Srpen 2007

Migrace Čechů ze Sudet v roce 1938

Ladislav Josef Beran, Tomáš Krystlík

V souvislosti s vyhnáním sudetských Němců z českých zemí po druhé světové válce se často uvádí, že s vysídlováním začali sudetští Němci po Mnichovské konferenci v roce 1938, když ze Sudet, připadlých tehdy Německé říši, vyhnali české obyvatelstvo. V následujícím textu ukážeme, že se tehdy jednalo o zcela jiný proces, naprosto nesrovnatelný s poválečným vyhnáním ve třech zásadních aspektech: (1) týkalo jen určitých kategorií obyvatelstva, (2) k nucenému vysídlení došlo jen u cca 10 tisíc lidí podle zvláštního seznamu německého Sicherheitsdienstu [Zimmermann] a to nejen čs. státních příslušníků; ostatní odcházeli, ačkoliv v Sudetech zůstat mohli, protože z různých důvodů zůstat nechtěli, nebo ztratili zdroj obživy a (3) předchozí historie dotyčných skupin obyvatelstva - tedy jejich usídlení v oblasti - byly zcela odlišné.

Běžně užívaný pojem Sudety se zcela nekryje s pozdější Říšskou župou Sudety, protože některá odstoupená území se stala součástí také Bavorska, Rakouska (Východní Marky) a Ratibořska. Pokud není uvedeno jinak, používá se termín Sudety pro všechna území odstoupená Německu v roce 1938.

1. Vývoj národnostní struktury osídlení pohraničí českých zemí

Za feudálních dob byly oblasti českého a německého osídlení v českých zemích jasně ohraničené, vnitřně homogenní a kompaktní, vzdor mnohde spletitému průběhu jejich hranic. Výjimku tvořilo několik měst se smíšeným, i když tehdy převážně německým obyvatelstvem, vesměs enkláv v česky osídleném venkově (Praha, Brno, Olomouc, Jihlava; pro Plzeň a České Budějovice to platí zčásti). Industrializace čerpala potřebné pracovní síly zprvu převážně z nemajetného obyvatelstva nejbližšího, potom blízkého okolí, teprve později, ke konci 19. a počátkem 20. století, když průmysl nabýval rozměrů, které přesahovaly lokální možnosti, přitahoval nemajetné obyvatelstvo ze vzdálenějších krajů. To znamená, že v českých zemích migrovalo do německy osídlených oblastí ve stupňující se míře obyvatelstvo české.

Tím se z krajů dříve téměř čistě německých stávaly oblasti národnostně smíšené. Zvláště výrazný byl tento vývoj v severočeské hnědouhelné pánvi a podobné poměry bylo možno pozorovat na Jablonecku. České přistěhovalectví na Mostecku za Rakouska, jako nejmarkantnější příklad, dokumentuje následující přehled [Bohmann]:

Počet českých obyvatel v okresech a v letech:

1880 1890 1900 1910

Most 3166 9520 19 218 25 054

Duchcov 3582 5679 13 661 21 420

Teplice-Šanov 4019 5765 12 492 12 845

celkem 10 767 20 982 45 371 59 319

Jednalo se převážně o migraci ekonomickou, ale už koncem 19. století se k ní v jiných regionech družila také migrace podnícená nacionalisticky. Pod vlivem „hraničářských“ organizací, jejichž cílem bylo počeštění celé země až po politické hranice, osídlovali jednotlivci i skupiny německy osídlené oblasti a zasazovali se tak za vidinu českého pohraničí. Rozsah této migrace byl bezpochyby jen zlomkem migrace ekonomické, tento druh byl ale mnohem účinnější pro počeštění, ale i pro vzbuzení německého odporu, protože jeho postup byl cílevědomý, zaměřený na nápadná místa a citlivé místní poměry. Mnoho úřednických míst ve státní správě bylo už tehdy v německy obydlených městech obsazeno Čechy.

Během období mezi lety 1880 a 1930 se v historických zemích podíl Němců snížil o 7%. Značná část tohoto poklesu připadla na období už před rokem 1910, což mimochodem vyvrací tvrzení o germanizaci a zkreslování výsledků sčítání obyvatelstva za Rakouska. Největší pokles nastal mezi 1910 a 1920, především v důsledku německých válečných ztrát, značně vyšších než u Čechů, poválečnou bídou a epidemiemi, též pronikavějšími než v českých oblastech, a bezpochyby určitým nátlakem a oportunními změnami národnosti při československých sčítáních lidu. Poslední přesvědčivě dokumentuje skutečnost, že německé strany volilo o 220 000 voličů více, než bylo Němců při sčítání obyvatelstva. Mezi roky 1920 a 1930 se tempo poklesu německého podílu v celkovém počtu obyvatelstva snížilo [Seibt 1998].

Celkové národnostní složení obyvatelstva podle sčítání z roku 1910 ukazuje následující přehled (podle běžně používaného jazyka, jen rakouští státní příslušníci [Bohmann]):

Češi Němci Poláci

tisíce % tisíce % tisíce %

Čechy 4242 63,19 2468 36,76 1,5 0,02

Morava 1869 71,75 719 27,62 15 0,57

Slezsko 180 24,33 326 43,90 235 31,72

České země 6291 62,20 3513 35,23 252 2,52

Roku 1918 žilo v německy osídlených oblastech kolem 150 000 Čechů [Glaser], tedy tvořili asi jen pět procent tamějšího obyvatelstva. Nebylo to množství, které by ráz sídelní oblasti přímo ohrožovalo, ale jelikož se z velké části jednalo o osoby v ve významných úřadech a pracovních pozicích, které svým postavením naznačovaly, že začíná zamýšlená čechizace, což muselo být ještě před vznikem republiky pociťováno jako citelné narušování německé sídelní oblasti.

Česká imigrace během republiky i před ní byla výrazná zvláště v regionálních centrech a jejich bezprostředním okolí. Dokumentuje ji následující přehled českého podílu v obyvatelstvu převážně německých okresů (příklady) [Bohmann]:

Příklady percentuální podílu českého obyvatelstva v letech a v okresech:

1910 1921 1930

Brno-město 33,9 62,9 79,4

Česká Lípa 3,0 7,7 12,0

Děčín 1,3 3,1 8,1

Duchcov 25,7 38,6 40,5

Frýdlant 0,6 3,6 5,0

Cheb 0,0 3,2 7,0

Jablonec n. N. 6,7 16,3 18,0

Karlovy Vary 0,3 2,4 4,3

Liberec 6,8 14,6 16,5

Mariánské Lázně 0,0 1,8 3,4

Mikulov 2,6 12,8 18,1

Most 25,0 40,6 42,1

Olomouc město 37,8 71,2 76,1

Opava 36,0 48,4 53,5

Teplice-Šanov 12,9 22,7 23,7

Ústí n. L. 5,6 17,4 20,0

Vrchlabí 3,5 8,5 9,0

Znojmo 21,1 35,9 39,8

Obcí s německou většinou v důsledku migrace a počešťovacích opatření ubývalo: roku 1921 jich bylo 3579, do roku 1930 klesl jejich počet na 3397 [Bohmann]. V sedmi soudních okresech se národnostní většina přesunula ve prospěch Čechů [Seibt 1998]. Česká migrace tedy v 1. republice nezačala, nýbrž pokračovala, přibývaly nové motivy migrace a tudíž i nové kategorie přesídlujícího obyvatelstva.

2. Změny osídlení a sociálních struktur vlivem politických zásahů v republice

2. 1 Úředníci státní správy a zaměstnanci státních podniků

V zemích, kde vládne rovnoprávnost, je přirozené, že se státní zaměstnanci, úředníci, policisté a četníci rekrutují z místního obyvatelstva, jsou tedy téže národnosti jako prostředí, v němž působí. Tak tomu ovšem bylo i ve „starém“ Rakousku, i když už tam pronikl do státní správy v německy osídlených oblastech nadproporcionální podíl Čechů (vůči k jejich podílu v počtu obyvatelstva). Tento proces byl už tehdy poháněn národoveckou ctižádostí ovládnout celou zemi a umožňován rozšířenou dvojjazyčností českých úředníků, neb naučit se německy je pro Čecha nesrovnatelně snazší než obráceně.

Na počátku republiky byli v zájmu kontinuity správy němečtí zaměstnanci a úředníci v německy osídlených oblastech po složení slibu věrnosti ve státním aparátu převzati ze „starého Rakouska“. Brzy byli však pod různými záminkami nahrazováni pracovníky české národnosti. Jako nejrozšířenější záminkou pro propouštění byla neznalost úředního jazyka podle jazykového zákona vydaného prakticky současně s definitivní ústavou v únoru 1920 Revolučním národním shromážděním, tedy bez účasti a součinnosti ostatních národů republiky. Za úřední řeč („státní jazyk“) stanovil zákon výhradně jazyk československý a reguloval užívání jazyků ve státní správě, zákonodárství, soudnictví a na veřejnosti. Úředníci státní správy v oblastech s více než 20% menšinového obyvatelstva mohli jednat se stranami v jejich „neúředním“ („pomocném“) jazyce, státním zaměstnancům tamtéž to bylo zapovězeno (sic) - zde musel český Němec mluvit třeba se zákazníkem, též českým Němcem, pod trestem jen česky. Od všech státních zaměstnanců zákon vyžadoval ovládání úředního jazyka a předpisoval složení přísné zkoušky z jeho znalosti. O šest let později vyšly prováděcí předpisy k jazykovému zákonu, které jeho uskutečňování konkretizovaly, zpřesňovaly a zpřísňovaly [Kučera, J. 1999/1 in: Valenta 1999].

Předpisy požadovaly znalost češtiny u všech státních zaměstnanců, tedy nejen u správních úřadů, soudů a podobně, nejen u zaměstnanců, u nichž tuto znalost vyžadovala jejich práce, nýbrž i u zaměstnanců pracujících v čistě německém prostředí u železnice, pošty, zeměměřičství, tabákové výrobě, atd. Všichni, i pomocní dělníci a prostí železničáři, se museli podrobit přísným zkouškám z češtiny, jejichž požadavky mnohdy daleko přesahovaly stupeň jejich vzdělání [Slapnicka 1975, 13-16]. Zkuste si představit prostého českého Němce hovořícího plynně česky, jak se, nenavštěvovav české školy, potýká v písemné části zkoušky s úskalími českého pravopisu, který dodnes dělá problémy většině rodilých Čechů.

