Srpen 2007

O božích bojovnících a jiných magorech

Luděk Frýbort

Musím říci, že se mi český ministr zahraničí, pan Karel kníže ze Schwarzenbergu, náramně líbí, což je věc, kterou jsem už drahná léta nemohl o žádném tuzemském politikovi prohlásit. Na poli světové diplomacie vystupuje s vybranou dvorností, umí však také na pravém místě seknout svérázným humorem. Zrovna nedávno zvířil vlny hněvu a protestu, uděliv rozkacencům, blokujícím česko-rakouskou hranici, titul magorů; i zahemžil se tisk po obou stranách hraniční šraňky projevy uraženého spasitelství, ba hrozbami soudního popotahování.

Kteréžto téma můžeme přenechat jiným a soustředit se na teoretické pozadí té patálie: Co značí slovo magor v tomto smyslu, či přesněji, kdo si zasluhuje být nazván magorem? O jaký druh magorství jde ve věkovitém temelínském pošťuchování? Je jediné svého druhu, nebo je srovnatelné s jinými? Jak se lidé stávají magory? Mohou se jimi zase odestát? To je téma důležitější pro pochopení dějinných mechanismů, než by se v povrchním pohledu mohlo zdát.

Ti, jejichž spravedlivou duši páně Schwarzenbergovo označení ranilo, nešetří námitkami. Mezi organizátory hraničních blokád jsou přece držitelé vědeckých titulů, inženýři, sociologové, učitelé, a vůbec vysokoškolsky vzdělaní lidé, zadivil se autor jednoho novinového článku, jak je někdo může mít za magory? Inu, velmi dobře, dovolil bych si poznamenat na základě bohatých zkušeností ze své první i druhé vlasti. Jsem dokonce blízek názoru, že nezbytnou podmínkou toho, aby někdo ukázkově zmagořil, je dostatečně vysoká dávka inteligence. Kdo si chceš vyslechnout bláznivé, světu a veškerému tvorstvu nebezpečné nápady, nechoď mezi kopáče do hospody, nýbrž na univerzitu mezi studenty a profesory. Jednoduchý člověk mívá omezený obzor: fotbal, pivo, televizní seriály. Nepřerůstá mu však v zkázonosné šílenství; a přeroste-li přece, musí ho k tomu navést nějaký intelektuál. Negramotný mužik potřeboval svého Trockého, aby dal jeho temné, neuvědomělé zášti formu a poslal ji žádoucím směrem. Husitské houfy našly potvrzení svého krvavého řemesla ve výrocích mistrů pražské alma mater; vykonavatelé kambodžských masakrů byli snad svedení prosťáčci, ale jejich vůdci vzešli z revolučního prostředí francouzských univerzit; a aby se v květnu 1945 dala spodina této země do vražedného řádění, musel ji k tomu vybídnout Edvard Beneš, také čehosi doktor.

Vždy je třeba velkého mozku, aby se v něm vylíhlo velké bláznovství; jen takový je schopen oné domýšlivé pýchy a povznesenosti, jaká dokáže umlčet námitku svědomí, nerazíme-li náhodou cestu zločinu. Tak je to, drazí obhajovatelé hraničních blokád. Pan ministr Schwarzenberg ve své šlechtické zdrženlivosti nazval určitou odrůdu lidstva ještě příliš noblesně, označiv ji za pouhé magory.

Řeknete mi možná, že nelze srovnávat pokojné demonstranty proti jaderné elektrárně s arcivrahem Trockým. To tedy opravdu nelze, nebo aspoň prozatím. Ale je jistý kauzální řetězec, jehož prvním článkem je pokojný, leč o své pravdě nezlomně přesvědčený a pravdu jiných ignorující demonstrant, posledním pak iniciátor hromadných vražd. V počátku všeho je mládí, inteligentní, ale ovlivnitelné, jemuž co chybí na životní zkušenosti, nahrazuje si nekompromisní vírou. To je normální. Sám jsem si v zeleném mládí prodělal svou fázi nadšeného přívrženectví; jelikož se týkalo skautingu, nemohlo přerůst v nic ničivého. Ale svého druhu fanatismus to byl. Naštěstí jsem dospíval v Čechách raných let padesátých a ne například v Německu v pozdních létech šedesátých; kdo ví, čím bych načichl, v co bych svatosvatě věřil a kvůli čemu bych byl ochoten lézt po barikádách. Život v komunistické kleci byl šedý a truchlivý, občas nebezpečný, ale poskytl nám dostatek zkušeností, z nichž se tvoří samostatný názor. Toho se západní mládeži nedostává.

