Srpen 2007

Hrdost vs. hanba

Otto Drexler

Češi jsou jistě národem hrdým. Na co přesně však pociťují onu hrdost, je již těžší odpovědět. Národní tradice Čechům schází, hodnoty, jichž by si vážily, taktéž. V české národní hrdosti zaujímá klíčové postavení historie, tak jak byla vykládána obrozenci v 19. století. V důsledku porovnávání se světem, především se silnější kulturou německou, vnímali Češi svou početní malost a kulturní nevyvinutost. Proti mnohem silnější tehdejší vzdělanosti Němců mohli Češi vybudovat kulturu a vzdělanost vlastní, v českém jazyce, ale dostihnout nebo předstihnout ji nemohli. Z porovnávání se s Němci vznikl v Češích pocit ublížení. Zajímavé je, že jiné národy tímto fenoménem netrpěly.

Pocit ubližování, potlačování se přenesl i na jiné národy. Češi jsou dodnes přesvědčeni, že právě vinou okolních států nemohl český národ projevit své – samozřejmě, veskrze kladné – vlastnosti. Nedivme se potom, že poměrně často se vyskytující absenci demokratického zřízení na svém území přisuzují zradě, či diktátu, tu Francie a Anglie, tu Německa, tu USA, tu Ruska. Vlastní vinu na neblahých historických důsledcích odmítají, neboť jsou přesvědčeni, že nejednou v minulosti sehráli roli vlajkové lodi demokracie a humanity, která však vinou nedemokratických a agresivních států okolo byla sražena ke dnu.

Co to tedy v Česku znamená pociťovat národní hrdost? Zdá se, že Češi nejsou hrdi na nic určitého. Ona hrdost je povětšinou spojována s něčím, co se mělo stát, kdyby… Občas cítí hrdost na dávno zemřelé osobnosti, jejichž vliv na současnost je marginální. Osobnosti soudobé ovšem se většinou zaprodávají a Češi se je snaží zesměšnit. Až na jednu výjimku: tou jsou čeští sportovci, kteří, pokud se jim povede získat mistrovský titul nebo olympijské zlato, vzbuzují v leckterém Čechovi snad úplně tu největší hrdost na svůj národ.

Většina Čechů je nespokojena s poměry v České republice. Zastávají názor, že to tady „nestojí za nic“ a že „v týhle zemi je možný úplně všechno“, nesnaží se být společensky aktivní a myslí si, že sami nemohou nic ovlivnit, protože podle nich všechno ve státě řídí předsedové parlamentních stran. Na současné poměry všeobecně nadávají, ať už na korupci prolezlou celým státem, či na podvody všeho druhu. Nedůvěra v demokratické zřízení je u nich velká. Za nejlepší českou vlastnost považují po právu způsob českého humoru. Je-li to humor pokleslý, plebejský (což je v drtivé většině), tak se v důsledku transformuje do švejkování a z něho plynoucí neúcty k autoritám, do absence jakýchkoli hodnot a zesměšňování všeho vážného. Pomáhá to sice Čechům přečkat horší chvilky, na druhou stranu však vede k jakési odevzdanosti a neangažovanosti ve věcech veřejných, což může mít za důsledek i nerespektování zákonů.

Mám-li odpovědět na otázku, jestli pociťuji národní hrdost, musím říci, že byť bych byl na svůj národ hrdý rád, při nejlepší vůli nevím, na co bych hrdý být měl. Jaromír Jágr, Dolly Buster, česká Miss World, úspěchy topmodelek, ani mnoho let nežijící slavní čeští jedinci mi k tomu jaksi nestačí. Lze jistě namítnout, že je možné najít i jiné věci, díky nimž můžeme být na český národ hrdí, já bych však tak optimistický nebyl. Naprostá většina národní hrdosti, nepočítaje do toho sportovce a krásky, se zakládá na národních bludech.

Můžeme začít u kněžny Libuše. Představa Libuše, coby spravedlivé kněžny z Vyšehradu, se dnes učí na školách, jako by to měla být součást národní historie, ačkoli to není ani pověst, ale pouhý výmysl převzatý z Rukopisu zelenohorského, tedy falzifikátu z poloviny 19. století. O tom, že Kosmas popisoval Libuši jako čarodějku a Herder jako vědmu, není na školách ani zmíněno. Výsledkem je skutečnost, že ony bájné staročeské příběhy jsou považovány méně vzdělanou, zato většinovou částí národa mnohdy za počátek slavných českých dějin. Zřejmým bludem vyplývajícím z pojetí českých dějin je taktéž ona často zmiňovaná česká holubičí povaha. Jakýmsi výsměchem tomuto bludu může být na úsvitu českých dějin zavraždění sv. Václava svým bratrem, dále vybití třetiny obyvatelstva českých zemí husity a můžeme skončit u povraždění tisíců českých Němců po 2. světové válce. Přejdeme-li do současnosti, Česká republika nepatří ke státům, na rozdíl od některých jiných v Evropě, které by se prezentovaly snahou vyřešit problémy mimovojenským způsobem, ba naopak, Češi se pravidelně účastní, byť v míře nevelké, vojenských konfliktů mimo svůj region. Titul „holubičí povahy“ by tak podle tohoto měřítka měl spíše náležet Rakušanům.