Nejednalo se o otázku pouhé národnostní prestiže, nýbrž o citelný zásah do sociálně ekonomické struktury obživy obyvatelstva; zaměstnání ve státních službách je jednou z jejích důležitých součástí. Podle úřední statistiky českých zemí poklesl počet zaměstnanců německé národnosti (pokles před rokem 1921 není uveden) [Kučera, J. 1999/2]:

správa pošta dráhy vojsko školství

1921 20 659 9780 35 431 1427 20 566

1930 12 948 5774 18 692 749 18 734

pokles o 38 % 41 % 48 % 48 % 9 %

Jak patrno, nejednalo se o kompletní výměnu personálu, nýbrž o náhradu německého personálu českým, která tendovala k české polovině osazenstva. Ve školství se ovšem nejednalo o výměnu německých učitelů, zde úbytek odpovídal redukci německého školství.

V důsledku nesplnění zkoušky z úředního jazyka bylo v letech 1921 až 1930 propuštěno ze státních služeb 33 000 zaměstnanců německé národnosti. Údajně to bylo spojeno s reorganizací státních úřadů a podniků, v tomtéž údobí bylo ale přijato do služeb státních podniků 41 000 Čechů. Do roku 1930 se podíl německých státních zaměstnanců v historických zemích snížil na 12,7% při jejich 30%ním podílu v celkovém počtu obyvatelstva [Kučera, J. 1999/2].

Ale nejen lokální struktury byly zasaženy. Také nové ústřední úřady byly obsazovány téměř výhradně osobami československé národnosti jednak z dřívějších zemských ředitelství a správ v Praze a v Brně, jednak byly pro ústřední úřady z Vídně povoláni úředníci české národnosti z bývalých rakouských ústředních úřadů, kde jich byl přinejmenším proporcionální podíl. To dále rozšiřovalo diskrepanci v obsazení státních míst, zde spíše na vrstvy elity [celkově k jazykovému zákonu např. Kural].

Vyloučení ze státních služeb nepřinášelo pro německy osídlená území nevýhody pouze ve zmíněné – velmi závažné - oblasti zaměstnanosti, nýbrž též nepřirozené sociální poměry: policisté, prokurátoři, správní úředníci, celníci a pracovníci hraniční kontroly, železničáři, zaměstnanci pošty, tedy veřejně markantní místa byla obsazena osobami cizí národnosti. Jejich stálá přítomnost živila vědomí cizovlády, tedy nepřirozeného stavu, který musel být, podle cítění obyvatel, jednou napraven, odstraněn. Během republiky se náprava – např. především cestou národnostní autonomie - vzdor všemu sudetoněmeckému politickému úsilí nepodařila.

2. 2 Pozemková reforma

Na procesu této největší pozemkové reformy v Evropě (kromě Sovětského svazu) v meziválečné době - odhlasované nevoleným čs. „revolučním“ parlamentem, tedy bez poslanců z řad menšin - dráždila především skutečnost, že vyvlastňovala národnostně. Téměř všechny pozemky předtím v německém vlastnictví (40 % plochy konfiskovaných pozemků) byly převedeny českým majitelům. Také průběh přidělování byl velmi národnostně závislý. Dříve „německá” půda byla rozdělována mnohem rychleji než „česká”, která ve skutečnosti déle, nebo až do konce republiky zůstala původnímu majiteli. Zvlášť nepřijatelný byl výsledek, komu byla půda přidělována. Německé venkovské obyvatelstvo nemělo téměř žádný přístup k informacím, k přidělování a k prodeji konfiskovaného vlastnictví [Rádl].

Původně byly do záboru vzaty 4 miliony ha. Nakonec bylo skutečně celkově rozděleno 1 800 000 ha půdy. Občanům československé národnosti bylo přiděleno 99 % (sic) zemědělské půdy. Před reformou bylo, jak výše uvedeno, 40 % zabrané půdy v německých rukou, byť je tento údaj poněkud pochybný, neboť u šlechty a církví a jejich organizací lze sotva určit národnost. Směrodatné podle přirozeného právního cítění by mělo být národnostní osídlení oblasti, kde přidělovaná půda leží. A zde nebrala reforma žádný ohled, naopak, používala přidělování jako prostředku počešťování dříve německého osídlení. Pozemkový úřad postupoval nezakrytě nacionalisticky, řídil se prověřováním uchazečů na jejich skutečné a praktikované češství, které prováděla s tichou podporou vlády česká nacionalistická organizace soukromého rázu s názvem Národní jednota. Proti protiústavnímu postupu Pozemkového úřadu nebylo právní obrany, možnost soudního přezkoumání jeho rozhodnutí neexistovala.

Pouze pozemky do trvalého pachtu stávajícím pachtýřům nepřiděloval Pozemkový úřad, nýbrž řádné soudy. V tomto právně vedeném přidělování dostali zemědělci německé národnosti dokonce nadproporcionálně kolem 30 % takto rozdělené půdy. Tento druh přidělování však se týkal pouze zhruba 100 000 ha, tedy 5,5 % celkově rozdělené půdy, je ale zajímavým dokladem bezprávnosti postupu Pozemkového úřadu a na druhé straně nestrannosti soudů [Seibt 1998, Teichová, Vorliczek 1925].

Zvláště rázné a nekompromisní uskutečňování pozemkové reformy v prvních letech vyvolalo u sudetských Němců pohoršení a protesty v parlamentu – vláda však odepřela vydat navrhovaný výnos nařizující rovnoprávnost při přidělování pozemků - i mezinárodní - petice Společnosti národů - byly marné. Z 240 000 ha do roku 1925 zabrané půdy dostali Němci kolem 600 ha, což činí 0,25 % (sic), tedy prakticky nic, ze 120 000 ha lesů bylo Němcům a Maďarům přiděleno 480 ha, tedy 0,4 %, ze 109 202 ha zabraných a do konce 1924 z volné ruky prodaných dostali Němci („podle zveličených úředních zpráv” [Rádl]) 1949 ha, tedy 1,8 %.

Důsledky reformy měly též další aspekt: v jejím rámci proběhla akce zvaná kolonizace, v níž se nacionalistické záměry přidělování půdy projevovaly přímo. Na parcelovaných velkostatcích byly zakládány nebo doplňovány osady s hospodářstvími, která se podle zákona nesměla již dělit, prodávat a pronajímat (tzv. zbytkové statky). Ty byly i v dosud německy obydlených územích osazovány prakticky výhradně Čechy se zřejmým cílem posílit „český“ nebo „státotvorný živel” v pohraničí, v dobovém žargonu: „počešťovat všemi prostředky zněmčená území”. Bylo vytvořeno 65 takových kolonizačních míst, vždy s 10-15 hospodářstvími. Kromě toho získalo velké množství jednotlivých českých rolníků nebo nových majitelů hospodářství v dosud německých oblastech. Současně se všemi jednotlivými novými českými rolníky v německy osídlených oblastech v důsledku pozemkové reformy představovala tato kolonizace jedno z nejúčinnějších opatření k rozrušení homogenity německého osídlení a tím k ohrožení jeho vědomí vlasti a existence národnostní skupiny vůbec [Seibt 1967].

Velkostatky a zemědělské zpracovatelské podniky, které byly dosud v německých rukou a zaměstnávaly německý personál, vyměnily nyní převedením pozemkovou reformou českým majitelům velkou část personálu za české zaměstnance. Dále poskytovala ta část pozemků těchto velkostatků, která byla rozdělena, obživu též pouze novým českým malorolníkům. Počet pracovních míst, jež byla těmito přesuny pro původní místní obyvatelstvo, tedy pro sudetské Němce ztracena, je odhadován na sto tisíc.

Národnostní efekt pozemkové reformy byl tedy nejen převedení velké části zemědělské a lesní půdy do českých rukou a ztráta desetitisíců pracovních příležitostí sudetských Němců, nýbrž další nepřirozené, systematické rozrušení homogenity německého osídlení, což pociťovalo německé veřejné smýšlení jako jeden z aspektů ohrožení existence národnostní skupiny. Ke všemu navíc dráždila německou veřejnost české nacionalistické zdůvodňování tohoto národního vyvlastnění vyhlašovaným bludem o „odčinění Bílé hory“.

2. 3 Počeštění průmyslu a obchodu

Velká část podniků působících na území republiky mělo dosud sídlo, tedy centrálu, ředitelství, v metropolích starého mocnářství, především ve Vídni. Nostrifikace znamenala povinnost přenesení sídla akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným z ciziny do území republiky. Tento pro nový suverénní stát nezbytný a samozřejmý proces byl uzákoněn v prosinci 1919.

Neznamenal však pouhé přenesení sídla, nýbrž vyvolal působením cílevědomé součinnosti politických, industriálních a hlavně finančních organizací pronikavé změny v podnikání i ve vlastnických vztazích. V českých zemích proběhla nostrifikace v hlavních rysech do roku 1924, na Slovensku se protáhla do konce 20. let, později následovaly pouze jednotlivé případy. Přenesení sídla bylo spojeno s významnými kapitálovými přesuny, změnami ve správních radách i v managementu nostrifikovaných firem. Celkem bylo v průmyslu, obchodu a dopravě nostrifikováno 235 středně velkých podniků s akciovým kapitálem 2 mld. Kč, což byla třetina akciového kapitálu v Československu [Lacina 1996].

Z Vídně byla v rámci nostrifikace přenesena sídla i velkých společností působících v českých zemích, které byly dosud v převážně německých rukou, jako Báňská a hutní společnost, Prager Eisen-Industriegesellschaft, Škodovy závody, Spolek pro chemickou a hutní výrobu, Cukrovary Schoeller, Vítkovické železárny (v majetku rodin Rotschild a Gutmann).

Tím, že všechny společnosti měly nyní nová sídla v republice, přešla převážná část jejich hospodářství pod československou legislativu, daňovou a celní kontrolu. I když československá nostrifikace s ohledem na zahraniční politiku a obchod zdaleka nevyužila tvrdších zásahů (např. vyvlastnění říšskoněmeckého kapitálu, které umožňovala versailleská smlouva), dosáhla v podstatě svého cíle, tedy převahu českého kapitálu nad německým, v některých odvětvích těsnou a problematickou, v jiných výraznou. Podstatné bylo, že se vytvořila jednotná ekonomika země, tzn. znemožnilo se vytvoření odděleného hospodářství německého.

Nostrifikace sama o sobě ale ještě neposílila majetkový podíl českého kapitálu oproti dosavadní německé převaze. Pro tento záměr musela být uplatněny další opatření a aktivity. Jednou z nejdůležitějších byla repatriace kapitálu. Jednalo se o dlouhodobou systematickou aktivitu, umožněnou především měnovou reformou roku 1919 a dalším zhodnocováním koruny v létech 1923 a 1924. České banky (především Živnostenská banka, Česká průmyslová banka, Agrární banka a Česká eskomptní banka) tehdy odkoupily nebo organizovaly odkup množství prvotřídních akcií firem působících v Československu od rakouských a maďarských majitelů a většinou je rozprodaly svým českým klientům a koncernovým podnikům. Tím se opět významná část průmyslového kapitálu dostala do českých rukou [Lacina 1997].