Žije-li mladý člověk dost dlouho ve své nekompromisní víře, obklopen sektářským prostředím stejně smýšlejících, může v sobě vypěstovat netrpělivost s občanskou většinou a posléze pohrdání. Cloumá jím hněv; leží jim, měšťákům, jediná a dokonalá pravda před nosem, ale jejich mozek je příliš obrostlý tukem, než aby se aspoň pokusili ji pochopit. Býval jsem z titulu svého povolání přítomen velkým a divokým demonstracím v severoněmeckém Gorleben; tehdy se mi dostal do ruky letáček s karikaturou, zobrazující občanskou většinu jako stádo tupých, bezmyšlenkovitě se kamsi hrnoucích ovcí. Nevyslovený smysl letáčku se dal odečíst: tupé ovčí stádo je třeba zburcovat. Šokovat. Namlátit mu jedinou a dokonalou pravdu do palic, a když to jinak nejde, třeba i násilím. Zde, pravím, je překročen stupeň, na němž přestává mladistvá nevinnost a je zahájen pochod k šibenicím a koncentrákům. Neskončí-li tam, není to tím, že by revoluční vůle byla slabá, ale že zatím existují obranné struktury státu a společnosti. Obvykle fungují, avšak váhavě a ohleduplně, což si agresivní spasitelé odjakživa vykládají jako slabost; i mění se pokojné demonstrace v násilné, vyděluje se z nich tvrdé jádro ke všemu odhodlaných zakuklenců, létají kameny a šrouby z praků, po nich zápalné nálože, hoří auta, a nikdo nemusí být na pochybách, že by přišly ke slovu i zbraně vyššího typu, kdyby to situace dovolila. Tak to zatím chodí u nás v Evropě. Není psáno, že by to nemohlo chodit i jinak, jelikož základním kamenem levičáckého myšlení je revoluce. Kácení buržoazního lesa, při němž létají třísky, mu není politováníhodnou nezbytností, nýbrž velmi žádoucí; bez létání třísek by revoluce nebyla revolucí, sama sobě cílem i účelem, sama sobě pak jediným právem. Nepřítele potřebuje revoluce jako ryba vodu a je celkem podružné, jsou-li jím zrovna kulaci a revizionisté, jaderná elektrárna, globalismus, mezinárodní sjezd finančníků či cokoli jiného; nepřítel je zaměnitelný, ale princip zůstává. Kdo se zjihlým porozuměním zírá na pochod sotva dospělých magůrků pod rudými prapory a hněvivými hesly, měl by vědět, oč jde: o první dějství kusu, který může končit jen křikem, blokádami a překážením dopravě, ale také nemusí. Přijde na situaci.

Je v povaze věci, že mladistvé rebelantství, konfrontováno se skutečnostmi světa, zvolna uvadá, zmoudřivší magoři odcházejí, nahrazováni mladšími, čerstvě na víru obrácenými, ve věčném kolotání rozumu a nadšeného přívrženectví. Ale jsou i tací, kteří neodcházejí. Obrýlení šedivci pod prapory protestu. Organizátoři, věnující se tomu řemeslu někdy z nezištné horlivosti, nezřídka však i za plat. Tvrdá jádra zakuklenců, kteří už za sebou zazdili dveře k normálnímu životu, vrátit se k němu nechtějí a ani nemohou, učinivše pranice s policajty svým jediným povoláním a nejvyšším posláním. Když takový stav navíc trvá po dvě či více generací, je malér tady, trvanlivější než juchtové boty: vznikla bratrstva božích bojovníků, kteří všechen svůj věk na demonstracích a jiných pozdviženích strávili, aniž naděje byla, aby pod řádem a právem živi býti mohli. A abychom ocitovali otce Palackého z druhého konce, kdyby živi zůstati měli, království v pokoji nikoli by státi nemohlo.

