Srpen 2007

Proč trvala válka až do roku 1945

Jaroslav Hrbek

Na jaře roku 1945 zahájila spojenecká vojska rozsáhlé vojenské operace s cílem definitivně zlomit vojenskou moc Německa a vynutit si jeho bezpodmínečnou kapitulaci. Armády západních Spojenců překročily koncem března Rýn, obklíčily hlavní síly nepřítele v Porúří a postupovaly rychle do nitra Německa.

Načas se zdálo, že britské a americké jednotky by se mohly pokusit dobýt Berlín od západu, vrchní velitel spojeneckých expedičních sil americký generál Dwight D. Eisenhower však nakonec od útoku na Berlín upustil.

Hlavní město Německa tak v operaci koordinované maršálem Georgijem Konstantinovičem Žukovem dobyla po tvrdých bojích Rudá armáda, jejíž vojáci vztyčili 1. května 1945 rudou vlajku se srpem a kladivem nad budovou Reichstagu a přinutili zbývající obránce Berlína se vzdát. Adolf Hitler spáchal již 30. dubna ve svém bunkru sebevraždu a jeho nástupci velkoadmirálu Karlu Dönitzovi nezbylo než zahájit jednání se Spojenci, jež vedla v časných hodinách 7. května k podepsání protokolu o bezpodmínečné kapitulaci Německa. V platnost vstoupila o půlnoci následujícího dne. Podle mínění řady historiků však válka v Evropě trvala zbytečně dlouho a Spojenci mohli dosáhnout vítězství nad Německem již na sklonku roku 1944. Proč se tedy druhá světová válka protáhla až do roku 1945?

V průběhu roku 1943 přešla strategická iniciativa na všech rozhodujících bojištích druhé světové války do rukou Spojenců, kteří zatlačili mocnosti Osy do defenzivy. O výsledku války bylo prakticky rozhodnuto a zůstávalo jen otázkou času, kdy Spojenci promění svou materiální a početní převahu nad nepřítelem v definitivní vojenské vítězství.

Vítězství spojeneckých eskortních lodí a hlídkových letadel nad německými ponorkami v bitvě o Atlantik v květnu 1943 zajistilo nejen prakticky nerušený dovoz surovin pro britské válečné hospodářství a potravin nutných pro výživu obyvatelstva, ale také bezpečný přesun stále mohutnějších amerických pozemních a leteckých sil na evropské válčiště a jejich plynulé zásobování. V otázce nasazení vojenských sil západních Spojenců na tomto válčišti však neexistovala mezi Američany a Brity shoda a jejich spory ohledně strategie, řešené opakovaně pouhými kompromisy, pak negativně ovlivnily další průběh války v Evropě. Američané dávali přednost soustředění sil pro hlavní úder na Německo, jehož první fází měl být útok přes Lamanšský průliv. Britové naopak preferovali tradiční periferní strategii nepřímých úderů, pro jejíž uplatnění se jim zdála nejpříhodnější oblast Středomoří. Hlavním zastáncem přímého útoku na Německo byl náčelník štábu americké armády generál George C. Marshall, nejhorlivějším advokátem útoku na „měkký podbřišek“ Evropy pak britský ministerský předseda Winston S. Churchill, kterého vehementně podporoval i náčelník britského imperiálního generálního štábu generál Alan Brooke.

Na východní frontě se německé velení pokusilo navzdory doporučení realističtějších polních velitelů přejít v červenci 1943 do ofenzivy, v bitvě u Kurska však vyčerpalo své mobilní zálohy. Po vítězství v této kolosální srážce přešla Rudá armáda do generální ofenzivy, jejímž prvním cílem bylo vytlačit německá vojska z území Sovětského svazu, následným pak rozvinout útok na Německo. Sovětské velení mohlo volit místo a čas jednotlivých úderů, celkový průběh generální ofenzivy byl však limitován skutečností, že ofenzivní operace sovětských vojsk se musely vždy po dosažení určité hloubky zastavit, protože nebylo možné je logisticky podporovat. Veškeré materiální a lidské síly Rudé armády byly totiž soustředěny do bojových jednotek, což se ovšem stalo na úkor týlového zajištění. Své sehrála jistě také taktika spálené země uplatňovaná ustupujícími Němci všude tam, kde k tomu měli čas. Zprvu dosáhla sovětská strategie střídání úderů na jednotlivých úsecích východní fronty velkých úspěchů, způsobila německé armádě obrovské ztráty a postupně ji zatlačila z okupovaných území Sovětského svazu. Při postupu Rudé armády na západ se však délka fronty zkracovala a nutnost zastavovat postup vždy po dosažení určité hloubky začala mít neblahé důsledky.

