Srpen 2007

Chudák Mount Everest

Luděk Frýbort

Dnes už to opravdu není žádná sláva, vylézt na Mount Everest. Jsou takových celá hejna, a bezpochyby se brzy najdou i ti, kteří na něj polezou pozpátku, po čtyřech nebo skákajíce po jedné noze, aby si také vysloužili kus věhlasu. A to ještě nic není: jak se dozvídáme z tisku, zahajuje právě v těchto dnech rudá Čína stavbu silnice k úpatí proslulé velehory. Kdyby si býval pan primátor Bém kratičko počkal, nemusel se na střechu světa plahočit s nasazením života svého a jiných, nýbrž by si pěkně dojel čínským autobusem až do základního tábora ve výši 5.200 m. A to jistě jen pro začátek; jak jsem poznal Čínu, určitě bude ve svém úsilí o zpřístupnění Otce hor pokračovat a vybuduje k vrcholu betonové schodiště, na něž by pan Bém mohl ve všem komfortu vystoupat, případně se nechat vynést svými Šerpy. V Číně totiž do každého kopečka vedou schody, i tam, kde bychom u nás nechali přirozený svah. To jsme totiž jenom my, západní bláhovci, kteří máme tu a tam rádi něco přirozeného. Číňan se s přírodou nepáře, nýbrž ji po mičurinsku pokořuje.

Ale třeba to s těmi schody nebude tak hned. Co ale s veškerou určitostí bude a s čím může každý potenciální pokořitel Mount Everestu bezpečně počítat, je toto: ihned po dokončení stavby bude na místě někdejšího základního tábora vybudováno rozlehlé parkoviště pro několik set autobusů. Vyústění výstupové stezky (později schodů) přetne pruhovaná šraňka, u ní bude stát boudička a v boudičce výběrčí. Kdo bude chtít postoupit dál, zaplatí takových, řekněme, tisíc jüanů (rovná se třem tisícovkám kaček českých), jak by tak odpovídalo mé zkušenosti s čínskými boudičkami.

I mně se totiž nedávno zachtělo zhlédnout jeden přírodní div v Říši středu. Bylo jím horské jezero Bítá Hai, od města Zhongdian co by raketou krátkého doletu dostřelil. Nic extrovního, řekl bych, všude v Norsku, ve Švýcarech i jinde je takových jezer nepočítaně a pěknějších, a každý se na ně může podívat, kdy a jak chce. Ovšem v Číně, oho! Parkoviště, autobusy, přístupové cesty doširoka vydlážděné, svahy vyschodované. A hlavně boudička. Dvě stě jüanů na mně chtěli za přístup k jezeru, což může vypadat povážlivě, srovnáme-li tu sumu s příjmem Číňánka, šijícího ve fabrice cvičky na vývoz do Evropy za tisícovku měsíčně. Takového ovšem u pruhované šraňky neuzříš, nýbrž davy zámožných turistů ze Šanghaje a z Pekingu, pro něž je nějaká stovka pakatel. Kdo by chtěl být zlomyslný, mohl by připomínat všelijaké řeči o beztřídní společnosti, ale čínský socialismus už dávno na nějakou beztřídnost kašle, nýbrž si hledí prachů.

A ještě není všemu zpřístupňování konec, parkoviště se dál rozšiřuje o plochy pro další sta a sta turistických autobusů. Tibetské ženičky, hlavy zamotané v červených turbanech, se pod dozorem opřilbovaného stavbyvedoucího ohánějí motykami a zářné zítřky jsou cítit ve vzduchu. Regimenty turistů - čínských, zdůrazněme, na nějaké bílé barbary není čínský turistický průmysl zvlášť zvědavý, on takový bílý barbar přijde k boudičce - co? Dvě stě jüanů? S tím mi můžete... A obrátí se a jde pryč, jako například já a ještě jeden chlapík ze Singapuru, co jsme spolu stáli a na čínskou erární nenažranost žehrali. Čínští turisté nežehrají. Poslušně zaplatí a radostně se usmívajíce pochodují za svými praporečníky, digitální kamery kolem krku. Když dorazí k jezeru Bítá Hai, postaví se do heroických póz a navzájem se fotografují, než zase popojedou autobusem k dalšímu dokonale zpřístupněnému divu přírody. Zanedlouho jistě i k Mount Everestu, ledaže ta legrace bude vzhledem k významu toho místa stát tisícovku. Nebo i dvě, podle toho, kde až je dno beztřídní peněženky.

Ubohý Evereste, otče hor! Co z tebe udělalo, co z tebe ještě udělá čínské pojetí turistiky? Budou mít odvážní mužové s cepíny ještě proč na tebe stoupat? No, asi nebudou, ale to nic. Nahradí je tisícihlavé zástupy čínských turistů s praporečníky v čele. Pořadatelé je budou jednotlivě pouštět na vrchol, kde se postaví do vítězné pózy a budou se vzájemně fotografovat. Možná tam bude stát další boudička, ale co by nezaplatil syn Říše středu za prestižní fotku.

No nic. Odepsali jsme už jiné nádhery a monumentálnosti, odepíšeme i Mount Everest. Jen snad by bylo záhodno k everestské silnici občas vodit ty, co si mohou plíce vykřičet zlostí na tu necitelnou, konzumní, měšťáckou, přírodě a životnímu prostředí nepřátelskou západní společnost.