má opravdu dobrého mediálního poradce. Pokud jde o radar, je jeho stanovisko neoblomné, avšak: „Jiná věc je, že za pět let se může změnit situace, jestliže se objeví balistické rakety v Íránu nebo v Severní Koreji. Ale zatím je to hrozba virtuální a Evropa nikdy nereagovala na virtuální hrozbu a sami Američané ve svých dějinách málokdy reagovali na virtuální hrozbu. Z tohoto hlediska je ta akce Američanů poměrně neobvyklá.“ To je pravda, pokud bere pan Paroubek za obvyklou reakci to, že Američané čekají, až jim Japonci rozmlátí v Pearl Harbouru dvě třetiny válečného loďstva (do té doby byla hrozba pouze virtuální) a pak teprve jdou na věc. Američané se, jak se zdá, poučili, pan Paroubek ne. Ostatně virtuální hrozbu nacistického Německa v Evropě ignorovaly evropské velmoci tak dlouho, až se jí Hitler skoro celé zmocnil, takže se, jak pěkně říká pan Paroubek, „změnila situace“. Tím nemá být řečeno, že je třeba podnikat preventivní akce (tj. např. tak poměrně nevinnou preventivní akci, jako je připravovat se na obranu) za každou cenu, nýbrž že jsou „virtuální nebezpečí“, které není radno podceňovat. Pana Putina považuje předseda ČSSD za jednoho z nejosvícenějších vládců Ruska. To je velmi nadějné: myslím, že oba braši si budou docela dobře rozumět. Také se pan Paroubek těší, až svou obratnou politikou přivede Topolánka k pádu, načež se do čela ODS dostane někdo jiný (rozuměj Pavel Bém) a s ním bude podstatně lepší řeč. Tato hrozivá vyhlídka je ovšem docela reálná.

Exposlankyně Táňa Fischerová, jedna z čelných signatářek dopisu ohledně referenda o základně, napsala v Lidových novinách, že mezi odpůrce referenda patří mnoho lidí, kteří jsou jí „hodnotově blízcí“. „Jenomže nakonec jsem si uvědomila, že je to pro mne otázka svědomí, a pokud si nějaké závažné otázky kladu, pak nemohu uhýbat, i když bych možná měla život pohodlnější.“ Paní Fischerová je zároveň dítětem štěstěny. Jen málokomu se podaří, aby jeho zásadní a nonkonformní názor sdílelo přes 70% české veřejnosti. Paní Fischerová klade politikům nepříjemné otázky: „Četla jsem i názor, že tam bude muset být malý atomový reaktor. Ano, nebo ne?“ Samozřejmě že ano! Zároveň bude pod Brdy zavrtána atomová nálož o síle sto megatun, která bude odpálena v případě, že by se základny mohli zmocnit nepřátelé. Spouštěcí mechanismus bude ovládat americký vrátný a používat ho bude podle vlastního uvážení. Zároveň bude u základny za peníze českých daňových poplatníků vybudováno jezírko se stovkou plameňáků a jedním hrochem.

Pondělí 16. července

Prezident Putin podepsal dekret (v Rusku se jako u nás za Beneše vládne dekrety) „O pozastavení Ruskou federací platnosti smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě“ (půvabný překladový rusismus jsem opsal z Práva).

Jiří Dienstbier včera v televizních otázkách Václava Moravce zatroubil k frontálnímu útoku na svého zjevně budoucího soka v zápase o prezidentský úřad Václava Klause. V řadě věcí má pravdu (což v Klausově případě není zvlášť těžké), v lecčems naznačuje, že by byl ještě horší prezident než Klaus. Pokud by se na něm shodli Zelení, komunisté a sociální demokraté, nebyl by úplně bez šance. Problém je, že to, na čem se shodnou tyto strany (a navíc ještě lidovci a Klub otevřené demokracie v Senátu, bez nich by to nešlo) musí být lepkavé, beztvaré a poněkud páchnoucí. Pozoruhodné je, že Klausův mluvčí ve svém vyjádření prohlásil v zastoupení pana prezidenta Dienstbiera za „bývalého politika“. Fakticky zřejmě k prezidentovým právům definovaným v ústavě přibylo právo rozhodnout, že ten či onen politik je bývalý. Vztahuje se to i na členy Topolánkovy vlády?

