Srpen 2007

Benešova politika v letech 1938-1945

Detlef Brandes

TEZE PRVNÍ

Poté co v březnu 1939 wehrmacht obsadila pomnichovsky okleštěné Československo a Hitler zřídil tzv. Protektorát Čechy a Morava, vystoupil Beneš opět na veřejnost. Jako bývalý president státu zdůvodnil nyní svůj nárok na vedení odboje pomocí these o právní kontinuitě předmnichovské republiky. Tomu nemohl oponovat ani Štefan Osuský jako diplomat, ani Milan Hodža jako Slovák. Emigrovavší straničtí vůdcové Jan Šrámek ani Rudolf Bechyně pak neměli zahraničně politické zkušenosti, takže se o něco podobného ani nepokoušeli. Francouzi zvažovaná alternativa, že by obdobně jako v polském případě stanul v čele exilové vlády některý generál, ztroskotala především na tom, že nebylo žádného českého Sikorského, tedy generála s velkou politickou zkušeností. Benešovi se ani čeští či slovenští exiloví politici ani spojenecké velmoci nemohly vyhnout. V listopadu a prosinci 1939 sice Francie ani Velká Británie nebyly ochotny uznat československou exilovou vládu s Benešem v čele, nemohly však také zabránit tomu, aby Beneš neurčoval složení Československého národního výboru, eliminoval z něj svého relativně nejsilnějšího konkurenta Hodžu a přejal vedení výboru. Po porážce Francie Velká Británie de facto uznala Benešem jmenovanou provizorní vládu a tedy i jeho jako prezidenta. Po německém útoku na Sovětský svaz získala tato dosud jen provizorní vláda diplomatické uznání ze strany Sovětského svazu, Velké Británie a Spojených států amerických. Členové této vlády se považovali za odborné ministry, kteří, pokud jsem mohl zjistit, Benešovi neoponovali v žádné z významných politických otázek. Do tak zvané Státní rady oproti tomu Beneš povolal vedle bývalých odbojových funkcionářů a hospodářských odborníků též některé politiky, kteří v některých dílčích ohledech jeho politice kriticky oponovali.

TEZE DRUHÁ

Beneš se snažil o zajištění co možná nejhustší sítě spojení s odbojovými skupinami v Protektorátu a na Slovensku. Díky hodnotě, kterou spojenci přičítali zprávám z Protektorátu, mohli Češi vedle své kurýrní služby zřídit i nezávislé, vlastním kódem opatřené rádiové spojení s okupovanou vlastí. Jeho prostřednictvím byla poté exilem a odbojem dohodnuta jak běžná činnost, tak plány povstání a poválečného uspořádání. Exilová vláda plánovala obecné povstání na dobu krátce před německým ústupem nebo zhroucením. Povstání mělo urychlit konec okupační moci a zajistit odbojovým skupinám, spojeným s londýnským centrem, mocenské postavení v rozhodující přelomové fázi. Britové podporovali tyto signály exilové vlády českému obyvatelstvu, aby čekalo s povstáním „na správný okamžik", resp. na signál ze zahraničí. Tváří tvář ztrátám v boji s gestapem by české odbojové hnutí od podzimu 1941 tak jako tak nebylo schopno větší akce. Atentát na Heydricha proto musel být – ovšem s podporou domácích odbojových skupin – proveden českými parašutisty. Teprve na přelomu let 1943/44 se zdařilo znovu vybudovat odbojové hnutí do té míry, že v pozdním létě 1944 vypuklo povstání na Slovensku, od podzimu téhož roku začala v českých zemích vlna sabotáží na železničních tratích, došlo k menším partyzánským akcím a následně k lokálním povstáním, završeným Pražským povstáním. Z podnětu exilu se národním odbojovým skupinám na Slovensku i v českých zemích podařilo dohodnout s komunisty na společných vedoucích orgánech.

TEZE TŘETÍ

Od exilové vlády očekávala Francie a později též Velká Británie a Sovětský svaz ustavení československých vojenských jednotek. Na západě byly sestaveny z uprchlíků, kteří do Francie přišli přes Polsko, případně přes Maďarsko a Jugoslávii, a zpočátku i ze slovenských dělníků, které počátek války překvapil ve Francii. Na východě představovali jádro vojska židé a Rusíni, posléze byli do československé armády zařazováni též volyňští Češi. Čeští letci hráli podobně jako jejich polští kolegové významnou roli při boji o leteckou převahu nad britskými ostrovy.

