Srpen 2007

Červen je ohromil

Ony krátké, hořké strofy Mahmúda Darvíše, v nichž je rovným dílem zastoupen smutek, úžas, hanba a vztek, citují Palestinci na blozích, posílají si je e-mailem a rozdávají si je překopírované v kancelářích. Neoficiální palestinský poeta laureatus ve své básni ostře kritizuje bratrovražedné boje, jež v jediném krvavém týdnu vyvrcholily rozvratem, který by podle obav některých Palestinců mohl zahubit jejich nedonošený stát. Gaza, kterou nyní opanovali islamisté z Hamásu, a Západní břeh, jenž zůstal pod kontrolou sekulárního Fatahu, byly roztrženy vedví takřka na den čtyřicet let poté, co Izrael tato území obsadil. Mahmúd Darvíš hořekuje: „O svém čtyřicátém výročí nás červen ohromil: když nenajdeme nikoho, kdo by nás znovu porazil, porazíme sami sebe vlastníma rukama, abychom nezapomněli!“

Mnozí vidí v tomto debaklu příležitost. Fatah se domnívá, že by se mohl vzpamatovat z volební porážky, kterou mu Hamás uštědřil před osmnácti měsíci. Amerika a Izrael, stejně jako někteří arabští vůdcové, v něm vidí šanci izolovat Hamás, jenž odmítá vůbec uvažovat o uzavření trvalého míru s Izraelem. Rozpuštění vlády Hamásu a jmenování víceméně technokratického kabinetu přišlo vhod zahraničním dárcům, kteří utratili ohromné částky na sociální pomoc pro obyčejné Palestince a přitom bojkotovali samotnou palestinskou samosprávu. Teď se mohou vrátit k předchozí praxi, a sice poskytovat palestinské samosprávě méně nákladnou, zato však produktivnější rozvojovou a rozpočtovou pomoc.

Spousta Palestinců si ale dělá starosti, zdali tu nezní umíráček pro jejich vysněnou státnost. Optimistický scénář cizinců – že Hamás ustoupí a vzdá se vlády nad Gazou – zdaleka není zaručený. Není vůbec vyloučeno, že dojde k trvalému rozdělení chaotického, násilím sužovaného pásma Gazy a blahobytnějšího Západního břehu. Název Darvíšovy básně zní takřka jako biblické varování: „Od nynějška nejste sami sebou!“

Hamásem vedený převrat překvapil všechny, přitom však jde o výsledek soupeření táhnoucího se již od roku 1987, kdy Hamás vznikl z palestinské větve egyptského Muslimského bratrstva. Když Jásir Arafat v roce 1993 podepsal v Oslu za Fatah mírovou dohodu s Izraelem, Hamás ho pranýřoval za zradu palestinských zájmů, a když se palestinská samospráva pod Arafatovým vedením znemožnila svou zkorumpovaností a nemohoucností, Hamás se naopak blýskl sociálními programy a čistýma rukama. Rovněž vyvinul teroristickou taktiku, kterou Fatah později okopíroval.

V devadesátých letech minulého století se Arafat sporadicky snažil dodržovat sliby, které dal Izraeli ohledně bezpečnosti, a tvrdě Hamás potíral. Není divu, že příslušníci Hamásu zarytě nenávidí Muhammada Dahlána, Arafatova muže na špinavou práci v Gaze, jehož podřízení zatkli tisíce militantů Hamásu, z nichž několik mučili a zabili.

Cizinec a já proti mému bratranci

Teprve loni se islamisté cítili dostatečně silní na to, aby se postavili Fatahu v parlamentních volbách. Svou kandidaturou totiž mlčky uznali dohody z Osla, podle nichž palestinská samospráva vznikla. Tou dobou však měl Fatah svých problémů až nad hlavu a nedokázal ani sjednotit své kandidátky. Hamás pak využil síť svých buněk ke kampani na místní úrovni a získal bezmála dvakrát víc křesel než Fatah (přestože zvítězil jen mírně nadpolovičním počtem hlasů).

