Srpen 2007

Eskapády polského šlechtice

Luděk Frýbort

V Sejmu takzvané šlechtické republiky či přesněji polského království, než zaniklo rozdělením mezi tři sousední mocnosti, vládla a jako výraz nejvyšší svobody byla ctěna zásada wolno niepozwalam. Nenalezl-li kterýkoliv z navržených zákonů stoprocentní souhlas, padl pod stůl, i kdyby byl sebelépe míněn a polská vlast jej sebenaléhavěji potřebovala. Mezi shromážděnými šlechtici, bujnou a svévolnou cháskou, se pochopitelně našel vždy jeden, který si utřel bohatýrský knír, načež povstal a zvolal: »Niepozwalam!« I nedohodl se Sejm nikdy na ničem, zásada jednomyslné vůle se zvrhla v chaotickou zvůli a zemi si mezi sebou bez velkého odporu rozebrali sousedé. Lze mít za to, že bez ochromení zmíněnou zásadou by bojovný polský národ našel cesty, jak uhájit svou nezávislost.

Připomínám to žalostné selhání, protože se historie zdá vracet. Koncem června se na bruselském zasedání Evropské unie jednalo o věcech, vyžadujících od účastníků ochotu k vzájemným ústupkům, neboť nemůže být zájmu jedné evropské země, aby odpovídal zájmu všech šestadvaceti ostatních. Což se s nějakým pošťuchováním celkem dařilo, leč jako za časů šlechtické republiky se z polských lavic ozvalo furiantské »Niepozwalam!« A snad by býval celý slavný summit skončil všeobecnou bžundou, kdyby si předsedkyně paní Merkelová nevzala bujného šlechtice stranou a tam mu ve vší tichosti nepohrozila, že by k dohodě mohlo přinejhorším dojít i bez něj. Ale konečné řešení to pochopitelně nebylo a není. Budoucnost přinese ještě mnoho summitů, na nichž se bude jednat o záležitostech, vyžadujících rozumného uskrovnění. Tu lze čekat ještě nejedno vystoupení polského (i jiného) šlechtice, nechápajícího, že Evropská unie nebyla založena kvůli němu. Co to může pro řečenou instituci znamenat, je obtížné předem odhadnout. Třeba pro nemožnost dohody ustrne a posléze zanikne, jako kdysi polská Rzecz Pospolita. Třeba zvítězí rozum a zhoubná zásada jednomyslnosti bude z jednacího řádu EU vyškrtnuta. Nebo konečně vznese někdo otázku, proč polský šlechtic do té Unie k čertu vstupoval, když se mu v ní pranic nelíbí, ve všem hledá nějaký úskok a vrací tento těžce zkoušený kontinent tam, kde jednou byl, do stavu vzájemné nedůvěry, z nějž vypukaly války jak ničivé, tak zbytečné. Dnes ... no, zatím to nevypadá, že by si polská jízda už už chtěla přibrušovat šavle, třebaže se z projevů pana Kaczyńského něco podobného zdálo zaznívat. Řekla mu paní Merkelová, že ani oživování nacionalistických běsů není pravým účelem evropské jednoty?

Rozštěpení Evropy na Východ a Západ mělo být přijetím nových členů překonáno, ale už teď je znát, že se ten záměr příliš nezdařil: pod povrchem jednoty kvasí staré obyčeje, jak je porodilo půlstoletí sovětského komanda. Bývalý socialistický poddaný v hloubi duše nevěří, že by mohl existovat nějaký společný zájem; neptá se, čím by mohl přispět k jeho zdaru, nýbrž: »A co z toho kouká mně?« Postoj české politiky, vidící jediný účel evropské jednoty v přílivu grošů z unijních kasiček, je toho výmluvnou ilustrací. Druhým reziduem minulých časů je nevíra, že by to s námi mohl někdo myslet dobře: postkomunista míjí své bližní s myšlenkou - co ty, mizero, na mě šiješ? Co mi chceš provést? Oč mě chceš okrást? A má-li k tomu v ruce prostředky, vyráží pro jistotu hned předem do záštiplného protiútoku, jako polský pan premiér v té bruselské mele.

