Srpen 2007

Jan Baťa - hrdina, nebo kolaborant?

Marie Homolová

Před 75 lety zahynul Tomáš Baťa a OBUVNICKÉ IMPÉRIUM převzal jeho bratr Jan. Ten byl před 60 lety na základě absurdního obvinění odsouzen za kolaboraci. Koncem letošního června české soudy jeho kauzu znovu otevřely.

Soukromé letadlo s Tomášem Baťou havarovalo časně ráno v mlze nad otrokovickým letištěm, krátce nato přečetl notář pozůstalým závěť. Když skončil, nastalo ohromené ticho: akcie mamutí společnosti Baťa nezdědil ani syn Tomáš, ani manželka Marie. Všechny už před rokem Tomáš senior prodal svému o dvaadvacet let mladšímu nevlastnímu bratrovi Janovi, který se tím stal dominantním majitelem obuvnického impéria.

Jak osídlit Jižní Ameriku

Proč Tomáš Baťa ze hry překvapivě vyřadil vlastního syna, se dodnes neví. Nejpravděpodobnější je verze, že sedmnáctiletý mladík se otci nezdál zralý. Sám Jan později připustil, že v roce 1931 se Tomáš senior chystal na operaci a pro transakci se rozhodl v obavách, že firma by mohla zůstat bez kvalifikovaného vedení. Ostatně bratři spolu pracovali už dvě desítky let a historikové váhají, komu které strategické rozhodnutí v řízení firmy přisoudit. Byl to Jan, nebo Tomáš, kdo v kritickém roce 1922 navrhl prudce snížit ceny obuvi, vyprodat tak zásoby, zaplatit dluhy a znovu nastartovat výrobu? Kdo z nich přišel s plánem stavět fabriky v zahraničí a ušetřit tím za vývozní clo?

Faktem zůstává, že Jan po roce 1932 prosperitu firmy udržel, navíc rozšířil síť domácích i zahraničních filiálek, do Zlína povolal architekta Le Corbusiera, vystavěl tu slavný mrakodrap a založil neméně slavné filmové ateliéry.

Na rozdíl od zemitého Tomáše byl zřejmě větší světák. Vypráví se, že v napajedelském sídle vzácné hosty rád přijímal obklopený rytíři ve středověké zbroji. Přesto zůstal podnikatelem hledícím dál než k plotu svého majetku.

Můžeme k tomu počítat i novinový fejeton, v němž v lednu 1938 rozvíjel myšlenku: proč bojovat zbraněmi o nová území ve stísněné Evropě a ne prací v pustých částech zeměkoule. „Převezení 10 milionů lidí do Jižní Ameriky by stálo asi 140 miliard Kč a za 140 miliard Kč by si mohli pořídit velmi pěkné hospodářství, živnost atd. A kdybychom jim dali na cestu ještě dalších 140 miliard Kč, stále ještě by to byl zlomeček toho, kolik nás stála první světová válka.“

Moudřejším počinem byla kniha Budujeme stát pro 40 milionů, v níž v roce 1938 navrhoval propojit republiku v jakousi hospodářskou jednotku, schopnou vyřešit nejzávažnější problém doby, nezaměstnanost. Netušil, že devět let nato ho tato republika s Benešovým tichým svolením odsoudí za kolaboraci s Němci.

Byl vinen Beneš?

Jejich vztah od počátku nebyl přátelský a postupně přerostl v averzi, přinejmenším z Benešovy strany. Už zjevem i založením byli diametrálně odlišní. Beneš drobný, anglicky rezervovaný, Baťa nespoutaný Valach, hřmotný, živelný, energický. Uměl se pohybovat v obchodních kruzích, ale svět Benešovy jemné diplomacie mu byl cizí a často se choval neopatrně.

O Tomášovi seniorovi se kdysi mluvilo jako o Masarykově nástupci v prezidentském úřadu, ale tragédie v roce 1932 plány ukončila. O šest let později, po Benešově abdikaci a odchodu do exilu, se mezi případnými kandidáty na prezidenta objevilo i jméno Jana jako muže, k němuž by lidé mohli mít důvěru. To byl zřejmě důvod, proč si ho koncem roku 1938 pozval říšský kancléř Hermann Göring a zjišťoval, nakolik by obuvnický král byl vstřícný německým plánům na ovládnutí československé ekonomiky. Baťa údajně prohlásil: „Ekonomická spolupráce mezi Německem a Československem by byla stejná jako manželství mezi dvěma muži – nikdy by nezplodila dítě.“ A rozzuřený Göring rozhovor ukončil.