PROMARNĚNÁ PŘÍLEŽITOST

Přes nejednotu strategických představ západních Spojenců a určité limity využití obrovské ofenzivní síly Rudé armády se v létě roku 1944 zdálo, že se porážka Německa přiblížila na dohled. Po dvou měsících těžkých bojů v Normandii, jež následovaly po invazi provedené 6. června, prolomila spojenecká vojska německou obranu, obklíčila část německých sil v kapse u Falaise a začala rychle postupovat Francií směrem k hranicím Německa. K průlomu z předmostí sice nedošlo na východním křídle, jak předpokládal ve svých plánech velitel spojenecké 21. skupiny armád generál Bernard L. Montgomery, ale na křídle západním. Ovšem na skutečnosti, že německá vojska utrpěla v Normandii drtivou porážku, to nic neměnilo a ústup poražených německých armád Francií se místy měnil ve zmatený útěk. Spojenečtí velitelé i štábní důstojníci nabyli dojmu, že se německá armáda z takové porážky již nemůže vzpamatovat a válka v Evropě skončí ještě před koncem roku 1944. Vojáci pak doufali, že Vánoce 1944 již oslaví doma.

Na začátku září se však ukázalo, že rychlý postup spojeneckých armád nebude možné dlouho udržet, protože začal váznout přísun pohonných hmot, munice a proviantu. Tato logistická krize měla několik příčin. V prvé řadě to byla skutečnost, že naprostá většina materiálu i posil se dosud vyloďovala na invazních plážích v Normandii, protože Spojenci neměli na západním pobřeží Francie k dispozici žádný větší přístav. Spojenecké jednotky se sice v září 1944 zmocnily vedle již dříve dobytého Cherbourgu i Le Havru a Brestu, Němci však zařízení všech těchto přístavů zničili natolik, že jejich uvedení do provozu si vyžádalo určitý čas. O něco lepší byla situace v belgických Antverpách, které 5. září obsadila britská 11. obrněná divize dřív, než stačili němečtí ženisté přístavní zařízení zničit, jejich okamžitému využití však bránila skutečnost, že německá 15. armáda držela jižní břeh ústí Šeldy a řeka byla zatarasena vraky lodí a důkladně zaminována.

Vykládka na invazních plážích byla pracná a materiál se hromadil, protože Spojenci neměli dost prostředků k jeho přesunu na frontu. Negativní roli sehrálo zejména rozrušení francouzské železniční sítě spojeneckým letectvem a francouzským odbojovým hnutím v rámci přípravy invaze. To sice velmi ztížilo přísun německých záloh do Normandie, stejné překážky to však kladlo i postupu spojeneckých vojsk. Navíc Němci samozřejmě zbylé železniční mosty vyhodili při ústupu do vzduchu. Spojenci tedy museli spoléhat na automobilovou dopravu, protože silniční síť nebyla zdaleka tak rozbita. Ukázalo se však, že pro zajištění přísunu nestačí ani obrovské množství nákladních aut, jež měly spojenecké armády k dispozici. S určitou nadsázkou lze dokonce říci, že plná motorizace britské a americké armády se stala koncem léta 1944 na západní frontě brzdou jejich pohybu, protože vozidla potřebovala obrovské množství pohonných hmot. Záhy se ukázalo, že postup na široké frontě, jemuž dával vrchní velitel spojeneckých expedičních sil americký generál Dwight D. Eisenhower z důvodů strategických i politických přednost, nebude s ohledem na logistickou krizi možný. Zůstávala zde však možnost jednoho mohutného strategického úderu, který by přenesl bojové operace na území Německa a zajistil jeho porážku ještě před koncem roku 1944. Bylo ovšem otázkou, kde a kým má být takový úder zasazen.

