Srpen 2007

O druhé z věží babylonských aneb Meze čínského pochodu za slávou

Luděk Frýbort

Tolik Písmo svaté o změtení jazyků na stavbě věže babylonské; ale nejde mi z hlavy podezření, jestli ty věže nebyly dvě: na jednu vystoupil Hospodin, aby změtl jazyky, na druhou pak, aby změtl písma. Po návštěvě Číny a jiných takových končin se dokonce blížím k náhledu, že jazykové změtení byla ještě holá legrace ve srovnání se s tím, co Bůh natropil s písmy, aspoň co se následků týče. Neboť třebaže se od věže babylonské lidstvo rozešlo se zhruba třemi tisíci řečí a hatmatilek na rtech, pokaždé mezi nimi vynikla jedna nebo dvě, jež se staly světovými nadjazyky a prostředkem mezinárodní domluvy. Bývala to kdysi latina s řečtinou a dnes se, kamkoli přijdeš, lépe či hůř protlučeš s angličtinou; v tom se rozhněvanému Hospodinu jeho dezinformační záměr tak docela nepodařil. Zato písemné vyjádření se mnoha národům stalo prostředkem izolace dokonalejším, než kdyby kolem sebe postavily plot.

Píši tento článek na míru Číně, ale jeho platnost je všeobecná: kdekoli se zachovala lokální písma, bývá ochota i schopnost se domluvit cizím jazykem slabší - v některých případech se blíží nule - a tím i míra izolace od zbytku světa vyšší. Ne že by si ti lidé ve svém zakuklení libovali; ale vychází jim to tak. Přičemž národy s hláskovými abecedami překonávají svou bariéru ještě poměrně snadno; slabičné abecedy už dovedou být podstatnější překážkou v porozumění světu, nu, a znakové systémy jsou prostředkem izolace úspěšnějším než kdysi berlínská zeď; tu aspoň někdo občas přelezl.

Píši to všechno proto, abych dal sám sobě odpověď na jistou obavu, jak jsem ji choval před odjezdem do té obtížné země: může to být čínský imperialismus, který jednou, dostane-li se mu vhodných podmínek, vykročí k ovládnutí světa, nebo se o to aspoň pokusí? Může dojít k dominovému efektu, jímž by po Tibetu spadl do čínského chřtánu Tchaj-wan a po něm další a další země v stále širším okruhu, neboť se ještě nepřihodilo, aby se nasytila žravost imperiálního draka? Dnes, po zkušenosti s Čínou, s jejími lidmi a jejich způsobem myšlení, říkám – Tchaj-wan snad ano, třebaže bych jeho obranyschopnost nepodceňoval. Ale zůstane-li osamocen, selže-li spojenecká záruka USA - současné nálady v Americe nedávají tušit nic dobrého - všechno je možné. Dál už však čínský drak sotva popoleze, i kdyby mu chuti možná nechybělo. Nemůže; čínská panovačnost nemá jinou možnost ovládnutí cizí země, než ji zahltit vlastním obyvatelstvem a učinit tak částí čínského, sobě srozumitelného světa. Říš rakouská mohla anektovat Halič či Bukovinu a ony se celkem bez obtíží včenily do jejího organismu. Číně tahle integrační schopnost chybí; Číňan může pokládat za své to, kde se domluví a dopíše. Řídce osídlený Tibet byl celkem snadná kořist; jestli i jinde...

Jinak mohu dosvědčit, že Číňané jsou až na výjimky milí, přátelští a vesměs poctiví lidé; musel jsem se až divit, jak malou morální spoušť - ve srovnání s jinými - v nich zanechalo půlstoletí komunistické diktatury. Ale do jejich nitra nepronikneš, a oni do našeho také ne. Přečasto poutník zjistí, že si Číňan jeho otázku či žádost - i v těch vzácných případech, kdy jí rozuměl - vyložil úplně jinak; přečasto hledí do tváří, v nichž se zračí rozpačitost, nejistota a snad i zahanbující pocit selhání: něco ten cizinec chce, a já nedokáži rozluštit co. Selhání však přijímá Číňan velmi nelibě a cítí se jím být ponížen před sebou i před jinými, i není divu, že se takové hrozbě vyhýbá. Stává se nezřídka, že recepce hotelu zapudí cestovatele s výmluvou, že jsou všechny pokoje obsazené, nebo taxíkář, že má namířeno jinam; nic není obsazeno, jen se všichni obávají, že by museli podstoupit trapnou komunikaci s cizincem. Nejzákladnější znalost čínštiny je ovšem k velkému prospěchu, ale všechny problémy také neřeší. Číňan ji odmění zdvořilým obdivem, nicméně je znát, že dvakrát šťastný není; anglický dotaz může odmítnout slovy no english, ale stěží může připustit, že nerozumí vlastní mateřštině. Právě to ale často nastává; jeť čínština jazyk, v němž velmi záleží na přesné výslovnosti a zejména na dokonalém otónování každé slabiky - udělíš slabice nesprávný tón a může znamenat pravý opak zamýšleného nebo dokonce urážku. Nic není příšernějšího na zemi ani v podsvětí než cizinec, pokoušející se mluvit čínsky, dí staré přísloví. Což by, kdybychom byli tak hákliví, mohlo platit i obráceně. Není divu, pomyslíme-li, jakými metodami se vesměs Číňané učí evropským jazykům.

