Srpen 2007

Ekologické dopuštění aneb Máme se bát čínského draka?

Luděk Frýbort

Dlouho jsem před tím rozhodnutím váhal: vydat se do Číny. Věděl jsem, že pro toho, kdo si nedá vymluvit cestování na vlastní pěst, je to velmi obtížná země, a ani ta námaha nemusí stát za to; stavební památky zničili rudí gardisté a šest desítiletí komunistické vlády udusilo starodávný duchovní a náboženský život - co tam budu dělat? Nadto obvykle cestuji ve společnosti své manželky, jejíž smysl pro dobrodužství má své meze; mám ji vystavit obtížím, které možná dovedu strávit já, ale jí budou utrpením? Nakonec jsem to dilema vyřešil: pobudu se svou chotí pár týdnů na přehledném a srozumitelném Tchaj-wanu, obrázku Číny, jak dnes mohla vypadat, nebýt rudé revoluce, načež se sám vydám na čínskou pevninu, zpustošenou ideologickým tsunami. Může to být zajímavé srovnání; prožil jsem dost, než abych uvěřil, že může existovat země se zkušeností komunismu, aniž by to na ní zanechalo stopy hmotného i morálního úpadku.

Což se možná špatně rýmuje s běžným pohledem na Čínu, na niž někteří nahlížejí v obdivu hraničícím s podlézavostí, jiní v obavách hraničících s panikou; i zvěděl bych rád, je-li k obojímu opravdu důvod. Už naši pradědečkové ukazovali prstem k východu, varujíce před žlutým nebezpečím; dochází teď na jejich slova, zprvu v ekonomickém smyslu a později... kdoví? Nebo už mají dějiny přichystanou pilku na příliš rychle rostoucí strom čínského sebevědomí? Jestli ano, co jí může být? To z novin nevyčtu a z televize nevykoukám; není, pravím, skutečného poznání kterékoliv země - o Číně to platí dvojnásob – aniž se člověk bezprostředně nadýchal její atmosféry. Nu což. Jíst hůlkami už umím, nejzákladnější znalost čínštiny jsem si usilovným učením natloukl do hlavy, takže teď už jen letenky, vízum, a...

A pořádný kus boží trpělivosti, dodávám teď po návratu. Nějaký prostředek proti vyskakování z kůže, kdyby v apatyce něco takového prodávali. Vědomí, že můj obrázek Číny zůstane i při nejlepší snaze mlhavý a mezerovitý; že ještě víc než kde jinde budu muset společenské, politické i jiné souvislosti spíš z různých náznaků vytušit než se jich doptat; kdo pobyl na diplomatické či obchodní návštěvě Číny, obklopen tajemníky a tlumočníky, a tvrdí, že jí porozuměl, je buď trouba, nebo pokrytec. Že si budu občas říkat - já vůl, proč jsem do té Číny lezl; nicméně že každý zážitek, i nemilý a nechtěný, se účinkem času přetaví v zkušenost, o niž bych byl nerad chudší. Leda bych ji nepřežil; to víte, když má člověk na hřbetě sedm křížků a z osmého už skoro půlku...

