Srpen 2007

Jsme silnější, než jsme

Bohumil Doležal

Polsko málem zablokovalo nedávný summit Evropské unie argumentem, že si zaslouží silnější hlasovací pozici, zejména na úkor Německa, protože kdyby během druhé světové války Němci nevyvraždili milióny Poláků, mělo by nyní Polsko 66 miliónů obyvatel. Sobecké Německo sice nakonec nepochopilo, že by k miliardám, které pumpuje do polské ekonomiky v rámci EU, mělo kajícně přihodit ještě i kus politické velkorysosti, ale ideové výboje bratrů Kaczyńských jistě budou i nadále oplodňovat evropské myšlení.

I čeští obránci národních zájmů teď mohou argumentovat, že by Česká republika měla získat v rozhodování EU nějaké ty hlasy na úkor Němců - i když, pravda, Čechů padlo v boji s nacismem podstatně méně, než Poláků.

Další hlasy by se ale daly získat na úkor Švédů, protože především švédští vojáci způsobili nemalé ztráty českému etniku během třicetileté války. Uplatníme-li polskou logiku, měli bychom v zájmu evropské kolegiality žádat hlasovací váhu odpovídající nejméně dvacetimiliónové zemi, neboť celkový počet obyvatel se v českých zemích během třicetileté války zmenšil na polovinu.

To ale není vše. Velké škody nám též způsobila různá křižácká tažení během husitského povstání. Později byli Češi součástí habsburské monarchie, která bezostyšně využívala našich vojáků jak v bitvách s Napoleonem, tak ve válkách s Pruskem, o první světové válce nemluvě. Hlasy bychom tak mohli získat nejen na úkor Rakušanů, ale při troše diplomatického umu i na úkor Francouzů, jakož i všech, kdo zabíjeli české příslušníky rakouské armády během první světové války.

Česká pozice je v tomto směru vynikající, neboť jsme národem s holubičí povahou, který nevedl žádnou válku pod vlastním praporem zhruba pět set let. Je pravda, že Češi odsunuli po druhé světové válce více než 3 milióny sudetských Němců, ale i to bychom ve světle oficiálního výkladu dějin mohli obrátit v náš prospěch. Pokud totiž i zbytek Evropy uzná, že jsme odsunovali jen proto, že nám to de facto přikázaly vítězné mocnosti na konferenci v Postupimi, mohli bychom žádat v evropských strukturách hlasy za tyto ztracené milióny spoluobčanů. Škoda, že v EU není Rusko, kterému bychom mohli sebrat nějaký ten hlas za občany, které pozabíjel komunistický režim, za který my, jak známo, nemůžeme.

Někomu se tato aritmetika může zdát podivná, ale nebuďme troškaři. Chápeme přeci EU, stejně jako Poláci, především jen jako dojnou krávu. Lze-li jí vyždímat ještě trochu více tak, že nás bude odškodňovat i za historii, mohou se nakonec pro evropský projekt nadchnout i naši euroskeptici.

(www.bohumildolezal.cz)