Srpen 2007

Hledání smyslu dějepisné výuky

Otto Drexler

Předmět, nazývaný od pradávna dějepis, má zvláštní příchuť nestálosti. Asi nenajdeme druhý předmět, u něhož by se jeho obsah měnil tak podstatně, jako je dějepis. Kdybychom měli onu neuskutečnitelnou možnost sednout si čtyřikráte ve 20. století do školní lavice a vyposlechnout si hodiny dějepisu, patrně bychom došli k nezvratnému závěru, že vždy se ocitáme v jiné zemi s jiným okolním světem. Tedy pokud bychom zasedli do školních škamen za první republiky, za protektorátu, v čase komunistického zřízení a v době polistopadové, nutně bychom si odnesli z hodin dějepisu jiný pocit. Stalo se běžným, že minulost vždy slouží výhradně ku potřebám státu a podle toho je také vykládána.

Dějepis, nudný to předmět

Z již toho je možné usoudit – nejsme-li ideologové státu nebo nevyhříváme-li se jako oficiální historici na jeho výsluní – že takováto výuka dějepisu postrádá opodstatnění. Srovnat můžeme s jinými předměty: matematika, mateřský jazyk - o jejich nezbytnosti není sporu, znalost cizích jazyků, zejména angličtiny, je základním předpokladem pro úspěšnou kariéru. Zeměpis je jedinečný předmět, v němž máme šanci rozšířit si obzor svých všeobecných znalostí – přece jen nevědět, že hlavním městem Německa je Berlín, řeka Nil že je neodmyslitelně spojena s Afrikou nebo že se podnebí dělí na jisté pásy, je omezeností poněkud slušných rozměrů a rovněž handicapem do dalšího života. Tělesná výchova je pro žáky a studenty upozorněním, že existují také jiné způsoby pohybu, než jen chození a protahování se ráno v posteli. Dnes, kdy je mládež známá svou extrémní leností a nechutí k jakémukoli pohybu, při němž by se snad, nedej bože, mohla zpotit, nabírají hodiny tělocviku zvláštní důležitosti.

Takto lze pokračovat dále, věnujme se však dějepisu. Jakýže to „vznešený“ účel má současná výuka dějepisu? Bezpochyby několik odpovědí najdeme: mít povědomí o slavné národní minulosti, o velkých osobnostech české historie, vědět cosi o lidské civilizaci, mít přehled o základních světových historických souvislostech nebo uniknout premise „kdo nezná minulost, je nucen si ji zopakovat“. Možná sympatické, možná ne, každopádně naivní. Donutí-li se žák či student vůbec něco naučit, z málokterého předmětu toho zapomene tolik, jako z dějepisu. Navíc to, co si v paměti uchová, je vesměs dále nepoužitelné. V případě národní historie se učí bludy, které se transformují se změnou státního režimu v bludy jiné. Ve výsledku pak jedinec často ony chaotické poznatky o národní minulosti zesměšňuje, což mnohdy vede k typicky české neúctě k autoritám.

Dobré ještě zmínit, že dějepis patří všeobecně mezi nejméně oblíbené předměty. Patrně ze dvou důvodů: výklad dějepisné látky je obvykle nudný, nezáživný a zároveň, chce-li žák či student hezkou známku, musí se nabiflovat spousty údajů, kterým navíc většinou nerozumí. K tomu, aby uměl o jednotlivých událostech uvažovat v souvislostech, uměl odvozovat – a nemusel se tak danou látku nesmyslně šprtat– není veden a jeho znalosti mu k tomu nestačí.

Co mi v hodinách dějepisu schází

Předmětu dějepis není navíc na školách věnována přílišná pozornost, je odsunován do pozadí, což znamená, že za předmět nedůležitý jej považují i sami studenti. Výsledkem jsou zcela marginální znalosti, které si z hodin dějepisu zapamatují. Může nás však napadnout, že v jistém ohledu je tomu i dobře. Doufejme, že změna vzdělávacího programu na českých školách od tohoto září, povede k obratu. Leč příliš optimistický nejsem, těžko si lze představit, že učitelé, kteří byli zvyklí po celou svou kariérní dráhu nějakým určitým způsobem učit, svůj styl najednou změní. Bude to dlouhodobá změna, snad se dočkáme alespoň toho, že do přijatelné míry odpadne biflování, že se bude vyučovat v souvislostech a předměty budou provázané. Problém současného dějepisu však také tkví v tom, že předkládá studentům poněkud nesourodé úseky našich dějin a přitom dost zanedbává mezinárodní souvislosti. Sám výklad událostí minulých vypadá jako naplnění smyslu dějepisné výuky. Já si však nemyslím, že výklad vybraných historických okamžiků a dat sám o sobě něco přináší. Za důležité považuji, co ona dějepisná látka má mladým lidem říci, jaké poznání má jim zprostředkovat. Ze současného způsobu výkladu mohou získat maximálně dojem, kde Češi mohli být, kdyby jim ostatní neházeli klacky pod nohy.