Paní Markéta Smutná, matka dítěte, které bylo z rozhodnutí soudu dočasně svěřeno do ústavní péče (přičemž podle expertizy ministerstva spravedlnosti soudce jednal v souladu se zákonem) poskytla rozhovor Právu. Citujeme z něho: „Terezka prostě pocitově odmítala cizího zarostlého člověka. Jednou zažila, jak se na mne její otec vrhl a povalil mě na zem… Teď říká, že otci na ní vůbec nezáleží a že ji nikdy neposlouchá, že si vše dělá po svém (!)… Vyčítá mu i to, že se s ní baví jako s miminem a že ji označuje za lhářku. Terezka říká, že je její otec zlý a že se s ním nudí, a nelíbí se jí poslouchat jeho hloupé otázky anebo vysvětlování typu ,jsi plod naší lásky s maminkou´“. Z literárního hlediska patří tento výtvor do těsného sousedství toho, co říkaly osoby z kouřimské kauzy. Ta paní mluví za své dítě a vkládá mu do úst své výhrady a svou nenávist ke svému někdejšímu partnerovi. Možná, že už mu ji implantovala. Je nedůvěryhodná až na půdu.

Alexandr Mitrofanov se v sobotu v rozhovoru s předsedou ČSSD Paroubkem pozastavoval nad tím, jaká nenávist vládne na internetu mezi zastánci „pravice“ a „levice“. Přitom sám v dnešním komentáři tamtéž píše, že ODS se ve vztahu k Washingtonu chová jako jakešovská KSČ ve vztahu k SSSR. Petr Uhl označuje (v metafoře, ovšem) ministra Schwarzenberga za zloděje. Takže čemu se diví, když jdou sami příkladem vstříc.

Případ bulharských ošetřovatelek v Libyi se může vyřešit, když bude Libyi proplaceno odškodné ve výši asi 8 miliard Kč. Mělo by se to stát odpisem libyjského dluhu např. vůči Česku, Slovensku, Bulharsku a Chorvatsku. To je vynikající forma obchodu. Chorvati se cukají, mají jakýsi pocit, že s tou věcí nemají nic společného. Těžko se jim divit, ale když to neudělají, tak v Libyi bez rozpaků utratí těch pět ženských, které vůbec nic neprovedly a sedí už osm let v libyjském vězení.

Stejně jako Milana Rastislava Štefánka dal podle některých slovenských historiků utratit Masaryk s Benešem, má známého ruského náboženského podvodníka Grigorie Rasputina podle ruského historika (Právo píše „amatérského“) na svědomí britská tajná služba. Chtěli totiž touto cestou sesadit Nikolaje II. a nahradit ho anglofilem. Cílem bylo zničení svaté Rusi. Ruská teorie má o hodně vyhraněnější podobu. Aktualizuje se ve chvíli, kdy se Rusko začíná vehementně emancipovat. Slovensko je naštěstí dvěstěkrát menší, podstatně civilizovanější a jak se zdá, má nebezpečné období své emancipace už za sebou.

Viliam Buchert cituje v MfD Henryho Kissingera, podle něhož mocenské vakuum mezi Německem a Ruskem vyplnil v roce 1999 vstup Česka, Polska a Maďarska do NATO. Jakkoli si Henryho Kissingera velmi vážím, v tomhle se fatálně mýlí. Žádné vakuum se nevyplnilo. Polsko bojuje najednou s Ruskem i Německem, čímž přispívá k další vakuizaci prostoru, Maďarsko to hraje na obě strany a Česko a Slovensko možná v příštích letech na druhou stranu přeskočí. Ve střední Evropě vládne stejná nezodpovědnost, neopatrnost a bezohlednost jako vždycky a podle toho bude taky vypadat její další osud. A mýlí se i pan Buchert: Putin kouše. Mnozí tomu ovšem uvěří, až když se nám zakousne do zadnice. A to už bude pozdě.

Pan Palata lituje v Lidových novinách, že se v létě 1992 nenašel nějaký statečný generál, který by vzpurné Slovensko vojensky obsadil. Pan Palata mívá velmi zábavné nápady, bez něj by bylo na české mediální scéně smutno.

