Srpen 2007

O informacích a dezinformacích

Luděk Frýbort

A to ještě nevěděl milý vezír, jak na tom budeme s novinami dnes. Kdosi nazval tisk sedmou velmocí, ale to už je dávno; teď, jak známo, máme i supervelmoci. Ani nejmocnější státník si nedovolí proti sobě popudit vlivná média, leda by se rozhodl nadobro skoncovat se svou kariérou. Jenže kde takového najdeme, není-liž pravda; každý politik se drží své funkce jak přišitý, ať ji vykonává dobře nebo mizerně, dokud neprohraje volby nebo se pro četné skandály musí svého obročí s ostudou vzdát. Dá-li se pak do nadávání neužilému tisku... nu, zvlášť přesvědčivé to není. Je nemnoho příkladů, že by to mohlo jít i jinak, přesněji vzato příklad jediný.

Tony Blair, ne-li nejschopnější z evropských politiků tohoto času, tedy jistě jeden z nejschopnějších, nečekal, až provázen posměchem a soudními žalobami bude muset opustit premiérské křeslo, nýbrž si stanovil termín odchodu sám - deset let je dost, milí Britové, teď ať tu káru táhne zase někdo jiný. Posledních dnů ve svém úřadě využil k vyřízení účtů s tím, co mu celá ta léta pilo krev: s dryáčnickým, senzacechtivým, po krvi bažícím tiskem, který místo aby informoval, šíří paniky a účelně zdeformované polopravdy, jak to jinými slovy formuloval už vezír ibn Abdalwaháb ve století sedmnáctém. Ostatně ani v království českém není s tiskem znepřátelený politický velmož nic výjimečného; už nejednou jsme slyšeli slova o hnoji i jiné takové výrazivo. Ale to jsou nadávky. Nadávat umí každý kočí. Odcházející britský premiér podal břitkou, leč věcnou diagnózu nemocného tisku v nemocné společnosti. Uveďme a okomentujme některé jeho výroky (citováno z Lidových novin ze 14. 6. 2007):

„Média ... jsou jako zdivočelá zvěř... No, možná. Ale výstižnější by asi bylo obrácené přirovnání: média jsou jako obratně našlapující lovec, který si vyhlédl kapitální kus a hodlá jej skolit dobře mířenou střelou. Jen skolit a dál už nic; skolením je účel splněn a lovec může vytvořit hrdou pózu s nohou na těle zvířete, nemajícího v tom střetnutí šanci. Skandál... bez potíží poráží obyčejné zpravodajství; zpráva je málokdy zprávou, pokud nedocílí vzrušení...“ Nevím, je-li překlad Blairova výroku přesný; sám bych dal přednost formulaci, že účelem tiskové zprávy je málokdy poskytnutí informace, nýbrž vyvolání vzruchu. Tak, aby lovená zvěř opustila úkryt a dala se snáze odstřelit. Poslední tři výroky komentáře nepotřebují, ledaže bych je přeložil maličko jinak: Problému se říká krize. Neúspěch je zván politikou v troskách. Místo solidního, nezvrušeného slůvka »kritika« se hned troubí o zdrcujícím útoku. Tak tak, čtenář nesmí v klidu posoudit situaci, nýbrž okamžitě vyletět z kůže v očekávání nejhoršího.

Za mimořádnou pozornost stojí poněkud zastrčená větička: „z exploze bezohledné senzacechtivosti prý Blair paradoxně viní největší novinářský úspěch všech dob, totiž rozkrytí aféry Watergate.“ Nevěděl bych, proč zrovna paradoxně; na Blairově poznámce nic paradoxního není, jen zjištění zamlčované skutečnosti. Dnes se příponou -gate štempluje kdejaký okresní skandálek, ale tehdy, v roce 1973, byli lovci levicově zaměřeného tisku v USA úspěšní jako ještě nikdy: povedl se jim odstřel politika, jehož největší vinou bylo, že překážel. Všimněme si, jak často a s jakým gustem se dodnes Watergate připomíná, ale nikdy dopodrobna neanalyzuje; bodejť, ještě by někdo bystřejší mohl přijít na nepatřičné myšlenky. Je vůbec málo informací o tom, co se tehdy skutečně dělo; koho by to zajímalo, nechť si vezme k ruce knihu Paula Johnsona - patrně nejfundovanějšího současného publicisty - »Dějiny 20. století« a otevře ji na str. 631. Richard Nixon se v očích liberálního (v americkém pojetí levicového) tisku neodpustitelně provinil tím, že v prezidentských volbách porazil liberálního kandidáta poměrem 521 ku 17 volitelských hlasů. »Bude se pouštět žilou,« regaoval na tu katastrofu jistý vlivný šéfredaktor. »Tohle se nesmí víckrát opakovat.« A pouštělo se. Co bylo jeho předchůdcům shovívavě trpěno, přivedlo Nixona, dle P. Johnsona jednoho z nejschopnějších amerických prezidentů, k ostudnému pádu. Nemusíme ve všem všudy přebírat Johnsonovu argumentaci, ale nejsme-li zcela ohlušeni burácením levičáckých trub, můžeme si všimnout, jak se popsané schéma opakuje pokaždé, když se na světové scéně objeví schopný, energický, leč konzervativní státník. Záštiplná hysterie kolem G. W. Bushe je zatím jen posledním z takových příkladů.