Současnému dějepisu dělá velké problémy minulé století, na uspokojivý výklad historie 20. století teprve čekáme. Mnohdy se výuka omezuje na pouhá konstatování faktů bez širších souvislostí. Při výkladu obou světových válek se učební programy vyžívají v rozebírání válečných bitev, velký zřetel je také brán na nejrůznější mezinárodní smlouvy a dohody. Koncentrace dat, které by si mládež měla zapamatovat, je zde mimořádná. Tento způsob výkladu nedávných dějin jistě nepřináší to, co bychom si přáli. Přitom 20. století nabízí dříve nevídané možnosti, co se výuky dějepisu týče. Hlavní pozornost při výkladu moderních dějin bych věnoval rozboru myšlenkových proudů, které hlavní měrou ovlivnily minulé století a které dodnes v určité míře ovlivňují i naši současnost.

Fašismus je něčím, s čímž se žáci seznámí jen velice okrajově. Maximálně je v jedné, dvou hodinách zmíněno jméno italského diktátora Benita Mussoliniho, coby zakladatele fašismu. Co to fašismus je, v čem se liší od nacismu, komunismu a demokracie, to byste i ze středoškolských studentů tahali těžko. Tím, že nacismus je pouhou zkratkou nacionálního socialismu neboli národního socialismu, by asi byl také lecjaký student překvapen. A že národní socialismus je vynálezem českým, nevědí ani učitelé. Hitler byl zlý člověk, myslí si povětšinou mladí Češi, konkrétnější představu proč, už nemají.

Rozbor totalitních ideologií považuji při výuce za klíčový, rozhodně za důležitější než zabývání se válečnými bitvami, které může skončit leda tak uhranutím nějakého studenta pro válečnictví. Komunismus považují mladí lidé ve vzácné shodě za cosi odporného, zavrženíhodného, za něco, co již nikdy nesmí obtěžovat jejich životy. Opět je to jakési abstraktum, až dogma. Těžko si lze představit, že by průměrný student uměl uspokojivě vysvětlit, v čem je komunismus špatný a k jakým zkázám přispěl. Referování studenta by se patrně omezilo na konstatování, že komunismus omezuje svobodu. A v takovém druhu nevědomostí vidím obrovské nebezpečí. Neznalost totalitních ideologií 20. století může snadno přispět ke vzniku nové nebezpečné ideologie. Současný dějepis v tom úlohu jakési prevence vůbec nesplňuje.

V zajetí Palackého výkladu dějin

Každou historickou událost je možno chápat z různých hledisek, upřednostňovat vždy jiná fakta, události vykládat vždy v jiných souvislostech, historické pojmy vysvětlovat různými způsoby – to vše vede mnohdy k odlišným pohledům na naši národní minulost. Český stát však, bez ohledu na aktuální režim, vytrvale setrvává u jistých neměnných pohledů na některé historické události. Důvody se ovšem mění: jednou jsou ideové, sociální (marxistický pohled), jindy národní („obranně nacionalistický“ nebo „pokrokově“ šovinistický pohled).

Tradiční pojetí českých dějin, za něž „vděčíme“ především Františku Palackému, opakované po mnohá desetiletí, se zvolna stávalo jedinou historickou pravdou, která se dále nezkoumala, pouze se trpně přejímala a přejímá se do současnosti. I když po sametové revoluci se začaly na českém trhu objevovat mnohé kvalitní práce nabízející alternativní pohled na českou minulost, české školství nadále trvá na Palackého výkladu dějin, na jiné výklady českých dějin není brán zřetel. Konkrétní případy: Cyril a Metoděj jsou považováni výhradně za slovanské věrozvěsty, jejichž jediným cílem bylo šířit na území Velké Moravy vzdělanost a křesťanství. Že ve skutečnosti mělo působení Cyrila a Metoděje na našem území šířit sympatie k východní formě křesťanství a antipatii k jeho západní formě, nakonec neúspěšné, není v učebnicích dějepisu, ani v metodických příručkách zmíněno.

