Srpen 2007

Svastika a rudý prapor krve

Luděk Frýbort

Bavil jsem se nedávno na cestách s mladou hezkou Korejkou. »Kdybyste náhodou přišla do Německa,« povídám jí a ukazuji na velký, lesklý hákový kříž, co jí visel na zlatém řetízku kolem hrdla, »tohleto radši sundejte. Mohla byste mít oplétačky.« Koukala trochu udiveně. O nacismu a jeho symbolice už sice kdesi cosi slyšela, ale nebylo jí to důležité. Hákový kříž neboli svastika ji neupomínal na Osvětim ani na hrůzy světové války, nýbrž na ušlechtilé učení Buddhovo, jehož byla jako největší část Korejců (jižních, pochopitelně) oddanou žákyní. U mne, Středoevropana, je tomu spíš obráceně, ať dělám, co dělám: spatřím-li v průčelí korejského, čínského či japonského chrámu hákový kříž, pokaždé to mnou otřese. Marně si připomínám, že hledím na prastaré kultovní znamení, nejméně o tři tisíciletí starší než nějaký Hitler; sedí to ve mně. A dobře tak, hrůzy a zločiny se mají připomínat, aby se neopakovaly.

Přivedl mě k té vzpomínce článek Petra Uhla v Právu z 31. května, v němž dovozuje, proč je hákový kříž symbolem zločinů, kdežto srp s kladivem ne, proč je spravedlivo zákonem stíhat producírování neonacistů s hakenkreuzy, avšak neokomunistů s rudými prapory nikoliv, a takových věcí více. Znamení srpu s kladivem užívalo dělnické hnutí už v 19. století, ohrazuje se ten muž dotčeně, a rudá vlajka byla pro miliony utiskovaných avantgardním lidským znamením. Že si ale pomohli, ti utiskovaní. No nic.

Je to už poněkud jednotvárné a nedělal bych to: sčítat miliony obětí hnědé bestiality a srovnávat s bestialitou rudou, vzpomínat, kam to přivedli nacisté se zneužitým znamením svastiky a kam slavné dělnické hnutí se svým praporem (ŕ propos: jakožto někdejšího dělníka mě dosti štve, když si dělnictvem vyplachuje ústa levičácký intelektuál, který by si kladivem udělal leda štěnici na palci a srpem si vypíchl oko). Ale příklad pana Petra Uhla je důkazem, že připomínek je znovu a znovu třeba, i když se už pomalu dají zpívat na nápěv Pes jitrničku sežral. Takže pro pořádek:

Hákový kříž neboli svastika, pane Uhle, nebyla hned od počátku výzvou k vraždění, kdežto rudý prapor ano. Jeho barva nebyla praotci komunismu vybrána náhodně, nýbrž měla znázorňovat krev, která bude v zájmu zářných zítřků prolita. Touhou, prostředkem i cílem všech marxistů, trockistů a celého houfu jiných -istů byla a dodnes je revoluce; a v revoluci teče, jak známo, krev. Ji praotcové nejenže chladně zakalkulovali do svého výpočtu, ale rozkochávali se jí, vzývali ji, dočkati se nemohli.

Snad by mě tolik nepopouzelo naivní mávání rudým praporem jako lehkost, s níž jeho vlajkonoši přijímali - a někteří dosud přijímají - potřebu vražd. „Fenomén revoluce mě nikdy neděsil... přijímal jsem i fyzickou nevyhnutelnost rukou od krve“, napsal ve svých pamětech profesor Václav Černý, ostrý kritik výsledků komunistického panování, ne však jeho ideového východiska.

Brrr, pane profesore! Fuj tajbl, pane Uhle! Prolití krve může být děsnou nezbytností v nejkritičtějších chvílích člověka, ale nikdy výchozím předpokladem. Prapor se může krví ušpinit, ale nikdy v ní nesmí být s jakousi orgastickou libostí už předem koupán. Myšlenka, již neděsí pomyšlení na ruce od krve, je myšlenka zvrhlá a zaslouží opovržení, i kdyby si tisíckrát předsevzala uvést lidstvo do zemského ráje. Tím spíš, že je zatím pokaždé uvedla do... neslušno psáti kam.

Nicméně bych nehlasoval ani pro zákaz hákových křížů, ani srpů, kladiv a rudých praporů. Mnohem moudřejší by bylo je obestřít stěnou opovržení: hlupáci jste byli, vy kdož jste mávali avantgardním lidským znamením a nevšimli jste si, že je do něj vtištěn program krve, a hlupáky jste zůstali, když jím navzdory vší zlé zkušenosti máváte dodnes, omlouváte a vysvětlujete. Kajte se, pošetilí! Nejste lepší hnědí rudých ani rudí hnědých! Společnost, která si nechce zadělat na další kataklyzmatický malér, by neměla naslouchat vašim rozumům a dělat vám reklamu v novinách, ale umisťovat vás tam, kam svým znetvořeným myšlením patříte, mezi snad dobrodušné, ale nebezpečné blázny. A jestli ten celý revoluční krám neberete ani moc vážně, jestli si s jeho praporem jen tak akademicky pohráváte a krásně se u toho vzrušujete, jste navrch ještě docela pěkní pokrytci. Poklona, pane Uhle!