Další cestou k posílení českého podílu a vlivu bylo zvyšování akciového kapitálu firem dosud v převážně německo-rakouském vlastnictví, umožněné syndikátem českých bank s původními vídeňskými bankami. Nový podíl zůstal tak v rukou dotyčných českých bank, čímž citelně vzrůstal jejich vedoucí vliv v průmyslu, nebo byl dále zprostředkován českým kapitalistům.

Řada státních hospodářských aktivit neznevýhodňovala sice přímo sudetoněmecké hospodářství, ale znevýhodňovala je nepřímo tím, že podporovala v různé míře převážně české podnikání a oblasti českého osídlení, v některých odvětvích jen mírně, v jiných téměř výhradně. Jednalo se o státní podporu elektrifikace, o státní podporu zakládání podniků, které v republice chyběly, hlavně v oblasti zbrojní výroby, výroby spojené s rozvojem elektrotechniky a telekomunikace, byla vytvořena státní podpora veřejných staveb a veřejných prací, fond pro rekonstrukci silnic (silniční fond).

Sudetoněmecké hospodářství si stěžovalo, že státní a státně podporované zakázky jsou i v německých oblastech soustavně zadávány českým firmám. Také státní podniky podporovaly podle sudetoněmeckých výtek přednostně české hospodářství, jednak zadáváním zakázek, jednak národnostním (jazykovým) znevýhodňováním německé pracovní síly [Lacina 1996].

Tyto nové státní firmy zaměstnávaly i v německy osídlených oblastech především na vedoucích a preferovaných místech české úředníky a zaměstnance, i mezi dělnickými zaměstnanci to byli hlavně přistěhovaní Češi, kdo nově zastával místa „dělnické aristokracie“. To představovalo opět nepřirozené strukturní znevýhodnění obživy původního obyvatelstva a útok na původní homogenitu německého osídlení. Ve stejném směru působily i staré firmy, dříve v německém vlastnictví. Nové národnostní poměry mezi vlastníky, ve správních radách, ve vedení podniku podporovaly a prosazovaly těž zvyšování poměru českých zaměstnanců, ovšem na úkor dosavadních německých.

Řada firem, které měla dříve centrálu ve Vídni, zřídila při nostrifikaci novou centrálu v Praze. Pozdější zákon ale stanovil, že národnostní poměr zaměstnanců musí odpovídat poměru v místě sídla. I pro firmy s továrnami v německy osídlené oblasti to znamenalo, že národnostní poměr zde musí odpovídat poměru pražskému. To opět přineslo ztrátu zaměstnání značnému počtu Němců.

Finančně-hospodářský sektor státu byl kontrolován a regulován Kontrolní komisí ministerstva financí, obsazenou výhradně Čechy a vedenou sekčním šéfem Jirákem, obdobně jako Pozemkový úřad kontroloval sektor agrární. Tím měla česká správa přístup k veškerým informacím v německých firmách a bankách v Československu, což umožňovalo českému kapitálu (vlivem národně solidární podpory, hlavně informační) pronikání do těchto podniků a získávání vlivu v nich. Mnoho firem, dříve převážně německých, přešlo do české správy hlavně touto cestou (Breitfeld & Daněk, Škoda, Spojené pražské strojírenské závody, Ústecká rafinerie cukru a j.).

Během několika málo let vybudovala Živnostenská banka mocný koncern, který ovládal nebo kontroloval těžbu uhlí, těžký průmysl a mnohá další hospodářská odvětví a česká hospodářská politika vyvíjela dále nátlak, aby německé firmy přednostně zaměstnávaly Čechy, vynucovala si, aby je financovaly české banky, aby spolupracovaly s českými firmami, což vše souviselo se systematickým počešťováním nejen německého kapitálu, nýbrž též německy osídlených oblastí.

Rozšířeným způsobem zvyšování kvóty českých zaměstnanců v německých firmách bylo jím podmiňované udílení zakázek státními nebo jinými českými firmami. Aby firma obdržela zakázku a tím se hospodářsky udržela, propustila část německých zaměstnanců a přijala české.

Obdobně jako ostatní zásahy přineslo počeštění průmyslu, dopravy a obchodu citelné strukturní oslabení možností obživy sudetoněmeckého obyvatelstva, počeštění osídlení, tedy další národnostní dezintegraci německých oblastí, a to na společensky významných místech, a další ohrožení pojmu a pocitu vlasti (viz níže) sudetoněmeckého obyvatelstva.

2. 4 Samospráva

Při zřízení liberálního režimu v rakouském mocnářství (v Předlitavsku) byl roku 1861 vydán nový obecní zákon, který obcím a městům, ve značné míře i okresům, zajišťoval velkou autonomii a silnou samosprávu, prakticky jedinečné v tehdejší Evropě. Byl jedním z hlavních základů rakouské „malé demokracie“. Tato silná místní samospráva znamenala lokální pravomoc místního obyvatelstva, v případě oblastí sudetských Němců by to i v republice přineslo jejich pravomoc.

Usnesení Revolučního národního shromáždění, především provizorní ústava (z listopadu 1918), nesla ale v důsledku snahy upevnit českou národní nadvládu od počátku centralistický charakter: zákonodárné právo zemských sněmů bylo zrušeno, různá samosprávní práva okresů a obcí zrušena, jejich funkce byla nahrazena jmenovanými – tedy ne volenými - komisemi, limit pro výkon volebního práva byl zvýšen na 24 let, v legislativních grémiích různých stupňů, dříve volených, byl nyní značný podíl mandátů, většinou třetina, jmenována nadřízenými úřady.

Ve „starém“ Rakousku ustanovovaly místní jednací a úřední jazyk obce a okresy; tato práva jim byla odňata a byla řízena jen centrálně. Moravské vyrovnání, nadějné zřízení rovnoprávného národnostního soužití (podle návrhu Karla Rennera a rakouské sociální demokracie) bylo zrušeno. Tisková svoboda byla v zájmu ochrany státu omezena (ovšem ve srovnání s dobou předválečnou, ne s bezprostředně předcházejícím válečným režimem) [Glaser, Slapnicka 1960, Slapnicka 1970].

Počet statutárních měst, která disponovala parlamentním systémem a posílenou autonomií a u nichž se z velké části jednalo převážně o města tradičně německá, byl rezolutně snížen (zákony č. 210/1920 Sb., 243/1922 Sb.), finanční samostatnost obcí byla ve prospěch ústředního řízení silně omezena (č. 334/1921 Sb.), policejní úkoly obcí byly ve velké míře přeneseny na státní policii (č. 165/1920 Sb.), pravomoc obecních zdravotních úřadů omezena a přenesena na státní obecní a okresní lékaře (č. 76/1919 Sb. a 232/1920 Sb.), obce byly slučovány a rozdělovány nadřízenými orgány i bez schválení jejich představenstev a obyvatel (č. 285/1920 Sb.), ustanovení jmen obcí bylo svěřeno ministrovi vnitra (č. 266/1920 Sb.), jazykové právo samosprávných organizací bylo autonomnímu usnesení odňato a svěřeno centrálnímu zákonodárství.

Řada drobných změn obecního volebního práva, volební právo vojska (velké české posádky v německých městech) a úředně prováděné změny hranic obcí v neprospěch německého obyvatelstva měly cílevědomě za následek zvyšování podílu českých členů obecních a městských správ, tedy uměle přivozované snižování moci původního místního obyvatelstva.

Potlačení samosprávy se dělo v rámci politiky vůči menšinám, jmenovitě německé, která se kdysi v Rakousku na jejím budování podstatně podílela - mnoho samosprávných zařízení vzniklo z její iniciativy. Byla to vesměs opatření ke zmenšení politického vlivu lokálního obyvatelstva [Slapnicka 1960, Slapnicka 1975]. Správní reforma z let 1927/28 dále oslabila kompetenci místní samosprávy.

2. 5 Znevýhodňování německého školství

Sudetoněmečtí politici spatřovali ztížené postavení školství své národnostní skupiny především (1) v početní redukci německých tříd a škol, (2) v soustavném krácením rozpočtu německého školství ve srovnání s českým („menšinové školy“) a (3) v řízení německého školství českou centralistickou správou. Z dřívějších dob zděděné, nadprůměrně hustě a kvalitně vybudované německé školství bylo už v prvních letech republiky redukováno s údajným cílem omezit je přinejmenším na průměr historických zemí [číselné údaje: Kárník], ve skutečnosti se dosáhlo mírného podprůměru. K říjnu 1920 bylo zrušeno 894 německých tříd s 50 000 žáky, o něž se zbývající třídy zvětšily a jimž se v mnoha případech značně prodloužila cesta do školy. Průměrný počet žáků v německých třídách zvýšil mírně, v mnohých případech přesahoval ale počet žáků jedné třídy únosné meze [Welisch]. V dalších letech byly rušeny další třídy a školy.

Úbytek dětí byl na sudetoněmecké straně skutečně značně větší než na straně české (v důsledku většího poklesu porodnosti, větších válečných ztrát, epidemií a podvýživy). Očistí-li se však absolutní údaje o rozdíl mezi německým a českým úbytkem počtů školních dětí a vezme-li se v úvahu větší hustota německého školství převzatého z předešlé epochy (převýšení německé hustoty se odečte), činí reálně srovnatelný úbytek německých škol 10–12 %. To je mnohem méně, než ukazuje prosté srovnání původních počtů, nicméně znamená takový úbytek citelný zásah pro národní školství, který by bylo lze sotva ospravedlnit [Kural, DZBohemia 18. 10. 1925].

Sudetoněmecká veřejnost byla též značně iritována nově zřizovanými „menšinovými” školami, jejichž označení klamalo (i v mezinárodních údajích, co se týče plnění závazků vůči národnostním menšinám): nesloužily totiž převážně národnostním menšinám republiky, nýbrž 90% těchto nově a poměrně nákladně zařizovaných škol sloužilo české menšině v německy osídlených územích. Navíc se často netýkaly už dříve (od industrializace v druhé polovině 19. století) existujících českých menšin, které své české školy měly mnohdy už z dob Rakouska-Uherska, nýbrž menšin nově vznikajících v obcích do té doby téměř zcela německých, tvořených lidmi většinou čerstvě se tam přistěhovavšími vlivem rozmísťování státních úředníků a zaměstnanců, v důsledku přidělování půdy pozemkovou reformou českým zemědělcům v německých územích i vynuceným zaměstnáváním českých pracovníků v soukromém hospodářství. Němci na ně pohlíželi jako na nástroj české infiltrace do německých území. Tyto „menšinové” školy” byly přednostně vybavovány a byly pro ně hromadně stavěny nové školní budovy. Už do roku 1920 jich bylo postaveno na 500, v roce 1930 jich bylo zhruba 1 400 [Welisch 1980].