Již v srpnu vystoupil generál Montgomery s návrhem, aby byly síly spojeneckých vojsk na západní frontě soustředěny do jediného úderu směrem na Porúří, který by samozřejmě vedla jeho 21. skupina armád. Američtí generálové však dávali přednost úderu přes Sársko k Rýnu a přes tuto řeku směrem na Frankfurt silami americké 3. armády generálporučíka George S. Pattona, která po průlomu z Normandie postupovala Francií nejrychleji a vysunula se nejdál na východ. Eisenhower nebyl představou jediného úderu na Německo nijak nadšen, nakonec však musel uznat, že logistická krize neumožňuje pokračovat v postupu na široké frontě. Z důvodů spíše politických než strategických dal nakonec počátkem září souhlas k provedení operace Market-Garden, útoku přes Rýn v Nizozemsku při využití rozsáhlého vzdušného výsadku. Měla ji provést Montgomeryho 21. skupina armád, účastnily se jí však i dvě americké vzdušné výsadkové divize. Ovládnutí přechodů přes Rýn mělo umožnit odříznutí průmyslového srdce Německa v Porúří a otevřít Montgomeryho jednotkám cestu na Berlín. Ambiciózní plán však z celé řady příčin ztroskotal.

Nejdůležitější bylo, že Spojenci podcenili schopnost regenerace sil německé armády a předpokládali, že při provádění operace Market-Garden narazí jen na dezorganizované a demoralizované zbytky nepřátelských jednotek. Ve čtrnáctidenní přestávce v boji, k níž na nizozemské frontě došlo mezi proniknutím jednotek 21. skupiny armád k Albertovu kanálu a zahájením operace Market-Garden, se však Němcům podařilo stabilizovat frontu natolik, že při přechodu do nového útoku 17. září narazily čelní jednotky britské 2. armády generálporučíka Milese L. Dempseyho, jež se měly bleskově spojit s výsadkáři, pověřenými obsazením mostů v ose jejich postupu, na tvrdý odpor. Kladly jej nejrůznější bojové skupiny odlišné početní síly i bojové kvality, vytvořené ze zbytků divizí, jež ustoupily z Normandie, začleněním nových jednotek a doplňků z řad týlového personálu nejen armády, ale i letectva a námořnictva, či dokonce pracovní služby. Němci se projevili jako mistři improvizace, k čemuž jim ovšem pomohla skutečnost, že všichni němečtí vojáci, ať již sloužili u bojových jednotek či u týlových služeb, u armády, letectva, námořnictva či zbraní SS, prošli stejným základním výcvikem a osvojili si stejné taktické principy. Pod velením zkušených frontových důstojníků byly pak takové improvizované jednotky schopné klást, alespoň načas, odpor i skvěle vycvičeným, vyzbrojeným a vybaveným spojeneckým jednotkám.

Příčin neúspěchu operace Market-Garden bylo ovšem víc. Terén jižního Nizozemska nebyl v žádném ohledu vhodný pro rozvinutí útoku, ve kterém by britské jednotky mohly uplatnit svou materiální převahu, zejména v tancích. Čelní jednotky gardové obrněné divize, jež vedla útok na hlavním směru, musely postupovat po jediné silnici na vysokém náspu, kde mohlo jejich postup snadno zastavit jedno dobře umístěné protitankové dělo. Tanky na silnici pak zůstaly stát a pěchota musela sesednout z transportérů, obejít německé pozice a dobýt je z boku či z týlu. To vše zdržovalo postup vpřed. Časový harmonogram operace se již v prvních hodinách zhroutil, a přestože se spojeneckým jednotkám nakonec podařilo obsadit všechny mosty s výjimkou jediného, nebyl tento úspěch k ničemu, protože bez posledního mostu přes Dolní Rýn v Arnhemu nemohl být útok na Porúří, neřku-li na Berlín, proveden.

Velkou chybou bylo, že seskokové zóny britské 1. vzdušné výsadkové divize byly příliš daleko od dálničního mostu v Arnhemu, ke kterému pro odpor záložního praporu SS, jehož přítomnost v Arnhemu unikla spojenecké zpravodajské službě, nakonec prorazil místo celé parašutistické brigády jen jediný prapor. Tomu se podařilo obsadit severní konec mostu a tři dny jej udržet proti přesile německých jednotek. Britské gardové obrněné divizi se však přes veškeré úsilí jejích tankistů nepodařilo k Arnhemu proniknout, a tak přišlo hrdinství parašutistů nazmar. Zdecimovaná 1. vzdušná divize musela být nakonec z pravého břehu Rýna evakuována, obrovské ztráty utrpěla také polská parašutistická brigáda, která jí byla poslána na pomoc.