Panovník Václav IV. je sice vykládán jako slabý (ale už ne jako prchlivý opilec), jeho Dekretu kutnohorskému je však již na základní škole věnována značná pozornost. Že v dobách středověku se příslušnost k národu neodvozovala podle jazyka, nýbrž podle příslušnosti k zemi, nemají tušení ani středoškoláci (k tomu tzv. univerzitní národy netvořili jen studenti ze země v názvu národa). I na počátku 21. století je mladým Čechům zcela zamlčováno, že podmínkou pro to, aby se někdo mohl považovat za Čecha nebyla nutná znalost češtiny, ale právě příslušnost k zemi. Beztak se na tehdejších univerzitách vyučovalo výhradně latinsky. Význam Dekretu kutnohorského je tak zcela vědomě vykládán nacionalisticky s jasným záměrem vnuknout mládeži myšlenku, že Češi byli po celé dějiny německým národem utlačováni a že onen Dekret je jedním ze správných kroků, které pomohly odstranit z českých zemí německý vliv, což je evidentní nepravda. Jen k univerzitnímu „národu českému“ patřili studenti z Čech se Žitavskem a Kladskem, Moravy, Uher a Sedmihradska bez ohledu, jakou měli mateřštinu. Že to šlo po uplatnění Dekretu kutnohorského s pražskou univerzitou s kopce, je jaksi pomlčeno.

Nepochybně klíčové postavení v českém dějepisectví mají husité. Podle nich se nejlépe pozná, jaký pohled na české dějiny daný historik zastává. V této záležitosti pociťuji jasnou potřebu předložit v hodinách dějepisu více pohledů na husitské období, podstoupit je konfrontaci. V současnosti české školství stále přejímá výklad Palackého, dotvořený Masarykem, v němž je vyzdvihován husitský vzdor celému světu. A údajně ušlechtilé ideály svobody a humanity, za něž se husité bili. Není možné však opomenout, že husité také vybili asi třetinu obyvatelstva českých zemí, vypálili přibližně 170 klášterů a stovky kostelů. V otázce husitství by nebylo dobré dojít k jednomu nezvratnému závěru – ten by vždy znamenal potlačení jednoho názorového proudu. Přimlouvám se za konfrontaci všech pohledů, přičemž by záleželo na samotném studentovi, jaký by názor zaujal. O tom, že husitství přispělo ke kulturní zkáze českých zemí, však nemůže býti sporu.

Co s dějepisem v budoucnu

Na začátku jsem se pídil po smyslu výuky dějepisu, nyní se pokusím vyložit vlastní názor na tuto problematiku. Myslím si, že lepší, než vykládat současným způsobem dějepisnou látku, by bylo samotné hodiny dějepisu zcela zrušit. Místo něho zavést hodiny praktické přípravy na život, počínaje učením se občanským povinnostem, přes environmentální výchovu, konče trénováním rétoriky. Nezlobte se na mne, ale patlat se ve zmytizované české národní minulosti, ukájet se národními bludy, abychom mohli pociťovat národní hrdost, považuji za zcela iracionální činnosti, které mohou připadat okolnímu světu jedině směšně. V dnešním globalizovaném světě není pro ně prostě místa.

Myšlenka zrušení dějepisu však vychází ještě z něčeho jiného. Současný svět bez hranic přináší dříve nevídané možnosti. Lidé se často přemisťují, většinou z důvodu zaměstnání, z místa na místo, již léta probíhá silná migrace z Východu na Západ – i Praha se musí připravovat na to, že se již brzy stane multikulturním centrem. V této souvislosti uvádím, že znám řadu mladých Čechů, kteří byli v důsledku několikaletého pobytu v zahraničí ochuzeni o výklad národní historie, a přesto u nich nepozoruji neblahé jevy, které by je omezovaly v úspěšném životě, ba naopak jeví se mi mnohem vyspělejší. Stejně tak jsem měl již tu čest seznámit se s mladými lidmi, kteří se do České republiky přistěhovali z krajin velmi vzdálených, s odlišnou kulturou. A právě vlastní kultura je to jediné, co si s sebou přivezli. I přes jejich absenci znalosti české historie neshledávám u nich, že by se nemohli plně začlenit do české společnosti, že by nemohli najít skvělé uplatnění na českém pracovním trhu.

Ale dobře. Slyše zástupy rozhořčených vzdělanců, slyše hlasy padlých z 2. světové války, váže si všech, kdo v minulosti přispěli k povznesení českého národa, jsem ochoten vzít výuku dějepisu na milost. Způsob výuky, ale i samotný obsah, se musí však výrazně změnit. Že biflování nesmyslných údajů a šprtání se dat na jedno použití musí ustoupit výuce v historických souvislostech a v provázání s jinými předměty, je snad zřejmé všem. Doufejme, že v tomto ohledu se výuka bude zlepšovat, byť je to běh na dlouhou trať. To ovšem nemůže stačit, chceme-li, aby hodiny dějepisu měly skutečně svůj smysl. I náplň hodin se musí změnit. Vykládat národní historii od kupce Sáma po Václava Havla nejdříve ve 4. a 5. třídě v předmětu zvaném vlastivěda, to samé zopakovat během čtyř ročníků 2. stupně o něco hlouběji s přídavkem světových událostí v hodinách dějepisu a to všechno utvrdit v studentech na střední škole v ještě o trochu hlubším hávu, je nepřijatelné. Při přípravě vzdělávacích osnov pro předmět dějepis musí se mít na zřeteli, že výuka dějepisu by měla především obsahovat prvek výchovný.