Ze zkušenosti Mnichova odvodil Beneš tři poučení: za prvé by měl být redukován počet a velikost národních menšin v Československu, za druhé je třeba zlepšit vztah k Polsku a za třetí musí být poválečná republika trvale zajištěna spojenectvím se Sovětským svazem.

TEZE ČTVRTÁ

Už roku 1939 nabídl Beneš sovětskému vyslanci v Londýně, že rezignuje na Zakarpatskou Ukrajinu. Později vysvětloval, že měla napříště jako celek patřit buď Československu nebo Sovětskému svazu, o její budoucnosti měl rozhodnout plebiscit. Počátkem prosince 1939 byl Beneš ochoten také k rozdělení Těšínska, a to – aspoň tak tomu rozuměl polský vyslanec v Londýně – proporčně podle počtu Poláků a Čechů v tomto regionu. O rok později hovořil Beneš o možnosti odstoupit Polsku hraniční okres Fryštát. Od vstupu Sovětského svazu do války však již Beneš nepovažoval za nutné, aby v těchto otázkách vycházel Polákům vstříc. Beneš usiloval též o omezení počtu Maďarů v Československu. Až do roku 1943 zvažoval odstoupení Žitného ostrova a některých menších pohraničních okresů. Vysídlení dvou třetin Maďarů mělo mít částečně charakter výměny za uherské Slováky.

TEZE PÁTÁ

V ohnisku jeho úvah stála však otázka německé menšiny. Beneš vypracoval v polovině září 1938 tzv. pátý plán. Oblasti, na které byl ochoten rezignovat, se však v průběhu války stále zmenšovaly a tak zároveň rostl počet Němců, kteří měli být vysídleni.

Benešovy plány a dobrozdání vědecké služby britského ministerstva zahraničí (Foreign Office) představovaly základnu pro dvojí rozhodnutí britského válečného kabinetu z 6. července 1942: prohlásil Mnichovskou dohodu za neplatnou a proklamoval svůj souhlas s obecným principem poválečného transferu německých menšin ve střední a jihovýchodní Evropě do Německa v těch případech, kdy se to ukáže být nutným a prospěšným. Eden sice v předloze kabinetního usnesení zmínil Lidice, tento teroristický akt ale kabinetní, již po měsíce připravované rozhodnutí zřejmě podstatně neovlivnil. Při cestě do Spojených států v květnu 1943 získal Beneš pro transfer i Rooseveltův souhlas, a to přes názor amerických plánovačů, že Československo by mohlo v případě odstoupení šesti územních výběžků vystačit bez vyhnání Němců. Beneš poté poslal dva své ministry se zprávou o britském a americkém souhlasu s transferem k sovětskému vyslanci u exilových vlád Bogomolovi, který poté zprostředkoval též souhlas své vlády. Toto stanovisko potvrdil Stalin při rozhovoru s Benešem 12. prosince 1943. Teprve po Stalinově rozhodnutí se také moskevské vedení KSČ přeorientovalo na souhlas s vyhnáním.

TEZE ŠESTÁ

Z Mnichova Beneš, jak již zmíněno, vyvodil poučení, že by příští Československo mělo blíže spolupracovat s Polskem. Představu federace však odmítal – především proto, že by se taková federace jistě proměnila v trojsvazek českých zemí, Slovenska a mocensky nadřazeného Polska. Kompromis spatřoval Beneš v konfederaci, kterou si představoval v podstatě podle vzoru Malé dohody. Polská vláda naopak chtěla posílit federální prvky, kterými by byly společný parlament a společný generální štáb. Po pádu Francie se zdálo být nutností zbudování silné východní protiněmecké bariéry, která by podle Benešových představ bránila spolupráci mezi Sovětským svazem a poválečným revolučním Německem. V listopadu 1940 proklamovaly proto československá a polská vláda úmysl vstoupit po konci války jako nezávislé suverénní státy do úzkého politického a hospodářského svazku, který bude připravován již nyní a bude otevřen i pro další státy. Když vše vypadalo na to, že se polsko-sovětský vztah v důsledku návštěvy polského ministerského předsedy v Moskvě uvolnil a že je možno očekávat vojenský puč v Německu, souhlasil Beneš v lednu 1942 s dalším prohlášením. V něm československá a polská vláda ohlásily, že by po válce navrhly svým národům spojení v konfederaci.