Ve skutečnosti blud o holubičí povaze pochází z vžitého přesvědčení o rasovém antagonismu (holubičích) Čechů a (agresivních) Němců, který se ujal v českém jazykovém prostředí po nacionální revoluci 19. století zásluhou Františka Palackého a jeho výkladu dějin a do značné míry zapříčil právě krach česko-německého zemského patriotismu.

Málokterá slovní fráze je natolik vžitá, jako „zlaté české ručičky“. Nicméně i takové zručnosti budou s časem klesat. V racionalizované společnosti by měl každý řemeslný úkon dělat odborník, který obyčejně kromě toho svého specializovaného zaměření nic jiného neumí. Samozřejmě jsou výjimky, nicméně těžko se lze domnívat, že zrovna Češi jsou šikovnější než jiní. A ohlédneme-li se do minulosti, je sice pravda, že v r. 1918 připadalo 76% celkové produkce Rakouska-Uherska na Československo, o „zlatých českých ručičkách“ však nemůže být příliš řeč, neboť většina továren ležela na území bývalých Sudet. Roku 1930 to byly 3/5 z celkové produkce československého státu. Výroba hedvábí: 100%, pletařský průmysl: 95%, sklářství: 92%, textilní strojírenství: 90%, cementářský průmysl: 80%, papírenství: 80%, bavlnářství: 75%, výroba vagónů: 75%, chemický průmysl, barvy, laky, elektrotechnický průmysl: 70%, atd.

Nemohu být hrdý ani na přírodní krásy českých zemí. Že je (ještě) krásná ta naše krajina, je nepochybné, ale řekl bych, že za onu krásu nevděčíme příslušníkům českého národa. Naopak přírodu vytrvale devastujeme a nechováme k ní nejmenší úctu. Důsledky toho lze najít na každém kroku. Zlepšení stavu v blízké budoucnosti je navíc velkou otázkou; smýšlení většiny národa je totiž v současnosti značně protiekologické.

Co mě možná mrzí nejvíce, je náš mateřský jazyk. Mnohdy se stále ještě mluví o češtině, coby nejkrásnějším jazyce na světě. Nemohu jistě říci, že by mi čeština krásná nepřipadala, ale i ona postrádá naši úctu. Devastujeme ji podobně jako naši přírodu. Jazyková zásoba mladé generace je ubohá. Stále častěji proniká do českého jazyka angličtina. Vzniká jakási zpotvořenina czenglish, kdy jsou mnohé české výrazy nahrazovány anglickými nebo mnohé běžné fráze jsou utvořeny ze syntézy českých a anglických slov. Tvoříme si novotvary, nemající oporu v logice jazyka, gramatika se zjednodušuje a možná se jednou dočkáme, že tvrdá a měkká i se budou moci psát bez jakéhokoli pravidla. To ve mně hrdost skutečně nevyvolává.

Je možné si vážit architektonických skvostů, za kterými přijíždějí ročně statisíce turistů z celého světa. I když v této souvislosti se stává Praha, nejvyhledávanější cíl turistů, spíše kýčem postrádajícím jakoukoli atmosféru. Procházím-li uličkami starodávné Prahy, nabírám do značné míry dojmu mrtvého města, které žije pro jediné: pro své turisty. Ve srovnání s městy jako Kraków nebo Oxford, které podobně jako Praha nebyly příliš zasažené 2. světovou válkou, Praha, alespoň v mých očích, jasně prohrává. V oněch městech, snad díky univerzitnímu prostředí, se vyskytuje jakýsi duch, který v Praze nenacházím.

Kapitolou samou pro sebe jsou poměry v městě pražském, s nimiž se musejí potýkat přijíždějící turisté. Navíc je tristní, že jsou na nepěkné věci, s kterými by se mohli v Česku setkat, důrazně upozorňování v průvodcích vydaných v jejich mateřských zemích. To samo vytváří v zahraničí negativní obraz České republiky, země, kde je nutné chodit s batohem na břiše, s doklady a penězi pod košilí nebo pod kalhotami, vyvarovat se používání taxíků a policistu raději ničím neobtěžovat, poněvadž je většinou krajně neochotný a obvykle vám navíc nerozumí.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že nejsem na nic hrdý a že mi vše připadá špatné. To určitě ne, dost osobností z českých zemí přispělo k světové vzdělanosti, některé i k povznesení českého národa vymezeného jazykově. Obdivuji také celý ten zástup českých básníků, kteří plně využívají možností, které jim poskytuje ohebná slovanská mateřština. Proto také jsem již nejeden večer strávil v jejich společnosti.

