Srpen 2007

Na okraj sporu o Národní knihovnu

Luděk Frýbort

Když jsem se dozvěděl o onom zelenavém útvaru, co má z vůle architekta pana Kaplického stanout na Letenské pláni, pojala mě touha napsat něco obzvlášť nesouhlasného či posměšného. Jsemť milovníkem staré Prahy - když člověk po delším pobytu v širém světě znovu stane na Karlově mostě, tu ví, na jakou nesrovnatelnou krásu hledí - a takové zvěsti ve mně vzbuzují neklid a smutek. Mnohý příklad ukazuje, že na vznešeně harmonickém obrazu tisíciletého města lze máloco zlepšit, zato však hodně a nenávratně pokazit. Ale nechce se mi znovu opakovat všechno, co v té věci stokrát napsali jiní, takže se omezím na hrst otázek, jež, tuším, nebyly zatím vzneseny.

Napadlo už někoho, jak může budova Národní knihovny vypadat za dvacet, za třicet, neřku-li za sto let? Architektura přece není rohlík upečený pro dnešek; má, stojí-li za něco, vzbuzovat úctu a obdiv ještě po staletích. V tom smyslu však nedopadají futuristická díla právě nejlíp. Patrně proto, že samo slovo futurismus je poukázkou na blamáž; nejen duše umělcova, nýbrž ani všichni svatí nedokáží odhadnout, co futurum neboli budoucnost bude pokládat za správné, krásné, účelné atd. Rovněž bych si dovolil obtěžovat tvůrce dotazem: z čeho míní zbudovat Národní knihovnu pan Kaplický? Tušil bych, že tesaný kámen a dubové trámce to nejspíš nebudou; jenže všechno, čím ten starobylý seznam doplnila moderní doba, bývá po krátkém čase šeredné jako ďáblův zadek. Jistý na slovo vzatý znalec vyslovil větu, již by si možná měli zapsat za uši všichni, kdož míní obohacovat obraz Prahy modernistickými díly: nové materiály stárnou nedůstojně. Při pohledu na předčasně zestárlé a zošklivělé futuristické artefakty - naskýtá se jich zraku zájemcovu po všech městech Evropy dost - nelze než jeho větu potvrdit. Gotický chrám, barokní palác, oblouky kamenného mostu stárnutím krásní; podobajíť se staré dámě, jíž co věk vzal na svěžesti, to jí přidal na důstojné úctyhodnosti. Díla zbudovaná z betonu, hliníku a syntetických hmot však po odplynutí krátkého času nepřipomínají elegantní starou dámu, nýbrž obstárlou štětku, není-li o ně velmi zodpovědně a nákladně pečováno. Vrátil jsem se nedávno z Hongkongu, což je město nejen velice moderní, nýbrž i krásné; ale dá to fušku a stojí to prachy. V království českém bych se do takových experimentů raději nepouštěl.

Možná bych se smířil se zelenou hroudou s okénky v místech, kde druhdy stával Stalinův pomník (i jím si někdo troufal vylepšit obraz Prahy), kdyby to byla hrouda toho druhu jediná a poslední. Jenže k čemu její úspěch ještě povzbudí uměleckou obec? Co všechno jsou ochotny schválit slovutné komise a poroty? Má být Praha po nějakém čase poseta stovkami výstředností, každý pes jiná ves, aby byli uspokojeni všichni, kdož touží přiložit polínko kumštýřské ješitnosti k její věkovité kráse? Zbude z ní ještě něco? Neutopí se celá v těch odvážných, nekonvenčních, nevšedních, burcujících atd. dílech? Krása je choulostivá věc; porušíš ji malou disharmonií a je tatam.

A abych zabruslil i na toto pole: jak demokratický je způsob výběru v punktu veřejných staveb? Bylo by mi vcelku jedno, co si pověsí doma na zeď umělecký tvůrce nebo jakou skulpturou zkrášlí svou zahradu člen schvalovací komise. Bude-li to cosi zeleného a chobotnicovitého, inu, proti gustu žádný dišputát. Ale veřejné stavby nejsou nebo by aspoň neměly být soukromou hračkou vyvolených. Koukat na ně musí všichni, jedni s gustem, jiní s odporem. Zaplatit je ze svých daní musí také všichni; a co musí občan chtě nechtě financovat, do toho by měl mít možnost aspoň maličko co mluvit. Otážete se možná, mám-li na mysli co konkrétního; inu, mám. Například tamhle ve Švýcařích zákon nařizuje takto: každý veřejný projekt, jehož náklady přesahují pevně stanovenou sumu, podléhá občanskému schválení. Schválí-li plnoprávný občan, projekt se uskuteční. Když neschválí, neuskuteční se, i kdyby se pod něj podepsalo sedmdesátero nejslovutnějších architektů. Lze si všimnout, že švýcarská města jsou vesměs krásná ve svém starobylém půvabu, jenž se nikterak nekříží s potřebami moderního života. Třeba by někdo uvítal zelenou chobotnici na náměstí v Curychu nebo fialově strakatou opici na ženevském nábřeží. Ale není jich tam, díky Bohu a demokracii, jediné na světě, která si zaslouží toho jména.

Zrovna mě teď ale napadá ... fuj tajbl, až mě hrůza obešla při té představě. Snad pražské konšelstvo neopráší onen periodicky se vynořující plán dostavby Staroměstské radnice. A jestli opráší, že jím nepověří nějakého futuristického umělce. To ať na tom dějinami opředeném místě radši zůstanou ty prachšeredné kramářské boudy.