Bogomolov ihned protestoval proti polským snahám začlenit do takové konfederace i Litvu. Od tohoto úmyslu se rychle distancovala i československá vláda. Když pak v červenci 1942 sovětští diplomaté přiostřili kritiku konfederace, doporučil Foreign Office exilovým vládám, aby se pro svůj plán snažily o dosažení přinejmenším tichého souhlasu Sovětského svazu. K tomu patřila vstřícnost vůči sovětským teritoriálním požadavkům a nabídka smlouvu o vzájemné pomoci mezi plánovanou konfederací a jejím východním sousedem. Koncem roku 1942 se Beneš pokusil získat sovětské porozumění pro paralelní smlouvu o vzájemné pomoci s Polskem a Sovětským svazem a slíbil, že Československo do konfederace s Polskem nevstoupí proti vůli Sovětského svazu. Když Sověti odmítli i tento plán, vzdal se Beneš plánu na konfederaci a snažil se o pakt o přátelství a spolupráci se Sovětským svazem, který měl zůstat otevřen pro pozdější přistoupení Polska.

TEZE SEDMÁ

Beneš se o navázání kontaktů a koordinaci svých plánů se Sovětským svazem snažil v exilu ještě před výbuchem války. V době platnosti paktu Stalin – Hitler eliminoval vše, co by mohlo zatěžovat budoucí vztahy a snažil se získat sovětskou přízeň též cestou spolupráce tajných služeb. Až do sovětského vpádu do východního Polska udržoval kontakty se zástupci KSČ ve Francii a Anglii. Poté se oni sami izolovali svojí propagandou proti „imperialistické válce" a Národnímu výboru a vzpourou v zahraniční armádě. Po německém útoku na Sovětský svaz komunisté opět vystoupili jako průkopníci antifašistické jednotné fronty. Beneš povolal v listopadu 1941 čtyři komunisty do Státní rady. Od léta 1942 byl Beneš toho mínění, že v případě, že se Československo zahraničně politicky a vojensky spojí se Sovětským svazem a když se komunisté jako garanti této politiky budou podílet na vládě, bude sovětské vedení považovat bolševizaci již za zbytečnou. V prosinci 1943 jel Beneš do Moskvy, kde byla podepsána zmíněná smlouva o přátelství a vzájemné pomoci. Pro přechodnou dobu po válce potřebovala republika podle Benešova mínění celostátní a celonárodní frontu, která by měla též iniciovat hospodářské a sociální změny velkého rozsahu. Do této koalice měli být zapojeni i komunisté. Beneš doufal v kontinuální vyrovnání a sblížení demokratického a komunistického systému. Podle jeho názoru se Sovětský svaz již jen ze zájmu o západní pomoc při poválečné obnově neměl bránit konvergenci systémů.

Základem této politiky bylo očekávání, že Československo bude osvobozeno sovětskou armádou. Tuto obavu v Benešovi posilovala neochota západních spojenců dodávat zbraně jak slovenským povstalcům, tak českým odbojářům. Jeho sekretář líčí ve svém deníku, jak Beneš reagoval 17. dubna 1945 na zprávu o americkém postupu na československé území: „dlouho už jsem neviděl presidenta tak rozradostněného... Díky Bohu, díky Bohu“. A hned běžel do vedlejšího pokoje oznámit tu radostnou zprávu své choti. Naděje, že by Američané dorazili až do Prahy však zůstala nenaplněna. Churchill na to marně naléhal se slovy, že osvobození Prahy západními spojenci by mohlo vytvořit v Československu úplně jinou poválečnou situaci.

Text přednášky, kterou profesor Brandes proslovil u příležitosti udělení čestného doktorátu Karlovy univerzity v Praze.

Prof. Detlef BRANDES (nar. 1941) je jedním z nejvýznamnějších německých historiků věnujících se českým dějinám. Již na konci šedesátých let vydal velmi významnou knihu Die Tschechen unter deutschem Protektorat (česky vyšla před několika lety). Nedávno vyšel český překlad jeho další práce o cestě k vyhnání Němců z Československa.

(Dějiny a současnost)