Byla zde řeč o nadýchání atmosféry, a opravdu, kdo touží zvědět, kam až může růst strom čínského ekonomického zázraku, tady je jedna odpověď a možná nejzávažnější. Občanský souhlas neznamená v diktaturách mnoho; ten se dá nakomandovat nebo uplatit vyšší konzumní úrovní. Atmosféra si ale komandovat nedá a je taková, jakou ji lidé udělali, což v čínském případě věru není žádná sláva. Autobus sjíždí z vysokohorského městečka Songpan strmými zatáčkami stále níž, a já si mohu oči vykoukat. Ta nádhera pětitisícových i vyšších, sněžnou bělí zářících štítů, k srázům přilepené vesničky a terasovitá políčka, tu a tam stádečko jaků, šumící řeka kdesi v bezedné hloubce, až najednou... co to je, ta šedivá plocha v údolí pod námi? Nějaké jezero? Nebo spíš mlha, která se ještě od rána nestačila rozplynout? Obrysy jakéhosi města se v ní zdají rýsovat, a už to vím: ani jezero, ani mlha, ale smog. Nažloutle šedý, sirně čpící opar, jenž dá proniknout slunečnímu svitu jen natolik, aby se ještě nemusely rozsvěcet pouliční lampy. Divné je, že zrovna tady; město není veliké, nějaký průmysl je sice vidět, ale tolik ho není, aby stačil vyprodukovat celé to ponuré moře. Zmizí, až necháme město za sebou? Nu, nezmizelo; ukázalo se, že smog nejenže naplňuje spodní část údolí, ale pokrývá i celou širou zemědělskou rovinu na sta kilometrů, až se z něj vynoří čtyřmilionové město Čengdu. Leží v nadmořské výšce 500 metrů; můj autobus vjel do smogového moře zhruba ve 2000 m, což značí, že nad podstatnou částí jihozápadní Číny se vznáší nehybný, 1500 m silný mrak civilizačních zplodin v různém stupni jedovatosti. Jestli i jinde v Říši středu (Zhong Guo, kdyby někdo chtěl asijskou velmoc nazývat korektně), se mohu jen domýšlet, ale nečekal bych nic zvlášť lepšího; pocestní z různých zemí Západu, jež cestou potkávám, mi referují o Šanghaji, výkladní to skříni čínského úspěchu, kde to vypadá dle možnosti ještě katastrofálněji. Znamená to tedy, že podstatné části čínského lidu pojem slunce označuje ten neduživě bledý kotouč, co občas pronikne závoji smogu, a kdo je mladší třiceti let, nikdy nespatřil hvězdnou oblohu? Dost možná. Třeba to Číňanům stojí za ten nevelký kousek blahobytu, jejž jim přinesla současná doba, i když, nutno zdůraznit, se mu zdaleka netěší každý. Mně by ani mnohem výraznější materiální přilepšení za život v plynové komoře nestálo, jakkoli nenáležím k těm, kdož vstávajíce lehajíce zlořečí konzumní společnosti.

Obávám se, že Západ nezahyne ani následkem klimatických změn, ani střetu civilizací, nýbrž se stane obětí svého vlastního pokrytectví. Zkuste vyřknout slovo smog, a ozvěnou vám přijde Los Angeles. Jako by nebylo žádného Čengdu a žádné Šanghaje, o nichž se sice ví, ale nekritizují se, jelikož bičovat metlou kritiky se sluší vždy jen vlastní, západní hřbet. Jako by se nevznášel ponurý mrak sazí, špíny a jedů nad přelidněnou Indií a primitivně industriální Čínou, o všemi bohy prokleté Africe nemluvě, my si budeme brousit nože na Americe. Budeme si hrát na beránky, snímající všechny hříchy světa, až se v té smyčce udusíme, aniž bychom sňali jediný hřích. Ale nechám už nářků nad západní zhlouplostí a vrátím se k Číně s jejím ekologickým Waterloo: co je způsobuje?

Průmysl? Bezpochyby. Stačí projet kolem jediné smradivé a umolousané čínské fabriky - vypadá, jako by někdo namíchal směs prachu, povidel a vyjetého oleje a celý objekt jí napatlal - aby člověk věděl, zač je toho velebeného úspěchu loket. Jenže instalovat filtry a odlučovače, zmodernizovat výrobu, zlidštit pracovní podmínky průmyslových otroků, to by pochopitelně zvýšilo náklady a strmá křivka ekonomického vzestupu by se mohla zlomit; jeť čínský drak polapen do klece, z níž jedna vrátka vedou k hospodářské, druhá k ekologické katastrofě. A hovořím-li o katastrofě, mám na mysli něco po čertech jiného, než nad čím se rozhořčují naši zelení braši.