Po krachu Montgomeryho pokusu proniknout přes Rýn a otevřít si cestu na Berlín se bojové akce na západní frontě na následující tři měsíce prakticky zastavily. Spojenci podnikali jen omezené místní útoky, které si v řadě případů, jako například u Cách, vyžádaly neúměrně velké ztráty. Německému velení se podařilo západní frontu stabilizovat a úspěch u Arnhemu dokonce podnítil Adolfa Hitlera, aby na prosinec 1944 naplánoval rozsáhlou protiofenzivu v Ardenách. Spojenecký pokus ukončit válku jediným úderem na Německo, zahájený v září, tak nakonec nejen nevedl ke kýženému vítězství a návratu vojáků domů ještě v roce 1944, ale prodloužil ji přinejmenším o tři měsíce.

FIASKO V ITÁLII

Ve zdržení úspěšného završení vojenských akcí západních Spojenců v Evropě sehrály svou roli také operace ve Středomoří, kam byly přes stálý odpor amerického velení, zejména generála Marshalla, postupně vtaženy značné síly Spojenců. Obecně lze říci, že celé italské tažení bylo jedním velkým strategickým omylem, ještě zvýrazněným operačními a taktickými chybami, kterých se při něm spojenečtí velitelé dopustili. Ve snaze využít úspěchu invaze na Sicílii v červenci 1943 k definitivnímu vyřazení Itálie z války, umocněné ještě svržením Mussoliniho a zjevnou ochotou nové italské vlády uzavřít se Spojenci separátní mír, se vylodila spojenecká vojska v září 1943 v jižní Itálii a pokusila se dobýt Apeninský poloostrov útokem z jihu, přestože přinejmenším od dob Hannibalových bylo vojenským teoretikům i praktikům známo, že správným postupem k dobytí Itálie je útok ze severu. Z tohoto pohledu bylo pro Spojence s jejich převahou na moři a ve vzduchu zcela jistě výhodnější dobýt Sardinii a Korsiku, zřídit na těchto ostrovech letecké základny a vylodit se přímo v severní Itálii, nejlépe v Janovském zálivu. V Pádské nížině by se totiž mohly mechanizované spojenecké armády mnohem lépe rozvinout než v horách střední Itálie, kde jim bylo obrovské množství dopravních prostředků spíše na obtíž než k užitku, a Němci by se museli z jižní části Apeninského poloostrova stáhnout, protože by jim hrozilo odříznutí.

Samotné tažení v Itálii bylo ukázkou nejapné snahy uplatnit převahu spojenecké hrubé materiální a početní síly v podmínkách, jež zvýhodňovaly obránce, kteří mohli využívat horského terénu a četných vodních toků. Přestože spojenecké velení bylo z dešifrovaných nepřátelských rádiových depeší dobře informováno o dislokaci německé obrany, pokoušelo se opakovaně prorazit opevněním Gustavovy linie právě v jejím nejsilnějším místě, což vedlo v prvních měsících roku 1944 ke čtyřem krvavým bitvám u Monte Cassina, kde se německé linie postupně pokoušely prolomit americké, francouzské, novozélandské, indické a polské jednotky. Ješitnost velitele americké 5. armády generálporučíka Marka W. Clarka, který dal po vítězství v poslední z těchto bitev počátkem června 1944 přednost triumfálnímu vstupu do Říma před možností odříznout poražené jednotky německé 10. armády, umožnila Němcům zaujmout pozice na Gótské linii severně od italského hlavního města, kterou pak musela spojenecká vojska znovu pracně dobývat. Italské tažení bylo také příkladem promarnění spojenecké převahy ve vzduchu a nadvlády nad mořem kolem Itálie, protože spojenecké velení se s výjimkou vylodění u Anzia v lednu 1944 nepokusilo obejít německé pozice obchvatem z mořského křídla a síly spojeneckého letectva byly z větší části promrhány v útocích na strategické cíle, jež nepřinesly výsledky odpovídající vynaloženému úsilí.