Měsíc nato Baťu, kterého německý tisk začal zvát „bílým židem“, zatklo při průjezdu Sudety gestapo. A i když ho na zásah vlády po necelých dvou dnech pustilo, brzy bylo jasné, že jde o život. V červnu 1939 opustil republiku s celou rodinou včetně synovce Tomáše juniora. „Prohřešků“ už totiž nasbíral dost: mimo jiné v roce 1938 věnoval spolu se svými zaměstnanci 30 milionů korun na obranu republiky, později se netajil, že nesouhlasí s mnichovskou dohodou. V lednu 1939 v rozhlasovém projevu bez servítků napadl západní Evropu, aby nezapomněla, že je nám za Mnichov dlužna. A stejně tvrdě kritizoval za rezignaci Edvarda Beneše, což dál zhoršilo jejich vztahy.

Jistěže Beneš byl dobře informován, jak velké obnosy Baťa v emigraci věnoval odboji a podpoře exilové vlády. Dokumenty, které rodina letos předložila soudu, hovoří o souhrnné sumě minimálně 280 tisíc dolarů, což je podle přepočtů zhruba částka dnešních 5 až 10 milionů dolarů.

Pravda, ne všechny poskytoval svým jménem, skrýval se za jakéhosi Jana Kaplana, Neznámého, Jana z Trocnova a podobně. Ale Beneše osobním dopisem ujistil: „V novém postavení našich amerických společností jsem zařídil, aby zisky jejich byly k dispozici čs. vládě. Je to stejný postup, jaký jsem nařídil už v říjnu 1939, pokud šlo o podniky v Anglii a Francii a v obou těchto impériích.“

Přesto se ho prezident nezastal, když Velká Británie a USA počátkem války Baťu zařadily na „černou listinu“ podnikatelů, s nimiž nebudou jednat. Proč ho tam zapsaly (a vyškrtly ho až po válce)? Nikdy nevysvětlily, ale možná to byl důvod jen formální. Na černou listinu se dostali světoví podnikatelé spolupracující s nacistickým Německem, a Baťovy závody, které zůstaly na půdě protektorátu, skutečně pro obyvatele říše vyráběly.

Jenže dokumenty, které Baťovi obhájci letos před soudem oprášili, vypovídají, že už před válkou převezl značnou část zařízení, surovin a technického personálu do neutrálních zemí. Podle svědectví jeho tehdejšího spolupracovníka Johna Hozy Jan včas zablokoval dodávky nových surovin v norských a holandských přístavech, aby už nedoputovaly do protektorátního Zlína. A co hlavně – zabránil, aby se zlínské továrny dostaly do německých rukou. Jejich řízení předal svým spolupracovníkům a také klíčovou část akcií převedl na ně a na švagrovou Marii.

Pravda, vedení se vzdal jen oficiálně, skrytě dál továrny kontroloval, což mu po válce přitížilo.

Svět porozumí

Baťova emigrace tedy nezačala šťastně. V USA, uvedený na černé listině, podnikat nemohl. V lednu 1941 proto přesídlil s rodinou do Jižní Ameriky, kde už z předválečných dob fungovalo několik jeho závodů. Do rozvoje starých i nových lokalit se pustil s vehemencí: budoval nejen fabriky, ale podle baťovské tradice celá města. Batatuba, Bataypora, Bataugassu… Snímky z rodinného archivu dokládají, jak rychle v jihoamerické pustině rostly.

Údajně tehdy pod vlivem truchlivých zpráv z domova oživil starý plán na přesídlení Čechů a Moravanů do vstřícné Jižní Ameriky a psal o tom do Zlína. „Nejdřív by se do argentinské Patagonie přestěhovaly tři miliony venkovanů bez majetku, pak dva miliony dělníků s rodinami, po nich živnostníci, obchodníci, inteligence, zejména technická.“ Akci spočítanou na třicet let měly řídit protektorátní úřady.