Svoboda je pěkná věc, ale kdo s ní nenakládá zodpovědně, může se dočkat truchlivých konců. Neměla by být svěřována do rukou tomu, kdo si ji plete se zvůlí; zvůle byla příčinou konce šlechtické republiky, a snadno může kvůli ní poklesnout do bezvýznamu i Evropská unie, nebude-li se proti ní umět bránit. Také právo na to či na ono je krásná věc, ale kdo se jej dupaje nožičkou stůj to co stůj domáhá, tomu může přistát na vlastní hlavě jako bumerang. Házet bumerangem se musí umět. Užívat zodpovědně svobody i různých práv také. Protože žiji v Německu, mohu sledovat let jednoho takového bumerangu.

Byla to veliká sláva, když se před osmnácti lety bourala berlínská zeď. Bylo samozřejmé, že bohaté a demokratické západní Německo teď musí podpořit své zbídačelé příbuzné, aby se co nejdřív zotavili z vlády ideologického nesmyslu a obě části země konečně srostly. K splnění toho cíle byla určena zvláštní, takzvaná solidární daň. Měla být zrušena okamžitě, jakmile se stav ekonomiky nových zemí přiblíží starým, leč to se nestalo. Nevlídně žbrblaje odvádí západní poplatník daň podnes a odvádět bude dle některých odhadů dalších dvacet let. A kdoví jestli jen těch dvacet. Nemůže být sporu: něco šlo šejdrem v tom německém sjednocení.

Co to bylo? Proč je dodnes znát, kudy probíhala hranice dvou světů? Proč na západ od ní hospodářství navzdory svízelné globální situaci poměrně slušně funguje, kdežto na východní straně funguje leda nezaměstnanost, všeobecné rozmrzení a nostalgie po honeckerovských jistotách? Kdo je podnikavější a něco umí, utíká za prací na Západ, celé okresy se vylidňují, ve vesnicích zůstávají, jak zní zobecnělé pořekadlo, jen alt und doof, staří a hloupí... Jaká pohroma stihla země mezi Labem a Odrou? Inu, jaká: ti, kteří se měli demokratickým pravidlům a tržní ekonomii teprve učit, byli najednou obdařeni všemi právy a svobodami, s nimiž neuměli zacházet. Rychle si zvykli na příliv nevydělaných peněz a požadovali víc. Jak to, že můj bratranec, co se odstěhoval na Západ, pobírá tři tisíce marek, a já za stejnou práci jen tisíc a půl? Vždyť také pracuji! Mám právo na stejný plat! I protestovalo se a demonstrovalo, kteroužto svobodu si východoněmečtí pracující osvojili ze všeho nejdřív, a nikdo se neodvážil jim povědět - nemůžete mít západní mzdy, miláčkové, když produkujete sotva polovičku západní hodnoty. Budoucnost německého východu závisela na investicích, ovšem jen blázen by investoval v končině, kde musí platit sto procent mzdy za padesát procent výkonu; i stěhovaly se investice do Maďarska, do Čech, do Estonska, jen ne na německý východ. Bylo svého času mnoho řečí o právu na práci; dnes se říká, že se ten požadavek splnil tak napůl: právo zůstalo, práce se odstěhovala do Číny. Inu jo.

