Srpen 2007

Tajemství posledního Přemyslovce

Michael Borovička

Je horký srpen roku 1306. Do Olomouce se schází zemská hotovost, aby odtud vyrazila udělat pořádek do Polska, kde Vladislav Lokýtek zvedl praporec odboje proti české nadvládě. Český král Václav III. měl také polskou a donedávna i uherskou korunu. Té druhé se zřekl dobrovolně, viděl, že tak ohromné impérium ve střední Evropě se udržet nedá. Ale Polsko se rozhodl hájit třeba i násilím.

Po obědě 4. srpna mladý král odpočíval na lehátku na verandě domu kapitulního děkana Budislava, kde se ubytoval. Když pak vyšel ze svého pokoje jen v lehkém oděvu do síně, přiskočil k němu jakýsi muž a třikrát ho bodl do hrudi. Václav III. byl na místě mrtev. V domě nastal zmatek. Stráže spatřily muže s krvavou zbraní v ruce, který utíkal do dvora. Chytily ho a na místě zabily. Byl to prý jakýsi Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, tedy Němec.

Jaký k tomu měl pachatel motiv? A jak se to vlastně seběhlo? Nebyla vražda výsledkem širšího spiknutí? A proč vlastně musel šestnáctiletý český král, jenž neměl legitimního nástupce, zemřít? Komu jeho smrt měla posloužit? A byl Konrád z Botenštejna vůbec vrahem? Příliš mnoho otázek, na něž se těžko hledá odpověď.

Nezodpovědný mladík

Václav III. byl jediným dědicem koruny, jiného syna jeho otec Václav II. neměl. Na trůn usedl jako hoch, podle našich měřítek ještě neplnoletý, který sám ještě pochopitelně potomka neměl. Byl to riskantní okamžik, vždyť kdyby náhle přišel o život, byl by to konec celé dynastie. Václav III. však byl mladý a silný muž s perspektivou dlouhého vládnutí. Jen málokdo pochyboval o proroctví, které se tradovalo mezi lidmi, že přemyslovská dynastie bude vládnout do konce světa.

Poslední přemyslovský panovník se narodil 6. října 1289. Ve dvanácti letech se stal uherským králem a uherskou korunu udržel až do otcovy smrti, po níž se jí za nejasných okolností vzdal. Snažil se následovat příkladu svého otce, ale nakonec se projevila jeho nedospělá povaha. Rád flámoval se svými šlechtickými kamarády, jimž v povzneseném stavu rozdával královské statky. Když pak vystřízlivěl, obvykle své nerozvážné velkorysosti litoval.

Současníci a později i mnozí kronikáři Václavovi vyčítali nejen rozmařilý a neodpovědný život, ale také podivný a nerozumný sňatek. Český král se totiž oženil s Violou, dcerou málo významného vévody Měška Těšínského. Nebyl to rozhodně, alespoň z hlediska dobového cítění, rovnoprávný svazek. Svou sestru Annu provdal Václav III. za korutanského vévodu Jindřicha, což také nebylo žádné terno. Viola Těšínská sice krále milovala a byla to prý dívka krásná, ale z toho se mohl radovat jen mladík na trůně. Česká koruna z toho neměla nic.

V první výroční den svého panování a otcova úmrtí se Václav III. vypravil do zbraslavského kláštera, aby se pomodlil u otcova hrobu. Zdejší opat Konrád, někdejší přítel zesnulého krále, využil příležitosti a promluvil mladíkovi do duše. Je možné, aby se zhýralý královský mladík ze dne na den polepšil? Podle kronikáře Petra Žitavského ano. Šel prý ihned do sebe, zdálo se, že jeho v jádru dobrá povaha zvítězí.

Prvním (a bohužel i posledním) opravdu mužným činem mladého krále byl pokus o tažení do Polska. Václav III. musel změnit svůj životní i panovnický styl už v důsledku pouhé politické reality. Vladislav Lokýtek, tradiční rival Přemyslovců v Polsku, opět šel do boje proti české nadvládě. Jeho spojenec, vévoda Jindřich Hlohovský, vpadl do Poznaňska a sám Lokýtek přepadl na jaře 1306 královský hrad Wawel v Krakově, jejž hájila česká posádka. Český král tedy svolal zemskou hotovost, jež se měla sejít právě v Olomouci. I v tom lze spatřovat důkaz, že obranu polské koruny myslel opravdu vážně.

Spiknutí českého panstva?

Nejčastěji se v pramenech dočítáme, že na útěku z domu, kde došlo k vraždě posledního přemyslovského panovníka, byl zadržen a okamžitě zabit muž jménem Konrád z Botenštejna, národností Durynk, tedy Němec. O jeho vině však nebyli přesvědčeni ani tehdejší kronikáři. Dalimil jméno tohoto rytíře vůbec neuvádí a Petr Žitavský, autor Zbraslavské kroniky, jenž psal své dílo zhruba deset let po olomouckých událostech, o Botenštejnovi jako o vrahovi pochybuje: „Buď on byl vinen, buď jiný, nevím.“

Tajemný Konrád z Botenštejna byl skutečnou historickou postavou. Nemohly ho však zabít královské stráže v roce 1306, když se později zúčastnil několika válečných tažení a ještě v roce 1320 byl naživu. Také je podivné, že nikdy nevydal svědectví o zločinu, jehož měl být hlavním aktérem.