Jeho potomci plán považují za podvrh, ale slavný mýtus o „Baťovi, kterak nás s Hitlerem chtěli vystěhovat do Patagonie“, byl na světě a komunisté ho po válce zdatně živili. Méně se ví, že Jan později zdařile přesídlil několik desítek tisíc Jihoameričanů z chudých oblastí do svých měst, kde jim dal práci. V roce 1957 byl za projekt Migrace navržen na Nobelovu cenu míru. Paradoxně v tu dobu už deset let nosil nálepku „kolaborant“, kterou mu přilepila československá justice.

Podivný proces

V roce 1947 mimořádný poválečný soud Jana Antonína Baťu odsoudil za to, že se v zahraničí odmítl otevřeně připojit k odboji. Bylo to absurdní obvinění, jenže nepomohla svědectví, že odboj finančně podporoval, mlčel Jan Masaryk, který sám v emigraci některé peněžní dary přebíral.

A Beneš? Podle nedávno oprášených archivních záznamů se Bedřich Pokorný, který soudní jednání připravoval, chlubil: „Dosáhl jsem souhlasu bývalého prezidenta Beneše ke stíhání a odsouzení J. A. Bati jako válečného zločince.“

Zklamaný Baťa, žijící tehdy stále v emigraci, rozsudek stručně komentoval: „Svět porozumí.“ Kuriózní proces byl očividně politicky zmanipulovaný. Proč, i o tom se dá úspěšně spekulovat: sílící komunisté nehodlali obrovské baťovské podniky, po válce zkonfiskované podle Benešových dekretů, pustit.

O velkou část zahraničních filiálek Jana časem připravily spory, které se rozhořely mezi ním a synovcem Tomášem i švagrovou Marií. Ačkoli ti v roce 1932 znění závěti přijali, později se proti ní ohradili. Nekonečné soudy, které vesměs prohrával, nakonec Jana natolik vyčerpaly, že se v roce 1962 svého akciového podílu ve firmě Baťa, a. s., Zlín zřekl v Tomášův prospěch. Tři roky nato zemřel. Podle dochovaných dokumentů se zdá, že z rodinných neshod těžil komunistický režim, který na Janův majetek útočil i v Brazílii.

V roce 1993 jeho potomci požádali o zrušení verdiktu z roku 1947. Byli odmítnuti s tím, že naše zákony rozsudky mimořádného poválečného soudu revidovat neumožňují. Teprve koncem letošního června Městský soud v Praze obnovu šedesát let starého procesu povolil, a šanci tak dostaly nově nashromážděné dokumenty potvrzující Baťovu finanční podporu odboje. Je mezi nimi například Janův dopis z ledna 1941, kterými vysvětluje, že všechno tají ze strachu o svoje zaměstnance a blízké lidi, kteří zůstali v protektorátu: „Nemohl jsem se odhodlati k otevřené akci, mysle na osud svých věrných spolupracovníků tam na druhé straně.“

K novým argumentům patří i ověřená výpověď Marie Morgensternové z roku 1969, v níž dosvědčuje, že Jan v letech 1938 až 1939 pomohl k emigraci několika desítkám židovských rodin. Sama patřila k jedné z nich.

Otevření procesu kupodivu podpořil i dvaadevadesátiletý Tomáš junior, který předstoupil se svým svědectvím. Zdá se, že rodinné napětí se obrousilo. Morální satisfakce se tedy Jan Antonín Baťa možná posmrtně dočká. Co by se mohlo odehrávat kolem vypořádání majetku, si však nikdo netroufá prorokovat, mohlo by jít o slušnou řádku miliard.

Jan Antonín Baťa

1898 – narodil se v Uherském Hradišti

1932 – po tragické smrti bratra Tomáše převzal vedení firmy

1939 – opustil i s rodinou republiku

1941 – usadil se v Brazílii

1947 – mimořádným poválečným soudem odsouzen za kolaboraci k 15 letům vězení

1957 – za projekt Migrace navržen na Nobelovu cenu míru

1965 – v Brazílii zemřel

1993 – jeho potomci žádali o revizi rozsudku z roku 1947, byli odmítnuti

2007 – Městský soud v Praze rozhodl o obnovení procesu

(MFDNES)