Poměrně honosné „menšinové školy“ byly také národnostním zásahem do osídlení. Daleko přesahovaly skutečné potřeby českých „menšin“ v německých oblastech, snažily se přetahovat německé žáky, mnoho českých žáků do nich dojíždělo z českých oblastí, zaměstnávaly množství českých učitelů v německých oblastech a dávaly tím popud k zřizování dalších českých substruktur a tím k dalšímu přistěhování.

Tím, že bylo investováno přednostně do českých škol a srovnáním s moderními českými „menšinovými” školami v převážně německých městech a obcích, byly zaostávající vybavení a zařízení, mnohdy i stavební stav německých škol, které zůstávaly většinou na stále stárnoucí „rakouské” úrovni, stále nápadnější, což bylo dalším pramenem německých stížností.

2. 6 Hospodářská krize

Velká hospodářská krize počátku 30. let zasáhla německy osídlené oblasti českých zemí s neobyčejnou tvrdostí, mnohem silněji než české oblasti. Závažnou příčinou byl převážně spotřební průmysl Sudet (textil, sklo, keramika, dřevo), který je na výkyvy spotřeby a poptávky, tedy na krize zvláště citlivý, dále jeho vysoká závislost na exportu, silně zvýšená rozpadem Rakousko-Uherska a radikálním zmenšením vnitřního trhu na Československo. Převážnou příčinu intenzity hospodářské krize v Sudetech vytvořily strukturní zásahy republikové politiky vůči německy osídleným oblastem, jak byly popsány v předchozích odstavcích, tedy vyloučení německých zaměstnanců a úředníků ze státní správy, ztráta desetitisíců pracovních příležitostí v důsledku pozemkové reformy, propouštění německých zaměstnanců politicky a hospodářsky vynuceným zaměstnáváním Čechů v německy osídlených oblastech, když připomínáme jen ty nejmarkantnější faktory.

Několik ilustrujících údajů k průběhu a dopadu krize. V květnu 1931 připadalo na tisíc českých obyvatel 9 nezaměstnaných, na tisíc německých obyvatel 18, tedy dvojnásobek. Tento poměr se v následujících letech pro německé obyvatelstvo ještě značně zhoršil. V letech 1932/1933 tvořili obyvatelé převážně německy osídlených území dvě třetiny československých nezaměstnaných. Na vrcholu krize bylo ze 27 okresů s více než 10% nezaměstnaných 23 okresů převážně německých. Tyto skutečnosti vyvrátily u Němců zbytky důvěry v dosavadní aktivistickou politiku spolupráce a v republiku vůbec [Slapnicka 1960].

Vznikal dokonce dojem, že nezaměstnanost postihuje Němce selektivně, což napovídají například následující údaje: Ke konci roku 1935 činila nezaměstnanost v okresech s 80-100% německého obyvatelstva 19,2%, při 50-80% Němců 17,2%, při podílu Němců 20-50% byla nezaměstnanost 10,8% a při podílu pod 20% už jen 9,2% [Kural].

Nejen hloubka krize, nýbrž též její trvání v sudetoněmeckých oblastech zavdávalo příčiny k rozhořčení. Podle údajů Hlavního svazu německého průmyslu bylo v lednu 1936 z pracujících převážně německy obydlených oblastí 19,2% nezaměstnaných, v jiných hustě obydlených oblastech republiky naproti tomu 11,1%. Do července 1938 klesla nezaměstnanost v německých oblastech na 14,5%, v ostatních činila už jen 5,6%. Konjunktura zbrojního průmyslu od roku 1935 se projevovala výhradně u českých firem a zaměstnanců. V roce 1936, kdy jinak všude krize opadala, bylo mezi sudetskými Němci ještě 525 tisíc nezaměstnaných, více než v celé Francii, zatímco mezi českým obyvatelstvem, při dvojnásobném počtu obyvatel 311 tisíc [Seibt 1998].

Pro sociální dopad bylo nepříznivé, že pro podporu nezaměstnaných platil v ČSR gentský systém, v němž podporu vyplácely odbory a to jen svým členům. Ostatní byli odkázáni na podpory v nouzi. V důsledku vyčerpání místních finančních prostředků mnoha německých obcí byly tyto mizivé, takže mnozí byli vydáni na pospas hladu a bídě. Situace byla poněkud zmírněna, když ministr Czech zavedl později státní podporu pro všechny nezaměstnané [Wittmann].

Mezi sudetskými Němci se rozšířilo přesvědčení, že československé vedení znevýhodňuje sudetoněmecké hospodářství záměrně nebo z nedbalosti a neschopnosti (např. v zadávání státních zakázek českým firmám i v německých oblastech, téměř žádné státní programy pro hospodářské posílení postižených oblastí), sudetoněmecký průmysl je systematicky oslabován a hospodářství je „čechizováno". Následkem byla vzrůstající nechuť nejen vůči republice, nýbrž také vůči německé aktivistické politice. Také úspěchy nyní nacistického Německa v potírání nezaměstnanosti a jeho propaganda hrály v této situaci masové bídy značnou roli [Zimmermann, Bohmann, Boyer 1995, Boyer 1999].

Sudetoněmečtí politikové požadovali podporu též prostřednictvím posílení státních investic v postižených oblastech, ale marně. Např. rozpočet ministerstva veřejných prací na rok 1937 přiděloval pouhých 7,7% finančních prostředků německým oblastem [Slapnicka 1960].

V mimořádně hlubokém a dlouhém dopadu hospodářské krize v převážně německy osídlených oblastech a v enormně vysoké nezaměstnanosti německého obyvatelstva, strukturní, krizové i vyvolané následkem znevýhodňování německého hospodářství, muselo sudetoněmecké smýšlení spatřovat výsledky zásahů českého politického a hospodářského vedení k oslabení sudetoněmeckých pozic a nedostatečnou pomoc postiženým oblastem.

2. 7 Dezintegrace sídelních oblastí

Už v dobách diskusí a zápasů ve „starém“ Rakousku měla skutečnost, že existují úplně nebo převážně německy osídlené oblasti, pro Němce českých zemí a jejich politiku zásadní význam. Když to bylo uváděno v pochybnost (český a potom československý státoprávní postoj a nepravdivé vývody E. Beneše na mírové konferenci), sílil jejich význam ve smýšlení sudetských Němců především v tom smyslu, že tyto oblasti jsou jejich vlastí a jako takové musí být v zájmu jejich existence udrženy. Ale právě tento vztah k jimi osídleným krajům jako k vlasti a jeho oprávněnost jim byly upírány ve smyslu převládajícího českého postoje: „celá česká země se všemi právy patří nám!“.

Především v důsledku industrializace i vyšší české porodnosti vznikaly už dříve četné české menšiny v územích předtím téměř čistě německých. K tomu za republiky, hned od jejího vzniku, sílil na základě řady politicky podmíněných procesů shora popsaných příliv českého obyvatelstva.

To vše vyvolávalo pocit ohrožení toho, co sudetští Němci chápali pod pojmem vlast. V oblastech jimi dříve osídlených se už nemohli se samozřejmostí cítit jako ve své národnostně homogenní vlasti v užším (německém) smyslu slova (výklad viz níže). Další zcizování území jeho obyvatelstvu spočívalo ve všudypřítomných nápisech, jež musely být na prvním místě v češtině, v jazyku – podle cítění velké části obyvatelstva – cizích usurpátorů. Ještě silněji působily excesy českých nacionalistů při ničení pomníků, které místní obyvatelstvo, obecní představenstva, či spolky kdysi vlastním nákladem zřídily. Za vším vládlo přesvědčení, že německá („zněmčená”) území v Čechách jsou vývojovou chybou, která musí být napravena a celé Čechy počeštěny, znovudobyty. To stálo za vším, i za demokratickým zřízením, v mnohých jiných směrech vzorně konstruovaným [Neuwirth, Welisch].

Dojem ohrožení silně stupňovaly obranné jednoty a proklamace jejich cílů, především jejich dobývání „zněmčených“ oblastí. Obranné jednoty vznikaly postupně od 80. let 19. století. První byla Ústřední matice školská, následovaly: Národní jednota severočeská, Národní jednota pošumavská, Národní jednota pro jihozápadní Moravu, dále pro východní Moravu, Národní jednota slezská, Česká národní rada a další. Zápasily komplexně už za Rakouska o počeštění německy osídlených oblastí, za republiky pak především těmito prostředky: (1) Zakládáním českých škol i v místech, kde je český podíl v obyvatelstvu tak nízký, že zákonný nárok na vlastní školu nemohl být uplatněn. Pro posílení českého živlu se zasazovaly o dosazování českého úřednictva i zaměstnanců v soukromém podnikání, výhodami a dary lákaly děti z německých a smíšených rodin k docházce do českých škol. (2) Vyvíjely nátlak na Pozemkový úřad, v němž měly značný vliv, aby pozemky byly přidělovány a prodávány pouze českým zájemcům. (3) Přes úřady vyvíjely nátlak na změnu povinného národnostního klíče pro soukromé firmy ve prospěch podílu českých zaměstnanců. (4) Při sčítání obyvatelstva naléhaly jednoty na jednotlivce s jistou rozkolísaností, aby se nechali registrovat jako Češi. (5) Při obecních volbách působily ve prospěch získání co nejvíce voličů českých kandidátů, aby bylo dosaženo české většiny v obecních zastupitelstvech. (6) Vyvíjely nátlak na úřady, aby postupovaly striktně ve smyslu jazykového zákona a jazykových nařízení, aby tedy propouštěly co nejvíce německých úředníků. (7) Upozorňovaly úřady na místa, kde je třeba ve prospěch počešťování dosadit české úředníky.