Fatah se ovšem moci nikdy zcela nevzdal. Těsně předtím, než poslanci nového parlamentu složili přísahu, Mahmúd Abbás převedl více než deset různých bezpečnostních složek palestinské samosprávy pod svou kontrolu. Další ozbrojené síly, které nyní teoreticky podléhaly příkazům nové vlády Hamásu, zůstaly převážně loajální svým velitelům z řad Fatahu.

Hamás se s takovým omezením své mocinehodlal smířit a vytvořil si v Gaze vlastní ozbrojené síly. Amerika, jež před volebním vítězstvím Hamásu pomáhala reformovat ozbrojené složky palestinské samosprávy jako celek, teď místo toho začala posilovat Abbásovu prezidentskou gardu. Potyčky mezi Hamásem a Fatahem, zjitřené roztržkami mezi mocnými klany v Gaze, byly čím dál častější. Útoky militantů na pohraniční přechody v Gaze vedly Izrael k častému uzavírání těchto životně důležitých obchodních cest, čímž se jen zostřily účinky ekonomického embarga, které Západ uvalil na palestinskou samosprávu. Když militanti podnikli nájezd na Izrael a unesli jednoho vojáka, Izrael zahájil ofenzivu, která stála život na 400 obyvatel Gazy.

Po jistém nátlaku Saúdské Arábie se Fatah a Hamás nakonec na únorové schůzce v Mekce dohodly na vytvoření vlády národní jednoty. Nedokázaly se však už shodnout na tom, kdo povede bezpečnostní složky. Prezident Abbás jmenoval tajemníkem nové státní bezpečnostní rady Muhammada Dahlána, Nemesis Hamásu. Dohoda o vládě národní jednoty se začala drolit. Minulý měsíc byly v ulicích Gazy nečekaně rozmístěny jednotky Fatahu; jednotky Hamásu na to zareagovaly a v následných potyčkách zahynulo 40 lidí. Tento měsíc už stačila jenom další malá jiskra a najednou bylo po všem – předtím však musela zemřít další stovka lidí.

Proč tentokrát Hamás hrál vabank? A proč bylo jeho vítězství tak rychlé a naprosté? Mouin Rabbání, v Jordánsku působící analytik u bruselské lobbistické organizace International Crisis Group, si to vysvětluje kombinací ekonomického bojkotu, nespokojenosti na domácí půdě, kritiky od radikálních zahraničních skupin a rostoucího ohrožení ze strany Fatahu i stále větších rozkolů uvnitř samotného Hamásu. Jeho vůdci se dříve domnívali, že čas je na jejich straně – a najednou usoudili, že pracuje proti nim.

Zatím se zdá, že útok zastihl Fatah nepřipravený. Někteří členové jeho vedení v Gaze byli mimo oblast, mezi nimi i Muhammad Dahlán. Prezident Abbás, jenž se zdržoval na Západním břehu, vyhlásil mimořádný stav, až když militanti Hamásu vyrabovali jeho sídlo v Gaze. Střední kádry Fatahu si trpce stěžovaly na absenci pevného vedení. „Měli jsme rozkazy střílet jen v sebeobraně,“ stěžuje si jeden, jemuž Izrael umožnil uprchnout na Západní břeh. Teď sedí ve vestibulu nejpřepychovějšího hotelu v Ramalláhu a spolu s dalšími uprchlíky nervózně kouří a do omrzení znovu a znovu vypráví historky o brutalitě Hamásu.

Někteří činovníci Fatahu mají dokonce za to, že apatie jejich vůdců byla záměrná. Nechat Hamás ovládnout Gazu má pro Fatah jistou logiku. Jen co prezident Abbás jmenoval novou vládu vedenou Salámem Fajadem, někdejším úředníkem u Světové banky a oblíbencem Západu, už USA, Evropská unie a Kanada zrušily 15 měsíců trvající bojkot a Izrael prohlásil, že zváží uvolnění zadržovaných daňových příjmů palestinské samosprávy, odstraní některá vnitřní kontrolní stanoviště, která podvazují ekonomiku Západního břehu, a zahájí s prezidentem Abbásem smysluplnější rozhovory. Podle této teorie tak Abbás sklidí chválu za zlepšení života na Západním břehu, zatímco prosperita obyvatel Gazy bude vydána na milost a nemilost nyní izolovanému Hamásu.