Jsou na světě království, která už jejich boží bojovníci přivedli ne na kraj záhuby, ale daleko za něj. Palestinská polní bratrstva, nemohouce kvůli tomu zlořečenému plotu vraždit v Izraeli, se dala do nelítostné rvačky jedno s druhým; to ne proto, že by mezi nimi bylo zásadního rozporu, ale že ti, kdož všechen svůj věk na vojnách strávili, se nic jiného než střílet a mordovat nenaučili a nedovedou, je to jejich jediný způsob obživy i smysl života. Právě uplynulé století dosyta ukázalo, zač většinou stojí všeliké osvobozování a vztyčování praporů samostatnosti; nicméně se to z téže příčiny už po dlouhá desítiletí zoufale a nesmyslně mydlí v Baskicku a na Cejlonu... že kvůli svobodě a nezávislosti? Ale kdepak. Mydlí se to, protože bratrstva osvoboditelů žádný konec té řežby nepřipustí, aby se nemusela živit prací. O Libanonu, Iráku a Afghánistánu, tuším, netřeba řeči. V Guatemale, v Kolumbii a leckde jinde se bojovníci za práva chudých a ponížených mezitím stačili změnit v lesní lupiče a vyděrače výpalného, to bylo v Čechách po bitvě u Lipan zrovna tak. Jen v Severním Irsku se podařil, jak se zdá, důmyslný kousek: posadit vůdce osvoboditelských bratrstev do vysokých úřadů a zkorumpovat je znamenitými platy. Což se ledakomu nelíbí, ale dejž Bůh, aby aspoň to fungovati ráčilo.

Lépe však je požárům předcházet než je hasit. Lépe než nekonečně a beznadějně honit boží bojovníky z kouta do kouta je starat se o to, aby bratrstva rváčů nedostala příležitost vykvasit z mladistvého poblouznění, z pocitu nadřazenosti, z pohrdání stádem tupých měšťáckých ovcí. Stačilo by k tomu málo. Ukázat zmagořeným dušičkám, že je nebereme vážně. Nerozebírat jejich pohnutky v tisku a nepolemizovat s nimi, ale doporučit jim, aby dřív, než se dají do opravy špatně udělaného světa, koukaly vyhotovit svůj školní úkol z matematiky. Na spasitele, kteří již opustili škamny školní, ale vydělávat si na živobytí jaksi nemíní, je třeba si dát obzvláštní pozor; právě tato sorta mívá sklon stávat se řemeslnými revolucionáři, protože bláznů, kteří budou přispívat sbírkami na jejich výživu, se na pošetilém Západě najde vždycky dost. Všem dohromady pak dát najevo, že je kdesi hranice, za níž se z poněkud výstředního, avšak tolerovatelného příslušníka společnosti stává její nepřítel. S prohlášeným nepřítelem pak že nemá smyslu vyjednávat ani se zaobírat jeho argumenty, nýbrž je nutno se ho zbavit, aby království v pokoji státi mohlo.

Zpochybňovat právo na demonstraci ovšem nemůžeme a ani nesmíme; je to často poslední možnost, jak připomenout politickým profesionálům, k čemu byli zvoleni a od čeho jsou placeni. Ale musíme si dávat náramný pozor na okamžik, kdy se z demonstrace začne ozývat nenávist a nesmiřitelnost. Výjimečnictví a pohrdání občanskou většinou. Kdy začnou létat kameny a zápalné nálože. Kdy někdo v sobě objeví oprávněnost k braní zákona do svých jánošických rukou, začne šikanovat, otravovat a překážet. Tehdy se z magorů rodí boží bojovníci, a ti už zničili víc království, než je karet v mariáši.