A doprava, zejména silniční. My nestačíme tepat své západní hlavy pro ve srovnání se zbytkem světa relativně nízká kvanta emisí, vypouštěných do ovzduší našimi úspornými a stále se zdokonalujícími automobily; nešetříme nákladů na vývoj ještě čistších a ještě méně zplodin produkujících motorů; a tady... Smrad a dým, černý, dusivý, člověk zrovna cítí, jak se mu v plících usazuje lepkavý nános dehtu. Osobních aut je vidět poměrně málo, i když papalášsko-zbohatlická kasta o sobě dává vědět vším myslitelným přepychem, to už spíš rozkvedlané autobusy v poslední fázi před rozpadem; a především náklaďáky. Miliony přetížených, bídně motorizovaných kolosů se sunou po čínských silnicích rychlostí, která snad ani nepohne ručičkou tachometru, všechny zahalené v oblacích černého kouře. Stojí za zmínku, že to vesměs nejsou úhledné, transportu spotřebního zboží sloužící kamiony jako u nás, nýbrž hrkáče, naložené všemožným blátem, štěrkem, úlomky betonu a jiným neřádstvem. To kdesi dosloužila nějaká horkou jehlou šitá stavba, lajdácky usmolená silnice, nu, a je třeba ji něčím nahradit. I namíchá se mizerný, ošizený beton (jiných stavebních materiálů jako by Čína ani neznala), vyláme se tenká vrstva silničního povrchu a zalije asfaltovou směsí, a ono to zase nějaký čas drží. Než v málo letech opět vše nevyhnutelným procesem rozpadu dospěje k nutnosti další demolice a nové stavby, ďáblovu kruhu čínské prosperity. Jsme poněkud jednostranní, když neustále zdůrazňujeme znečištění atmosféry, jako by jiného nebylo. Pohled do zemí třetího světa nás ujistí, že existuje i velmi zoufalé zaneřádění pevnými, především umělohmotnými odpady, k čemuž v Číně přistupují ještě hory a hory odpadu stavebního. Vroubí silnice, vytvářejí valy kolem měst a vesnic, zmocňují se každé volnější plošky, až se nezdá být dalek čas, kdy Čína zavalí sama sebe vedlejším produktem své úspěšnosti. Že by při všem kapitalistickém rozmachu pozůstatek socialistického myšlení? Plesk, plesk, a je hotovo, plán splněn a překročen, o následky se starati netřeba, jelikož se dostaví až v příští pětiletce? Nevím. Není mi známo, je-li dosud pětiletek pod rudým praporem se žlutými hvězdičkami. Ale určité poučení se nabízí. Hledáme-li cesty, jak si udržet snesitelné životní prostředí, jednou z nich je kvalita. Kvalitní stavby z kvalitních materiálů, aby nebylo nutno je každé tři roky strhnout a vyvážet někam na hromady, a to tak dlouho, až už nebude kam. Až budou vytěžena ložiska písku i štěrku, vápencové kopce vylámány a spáleny v cementárnách. Že se Američané zdráhají podepsat kjótský protokol, když je z něj vyňata Čína? Také bych se zdráhal.

A málem bych zapomněl na energetiku, ze všech ekologických příšer tu úplně nejžravější. Dostal se mi do rukou anglicky psaný vládní list s následujícími údaji: z energetických zdrojů stojí dnes v Číně na prvním místě uhlí s 69 procenty. Za ním následuje nafta s 21%, plyn 3%, atom a vodní spád 7%. Jelikož čínské straně a vládě začíná být zamořené ovzduší nepříjemné - i ministr se musí občas nadechnout - rozhodly se orgány státní moci k ráznému kroku: do roku 2010 budiž podíl uhlí snížen o celá dvě procenta a nahrazen plynem. Neboli nestane se dohromady nic, vlk nenažraný a kozička sežraná. I to jaksi známe. Je vůbec něco na čínském zázraku, co bychom jaksi neznali? Pravím, dost prašivý je postkomunismus v jeho současné podobě; ale snad bychom měli pálit svíce vděku za to, že se neuskutečnil projekt socialismu s lidskou tváří. V Číně jej mají.