Že by to tedy bylo všechno naplánované? „Kéž by!“ směje se suše Kadúra Fares, jeden z mladších vůdců Fatahu v Ramalláhu. Podle Diany Buttuové, někdejší poradkyně Mahmúda Abbáse, se chtěl notoricky opatrný palestinský prezident vyhnout rozhodujícímu boji kdo s koho a jednoduše nečekal, že Hamás zajde tak daleko.

Můj bratranec a já proti mému bratru

Podle další populární teorie si chtěl Hamás vyřídit účty spíš se samotným Muhammadem Dahlánem než s Fatahem obecně. K vyřizování účtů rozhodně došlo v řadách samotného Fatahu. Někteří jeho členové chtějí pohnat Dahlána před soud. Nejpopulárnější mladý vůdce Fatahu Marván Barghútí vydal ze své izraelské cely prohlášení, v němž zastřeně, ovšem jednoznačně vyzývá, aby byl jeho hlavní rival zbaven moci. Generální tajemník Fatahu v Gaze Ahmed Hallis, jenž k Muhammadu Dahlánovi chová špatně skrývané opovržení, nikam neuprchl, čímž podpořil názor, že bitva s Hamásem měla částečně osobní charakter. Ovšem pokud by se z Dahlána stal obětní beránek, Hamás by až příliš snadno vykličkoval ze slepé uličky, a to mu Fatah nechce dovolit. „Jde o vojenský puč,“ trvá na svém Kadúra Fares, jenž má blízko k Marvánovi Barghútímu. „Alespoň na tom se představitelé Fatahu shodnou.“

Obě strany nyní bilancují. Na Západním břehu, kde je Hamás mnohem slabší než v Gaze, se vůdci Fatahu snažili svým bojovníkům zabránit, aby se mstili a rozšířili tak konflikt. Z větší části se jim to podařilo, byť jeden příslušník Hamásu byl zabit a většina se jich skrývá. Prezident Abbás postavil milice Hamásu mimo zákon (což je prozatím víceméně prázdné gesto). Lidé z Fatahu jsou relativně optimističtí: soudí, že Hamás pošramotil svou důvěryhodnost v Palestině, poškodil pověst politického islámu v zahraničí a nebude s to poskytnout obyvatelům Gazy ani základní služby.

Hamás volí ostrou rétoriku; premiér Ismaíl Haníja neuznává Abbásovo právo rozpustit vládu (což je jedna z mála věcí, které mu špatně napsaný základní zákon, zárodek budoucí ústavy, opravdu umožňuje). Ve skutečnosti má však Hamás strach. Islamisté čím dál zoufaleji slibují, že osvobodí Alana Johnstona, novináře BBC, kterého údajně vězní zločinecký gang v Gaze (z jehož podpory mimochodem rovněž obviňují Dahlána). A spory v jejich táboře jsou také čím dál očividnější.

Nejvyšší vůdce Hamásu Chalíd Mišál z Damašku rychle popřel Haníjova slova, uznal Abbásovu pravomoc rozpustit vládu a v Gaze se ozývá volání pro rozhovory s Fatahem. To ovšem v plamenném televizním projevu vyloučil jinak umírněný prezident Abbás. Hamás označil za „vrahy a teroristy“, kteří provedli puč a pokusili se na něj spáchat atentát. Prohlásil, že nebude jednat s organizací, která si dohodla uchopení moci v Gaze s regionální „zahraniční mocností“ (čímž nejspíš myslel Írán).