Za republiky zesílila účinnost jednot v neobyčejné míře. Byly efektivně zastoupeny v orgánech státní správy, úřadech, v legislativě, a to jak personálním obsazením, tak styky, přívrženci, vlivem, podporou. Pobíraly státní subvence. Pro Němce představovaly skrytou moc a hrozbu, kterou se nikdo neodvažoval kritizovat. Proklamovaným programem jednot byla sice obrana, ale skutečná činnost byla, jak z uvedeného plyne, útočná, expanzívní. Jen zřídka pronikly na veřejnost skutečné záměry, jako v programu Matice školské roku 1925, kde přiznává svoje poslání, jež je zaměřeno „nejen již na obranu, nýbrž na dobývání krajů pohraničních a národnostních ostrovů, odpůrci nám urvaných“. Jednoty tak v mnohých obcích a krajích, před rokem 1919 téměř úplně německých, dosáhly pozoruhodných úspěchů v počeštění. Emanuel Rádl uvažuje v této souvislosti: „A přece není možné, aby čtenář… neměl sympatií s těmi Němci v horských krajích naší země, kteří si po staletí zvykli pokládat své městečko za opravdu své, a kde se jim najednou bere jazyk a vlast tím, že se demoralizují jejich lidé, slabí, chudí, neuvědomělí, kteří za kus chleba pošlou dítě do české školy, volí českého kandidáta, zapíší se do českého sčítacího listu! Neslyšíme však pořád, že národ a jazyk jsou věcí posvátné? Jaká posvátnost českého jazyka, jestliže jej lze prodávat a kupovat!“ [Rádl].

Že při sčítání obyvatelstva udalo mnoho Němců, zřejmě pod nátlakem, českou národnost, přesvědčivě dokumentuje již shora zmíněná skutečnost, že německé strany pak volilo o 220 000 lidí více, než byl německý podíl při sčítání obyvatelstva [Seibt]. Tedy i s dětmi nezpůsobilými volit jich bylo přibližně ještě o třetinu více, cca 300 tisíc.

Vlivem jednot a působením nacionalisticky horlivých vyšších úředníků byly v mnoha případech manipulovány hranice obcí a obce slučovány tak, aby bylo v novém útvaru dosaženo české většiny nebo alespoň aby byla německá většina citelně oslabena. Mezi lety 1910 a 1930 se v sedmi soudních okresech a ve 42 obcích (z 3405 před tím převážně německých obcí) různými vlivy národnostní většina přesunula ve prospěch Čechů [Seibt 1998].

V národně socialistickém Českém slově se např. na podzim 1920 objevila úvaha vyhlašující, že „jediné možné v tomto státě a to, co musí být prohlášeno za poslední požadavek českého národa, jest, že německá jazyková území musí zmizeti” [Hoffmann]. To je neobyčejně silné a nezastřeně formulované radikální ohrožení národnostní skupiny, přímo vyhlášení vyhlazení, které je možno interpretovat jazykově (jako přenárodnění), jako vysídlení, či fyzicky.

Systematická (i když ne oficiálně státně řízená) národnostní a jazyková dezintegrace a heterogenizace území osídleného národnostní skupinou je pravděpodobně nejsilnější agresí proti národnostní menšině v oblasti „mírových” prostředků (bez fyzického násilí) a musí vyvolávat pocity bezpráví a bezmoci a radikálního ohrožení toho, co je pokládáno za vlast. Z těchto neobyčejných zkušeností také vznikl svérázně působící pojem a požadavek Sudetoněmců „právo na vlast”, kterému opět český nacionalistický tábor nerozuměl a svými deformujícími interpretacemi mu podkládal falešné záměry.

Uměle vyvolaná dezintegrace a heterogenizace sídelní oblasti jsou sotva akceptovatelné, vyvolávají nezbytně touhy po nápravě, po zpětném pohybu. Vnitropolitické či legislativní ovlivnění (zastavení, obrácení) tohoto procesu se sudetoněmecké politice ukazovalo za stávajícího režimu jako nemožné. Je nezbytnou konsekvencí, že se sudetoněmecké postoje obrátily po mnohaletých záporných zkušenostech k řešením jiným.

Při těchto úvahách, jako při všech hovorech se Sudetoněmci o „vlasti”, je třeba mít na vědomí poněkud odlišný rozsah pojmu „vlast” v obou jazycích. Zatímco v češtině se vztahuje především na celou zemi, případně dokonce na stát, zná němčina sice tento obsah taktéž, ale kromě toho a stejně samozřejmě označuje výraz „vlast” podle souvislosti také kraj, region, okres, krajinnou oblast, mnohdy rodné údolí (jak ukazují mnohé německé národní písně), město, ves, ba i ulici. V těchto souvislostech se u Sudetoněmců jedná bezpochyby především o oblasti, regiony. Toto pojetí vlasti potvrzuje i existence velkého množství značně odlišných německých dialektů v ČSR - např. chebština se lišila od spisovného jazyka více než holandština od němčiny.

3. Srovnání s poměry ve Švýcarsku

Švýcarsko platí za vzor zdařeného soužití několika etnik. Toto soužití tří (či čtyř) „jazykových skupin“ neustavilo zázrakem, není žádným vznešeným nedosažitelným ideálním stavem, nýbrž je výsledkem racionální vůle k vnitřnímu smíru. České pojetí by „jazykové skupiny“ v této zemi označilo jako „národnosti“, Švýcaři tento pojem však důsledně nepoužívají, pojmem „národ“ označují zásadně celé původní obyvatelstvo země, bez ohledu na jazykovou příslušnost.

Během druhé poloviny 19. století se i v této zemi stupňovala napětí mezi německy a francouzsky mluvícím obyvatelstvem, ke kterým přispívaly úředně prosazované změny v osídlení – dosazování celých skupin pracovníků určitého oboru do jinorodého osídlení, např. zaměstnanců železnice, migrace v důsledku industrializace, či plánovitého znovuzalesnění určitých oblastí a vystěhování obyvatelstva do cizí jazykové oblasti - spory o zřizování odborných a vysokých škol, a přirozeně spory o politické kompetence zástupců jazykových skupin. Situaci zostřovalo všeobecné napětí mezi německy a francouzsky mluvící kulturou po prusko-francouzské válce 1870/71, tehdejší kulturní a citová spojitost švýcarských jazykových skupin s říšemi stejného jazyka (která během 20. století téměř vymizela). Německy mluvící skupina jako silná většina (zhruba 80 %!) a jako Spříseženectví založivší a po staletí jediná jazyková skupina (13., 14. a větší část 15. století, ale i později vládnoucí) si mohla činit nárok na vůdčí postavení a na centrální podíl na moci.

Během zmíněných konfliktů se ale prosadilo řešení, které umožnilo a podpořilo uklidnění a smírné soužití skupin. Jeho hlavní rysy: Švýcarsko je spolkovým státem, jehož členové – kantony – jsou konstituovány jako státy, které část své suverenity předaly svému střešnímu svazu. Většina kantonů je jednojazyčná. Jazyková hranice ale prakticky nikde nesouhlasí s kantonálními hranicemi, nýbrž probíhá napříč několika kantony a je tvořena hranicemi obcí. Tyto jazykově smíšené kantony řeší problémy soužití jazykových skupin interně - lokální záležitosti teritoriálně, kantonální záležitosti proporcionálně. Ostatní kantony jsou jednojazyčné a problémy soužití skupin nemají. Záležitosti spolku – společného státu – jsou jednány zásadně tříjazyčně (pomocí synchronních nebo prakticky okamžitě tištěných překladů).

Kantony nesmějí mezi sebou uzavírat žádná spojenectví a dohody, není tedy možné, aby se kantony stejného jazyka spolčovaly. Jakákoliv autonomie jazykových – etnických – skupin je tím vyloučena. Velmi silná je ale v tomto systému lokální a regionální samospráva, daná státoprávní konstitucí kantonů i silnou autonomií obcí.

Na smíru jazykových skupin se podstatnou měrou podílí přijatá zásada nedotknutelnosti jazykových hranic. Jazykové hranice jsou podle ní nezměnitelně zachovávány, ze strany správy je bráněno jakékoliv hromadné migraci přes jazykové hranice, ať už z příčin hospodářských, kulturních či sociálních, i příčinám možných či počínajících migrací je všemožně zabraňováno. Každý obyvatel Švýcarska má ovšem svobodu pobytu, ale při přesídlení do jiné jazykové oblasti se od něj očekává asimilace, přinejmenším ve vnějším společenském životě. Je tím tak zachována integrita a homogenita jazykových oblastí.

Tento model je zřejmě vhodný zvláště pro dalekosáhle nesmíšenou zemi. Ve Švýcarsku je pouze málo měst a kantonů, které úředně platí jako smíšené (nejméně 20 % jinojazyčného obyvatelstva). Veškeré ostatní oblasti jsou jednojazyčné, a tento režim také jednojazyčnost podporuje. Popsané poměry platí pro německy, francouzsky a italsky mluvící oblasti. Pro rétorománsky mluvící skupinu už nebylo možné vymezit, v důsledku pokročilé germanizace, jednojazyčné oblasti.

Zásada zachovávání integrity a homogenity jazykových oblastí byla vypracována a přijata veškerou švýcarskou politikou a kulturou už v 90. letech 19. století a zcela se osvědčila. Byla všeobecně akceptována, žádná společenská skupina ji nezpochybňovala, navíc se v oné době neměnila ústava (předchozí novela ústavy pochází z roku 1867, následující změna ústavy proběhla až v letech 1999/2000), proto mají formu dohody a zvyku. Podle mnohých právních odborníků je taková forma zákonů ta nejspolehlivější [celkově k švýcarskému režimu: Im Hof, Weilenmann, Zinsli].

Československá delegace slibovala na mírové konferenci roku 1919 švýcarské poměry a mínila tím zřejmě rovnoprávnost etnických skupin, kterou pak republika neuskutečnila. O skutečném švýcarském zřízení nebyla podle všeho vůbec informovaná. Sudetští Němci se později na tyto sliby odvolávali a vyžadovali jejich splnění, ale soudě podle jejich formulací, slibovali si od jejich uskutečnění národnostní autonomii, která však ve švýcarském systému vůbec neexistuje.

Naproti tomu zavedení podstatných principů švýcarského systému - zásadní udržování statu quo jazykových hranic, integrity a homogenity jazykových oblastí a silné lokální samosprávy - by znemožnilo většinu procesů sudetské Němce ohrožujících, zasahování centra a jiného etnika do vnitřních záležitostí jejich sídelní oblasti, politických, hospodářských sociálních, kulturních a do personálního obsazení jejich řídících míst. Nevyžadovaly by ani zásadní změny politické a správní struktury republiky, kterým se bránila česká politika a státní ideologie, tedy zřízení autonomních národnostních oblastí a vůbec národnostní autonomii. Cílevědomá a poměrně jednoduchá opatření zajišťují ve Švýcarsku již zhruba 120 let vnitřní smír mezi jazykovými skupinami.