Měl jsem příležitost hovořit s jistým lámou (oblast tantrického buddhismu sahá daleko přes hranice Tibetu), vlídným starým pánem, jenž se - řídký to jev - z vlastní iniciativy učil anglicky. Činil tak pomocí knížky, v níž byla různá užitečná rčení uvedena jednak čínským znakovým písmem, jednak anglicky, a aby z toho žák-samouk nebyl jelen, byla do třetice uvedena latinkou výslovnost. Dvě takové větičky jsem si opsal. Kdyby někdo hned nevěděl, na jaký to podivný jazyk to zírá, ujišťuji ho, že na angličtinu. Wote wu jiu laike tu yite? Yikesi ke yousimi dare si basi gou tu re aie paote? Naštěstí mě neupravený anglický text uvedl na správnou stopu. What do you like to eat? Co byste rád jedl? Excuse me, does this bus go to the airport? Promiňte, jede tento autobus k letišti? Jest nasnadě, že kdyby milý láma měl svou angličtinu na někom vyzkoušet, propadl by zoufalství a sebepochybnostem: tak pilně jsem se učil, a nikdo mi nerozumí! Selhal jsem! Ztratil jsem tvář před lidstvem i před sebou samým! Ztráta tváře je v tomto koutě světa to nejhorší, co může člověka a muže zejména postihnout (ženy tak háklivé nebývají); a je také příčinou toho, proč Číňan (ale i Malajec a mnozí jiní) se nikdy neodváží vyřknout prosté slůvko nevím, koukaje raději pln trapnosti jak to tele.

Jenže to právě je způsob, jak se v Číně vyučují cizí jazyky: na základě znakového písma převedeného horko těžko do čehosi, co je má připomínat, ale nepřipomíná. Učiteli, kteří je sami neovládají jinak než takto. Když k tomu připočteme, že sama existence cizí řeči je pro Číňana exotickou novinkou, v niž zpola nevěří - to my jsme v tom ohledu jinak otrkaní - nelze se divit, že aspoň povrchní znalosti angličtiny je v Číně jako šafránu. Je to zčásti dáno vzájemnou odlišností - nikdy jsem nepoznal řeč hůř k naučení, než je čínština, což by Číňan bezpochyby řekl na obrátku o našich jazycích - ale především povahou znakového písma, jež je vhodné k vyjádření čínštiny a už ničeho jiného na světě. Tónový jazyk, v němž se neustále opakuje nevelké množství slabik, by sám o sobě byl těžko překonatelnou překážkou v pochopení okolního světa; ty tisíce obrázků, z nichž se skládá čínské písmo, ji umocňují k nemožnosti.

Proto si nemyslím, že by se Čína mohla pustit do podmaňování světa. Musela by jej nejdřív počínštit, což by snad ještě nějak šlo - veliká je podlézavost Západu - ale především donutit k přijetí znakového písma, a toho už netrpělivá, rychlých výsledků si žádající mysl západního člověka schopná není. Leda by Číňané sami přešli na latinku, čehož nás Bůh uchovej. Je obtížné si představit, čeho by mohl dosáhnout a k jakým úspěchům vystoupit tento obrovský inteligentní, svědomitý, vytrvalý, mravenčí pílí nadaný národ, kdyby onu nesmírnou energii, již vynakládá k naučení svého vysoce komplikovaného písemného systému - není to totiž tak jednoduché, jeden znak = jedno slůvko - nasměroval k onačejším metám.

Svou povahou je Číňan především praktický. Hledá jednoduché cesty k dosažení jednoduchých cílů, a nalézá je. Ale nesmí to být cíle příliš abstraktní, nesmí být navzájem provázány nevhodnými vedlejšími okolnostmi, jako je například ohled na životní prostředí, ani je nesmí komplikovat pomyšlení na následky, jež z nich mohou vyplynout v budoucnosti. Je to zvláštní; Číňané si navzájem přejí wan nian - deset tisíc let, ale většinou je nezajímá, s čím se budou muset potýkat za tři roky. Předpokládají, že to nebude nic jiného než dnes, jelikož v Číně čas neplyne, a když, tedy jinak než ve zbytku světa. Číňan touží po vzdělání, ale po takovém, které ho v odhadnutelné době odmění postavením, bohatstvím, kariérou; vzlet k výšinám ducha příliš žádán není. Nevím přesně, je-li právě toto důvodem, proč Číňan není velký čtenář - jestli jsem v Číně viděl dvě osoby s knihou v ruce, je to moc - nebo zda jde jeho čtenářský nezájem opět na vrub znakovému písmu, jemuž se sice naučil, ale moc si v něm nepočte. I knihy jsem viděl, ale byly to vesměs útlé svazečky s řídkými řádky a velkými literami, z nichž mohl i neznalec poznat, že mnoho děje ani hlubokomyslných úvah neobsahují, leda kratičký popis. Pochyboval bych, že inspirují člověka k onomu nebeskému požitku, jemuž my říkáme pěkné počteníčko.

Což je možno dokumentovat i jinak: dost jsem se v Číně nazlobil, že nikde nejsou žárovky, pod nimiž by se večer dalo číst. Příčinou nebyla šetrnost, jak jsem se zprvu domníval; Číňan mnoho světla nepotřebuje, jelikož mu k povznesení ducha stačí televize, mimochodem ještě pitomější než naše.

Proto bych se neobával, že brzy dojde k ozbrojeným srážkám na čínsko-finské hranici, jak předvídal stařičký fórek z normalizačních dob. Spíš se Čína bude muset dřív nebo později utkat s těžkostmi, na něž si pilně zadělává svým odsouváním problémů, z nichž by se každému jinému ježily hrůzou chlupy na zádech, na den svatého Dyndy. Že nám do té doby způsobí mnohá hlavy bolení, že svou výrobní bezohledností sáhne hluboko do míšku našeho blahobytu... to asi sáhne. Zvlášť budeme-li i nadále trvat na různých zastaralostech, jež zveme sociálními, vedou však ke koncům velmi nesociálním. To je však už naše starost, ne čínská.