VÝCHOD A TICHOMOŘÍ

Na východní frontě zahájila Rudá armáda 23. června 1944 rozsáhlou ofenzivu v Bělorusku, která vedla k rozdrcení německé skupiny armád Střed a zhroucení části německé východní fronty. Sovětské jednotky postupovaly rychle na západ, vstoupily do Polska a koncem července pronikly k Visle. Pak se však postup Rudé armády ve směru na Berlín na dlouhých pět měsíců zastavil. Hlavní příčinou byla nepochybně nutnost doplnit vyčerpané sovětské jednotky, vybudovat zásobovací linie a zajistit přísun, svou roli však sehrály jistě také politické záměry Josifa Vissarionoviče Stalina. Sovětský diktátor neměl pochopitelně žádný zájem podpořit povstání ve Varšavě vedené jeho politickými protivníky, rozhodně jej však lákaly vyhlídky na možné zisky na Balkáně, kam směřoval další úder Rudé armády. Sovětská vojska zahájila 20. srpna rozsáhlou ofenzivu v Besarábii a již o tři dny později byla v Bukurešti svržena vláda maršála Iona Antonesca. Vzápětí přešlo Rumunsko na stranu Spojenců a vypovědělo Německu válku. Jeho příkladu následovalo na začátku září Bulharsko, v Maďarsku zabránil stejnému vývoji jen Němci zorganizovaný státní převrat fašistických Šípových křížů. Rudá armáda začala již v polovině září pronikat do Dunajské kotliny a její postup přinutil německé velení vyklidit pevninské Řecko a jižní část Jugoslávie. Další postup sovětských vojsk ve směru na Vídeň však uvázl po nezdaru čelního útoku na Budapešť v listopadu 1944.

Také na tichomořském válčišti začala již v roce 1943 strategická ofenziva Spojenců, při níž americké ozbrojené síly postupovaly dvěma směry, středním a jihozápadním Tichomořím. Dobytím Marianských ostrovů americkou námořní pěchotou a vítězstvím nad japonským loďstvem v bitvě ve Filipínském moři, v níž bylo prakticky zničeno palubní letectvo, jež bylo jeho hlavní údernou silou, v červnu 1944 si americké velení vytvořilo předpoklady pro zahájení útoku na vlastní Japonsko. Američtí stratégové se však nedokázali shodnout v tom, jaký postup by byl nejvhodnější, někteří preferovali dobytí Tchaj-wanu, někteří prosazovali vylodění v Číně, jiní chtěli zaútočit přes souostroví Rjúkjú přímo na Japonsko. Nakonec se však prosadil návrh vrchního velitele v jihozápadním Tichomoří generála Douglase MacArthura, aby americký útok směřoval nejprve na Filipíny. Generál nebyl ovšem veden žádnými strategickými představami, nýbrž snahou splnit čestné slovo, že se vrátí, které dal Filipíncům na jaře 1942, kdy musel ostrovy po porážce od Japonců opustit. Přijetí strategického rozhodnutí na základě osobních motivů jednoho generála bylo přinejmenším pochybené a zdrželo válku v Tichomoří nejméně o tři měsíce. Dobývání celých Filipín, které MacArthur prosadil o něco později, pak přineslo již jen zbytečné ztráty na životech mezi americkými vojáky.

Koncem léta 1944 se tedy zdálo, že po porážkách utrpěných prakticky na všech bojištích stojí obě zbývající mocnosti Osy před definitivním zhroucením. Od Německa odpadli tři jeho spojenci, Rumunsko, Bulharsko a Finsko, a všichni měli postupně proti němu vystoupit vojensky, Japonsko bylo vytlačeno z tichomořského obranného perimetru a odříznuto od zdrojů surovin v jihovýchodní Asii. Německá vojska utrpěla na západní i na východní frontě těžké porážky a zdálo se, že se z nich již nebudou mít čas vzpamatovat. Tento čas však nakonec Němcům poskytli Spojenci sami. Váhavostí při výběru směru jediného úderu na západní frontě, obecně špatným vedením operací na frontě italské a přílišnou prodlevou v útoku na hlavním směru na Berlín od Visly na východní frontě. To vše způsobilo – spolu s mrháním prostředky ve strategické bombardovací ofenzivě – že Německo dokázalo na podzim 1944 zmobilizovat zbývající síly a podniknout dokonce protiofenzivu v Ardenách. Válka v Evropě se tak protáhla až do roku 1945 a také v Tichomoří trvala déle, než bylo nutné. Oběti, jež si prodloužení války vyžádalo, je nutné připsat na vrub především chybám, omylům a váhavosti spojeneckého vojenského velení a nadřazování politických zájmů nad vojenskou účelnost.

(Dějiny a současnost)