Existují i jiné systémy národnostního soužití v mnohonárodnostním státu, jako uspořádání podle návrhu Karla Rennera, zastupované rakouskou sociální demokracií a pak i německou sociální demokracií v Československu, nebo konsociační soustava soužití, formulovaná na základě nizozemské koexistence různorodých společenských segmentů nizozemsko-americkým politologem Lijphartem. Uvedli jsme zde jako příklad švýcarský systém, zajímavý pro sudetoněmecký problém ochranou integrity a homogenity sídelní oblasti, které byly přednostním cílem českého útoku a pravděpodobně nejcitelnějším bodem Sudetoněmců.

4. Průběh vystěhování

4. 1 Popudy k vystěhování

V přirozených poměrech je samozřejmé, že se policisté, celníci, úředníci státní správy, státní zaměstnanci rekrutují z místního obyvatelstva. Tak tomu bylo také v dobách před Československou republikou v pohraničí českých zemí. Během prvních let republiky byli však místní němečtí úředníci a zaměstnanci nahrazováni českými, kteří se za tímto svým novým zaměstnáním přestěhovali. Obdobný stav byl ve školství v důsledku zřizování „menšinových škol“, pro něž většinou neexistovala skutečná potřeba, v zemědělství přidělováním konfiskované půdy v německy osídlených krajích českým zemědělcům, mnohdy v celých koloniích. Byl to tedy stav naprosto nepřirozený, a místní obyvatelstvo mu přirozeně chtělo učinit konec.

Žádnou ze zúčastněných stran nebyla plánována a organizována etnická čistka, tedy vysídlení neněmeckého obyvatelstva z pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. Stěhování probíhalo spontánně. Obyvatelé, kteří se do německého pohraničí přistěhovali v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými zásahy během republiky, věděli sami velmi dobře, že tam nemají co pohledávat, když je tam vládnoucí stát a pod nátlakem počeštěné firmy nebudou potřebovat a vydržovat. Ohrožovala je především ztráta existenční základny, tedy obživy. Všem bylo samozřejmé, že státní úředníci a zaměstnanci přijdou o zaměstnání. Čs. stát proto evakuoval své zaměstnance a úředníky sám. Také zemědělci, kteří získali půdu nacionalistickými machinacemi pozemkové reformy, věděli, že bez podpory státu nebudou asi německým okolím na svých usedlostech trpěni. Nakonec se odčinění křivd způsobených Sudetoněmcům pozemkovou reformou až na několik velmi málo případů do konce války majetkoprávně nenapravilo.

Pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky uváděli dotázaní jako popud k útěku vedle násilí a existenčního ohrožení také jiné motivy, např. citové, „přestěhoval jsem se z lásky k vlasti“, či „toužil jsem po životě mezi občany české národnosti“ [Šíma 1945]. Skutečný důvod přestěhování byla v naprosté většině případů ztráta zaměstnání.

Ale i část německého obyvatelstva se cítila být nucena ze Sudet uprchnout, a to ze zcela jiných důvodů - z obav před pronásledováním ze strany sudetoněmeckých nacistických spoluobčanů, tak nacistického režimu z Německa. Byli to především aktivní sociální demokraté, kteří se v poslední době účastnili obrany republiky, a komunisté. Tato část obyvatel dokonce s útěkem ze sudetských oblastí v počtu několika tisíc začala už ve dnech kolem vyhlášení první mobilizace 20. května 1938 v obavách před německým vojenským obsazením v případě hrozícího válečného konfliktu [Gebhart]. Mobilizace se vždy pokládá za casus belli. Proč nacistické Německo na čs. květnovou mobilizaci, de facto vypovězení války, nereagovalo, není předmětem tohoto článku.

Kromě toho měl Sicherheitsdienst připraven seznam asi 10 tisíc osob, zdaleka nikoliv pouze čs. státních příslušníků, kteří museli připojená území k Německu opustit, i kdyby nechtěli [Zimmermann].

Vystěhování ze Sudet se tedy týkalo skupin českého obyvatelstva, které tam byly dosazeny zásahy české správy, politiky, českých hospodářských opatření. Naproti tomu usedlé české obyvatelstvo s konvenční obživou, ať v českých obcích, které připadly v roce 1938 říši, nebo roztroušené v německých oblastech, nikdo k vystěhování nenutil a ve svých domovech v naprosté většině zůstalo.

4. 2 Průběh vystěhování

4. 2. 1 Právní hledisko

Jak uvedeno, první, nevelká, politicky motivovaná vlna útěku ze Sudet proběhla už za květnové mobilizace. Po následujícím uklidnění během léta se napětí koncem srpna a v září opět stupňovalo, hlavně následkem doporučení Runcimanovy komise ve prospěch oddělení Sudet, a tedy i počet uprchlíků opět stoupal. K 27. září 1938 bylo registrováno přes 24 tisíc uprchlých československých občanů české, německé i jiné národnosti. Během následujících týdnů stoupal počet uprchlíků rychleji, takže brzy přesáhl sto tisíc (i s uprchlíky z polského záboru Těšínska, pak z maďarského záboru Slovenska, posléze ze Slovenska a nakonec i z Podkarpatské Rusi - přistěhovalci ze Sudet nejsou ve statistikách vyděleni). Vyvstala nutnost zorganizovat základní péči o takové počty nově a provizorně přibyvších obyvatel. 6. října vydalo ministerstvo vnitra příkaz správním úřadům, aby neprodleně zavedly povinnou evidenci uprchlíků z odstoupených území nebo, jak uvádějí některá akta, „dočasných přistěhovalců z obsazeného území“. Mělo být postaráno o jejich ubytování a výživu a dále o jejich další budoucnost, tedy zapojení do hospodářského procesu republiky nebo o jejich vystěhování do dalších zemí. Čs. úřady se dohodly, že za uprchlíka budou považovat jednak cizího státního občana, který bydlí nebo se přistěhuje do českých zemí z důvodu hospodářského ohrožení nebo politického útisku v domovském státě, jednak toho, kdo po 20. 5. 1938 (květnová mobilizace) opustil nebo opustí území odstoupená Německu, Polsku nebo Maďarsku a měl v den 20. 5. 1938 čs. státní příslušnost s právem domovským do území postoupeného nebo nynějšího čs. území [Gebhart].

Povinné evidenci přistěhovalců (uprchlíků, vystěhovalců, přestěhovalců – používaly se tehdy všechny čtyři termíny) nepodléhali aktivní zaměstnanci státní správy a státních podniků, kteří po přechodu do vnitrozemí dostávají nadále služební příjem – avšak důchodci všeobecně, i penzionovaní státní zaměstnanci a úředníci, soupisu podléhali [Gebhart]. Jak to bylo s jejich rodinnými příslušníky je nejasné.

Vládním nařízením z 11. listopadu 1938 (č. 292/1938 Sb.) byl zřízen Ústav pro péči o uprchlíky při ministerstvu sociální péče, který měl koordinovat dosavadní roztříštěnost péče o uprchlíky mezi několika státními zařízeními a řadou organizací soukromých (České srdce, Čs. obec sokolská, svazy Charity, Čs. červený kříž, Svaz čs. péče o mládež, Svaz obranných jednot, Svaz evangelické sociální péče, Výbor pro pomoc uprchlíkům tvořený čelnými finančními odborníky, Sociální ústav židovských náboženských obcí, vystěhování židů zajišťovala pomocná organizace HICEM, pobyt a emigraci většiny uprchlíků německé národnosti zajišťovali především funkcionáři bývalé německé sociální demokracie) [Gebhart].

Dne 20. listopadu 1938 byla uzavřena dohoda s Německem o státním občanství a opci státního občanství, týkající se především obyvatel Československem odstoupených území. Stanovovala, že říšskoněmeckým státním příslušníkem se stává bez ohledu na národnost (sic) a ztrácí čs. státní příslušnost ten, kdo měl 10. 10. 1938 trvalé bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodil před 1. 1. 1910, nebo ten, (b) který k 10. 1. 1920 pozbyl německou státní příslušnost ve prospěch československé (případ Hlučínska). V obou případech získali říšskoněmecké občanství také manželé dotyčných, jejich děti a vnuci a manželé oněch dětí a vnuků. Manželka říšské občanství nezískává, pokud je nezíská její manžel. Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto smlouvou říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly do 29. 3. 1939 optovat pro čs. státní příslušnost. Z toho plyne, že kdo se při posledním předválečném sčítání lidu přihlásil k německé a slezské národnosti, optovat pro československé občanství nesměl. (Němci pokládali slezskou, kašubskou a mazurskou národnost principiálně za německou.) Ve smlouvě se dále pravilo, že německá vláda může do 31. 7. 1939 projevit přání, aby čs. občané přistěhovavší se po 1. 1. 1910 do těchto území opustili do tří měsíců území Německé říše s tím, že je česko-slovenská vláda přijme na své území. Toto ustanovení přiznávala smlouva zcela analogicky a se stejným termínem i ČSR pro osoby německé národnosti přistěhovavší se do ČSR po stejném datu. Přestěhovávaným osobám z obou států včetně optantů smlouva zaručovala vzít si sebou veškerý movitý majetek, vývoz peněz, cenných papírů a sbírek velké historické a kulturní hodnoty mělo upravovat zvláštní ujednání [Deutsch-tschecho-slowakischer Vertrag... vom 20. Nov. 1938]. Ani jedna smluvní strana (na straně československé posléze Protektorat Böhmen und Mähren) možnosti přesunu obyvatelstva nevyužila. Vyhánění Čechů ze Sudet je tedy lež tradovaná českou historiografií a publicistikou.

Podobné poměry se úřady snažily zavést také na územích odstoupených Maďarsku a Polsku, tam byla ale situace méně uspořádaná.

4. 2. 2 Přesídlenci a osoby přeložené ze Sudet do vnitrozemí

Gebhart [Gebhart] cituje Šímu [Šíma], který spočetl, že z územích odstoupených Německu odešlo (bez evakuovaných státních zaměstnanců) celkem 168 804 osob, z toho 139 034 národnosti české, 10 496 německé, 18 076 židovské.