Národní historie musí do jisté míry ustoupit dějepisné látce, která bude mládež vychovávat k takovým idejím, které znemožňují opakování se neblahých historických okamžiků: světových válek, rasové nesnášenlivosti, genocid, etnických čistek a všech násilí, plodů lidské nesnášenlivosti. To považuji za prvotní smysl dějepisné výuky. Mám však pocit, že v hodinách dějepisu vždy šlo přesně o věci opačné - povzbuzovat pocit nadřazenosti vlastního národa a varovat před cizáky, kteří nám chtějí uškodit. Při výuce dějepisu tedy považuji za důležité pěstovat v mladých lidech touhu po míru, donekonečna je utvrzovat v to, že všechny národy jsou si sobě rovny, že žádný národ se nemá nad jiné vyvyšovat, právo osobovat si nadvládu nad druhým národem, či nad samotným světem. Že pouze cesta mezinárodní spolupráce může přinést toužené plody míru. Obávám se však, že vykládané skutečnosti, jako že sv. Václav ve skutečnosti nebyl zabit v r. 929, ale v r. 935, že vyvraždění Slavníkovců proběhlo pro studenty v blíže neukotveném roce 995 nebo že titul českého krále se dědil od „magického“ roku 1212 tomu příliš nepomůže.

Závěrem několik nápadů, které by tomu pomoci mohly. Nemá cenu si dále nalhávat, že klíčové pro utváření celých našich dějin bylo tisícileté soužití s německým národem. Kromě Němců není druhého národa na světě, který by zcela dominantně ovlivnil české dějiny - vliv ostatních národů je opravdu marginální. Nejde jen o ten věčný „boj Čechů s Němci“, mám na mysli spíše onu tisíciletou koexistenci na území Čech a Moravy, která skončila ve 20. století známou katastrofou. To se v českém dějepise doposud zcela ignoruje. Je trochu zmíněn „rok 1938 a řádění henleinovců“ a pak „poválečné vysídlení německého obyvatelstva nařízené Postupimskou konferencí“. Více česko-německý problém vysvětlen není. Že neblahým událostem ve 20. století předcházelo 900 let vzájemného soužití obou jazykových skupin, nikoli národů, protože až do 19. století se Čech, Němec, ale i žid považovali za obyvatele jedné země, v dnešním pojetí jednoho národa, nemají absolventi základních škol ani ponětí. A já si právě myslím, že zabývání se problematikou česko-německého soužití, rozebírání zemského patriotismu, který v českých zemích existoval, analyzování příčin krachu česko-německého soužití za 1. republiky by se měly stát základem výuky dějepisu na školách. Věřím, že toto je klíč k smysluplnosti dějepisné látky. Nutno podmínkou je, a to bych zdůraznil, že aplikaci těchto metod musí předcházet změna názoru českých historiků na české dějiny. Bez toho to nemá cenu.

Zastávám též názor, že dějepis bude plnit svůj účel posla míru teprve tehdy, až bude vytvořena učebnice dějepisu, která popíše naši minulosti jako propletenec mnoha i mezinárodních vlivů, po epochách, v kontextu evropských a světových událostí. Dobře víme, že každá větší událost, každý větší objev, každá velká humanitní myšlenka neovlivnila pouze zemi, kde se to stalo, z níž ten či onen jedinec pocházel, ale celou civilizaci. Pouze promícháváním všech možných vlivů, které neznaly hranic, mohla dnešní Evropa vzniknout. Co by byla Praha bez italských architektů? Jak bychom dnes vládli, nebýt starořeckého Platóna, Solóna nebo Aristotela? Jak bychom dnes žili, nebýt zástupu všech těch fyziků a jiných vědců, kteří svými objevy ovlivnili vždy celou civilizaci? Vykládat proto historii národního (rozuměj ve smyslu jazykovém) pohledu je absurdní. Zvláště, když pojem národ znamenal dříve něco jiného než dnes. Není-li nově pojatá učebnice v dohledu, tak výuku dějepisu nekompromisně zrušme. V opačném případě hrozí opětné zneužití školního předmětu zvaného dějepis pro nacionalistické choutky státu, jak tomu bylo již mnohokrát v minulosti na celém světě. Nebezpečí je akutní. Kromě oficiální české historiografie zasahuje šovinismus i do nejvyšších politických etáží státu - jako příklad nechť poslouží Klaus a Zahradil.