Teď tudíž začíná tanec mezi vejci. Podle základního zákona zůstane Fajadova reorganizovaná vláda (většina jeho ministrů má na starosti dva až tři resorty) u moci nanejvýš 30 dní, neboť Hamásem ovládaný parlament ji nikdy neschválí. Volby se mají konat až za dva a půl roku; parlament pak nemůže rozpustit a nové volby vyhlásit nikdo jiný než sám parlament. Je ovšem možné, že by prezident Abbás mohl legálně co pár týdnů jmenovat vládu, třebas pokaždé s jiným premiérem, v naději, že se Hamás unaví a kývne mu na volby či na jiný kompromis.

Je to možné? Hamás nemá v Gaze pod kontrolou nic než ulice; byrokracie palestinské samosprávy a i penězovody jsou ve Fajadových rukou. Ovšem expert na telekomunikace Mašhur Abukada, jenž si nikdy nebere servítky a jenž byl právě jmenován ministrem dopravy („musím přiznat, že mě to nepotěšilo“), pochybuje o tom, že by premiér Fajad usiloval o izolaci Gazy: „V tomto ohledu budeme spolupracovat i s Hamásem.“ Stejně tak prezident Abbás nebude chtít vzbudit dojem, že trestá 1,4 milionu svých občanů žijících v Gaze.

Gaza pod výlučnou kontrolou jednotek Hamásu bude nejspíš bezpečnější a spořádanější. Pokud Hamás bude s to udeřit na odpadlíky, kteří unášejí lidi a útočí na hraniční přechody – a pokud to přiměje Izrael, aby přechody otevíral častěji – pak bude mít nakročeno k tomu, aby si svůj vliv zachoval.

Děsivá perspektiva

Takže krize se může táhnout. A čím déle se potáhne, tím méně legitimně bude vypadat Abbásovo balancování na hraně ústavy. Hamás může prozatím na Západním břehu zachovávat klid, ale někteří jeho ozbrojenci se již nechali slyšet, že mají spoustu mužů a spoustu zbraní.

A až konečně přijdou volby, Hamás tu pořád bude. Mnozí Palestinci mají pocit, že i přes všechny jeho chyby mu byla upřena příležitost pořádně vládnout. Má-li se stát Fatah opět volitelným, musí skoncovat s řevnivostí svých vůdců i s korupcí. „Pokud budeme v této politice pokračovat,“ uznává Kadúra Fares, „možná přijdeme i o Západní břeh.“ Strana ovšem marně slibuje svou reformu již od loňské volební porážky. A pokud bude Hamás v úzkých, Fatah bude mít jen malou motivaci k nápravě, zatímco motivace použít proti Hamásu na Západním břehu sílu (nyní bezpochyby s mlčenlivým souhlasem ostatních zemí) dost možná vzroste.

Rýsuje se tedy děsivá perspektiva: Hamás si všem navzdory podrží Gazu, ovšem bez pravomocí a zodpovědnosti; Fatah zopakuje staré chyby na Západním břehu a zaseje tím nová semínka podpory pro Hamás, případně mnohem horší radikální džihádistické skupiny, jež mezi Palestinci zatím příliš nepůsobily. Život v Gaze se díky obnovenému financování palestinské samosprávy, utlumení násilností a pokračující humanitární pomoci nezhorší, ba možná se i zlepší, pakliže útoky z Gazy nevyprovokují Izrael k další ofenzivě. Hamás by zatím na Západním břehu mohl sabotovat Abbásovy plány na vytvoření prosperujícího zbytkového státu – stačilo by mu neustále znepokojovat Izrael či jeho osadníky útoky nízké intenzity; Izrael by pak odmítl uvolnit restrikce pro pohyb obyvatel Západního břehu. Všichni aktéři tohoto konfliktu moc dobře vědí, jaké páky použít.

Mahmúd Darvíš ve své básni postihl palestinskou sebedestrukci, když překroutil oblíbené arabské přísloví: „Já proti svému bratru, můj bratr a já proti mému bratranci, můj bratranec a já proti světu“ (výsledek jsme si vypůjčili pro mezititulky v tomto článku). Palestinské dilema ovšem shrnuje jiná strofa:

Ó budoucnosti, neptej se nás: kdo jste?

A co ode mě chcete?

Neboť ani my to nevíme.

(Respekt, www.respekt.cz)