Podobná situace se opakovala ještě jednou, jenže v rozsáhlejším měřítku. Evropská unie, hospodářský a stále znatelněji i politický spolek zámožných zemí, s rozpaky koukala na své zchudlé příbuzné za někdejší železnou oponou. Mělo by se jim nějak pomoci, aby i Evropa srostla v jeden prosperující celek, ale jak? Ozývaly se opatrné hlasy, že by se snad měli prozatím přijmout jen nejvyspělejší z uchazečů, Slovinsko, Česko, Maďarsko, a to spíš jen na zkoušku, dokud... Avšak unijní politici, dychtiví zapsat se do dějin něčím výjimečným, se rozhodli pro velkorysost. Nic! Žádné zatím a žádné na zkoušku! Všech deset naráz a s plnými právy! Že tu jsou jakési nedostatky, nejen ekonomické, ale i v chápání demokracie a v ochotě ke spolupráci, k tomu korupce a zlodějna ... no co. Vypomůžeme jim nějakou tou miliardou, poradíme jim, a oni se pak už sami zařadí do evropské jednoty. A ono to zase nevyšlo, jak bylo možno pozorovat na bruselském zasedání. Sršaté soupeření o výhody, vytloukání privilegií na úkor jiných, zkoumání, co ten druhý na nás šije a čím nás chce podfouknout ... nic nového, vše hadříky ze zaprášené krabičky komunistických pudů a návyků. Evropští nováčkové, jeden víc, druhý míň, se jich odřekli, ale nezbavili se jich.

A nacionalismus, nestárnoucí, nezničitelný, jen na sebe podle potřeby beroucí stále nové podoby. Ono poslední útočiště darebáků, jak o něm psal doktor Samuel Johnson ve století osmnáctém. Nacionalismus, jenž se živí pýchou a produkuje nedůvěru s nenávistí. Zlostné výpady, jimiž útočili bratři Kaczyńští na německého souseda, požadavky z říše bájí, o nichž museli vědět, že nejen nemohou být splněny, ale ani brány vážně ... co vlastně chtěl polský šlechtic? Rozkol a rozvrat? Nepřátelství jedněch k druhým, jaké zde bývalo před založením Evropské unie? Ale co by z toho měl? Musel přece vidět, že jde-li mu o prestiž jeho země, takovými způsoby jí věru nepřibývá. Nebo se mu snad zalíbilo v roli osamělého bojovníka, stojícího se svou šavlí proti všem? Ale to se pak neměl hrnout do evropského společenství, kde je s takovými móresy žalostně vedle. Bylo to jako z cizího světa, skoro příšerné, kamenný sarkofág, jehož víko se náhle nadzvedlo a vysunul se spár dávno pohřbeného upíra. Bylo by útěšné, kdyby byl polský šlechtic se svým niepozwalam opravdu sám; ale není, to jen podobně naladění neměli dost kuráže, aby se k němu otevřeně připojili. Ve starých unijních zemích zavládla rozmrzelost. Udělali jsme chybu s tím rozšířením hlava nehlava? Měli jsme si pozorněji prohlédnout, koho bereme do spolku a jestli mu nečouhá z bot sláma sobeckého nacionalismu? A když už přijmout, tedy jen na zkoušku a do zaučení, než složí maturitu z demokracie a ze solidárního myšlení? Protože posílat velkoryse miliardy nepostačí; tak se obrácení postkomunisty v rovnocenného partnera nedosáhne, i kdyby bruselské kohoutky eura jen tak cedily.

Tuším, že mě mnohý vlastenec český za tyto řádky nepochválí, neboť spočívaje rovněž duchem v tmách času minulého, nenaučil se dosud hledět na problémy času ze zorného úhlu jiných. Nicméně trvám na svém: plnoprávnost v rukou toho, kdo se s ní nenaučil zacházet, svoboda chápaná jako zvůle a naschválnictví, dobrá a užitečná věc, která se může každou chvílí zhroutit něčím furiantským niepozwalam ... snad by bylo opravdu lepší, kdyby takoví byli podrobeni vlídnému, leč důslednému dohledu, než se naučí způsobům. Ale když ony tady zase jsou tyhlety národní zájmy. Obávám se, že nejnárodnějším zájmem je, aby ledakterému vlastenci nikdo z Bruselu moc nekoukal na prsty. To ovšem ... no, také začínám být trochu euroskeptický.