K tomu přistupují státní zaměstnanci (úředníci státní správy a zaměstnanci státních podniků), kteří byli ze Sudet evakuováni (rozuměj: přeloženi do vnitrozemí) a nepodléhali, jak výše řečeno, povinné registraci uprchlíků, pokud dostávali i nadále svůj plat. Podle dostupných údajů [Gebhart] jich bylo ze Sudet přeloženo 36 119. Údaje některých ministerstev nejsou úplné, nebo jsou pouze sumární: ministerstvo dopravy uvedlo 8255 evakuovaných zaměstnanců ze všech ztracených území (Sudety, Těšínsko, Slovensko, Podkarpatská Rus), ministerstvo obrany podle vlastních údajů evakuovalo 5603 vojáků z povolání a vojenských zaměstnanců ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, údaje o Sudetech a Těšínsku chybějí. Odhadněme, že z 8255 připadla na Sudety polovina a počet evakuovaných vojáků byl ze Slovenska a Podkarpatské Rusi přibližně stejný jak ze Sudet. Dojdeme pak odhadem ke 45 849 zaměstnancům státní správy a státních podniků stáhnutých ze Sudet. K tomu rodinní příslušníci. Kolik jich bylo, se neví. Srovnejme státní zaměstnance s přesídlenci povinně registrovanými. Šíma uvádí podíl dětí mezi přesídlenci kolem 18% [Gebhart]. Aplikujme stejný procentní podíl i na státní zaměstnance. Počet manželek (některé rodiny byly vícedětné, jiné bezdětné) odhadněme o něco vyšší - na třetinu počtu přeložených státních zaměstnanců. Pak nám vyjde, že Sudety opustilo 69 232 státních zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků. Zda jejich manželky s dětmi, zejména pokud byly předtím výdělečně činné, spadaly nebo nespadaly do povinné registrace přesídlenců, není jasné. Ostatně, není také nikdo vyčísleno, kolik státních zaměstnanců bylo přemístěno s plným platem a kolik z nich přemístěno a propuštěno (zejména v resortu ministerstva obrany) – to snižuje celkový počet přesídlenců ze Sudet. Připustíme-li teoreticky, že žádný státní zaměstnanec nebyl propuštěn, tak mohlo ze Sudet odejít 184 883 až 208 266 osob české národnosti. Podrobnější bádání v tomto směru musí učinit historici, ale čeští se k tomu jaksi nemají.

Peter Habel [Habel] shromáždil 66 českých i německých prací zmiňujících počet osob odešlých z odstoupených území Německu, jejich počet se v převážné míře pohybuje mezi 122 000 až 200 000, jedna česká práce z roku 1992 dokonce operuje s nesmyslně vysokým údajem 835 750 osob (sic). Habel také upozorňuje, že u mnoha autorů se značně liší již údaje z oficiálních sčítání obyvatel v r. 1930 a 1939 (sic).

Na realizaci mnichovské smlouvy, tedy mimo jiné na stěhování, dohlížela mezinárodní komise pod britským předsednictvím. Podle zpráv komise, které jsou vcelku věrohodné, probíhala migrace spořádaně a bez násilí - podle jejích záznamů došlo v méně než deseti případech k násilí vůči Čechům.

4. 3 Majetkové ztráty a počty zůstavších Čechů

Nová státní moc v územích odstoupených Německu majetek Čechů nevyvlastňovala. Ke ztrátě bytového zařízení, movitého majetku docházelo většinou překotným útěkem převážně u osob, které se obávaly ústrků okolí v důsledku svého dřívějšího jednání buď osobního nebo vyplývajícího z jejich postavení. Jinak měli migranti možnost řádně se vystěhovat (speditérské firmy nebyly však tehdy ve stavu krýt zcela poptávku). Movitý ani nemovitý majetek nebyl Čechům vyvlastňován, na odstoupeném území Německu byli v případech nepřítomného majitele, který se o nemovitý majetek nestaral, dosazováni do nemovitostí správci (Treuhänder). Vystěhovavší majitel mohl ovšem spravovat svůj majetek sám z ČSR, později z protektorátu.

Nemovitým majetkem uváděným vystěhovavšími se Čechy do soupisu ztrát byly ve většině případů zemědělské usedlosti přidělené pozemkovou reformou, z hlediska Sudetoněmců, ale také z hlediska nestranného právního citu, bezprávně. Pro ně úřady Říšské župy Sudety (severní a severozápadní části odstoupených území bez Hlučínska a jihozápadních a jižních území) připravovaly vyvlastnění, ale do konce války bylo dotaženo do konce jen několik málo případů.

Podle souhrnného soupisu z 1. 7. 1939 zanechalo na všech odstoupených a ztracených území (tj. v Sudetech, Těšínsku, na Slovensku, v Podkarpatské Rusi) zhruba 20 500 rodin (z toho asi 16 000 českých) majetek (nemovitosti, ale i zařízení bytů). Postižení jej ocenili vcelku na 3 miliardy protektorátních korun, úřední komise odhadly jeho hodnotu na 1 miliardu 200 milionů. Protektorátní vláda převzala zákonnou povinnost tyto škody uprchlíkům uhradit. V roce 1941 se přikročilo k vyplácení záloh, které prozatím – a navždy – obdržely jen osoby sociálně slabé a pouze do maximální výše 20 000 korun [Gebhart]. Do konce roku 1943 bylo projednáno necelých 24 tisíc případů - tedy více, než byl počet postižených podle soupisu z roku 1939 (sic), včetně majetku státních zaměstnanců.

Česká historiografie a publicistika je směšná se svým obsedantním bludem o vyhánění Čechů ze Sudet, protože kdyby byli vyháněni, požádalo by stát o odškodnění za zanechaný majetek mnohem více než odhadem asi 12 tisíc českých rodin ze Sudet. Další to indicie pro nepravdivý výklad českých dějin.

Poslední československé sčítání lidu proběhlo v roce 1930, podle něhož žilo v územích odstoupených později Německu 3 653 292 obyvatel, z toho 3 576 719 československých státních příslušníků, dle národnosti 2 822 899 Němců, 738 502 Čechoslováků [Seznam obcí a okresů...]. Údaje o složení obyvatelstva z pozdějších let, zejména z první poloviny roku 1938, nejsou k dispozici. Dle německého sčítání obyvatel z 17. 5. 1939 žilo v území Říšské župy Sudety (Sudety v užším smyslu jen jako severní a severozápadní odstoupená území bez Hlučínska a jihozápadních a jižních území) 2 943 187 obyvatel, z toho 2 640 417 Němců, 291 000 Čechů a 174 150 Čechů, kteří obdrželi (za výše uvedených podmínek uvedených v odstavci 4. 2. 1) říšské občanství a neoptovali pro ČSR, celkem tedy 465 150 Čechů. Některá území Čech, Moravy a Slezska se stala součástí jiných říšských žup - šlo o území připojená k Bavorsku s 90 382 obyvateli, k Rakousku s 318 682 obyvateli a Hlučínska s 52 967 obyvateli. V těchto územích žilo dalších 28 000 Čechů a 19 643 Čechů s říšským občanstvím. Celkový počet Čechů na odstoupených územích k 17. 5. 1939 byl 512 793 [Bohmann] bez ohledu na to, zda optovali pro československé, v té době již protektorátní občanství nebo ne, tedy národnostně Čechů s říšskoněmeckým i protektorátním občanstvím.

Jak přesvědčivě doloženo volebními výsledky za 1. republiky (německé strany volilo o 220 tisíc voličů více než bylo Sudetoněmců oprávněných volit), se přihlásilo při prvním sčítání lidu v republice (1921) tedy 220 tisíc sudetoněmeckých voličů (nutno dodat: i ve vnitrozemí) pod nátlakem nebo z oportunních důvodů k češství. Protože se tlak Čechů na čechizaci zněmčených území po celou dobu republiky jen zvyšoval, doprovázen často lákavými zvýhodněními, nelze předpokládat, že při sčítání lidu v roce 1930 se tito přenárodnělí Němci vraceli k německé národnosti - spíše se další „dobrovolně“ počeštili. Při sčítání v květnu 1939 v Sudetech se přihlašovali opět k německé národnosti (říšskoněmecké občanství obdrželi bez ohledu na národnost). Dá se také předpokládat, že k německé národnosti se přiklonily i české manželky ze smíšených manželství a že někteří Češi s přiděleným říšskoněmeckým občanstvím přijali německou národnost. Kolik jich bylo, nikdo nezjistil. Ernst Müller, odpovědný v Říšské župě Sudety za národnostní otázku, odhadoval v roce 1943 počet Čechů, kteří se přihlásili k německé národnosti, na 100 000 [Zimmermann].

5. Korigovat historický blud

Je přirozenou snahou národnostní skupiny, zvláště ve státě společném s jinými národnostmi, politicky se formovat jako samostatně se spravující útvar, jako organismus, který je schopen samostatně reagovat v oblastech, které nejsou vyčleněny ústřední vládě, na své potřeby, na vlivy sousedů, ostatních národností společného státu, nových proudů sociálního života a změn ve světovém dění.

Sudetoněmecká politika se po celou dobu první republiky snažila o možnost nastolení politického pořádku, který by jí seberegulaci umožnil, tedy autonomii, alespoň v některém dílčím oboru (především v kultuře se školstvím), aby o všem nerozhodovali Češi, kryti existencí umělého státotvorného národa československého. Vládnoucí česká politika jí jakýkoliv krok v tomto směru odpírala a naopak stále pokračovala v opatřeních, která podstatně narušovala přirozenou a samostatnou sociální strukturu sudetoněmecké skupiny, z nichž ta nejmarkantnější byla popsána v odstavcích 2. 1 až 2. 7. Citelně také redukovala pracovní příležitost a tudíž možnost obživy německy mluvících obyvatel, vyvolávala vědomí podmaněnosti a zraňovala národní cítění.

Když se po téměř dvacet let sudetoněmecké politice nepodařilo prosadit nic ze žádané autonomie, která by takové zásahy do sociálního života skupiny znemožnila, obrátily se její hlavní síly v naději na pomoc jiným směrem. Není předmětem tohoto textu pojednávat o neštěstí Sudetoněmců, že jediná zdánlivá „pomoc“ která se jim v jejich situaci nabízela, bylo hitlerovské Německo.

Každopádně šlo Sudetoněmcům především o to, odstranit z oblastí jimi osídlených nepřirozené nástroje a známky podmanění: státní úřady, správu, policii obsazené členy vládnoucího národa, jeho příslušníky na vedoucích a výhodných místech soukromého hospodářství, ale i dosazené dělníky, poštovní zaměstnance, železničáře, a stejně tak rolníky, kterým byla půda přidělena pozemkovou reformou v německy osídlených oblastech. Tyto skupiny prosazovaly a uskutečňovaly vliv a moc vládnoucího národa, ale též zabíraly pracovní místa a tím možnosti obživy místního obyvatelstva. Sudetoněmci chtěli tedy především obnovit přirozené poměry, v nichž se veškeré úřednictvo, vedoucí kádry, zaměstnanci všech druhů podniků a organizací rekrutují z místního obyvatelstva a mohou ve všech postaveních působit v místním jazyku, který není znevýhodňován.