Řeč ovšem dosud byla, račte pochopit, o politických obyčejích té pošetilé oblasti, již se říká Západ. Jen tam se právem či neprávem zostuzený politik zvedne ze židle a odebéře se do ústraní. To u nás, v rozvinutém postkomunismu, panují onačejší móresy: kvůli nějaké ostudě se z dobře vyhřáté židličky nezvedne nikdo, ani kdyby ho buldozerem tahali, spíš se bude uraženě ohrazovat, kdekomu spílat, hrozit soudy, jeho partaj ho nevyzve k odchodu s odůvodněním, že by jeho další působení škodilo jí samé, nýbrž ho bude až do těch hrdel a statků omlouvat a hájit, presumpcí neviny mávat... až celá aféra, překrytá čerstvějšími skandály, chválabohu vyšumí. Postkomunismus objevil vynikající způsob, jak nakládat jak s novinářskými šťouraly, tak s občanskou nespokojeností: nevšímat si jí. Kritizujte si, miláčkové. Křičte a protestujte, pište si a mluvte, co vám slina na jazyk přinese. Máte svobodu slova a tisku, užijte si jí. My si zase budeme užívat svých nedotknutelných privilegií. Leda byste nás ze vzteku příště odmítli volit; ale sami jste už asi přišli na to, že ani tím si moc nepomůžete, protože ta druhá parta není o chlup lepší.

Nechci český tisk přespříliš kárat; v mnoha ohledech dělá svou práci dobře, v některých (přístup k Rusku, posvátnost pravidel politické korektnosti) dokonce lépe a odvážněji než jeho západní protějšek. Kritika ve smyslu Blairových výroků se na něj ale vztahuje také. I on akcentuje extrémy a beze slova pomíjí normální běh věcí, čímž čtenář, nemající možnost přezkoumat vše na vlastní oči, propadá dojmu, že se nejedná o občasný výstřelek, nýbrž o pravidlo. Tak informace degeneruje v dezinformaci. Sám bych nevěděl, co si mám přesně myslet například o událostech v Iráku; jsem bombardován záplavou zpráv o masových vraždách a fanatických pozdviženích, až bych mohl věřit, že v celé té Bohem prokleté zemi neexistuje nic než chaos, hrůza a krveprolití. Ale mezi řádky prosvítá, že jsou i velká jakž tak zklidněná území, kam sektářské řádění nedosahuje, a nějaký obyčejný život, i když asi ne zvlášť komfortní. Jaký je? Mám úspěch či neúspěch americké akce posuzovat spíš podle vražedných mazců, nebo podle obyčejného života? Šíří se jeho oblast, nebo zužuje? To se ze zpráv, zaměřených na exploze krvavé zášti, nedozvím, toho se musím domýšlet z letmých náznaků. Nepříliš rozdílné od toho, když jsem se za bolševika domýšlel, jak to asi opravdu vypadá s těmi úspěchy socialismu a s těmi nezaměstnanými, co na Západě nocují pod mostem.

Horem a dolem, zleva i zprava jsme zasypáváni lavinou informací o tajících ledovcích, oteplování světových moří i o kvačící klimatické katastrofě tak všeobecně a vůbec: lezte honem na kopce, lidé, nebo se utopíte! Tamhle už prší! Tamhle zase neprší! Jenže i strašidlo se okouká, když se producíruje moc dlouho; a tisk, pro nějž jen extrémní zpráva je zprávou, přispěchal s úvahami z druhého soudku. Nebojte se, lidičky, oteplování, je-li vůbec jaké, je věc přirozená, pravidelně se opakující v geologických dějinách světa, na níž nic nezměníme a jen máloco ovlivníme, i kdybychom se třeba všichni v zájmu světového klimatu šli oběsit. Tušil bych, že skutečnost se jako vždy bude nalézat někde uprostřed mezi bohorovným klidem a panikou; ale kde, k čertu? Kdo mi o tom věcně, bez očí navrch hlavy, něco konkrétního poví?

Zrovna v těchto dnech prolétla německými médii poplašná zvěst: V jaderné elektrárně vypukl požár! Zachraň se, kdo můžeš! Nový Černobyl je tady! Jelikož ze zprávy prosvitlo, že šlo o požár transformátoru, a jelikož mám svých patnáct let zkušeností v oboru blízkém jaderné energetice, vím, co se stalo: celkem běžná provozní nehoda, jaká se může přihodit i v továrně na knoflíky a nemá nic společného se štěpnou reakcí. Jenže vykládejte to lidem, jimž taková zkušenost chybí, majíce o jaderných zařízeních i transformátorech jen mlhavé ponětí. Tak média z potřeby šokujících zpráv napomáhají vzniku bezpředmětných panik, prospěšných leda těm, kteří si z nich udělali náhradní náboženství, jakož i - zdůrazněme - těm, kteří by nás rádi udrželi v závislosti na ropě a plynu, neboť jiných zdrojů příjmu buď nemají, nebo byly rozkradeny.

Ještě co se Blairových výroků týče: trochu bych je z vlastního pozorování upřesnil. Jako zdivočelá zvěř se nechová veškerý západní tisk, nýbrž jednak tupějším hlavičkám určený tisk bulvární, jednak levicově navřelý. Snahou prvního bývá zvýšení nákladů vyzvedáváním skandálů a košilatostí, druhého pak vyvoláváním umělých afér ovlivnit veřejné mínění a dosáhnout tak toho, nač nestačily demokratické volby. Tisk nelevicový a nebulvární může v té záplavě senzací vypadat nudně, takže musí chtě nechtě aspoň zčásti držet krok, aby nepřišel o abonenty. Jak z toho kola ven ... dost možná, že nějakým pořádným karambolem, který nám dá zapomenout na blbinky. Je takových v bližší i vzdálenější budoucnosti k výběru celá kupa. Snazší by však bylo se rozpomenout na umění, jež jsme tak skvěle ovládali za bolševika: pozorně číst mezi řádky a vybírat si z dryáčnického povyku drobty skutečností. Ulevilo by se nám velice; zjistili bychom, že ani žádná sláva není tak náramná, jak se dělá, ani žádný ďábel tak černý, jak se maluje.