Srpen 2007

Evropská unie jako pojišťovací ústav

Bohumil Doležal

Polský premiér Jaroslav Kaczyński prohlásil v předvečer bruselského summitu EU, zjevně s úmyslem podpořit polský požadavek na větší počet hlasů v Radě ministrů EU: „Žádáme jen, abychom dostali zpět, o co jsme přišli. Kdyby Polsko neprožilo léta 1939 až 1945, mělo by podle demografických projekcí 66 milionů obyvatel.“ Polská delegace se pak k tomuto zdůvodnění přihlásila.

Polákům se zdá, že německá převaha v počtu hlasů vůči Polsku je neúměrná. Zároveň mají zkušenost, že přivést Německo (a Německo teď EU předsedá) k ústupnosti není tak těžké. Ostatní západoevropské státy, pokud nároky na Německo přímo nepodporují, zachovávají zpravidla blahovolnou neutralitu.

Tentokrát to ovšem pan Kaczyński přehnal. Nevšiml si, že požadavek neadresuje Německu, nýbrž celé EU, jejím silným státům, z nichž některé (Velká Británie, Francie) patří k vítězům ve válce, která, dosud úředně neuzavřena, Evropu rozděluje. A v tom okamžiku se EU začíná chovat racionálně. Ukazuje se, že není ochotna Polákům kompenzovat ztráty v konfliktu, který skončil předtím, než vůbec vznikly první zárodky evropského společenství.

Ostatně, neměli bychom si v tom historizování vzít z Poláků příklad? V roce 1620 měly české země asi dva miliony obyvatel. Po vestfálském míru už jen devět set tisíc. Postiženy byly hlavně etnicky české oblasti ve vnitrozemí (vojáci byli líní lézt do kopců). Kde bychom dnes mohli být, nebýt třicetileté války! EU by to měla vzít v úvahu.

Jenže kompenzace jsou dvousečná věc. Proč je Poláci zároveň nepožadují taky od Rusů, kteří nečinně přihlíželi, když krvácelo varšavské povstání? A proč na druhé straně polský odboj víceméně přihlížel, když krvácelo povstání ve varšavském ghettu? A proč v Polsku probíhaly spontánní pogromy v době německé okupace Jedwabne a bezprostředně po válce? Německá válečná mašinérie nelítostně masakrovala polské civilní obyvatelstvo. Ale proč pak po válce Poláci nelítostně masakrovali německé civilní obyvatelstvo na nově získaných územích? Protože Němci začali? Zní přikázání „nezabiješ“ nebo jen „nezabiješ jako první“?

Zdá se, že EU se zmítá v hluboké krizi. Tlak společného nepřítele, který země ES držel pohromadě, je dávno ten tam. Dnes neexistují žádná silná pouta, která by mohla do budoucna dát vzniknout něčemu jako je vlastenectví. Rozšíření Unie o zaostalejší státy středovýchodní Evropy, po všech stránkách zpustošené dlouhotrvající ruskou okupací, dosavadní křehké vazby spíš uvolnilo. Nové státy EU zajímá jen jako zdroj požitků a prospěchu. Jakási kouzelná pojišťovna nebo kolo štěstí, do něhož vložíš pětku a vypadne ti tisícovka. Polská představa o kompenzaci za válečné škody je přesně tohoto druhu. Jakou perspektivu může mít takový spolek?

Maďarský premiér Gyurcsány má u svých četných oponentů ještě horší pověst než u nás Jiří Paroubek. K novému polskému nároku však řekl: „Neexistuje grif, jímž by se dalo vrátit nazpátky kolo času. Je třeba se vyvarovat toho, aby vrcholná schůzka dělala dojem jakési kompenzace, protože by to mohlo vést k novým konfliktům mezi členskými státy. Země tohoto regionu, od Polska po Balkán, nebyly v minulých desetiletích miláčky dějin. Dobrat se zpracování této skutečnosti lze dvojím způsobem: žádat v přítomnosti odškodnění za minulost, nebo poučit se z minulosti a budoucnost budovat jinak.“ Gyurcsány považuje za žádoucí druhou cestu. Autor těchto řádek taky.

Lze ovšem plným právem žádat „zmírnění následků některých minulých křivd“. Zároveň je však důležité znát úzké meze, které jsou tomu vymezeny. Kdo je překročí, vzbuzuje oprávněný dojem, že se z minulosti nenaučil nic. A že není schopen vystoupit z bludného kruhu revanše.

(www.bohumildolezal.cz)