Exodus ze Sudet nebyl žádným úředně nařízeným vysídlením, nýbrž odchodem českých úředníků, zaměstnanců a zemědělců, kteří svá postavení nebo zemědělskou usedlost získali jen vlivem moci českých vládnoucích struktur a bezmoci místního sudetoněmeckého obyvatelstva. Když Češi svou národně státní moc nad odstoupenými územími pozbyli, ztratili dosazení lidé v německy osídlených oblastech náhle opodstatnění pobytu, především zdroj obživy. Přesídlení ze Sudet se vůbec netýkalo českých obyvatel s přirozeným způsobem obživy, nezískaným prostřednictvím dosavadního vládnoucího nacionalisticko-politického režimu, ať už se jednalo o starousedlíky nebo přistěhovalé během republiky.

Téměř všechna svědectví a vypravování českých uprchlíků ze Sudet, ať už z uveřejněných pramenů nebo ústní, líčí tuto událost jako naprostou nespravedlivost a bezpráví. Nikdo si při tom neuvědomuje, že pracoval a pobýval (resp. hlava jeho rodiny pracovala) v jinojazyčně osídleném území jako nástroj, či výsledek cizovlády (kolonizace), jako element prosazující nebo uskutečňující nepřirozené národnostně sociální poměry proti vůli usedlého obyvatelstva. Obdobně to platilo i pro Slovensko. Na rozdíl od německých území se o exodu Čechů ze Slovenska a z polského záboru Těšínska dá mluvit jako o vyhnání.

Pravděpodobně velká část čtenářů míní v souladu s rozšířeným způsobem uvažování v Čechách, že příslušníci českého národa měli na všechna vedoucí a vůbec všechna pracovní místa, na veškerou moc, stejně tak jako na veškerou zemědělskou půdu naprosté právo, protože se jednalo o jejich, českou zemi. Kdo takto smýšlí, musí si být vědom, že tím popírá občanskou rovnoprávnost. Ta neznamená pouze osobní formální rovná práva, nýbrž právě tak právo usedlého obyvatelstva na správu a zákonodárství, na pracovní a řídící místa v oblasti jím osídlené, na nevměšování jiných skupin do jeho lokálních a regionálních záležitostí, na jazykovou rovnoprávnost.

Na příkladu Švýcarska, uvedeném v odstavci 3, je patrné, jak jsou tato práva skupin a lokalit nezbytná pro zdravé soužití ve společném státu. Kdyby se tam na příklad většinová a stát založivší německá jazyková skupina (80 % z celkového obyvatelstva!) snažila ovládnout menšinovou francouzsky mluvící část, kdyby tam byli policisté, správní úředníci, vedoucí pracovníci a zaměstnanci federálních podniků dosazováni z německy mluvících oblastí, kdyby byla přerozdělovaná zemědělská půda přidělována německým Švýcarům, kdyby se prosazovala jazyková nerovnoprávnost, kdyby veřejné nápisy musely být na prvním místě v němčině a úřední řečí by byla i pro frankofonní obyvatele němčina, zdvihla by se ve francouzském Švýcarsku bouře protestu. A kdyby se nepodařilo tyto zlořády rychle odstranit, lze s jistotou tvrdit, že by se francouzsky mluvící část velmi brzy od německého Švýcarska odtrhla. Je nepochopitelné, jak si mohla vládnoucí česká politika představovat, že může takovým absurdním způsobem vést mnohonárodní stát. A dodnes česká historiografie a publicistika eufemisticky nanejvýš připouští, že za první republiky „nebyly ještě všechny národnostní problémy dokonale vyřešeny“!

Nyní ovšem nejde o nápravu někdejších chyb a zlořádů, nýbrž o jejich realistické a pravdivé poznání a uznání, o to, aby se Češi zbavili křečovitého, protože nepravdivého sebeospravedlňování za každou cenu. Pravdivé poznání a uznání dosud překrucovaných procesů minulosti je nezbytnou podmínkou nezatížené, otevřené, uvolněné, smírné a tím nadějné cesty do budoucnosti. A pro opravdové smíření je nezbytné pochopit a uznat zranění, která v konfliktu utržil protivník a být nápomocen při jejich léčení.

Použitá literatura

Bohmann, Alfred: Menschen und Grenzen: svazek 4: Bevölkerung und Nationalitten in der Tschechoslowakei. Köln: Wissenschaft und Politik, 1975

Boyer, Christoph: Die Vergabe von Staatsaufträgen in der ČSR in den dreißiger Jahren – ein Vehikel zur Ruinierung der sudetendeutschen Wirtschaft? In: HOENSCH, Jörg K. (edit.): Scheitern der Verständigung: Tschechen, Deutsche und Slowaken in der Ersten Republik. Essen: Klartext, 1995

Boyer, Christoph: Nationale Kontrahenten oder Partner?: Studien zu den Beziehungen zwischen tschechischer und deutscher Wirtschaft der ČSR (1918-1938) München: Oldenbourg, 1999 (Quellen und Darstellungen zur Zeitgeschichte, sv. 42)

Deutsch-tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938, Monatshefte für Auswärtige Politik 5 (1938), H. 12, S. 1213-1216

DZBohemia - Deutsche Zeitung Bohemia, s údajem ročníku, čísla, strany - pražské německé noviny

Gebhart, Jan: Migrace českého obyvatelstva v letech 1938-1939. In: Český časopis historický 96 (1998)

Glaser, Kurt: Die Tschecho-Slowakei. Politische Geschichte eines neuzeitlichen Nationalitätenstaates, Bonn: Althenäum 1964

Habel, Peter Fritz: Eine politische Legende. Die Massenvertreibung von Tschechen aus dem Sudetengebiet 1938/39, Langen Müller München 1996

Hoffmann, Roland J. (edit.): Odsun: Die Vertreibung der Sudetendeutschen: Vyhnání sudetských Němců: Dokumentace o příčinách, plánování a realizaci „etnické čistky“ ve středu Evropy 1848/49–1945/46. Sv. 1: 1848/49–1938/39 / Alois Harasko. München: Sudetendeutsches Archiv, 2000

Im Hof,Ulrich: Die Viersprachigkeit der Schweiz als Minoritätenproblem des 19. und 20. Jahrhunderts. In: Geschichte und politische Wissenschaft. Festschrift Erich Gruner. Bern, 1975

Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918-1938): Díl první: Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha: Libri, 2000KURAL 2001, 134-143;

Kučera, Jaroslav: Koncepce národního státu Čechů a Slováků a jeho realita v životě první republiky. In: Valenta (edit.): Československo 1918-1938, sv. 2. Praha: Historický ústav AVČR, 1999

Kučera, Jaroslav: Minderheit im Nationalstaat: die Sprachenfrage in den deutsch-tschechischen Beziehungen 1918-1938. München: Oldenbourg 1999 (Quellen und Darstellungen zur Zeitgeschichte; sv. 43)

Kural, Václav: Konflikt anstatt Gemeinschaft? Tschechen und Deutsche im tschechoslowakischen Staat (1918-1938), Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2001

Lacina, Vlastislav: Hospodářská politika československého státu a podnikání ve dvacátých letech 20. století. In: Moderní dějiny 4/1996

Lacina, Vlastislav: Kapitalumschichtungen in der Tschechoslowakei im Laufe der Nostrifizierung. In: Teichová, Alice(edit.): Der Markt in Mitteleuropa der Zwischenkriegszeit./ Alois Mosser, Jaroslav Pátek (edit.). Praha: Karolinum, 1997

Neuwirth, Hans: Der Weg der Sudetendeutschen von der Entstehung des tschechoslowakischen Staats bis zum Vertrag von München. In: Die Sudetenfrage in europäischer Sicht. München: Lerche, 1962 (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, sv. 12)

Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Praha: Melantrich, 1993 (1. vyd.: 1926)

Seibt, Ferdinand: Deutschland und die Tschechen: Geschichte einer Nachbarschaft in der Mitte Europas. 4. vyd. München: Piper, 1998 (1. vyd.: 1993)

Seibt, Ferdinand: Zur Sozialstruktur der ersten ČSR, in: Beiträge zum deutsch-tschechischen Verhältnis im 19. und 20. Jahrhundert. München: Lerche, 1967 (VIII.: Pozemková reforma)

Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku, SÚS Praha 1939

Slapnicka, Helmut: Der neue Staat und die bürokratische Kontinuität: Die Entwicklung der Verwaltung 1918-1938. In: BOSL, Karl (edit.): Die demokratisch-parlamentarische Struktur der Ersten Tschechoslowakischen Republik. München: Oldenbourg, 1975 (Vorträge des Collegium Carolinum in Bad Wiessee am Tegernsee vom 28. 11. bis 1. 12. 1974)

Slapnicka, Helmut: Die böhmischen Länder und die Slowakei 1919-1945. In: BOSL, Karl (edit.): Handbuch der Geschichte der böhmischen Länder, sv. 4. Stuttgart: Anton Hiersemann, 1970

Slapnicka, Helmut: Verfassungsnorm und Verfassungswirklichkeit in der Tschechoslowakei (1918-1938) In: Umbruch in Mitteleuropa. München 1960. (Schriftenreihe der Ackermann-Gemeinde) Sonderdruck

Šíma Jaroslav, Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945, Societas, Praha 1945

Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945: Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Praha 1946

Teichová, Alice: Wirtschaftsgeschichte der Tschechoslowakei: 1918-1980. Wien: Böhlau, 1988

Vorliczek, Kamill: Bodenreform und Minderheitenrecht. In: DZBohemia, 15. 11. 1925, s.5

Vyhnání Čechů z pohraničí: Sborník vzpomínek. Praha 1996

Weilenmann, Hermann: Die vielsprachige Schweiz. Eine Lösung des Nationalitätenproblems. Basel, 1925 (Standardwerk)

Welisch, Sophie A.: Die Sudetendeutsche Frage 1918-1928. München: Verlag Robert Lerche, 1980. Překlad z angličtiny: Reiner Franke

Wittmann, Fritz: Zur sudetendeutschen Frage 1918-1938. München, Sudetendeutsche Stiftung, bez údaje roku vydání

Zimmermann, Volker: Die Sudetendeutschen im NS-Staat: Politik und Stimmung der Bevölkerung im Reichsgau Sudetenland (1938-1945). Essen: Klartext,1999 (Veröffentlichungen der Deutsch-Tschechischen Historikerkommission, zároveň: Veröffentlichungen des Instituts für Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen Europa). Česky: Sudetští Němci v nacistickém státě. Praha: Prostor, 2001

Zinsli, Paul: Vom Werden und Wesen der mehrsprachigen Schweiz. Schriften des Deutschschweizerischen Sprachvereins, 1. Bern, bez úd. roku vyd.

Ver.8/16/07

Zpátky