Úterý 17. července

Česko není připraveno na kybernetický terorismus, konstatuje Právo a věcně má nepochybně pravdu. Zároveň píše: „Takřka jistě se tak … stane (že terorismus tohoto druhu dorazí i k nám) v případě, že u nás bude umístěna část americké protiraketové základny.“ Zbývá jen pro upřesnění dodat: a terorismus k nám dorazí po drátech z Moskvy, tak, jako se to stalo před nedávnem v Estonsku. Terorismus tohoto druhu se dá přežít, pokud mu dokážeme zčásti zabránit a zčásti pak po jeho ataku obnovit pořádek. Jsou o hodně horší druhy terorismu.

Syn Jiřího Paroubka se rozešel se svou přítelkyní krátce poté, co se jí narodilo dítě. Manželé Paroubkovi se rozhodli, že budou Paroubkovu přítelkyni i její dítě podporovat a že se zároveň nebudou plést do vztahu mezi ní a jejím synem. To je všechno úplně korektní, správné a normální, nikdo se do toho nemá co plést a nikdo nemá manželům Paroubkovým co vyčítat (byla by to drzost). Divná je jen jedna věc: proč kvůli tomu svolali tiskovku? Je to jejich soukromá záležitost, bulvár o tom bude nějakou dobu psát, že by se zrovna tohle promítlo do preferencí ČSSD a jejího předsedy, je velmi nepravděpodobné. Pan Paroubek má na jednu stranu panickou hrůzu z médií, že o něm utrousí pár nevlídných slov, a současně neváhá týmž médiím označovat hulvátsky své oponenty za lháře. Kdyby ubral v tomhle, zbavil by se možná na druhé straně hysterického strachu z bulváru. Bulvár nemá politický vliv, jaký mu pan Paroubek přisuzuje.

Michal Mocek, který konečně našel útočiště tam, kam patří, totiž v Právu, píše, že teď se bude Západ snažit v diplomatických jednáních udržet v rámci smlouvy CFE, jinak smlouva CFE padne. Smlouva CFE samozřejmě padne, to je hotová věc, a padnou všechny smlouvy, které brání Rusku dělat neobrežněvskou politiku. To samo o sobě není ještě žádná katastrofa. Otázka je, jak se k tomu postaví země jako ČR. To by katastrofa být mohla.

Jak se dalo čekat, vláda v Polsku nepadla (hrozilo, že velká část poslanců Sebeobrany vstoupí do PiS, zábavná představa, a tak se Lepper rozhodl, že strana z koalice neodejde a naopak se sloučí s Ligou polských rodin v jednu stranu, zjevně aby si udrželi v nejhorším případě šanci na znovuzvolení). Spojením populistických extremistů a nacionálně katolických fundamentalistů vznikne opravdu zvláštní útvar. Nynější polská koalice hned tak nezemře, je odsouzena k dlouhému a bolestnému skomírání.

Poradce ruského ministra obrany generál Šamanov (jak půvabné jméno!) prohlásil, že ruské rozhodnutí ohledně smlouvy CFE je jasným signálem pro země NATO, aby „přerušily kroky k získání jednostranných vojenských výhod na úkor ruské bezpečnosti“. Z českého hlediska je to výzva vlka kůzlátkům, aby okamžitě oddělaly petlici od dveří do chlívka, protože začíná mít hlad. Ruské rakety mohou být blíž ČR, hrozí článek (podepsána šifra mcm, hádejte, kdo to je). Doba se změnila, ve třicátých letech by na českou veřejnost ještě tak nepůsobilo, kdyby v Rudém právu psali „Hitlerovy tanky mohou být ještě blíž“. Pravda, Putin není Hitler. Ale tím míň důvodů, proč si nechat vyhrožovat.

Ministr Nečas uvažuje o tom, komu otevřeme svůj pracovní trh a komu ne. Do jeho rozhodnutí se nějak promítá česká představa o nebezpečích, které nám hrozí.

Zdá se, že reforma veřejných financí může vyústit v rozkol v ODS, což by ovlivnilo i prezidentskou volbu. Nevím, zda by v této situaci rozkol ODS neprospěl: znamenalo by to její rozchod s Václavem Klausem a jeho lidmi, ale bohužel taky pád vlády a nástup ČSSD a Jiřího Paroubka.