Jsem hrdý na každého, kdo se narodil, pobýval nebo pobývá v českých zemích, jehož práce je v zahraničí ceněna. Je krásné, když vyslovíte v zahraničí jména Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů a každý vzdělanější člověk hned ví, o kom je řeč. Je příjemné zjistit, že v Čechách pobývali významní literáti a vědci německého jazyka jako Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel, Max Brod, Gregor Mendel, Gregor Ressel a že čeští umělci do značné míry ovlivnily historii kubismu. To však nic nevypovídá o skutečném stavu národa.

Dle mého soudu mohu být na národ hrdý, pokud si ho vážím jako celku. Za rozhodující považuji současnost, nikoli minulost. Je hezké si číst humanistické příručky Petra Chelčického, ale podívám-li se na všudypřítomné násilí, brutalitu, neochotu, korupci povýšenou na normálnost, hned mi iluze o humanistickém rázu našeho národa splaskne. Přenádherné je se dojímat nad mistrným žurnalistickým a spisovatelským uměním Havlíčkově, otevře-li však člověk dnes stránky – byť i seriózních – novin, s hrůzou zjistí, že soudobí redaktoři neovládají mnohdy ani shodu přísudku s podmětem, nemluvě o samotných obratech. Co však považuji za ještě horší, to je skutečnost, že významně největší popularitu mezi lidem českým mají tak zvané bulvární deníky, jejichž zástup se rozrůstá. To samo o sobě vypovídá cosi o ušlechtilých zájmech majority českého národa.

Výše jsem pěl ódy na český jazyk, což dostává poněkud natrpklou příchuť, když si uvědomím, že mezi mladými lidmi stále více začíná převažovat názor, že čeština je zbytečná a vývoj stejně spěje k vytvoření jednoho „západního“ jazyka, u nás patrně k jakési angličtině s českým dialektem. V této souvislosti mohu tak skutečně dojít k závěru, že rozhodnutí obrozenců pro samostatný český jazyk včetně odborného názvosloví bylo chybné a jako daleko rozumnější řešení se z dnešního pohledu jeví možnost přijmout německý jazyk za svůj a po boku Němců kulturně vyrůstat a zrát. Obdivovat T. G. Masaryka je taktéž sympatické, k čemu to ale je, když nejsou následovníci, když se česká politika potácí v bahně politikářů, kterým kromě spousty jiných věcí schází vize budoucnosti a vůle ji realizovat.

Z občasných pobytů v zemích západní Evropy vím, že řada lidí z postkomunistických států se stydí za svoji národnost, snaží se ji mnohdy zapřít a vydávat se za někoho jiného. Vzpomínám si například, jak se jedna mladá Polka vydávala za Němku, aby pak – podle ní – více zaujala tamní řecké mladíky. Jaký to paradox, pohlédneme-li na minulé i současné polsko-německé vztahy a zejména na dnešní výron zbytečné agresivity a naduté hlouposti ze strany Polska.

Nikdy bych se nevydával za člověka jiné národnosti. Stalo se mým údělem býti Čechem. Nestydím se za svou národnost a jsem ochoten se za ni vždy bít. Vnímá-li cizinec Česko negativně, snažím se onen obraz v něm vylepšit. O svých kritických postojích pomlčím, ty jsou určeny výhradně pro domo. Věřím, možná naivně, že český národ má šanci na zlepšení a že budu moci být v budoucnosti na to, že jsem z Česka, alespoň trochu pyšný.

Velmi nerad slyším cokoli o národních zájmech, ale myslím si, že právě následující je naším skutečným národním zájmem: pokusit se o nápravu zdevastované krajiny, která je naším skutečným pokladem, ač jsme jej sami nevytvořili; pečovat o svůj mateřský jazyk, aby neztratil příliš ze své krásy a nestal se jen smutnou vzpomínkou uchovávanou v hodinách slavistiky, jak tomu bylo před více jak 200 lety; dávat větší prostor estetických předmětům na školách, protože zvláště mladí lidé významně ztrácejí smysl pro krásno; zlepšovat podmínky pro turisty, aby Praha neplatila za město patřící k divokému Východu, nýbrž za zcela západní město a zlepšovat obraz o nás a o naší zemi v zahraničí, jelikož ten je v současnosti strašlivý.