Ve veršované kronice štýrského letopisce Otakara najdeme historku o spiknutí českých šlechticů. Ti prý ze svého středu zvolili dva atentátníky, kteří měli připravit o život nenáviděného Přemyslovce. Podle Otakara a také jiných mimočeských letopisců stálo za olomouckou tragédií spiknutí českého panstva. Podle kronikáře se král začal vůči pánům chovat autoritativně, žádal zpět statky, které jim předtím tak lehkovážně přenechal. Šlechtici se prý obávali, aby je nestihl osud v roce 1290 popraveného Záviše z Falkenštejna, a proto se rozhodli chránit sami sebe. Otakar připisuje vraždu nikoli jednotlivci, ale skupině spiklenců: „Ti, kdo krále měli střežit, ti všichni tasili meče.“ Kromě krále prý zabili i dva z jeho služebníků. Otakar tím naznačuje, že vlastně zradila královská stráž! Je však možné, že by se tato skutečnost z historické paměti zcela vytratila?

Příliš mnoho podezřelých

Existuje také tvrzení, že nešlo o spiknutí panstva, ale o vyrovnání dluhu některých jednotlivců s králem. V každém případě se tu však pohybujeme nikoli na rovině důkazů, ale na tenkém ledě pouhých konstrukcí. Pátrání po vrahovi posledního Přemyslovce tedy nikam nevede. Pokusme se tedy aspoň označit možné strůjce politické vraždy, ty, kteří mohli mít z jeho smrti prospěch. A bude jich celá řada.

Už protiněmecky naladěný kronikář Dalimil bez okolků tvrdil, že vrahy si mohl objednat římský král Albrecht Habsburský. Václavova smrt umožnila, byť jen nakrátko, připojit České království k habsburským državám. Nemáme však jediný historický důkaz, že by římský král v pozadí atentátu skutečně stál.

Dalším vážně podezřelým je piastovský vévoda Vladislav Lokýtek, proti němuž Václav III. táhl do války, aby obhájil české panství v Polsku. Vražda panovníka a vrchního velitele skutečně způsobila v řadách účastníků vojenské výpravy takový zmatek, že se vojsko prakticky rozuteklo. Tažení se vůbec nekonalo a Lokýtek se svým příbuzným Jindřichem Hlohovským opanovali většinu polského území. Atentát tedy Lokýtkovi přinesl doslova záchranu. Označit jej jako strůjce olomoucké vraždy však opět nemůžeme, neboť proti němu neexistují přímé důkazy. Ani v dobových pramenech se Lokýtek jako podezřelý prakticky nevyskytuje, což znamená, že ani současníci jej za potenciálního strůjce vraždy nepovažovali.

Důvod k vraždě měl také Jindřich Korutanský, manžel královy sestry. Smrt Přemyslovce by jej vynesla na český trůn, což se pak opravdu nakrátko stalo. Je to však dostatečný důvod pro vraždu švagra? A navíc - Jindřich Korutanský byl sice ctižádostivý, ale nebyl to žádný násilník, takže takový vychytralý a krutý čin se k němu prostě nehodí.

A

co princezna Alžběta Uherská, původní Václavova snoubenka? Odmítl ji a dal přednost proti ní bezvýznamné Viole Těšínské. Mohla zde hrát roli uražená ješitnost či zhrzená láska? To druhé asi sotva, snoubenci se prakticky neznali, takže o citovém vztahu mezi nimi nemůže být řeč. A co další žena, manželka Viola? Král ji začal hned po sňatku podvádět a dával přednost společnosti zhýralých přátel. Tady by byl důvod silnější, Viola mohla zoufale žárlit, ale opět chybějí jakékoli důkazy pro to, že si objednala vrahy. A navíc, smrtí manžela by nic nezískala.

Všichni mimočeští letopisci však v nápadné shodě buď zcela autoritativně tvrdí, nebo aspoň naznačují, že za touto královraždou stálo české panstvo, které panovník zbytečně urážel a chystal se sáhnout na jeho majetek. Podle historika Josefa Šusty je shoda zahraničních pramenů velmi nápadná. Už v generaci současníků kolovaly pověsti o spoluvině některých domácích šlechticů. Tehdy však ještě mnozí byli naživu, a tak bylo obtížné podezření vyslovit nahlas. V další generaci to už otevřeně napsal Beneš Krabice z Veitmile. Jeho kronika obsahuje vážné výtky na adresu Václava III., jenž si ve styku se svými oblíbenci prý počínal velmi neopatrně. Královské výhrůžky, byť poněkud dětinské, nezůstaly utajeny a někteří čeští šlechtici podle Beneše Krabice z Veitmile se buď stali spolupachateli vraždy, nebo aspoň o ní věděli a nezabránili jí, což je také spoluvina. Tentýž motiv se vyskytuje v kronice již citovaného Otakara Štýrského.

Kdo tedy v Olomouci vraždil a proč? To už se asi nikdy nedozvíme. Podstatná je skutečnost, že s Václavem III. odešel poslední mužský potomek domácí dynastie Přemyslovců, která tak vymřela po meči. Byla to tragédie, která poznamenala české dějiny na dlouhá staletí. Paradoxní je, že tajemný vrah nejspíše s tak fatálními následky svého činu vůbec nepočítal.

Život v datech

6. října 1289 - narodil se jako syn Václava II. a Guty Habsburské

1298 - byl zasnouben s Alžbětou, dcerou uherského krále Ondřeje III.

27. srpna 1301 - byl korunován na uherského krále

1305 - stal se králem českým a polským; vzdal se uherské koruny

5. října 1305 - oženil se s Violou Těšínskou poté, co zrušil zasnoubení s Alžbětou

4. srpna 1306 - byl zavražděn v Olomouci

(MFDNES)