Dan Hrubý viní v MfD z toho, že se centrum Prahy změnilo v jakýsi nestvůrný Disneyland (což je nesporné a velmi ohavné) turisty. Myslím, že neprávem. Může za to vyčuranost našich kompetentních krajanů, kteří udíleli v pražském centru restaurační a obchodní léna takovým způsobem, že se tam člověk dnes nejlíp domluví rusky. Něco podobného neexistuje v Mnichově, ve Vídni ani v Budapešti. Je to naše folklorní rarita.

Tamtéž píše Pavel Páral o sporech zaměstnanců řetězce Plus s vedením. Na téma odbory říká: „Jedna malá protestní akce před prodejnou Plus v Mostě byla zjevně k ničemu a na větší akci odbory zřejmě nemají sílu.“ Kdyby se nestydaté vedení ČMKOS nestaralo tak intenzivně o svržení vlády, nýbrž o to, co odborům přísluší, mohlo se tam sejít těch pět tisíc lidí, co na Václaváku vydávali za třicet tisíc, a dám krk na to, že na vedení firmy Plus by těch pět tisíc stačilo. Jenže našemu novodobému ROH nejde o zaměstnance, ale o svržení „kapitalismu“. Stejně jako v roce 1945-48.

Politolog Michal Kubát píše v MfD docela zajímavě o Polsku. Na to, že jako polonista má k předmětu svého zájmu bezprostřední vztah, jen dost kritický. Nicméně: podle jeho názoru je nápad se zavedením školních uniforem a segregací na školách dle pohlaví jen reakcí na násilí ve školách. Je ovšem třeba dodat, že je to reakce nebetyčně pitomá. Také píše, že nejde o snahu vlády ovládat státní a bezpečnostní média (hlavně státní televizi a rozhlas), protože to není v polské politice nic nového a dělaly to všechny předchozí vlády. To nic nemění na tom, že dělat něco podobného je nestoudnost.

Cestovní kanceláře dostaly teď novou konkurenci, píše Petra Hořčičková v LN, totiž odborové organizace. Pravda, málokterá cestovní kancelář si může dovolit zorganizovat bezplatný zájezd třiceti tisíc venkovanů do Prahy! Až se propojí odborářské hnutí v rámci EU, budou se konat podobné zájezdy do Paříže, Londýna nebo Madridu, vždy, když bude třeba demonstrovat za svržení tamější vlády a proti americkému imperialismu

Středa 18. července

Vedra v uplynulých dnech měla zjevně destruktivní vliv na český politický život. Nedělo se skoro nic a v novinách člověk taky nenašel skoro nic, protože první stránky byly věnovány tomu, že je horko. Horko se mi zdá být spíše mediální (v létě horko bývá), mám skoro dojem, že kdyby o tom méně psali, bylo by o tři čtyři stupně méně a politici by ožili. Takhle není skoro o čem psát. Teď už naštěstí zase všude píší, že se ochlazuje, takže teploty následně o pár stupňů klesnou.

Libyjská Nejvyšší soudní rada změnila cestou milosti pěti bulharským ošetřovatelkám a palestinskému lékaři trest smrti na doživotí. Stalo se tak poté, co rodiny dětí nakažených AIDS (nákazu ošetřovatelkám přišili jako vinu) obdržely 400 milionů dolarů (na jednu rodinu vyjde necelých milion). Za tím účelem byl před časem založen Bengházský mezinárodní fond. Bude mít ještě dost práce, zatím totiž není vyhráno, je třeba ještě ty nešťastnice dostat domů do Bulharska. To bude stát další miliony. Kaddáfí je teď otec národa (zjevně si potřeboval mezi lidem posílit autoritu a docela mu to vyšlo). Nad zprávami tohoto typu zakouší člověk zvláštní bezmocnost.

České noviny přinesly zprávu, že proti americké základně je v Polsku celých 55% lidí. Jen v Mladé frontě Dnes se ale dočteme, že počet odpůrců proti poslednímu průzkumu klesl o 5%. Poláci zjevně nemají rádi, když jim někdo vyhrožuje, a zvlášť nelibě nesou, když jsou to Rusové. To je světlá stránka polské nedůtklivosti. Na českou veřejnost působí vyhrožování opačně, protože jsme, jak známo, holubičí národ. Nebo se tomu dá říkat i jinak?

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky