Srpen 2007

Meine Heimat Egerland

Anneke Hudalla

Mladí sudetští Němci na stráži mizejících tradic.

Roland Hammerschmied je pozoruhodný fenomén. Vysoký, čtyřicetiletý muž s tmavými vlasy svázanými do culíku, s módními brýlemi na nose by se spíše hodil do trendového baru v Mnichově než sem, do besedy sportovního klubu v Geretsriedu, asi čtyřicet kilometrů na jih od bavorského hlavního města. Venku lije, šedivé linoleum odráží pronikavé světlo neonových zářivek. U stropu se pohupuje zapomenutá vánoční hvězda. V rohu bzučí osamělá lednička. „To je naše zkušební místnost,“ vysvětluje Roland a člověk by čekal, že vyndá elektrickou kytaru a spustí nějaké blues. Místo toho si však navléká řemeny akordeonu, hmátne do kláves a místnost se plní tříčtvrtečními takty. Osm tanečníků, kteří se mezitím seřadili do párů, se začíná točit. Jeden víří kolem druhého, občas někdo zatleská nebo silně zadupá. A k tomu všemu Roland zpívá zvláštní písničku: je evidentně v němčině, pro běžného Němce ale dost nesrozumitelné. „To je lidová hudba z Chebska, Egerlandu,“ prohodí Roland na vysvětlenou. Jsme totiž na jedné z posledních vart zanikajících sudetoněmeckých tradic. Jejich strážci jsou překvapivě mladí a zapálení, i když se starou vlastí už je pojí jen vzpomínky prarodičů. Zjištění, že takoví lidé hluboko v Německu ještě existují, může být překvapivé, stejně jako to, že své úsilí o udržení sudetoněmecké kultury myslí vážně.

Z Kraslic do Geretsriedu

Kvůli svému hraní a tanci jsou Roland a jeho kamarádi z kulturního spolku Eghalanda Gmoi tak trochu za exoty. Stejně jako v Čechách ani v Německu není lidová hudba mezi mladými zrovna v módě. A dvakrát to platí pro hudbu či vůbec kulturu z regionů, ze kterých byli Němci vyhnáni po druhé světové válce.

Přitom bezprostředně po válce přišly do Německa zhruba tři miliony českých Němců, třetina z toho do Bavorska. Napřed žili v uprchlických táborech, po roce dvou se začali usazovat natrvalo. Geretsried se stal v tomto směru unikátním příkladem většinově sudetoněmeckého města. Před koncem války tu stálo pár domků a haly dvou velkých zbrojních podniků, víc nic. Pak ale přišli uprchlíci z Kraslic a Tachova, kteří na ruinách bývalých zbrojíren vybudovali zbrusu nové městečko s typickou jednotvárností a strohostí rychle postavené poválečné architektury. Dodnes má celá čtvrtina zdejších obyvatel předky z Čech, Moravy či Slezska. Navíc tu žijí velké skupiny Němců z Rumunska, Maďarska či dnešního Polska. V Geretsriedu tak neexistovala bavorská většinová společnost, jejímž zvykům a tradicím by se novousedlíci „museli“ přizpůsobovat. Zdejší sudetští Němci proto neměli příliš velké problémy udržet si vlastní identitu a kulturu, do níž celkem bez obtíží vrůstaly další generace.

„Můj otec mě sem poslal tancovat jako dítě,“ říká další ze členů Eghalanda Gmoi Helmut Hahn. „A od té doby je náš spolek pevnou součástí mého života.“ V praxi to znamená schůzky ve zkušebně, tanec a zpěv, čas od času účast na přehlídkách v Německu. „Nejde o žádnou politiku, výhradně se věnujeme péči o lidovou kulturu z Chebska, kterou chceme udržet při životě,“ vysvětluje Roland Hammerschmied. On sám se narodil koncem šedesátých let ještě v Sokolově a do Německa se s rodiči dostal jako několikaměsíční dítě. Do souboru ho otec poslal už v devíti letech a od té doby sem chodí. Od roku 1990 jezdí Roland každý rok na pár dnů do kláštera v Teplé, aby tam spolu s dalšími mladými sudetskými Němci pracoval na obnovení tamního hřbitova. Letos je rekonstrukce hotová. „Proto si nyní hledáme nový projekt,“ říká Roland.

S taneční skupinou do Čech nejezdí. „Před asi deseti lety jsme kontakty s podobnou skupinou v Čechách měli. Asi čtyřikrát jsme se vzájemně navštívili, ale pak to všechno nějak usnulo. Hlavně proto, že máme tady v Německu plný program,“ říká Roland.

Obligátní otázky na uzlové body česko-německého soužití posledních dvaceti let Roland nemá moc rád, odpovědím se ale nevyhýbá. „Benešovy dekrety by se měly zrušit,“ přidává se k mínění velké většiny sudetských Němců. „Proč? Prostě bych si přál, aby Češi konečně dali najevo, že vlastní viny litují.“ Z toho, že debata kolem Benešových dekretech od českého vstupu do EU víceméně umlkla, Roland nadšený není. „Myslím si, že Němci přiznali svou vinu, a proto bych čekal, že se stane totéž z druhé strany,“ říká, osobně se ale v této otázce angažovat nehodlá. „Osobně jsem s Čechy o dekretech nikdy nemluvil,“ říká. „Prostě k tomu nikdy nedošlo.“

Noch Kren, Mutti

Město jako Geretsried je spíš výjimkou, dnes jsou sudetští Němci převážně roztroušeni po celém Bavorsku. Pořád mezi nimi ale přetrvává pospolitost udržovaná známými výročními srazy nebo folklorními kroužky typu Eghalanda Gmoi, kde lze najít i mladé lidi.

Šestnáctiletou gymnazistku Andreu Reichlovou drží u kultury prarodičů malé muzeum, které si čeští Němci koncem osmdesátých let otevřeli v severobavorském Ingolstadtu. Ve třech patrech pečlivě rekonstruovaného gotického domu v centru města vystavili vyhnanci z Prachatic a Mimoně staré fotografie, mapy, kroje, nářadí či řehtačky, které se jim podařilo při nuceném odchodu z Čech zachránit. Reichlovi se už pár let o muzeum dobrovolně starají a Andrea je hrdou průvodkyní. Mladí lidé sem dorazí málokdy a to Andreu zlobí. „Většina mých spolužáků ani neví, že v Čechách kdysi bydleli německy mluvící lidé,“ stěžuje si. „A ani se tomu nedivím. Když jsme v dějepise nedávno probírali konec druhé světové války, učitel nám nadiktoval jen jeden jediný útržek věty: vyhnání sudetských Němců. Nic víc. Přitom je tady hodně lidí, kteří mají předky z Čech a určitě by se o tom chtěli dozvědět víc.“

Nezájem škol ale není náhodný, vyplývá z nezájmu celé společnosti k otázce Němců z východu a ostatně také jich samotných. „Mnoho vyhnanců po válce se svými dětmi nikdy o Čechách nemluvilo,“ říká Andreina babička Isolde. „Některé zážitky byly příliš kruté a mnoho lidí navíc nemělo úplně čisté svědomí. Po příjezdu do Německa se proto většina vyhnanců soustředila na ekonomické zabezpečení svých rodin a integraci do německé společnosti. Všechno české jim v tom překáželo. A jejich děti se prostě přestaly na minulost v Čechách ptát.“

Nebýt muzea, ani Andreu by nenapadlo se vyptávat. Maminka s babičkou však stále vaří svíčkovou s knedlíky, květáku pořád říkají „Karfiol“ a křenu „Kren“. Zatímco ale babička mluví plynně česky, tak maminka už špatně a Andrea až na pár slov vůbec. „Do hloubky jsem si své sudetoněmecké kořeny přesto uvědomila až tehdy, když jsme převzali odpovědnost za tohle muzeum,“ říká Andrea. Teď ale svůj „český dluh“ rychle dohání: pravidelně píše do tzv. „Heimatbriefe“, malých časopisů, které se rozesílají mezi vyhnance z Prachatic a Mimoně. Ve škole nedávno přednášela básně prachatické spisovatelky Hildy Bergmanové a také do školního časopisu píše o muzeu a tématech, spojených se Sudety, naposledy třeba o stěhování známého kostela v Mostě. Vše prý kvůli tomu, aby se její spolužáci o sudetských Němcích alespoň něco dozvěděli. „Je strašně důležité, abychom si zachovali historické vědomí,“ přemítá Andrea. „Vyhnání je fenoménem, který existuje již od pravěku – a co jsme se z toho naučili? Nic! Všechno se neustále opakuje.“

Vůbec nic společného

To postupné zapomínání se však nedá vzít doslova. Sudetští Němci si na své jinakosti dodnes zakládají a rádi si ji připomínají, o tom ostatně svědčí i jejich pravidelné sešlosti. Těm kdysi komunisté neřekli jinak než srazy revanšistů. Porevoluční média sice tenhle slovník opustila, podezíravý pohled však zůstal.

Když o tom slyší třeba Philipp Kieweg, nemůže se ubránit smíchu. Se střapatými tmavými vlasy a velkými brýlemi stojí tento 26letý strojní technik z Ellwangenu o Svatodušní neděli ve veletržní hale v Augsburgu a čepuje pivo a kolu. Jeho kamarádi tráví svátky kempováním u jezera, ale Philipp dal i letos přednost tradičním Sudetoněmeckým dnům pořádaným landsmanšaftem. Jeho malý kiosek s pípou je jedním z dlouhé řady stánků s jídlem, řemeslnými výrobky nebo propagací různých spolků (sám Philipp je členem jednoho z nich). Je tu pečivo a víno z jižní Moravy, karlovarské vafle, pletené punčochy nebo nahrávky s lidovou hudbou. Pro Philippa i většinu návštěvníků srazu jsou tyto suvenýry dávno zaniklého světa o mnoho důležitější než řeč bavorského premiéra Edmunda Stoibera či předsedy Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernda Posselta, kteří z pódia tak jako každoročně vyčítají české vládě nedostatek lítosti nad vyhnáním.

„Moji prarodiče pocházejí z Prachatic,“ vypráví Philipp. „Po válce přišli do Ellwangenu, a poněvadž těch Sudeťáků tam bylo hodně, brzo vznikly hudební skupiny i pro děti.“ Taky Philipp od pěti let tancuje a zpívá německé lidovky ze Šumavy. O víkendu na sebe čas od času vezme kroj a spolu se zhruba dvacítkou vrstevníků vyráží na folklorní festivaly. „Na jedné straně je to legrace, hlavně tam ale chodím kvůli prarodičům. Pokud tu jejich kulturu neudržíme my, kdo jiný?“ Přesto prý nechybělo mnoho a tancování vzdal. „Ve čtrnácti patnácti jsem začal být spolužákům podezřelý. V jaké sektě to jsi, začali se ptát. Jindy zase někdo řekl: vy Sudeťáci jste všichni imperialisté.“

S tímhle společenským faux pas se musí potýkat i jiní mladí pěstitelé sudetoněmecké identity. Přiznat se ke kroji a lidové hudbě se v západním Německu (možná s výjimkou Bavorska) ještě nedávno rovnalo společenskému rozsudku smrti. Od politických bouří a generačních střetů koncem šedesátých let se dirndl a pumpky považovaly za výraz maloměšťáckého vkusu, navíc něco, co z dálky připomíná nacionalismus nácků. A když někdo z mladých jezdí tohle provozovat dokonce na krajanské srazy, nemůže s porozuměním svých vrstevníků počítat. Proto řada potomků sudetských Němců na prahu dospělosti s folklorem končí. Philipp ale všechny posměšky překonal a zůstal. „Přestalo mi to vadit. Jde o kulturu, politikou se vůbec nezabýváme,“ krčí rameny.

Vztahy se starou vlastí svých předků ale nemá ani Philip, ani vedle stojící další člen ellwangenského souboru Rainer Grill, 40letý muž s knírkem, jehož rodiče pocházejí z Českého Krumlova. „Na začátku devadesátých let jsme se trochu stýkali s gymnáziem v jihočeské Kaplici,“ vypráví Rainer. „Pak tam ale nastoupil nový ředitel a vztahy skončily.“ Nijak zvlášť mu to prý ale nevadí. Teď má cestovní kancelář, která se specializuje na Šumavu a okolí. „Dnes už ten kraj nemá nic společného s tím, o čem mi vyprávěli rodiče,“ říká bez známky sentimentu.

Neubráním se tomu

Je tomu ale opravdu tak? Skutečně mladí sudetští Němci politické spory s českými politiky nijak neprožívají? Antonia Goldhammerová to vidí trochu jinak. Tato 23letá studentka germanistiky je místopředsedkyní bavorské pobočky mládežnické organizace landsmanšaftu – tzv. Sudetendeutsche Jugend (SdJ). S pěti tisíci členy je SdJ největším spolkem mladých sudetských Němců. Stejně jako landsmanšaft SdJ trvá na tzv. „právu na domov“, které by státy podle ní měly „nějak deklarovat“, a pak také zřízení kontroverzního Centra proti vyhánění.

„Když vyprávím známým, že zhruba polovinu všech víkendů trávím na akcích SdJ, většina lidí zvedne obočí a skepticky prohodí: Aha,“ říká drobná, kudrnatá blondýnka. Její prarodiče pocházejí z Duchcova na Teplicku, a tak víkendové pečení koláčů a švestkové knedlíky jsou pro Antonii stejnou samozřejmostí jako pravidelné návštěvy sudetoněmeckých sjezdů. „Poněvadž naše organizace má ve jménu slovo sudetoněmecký, jsme často házeni do jednoho pytle s extremisty. Přitom majetkoprávní otázky pro nás nejsou žádným tématem,“ zdůrazňuje. V první řadě jí prý jde o smíření, a proto na rozdíl od Philippa, Rainera či Rollanda udržuje s Čechy pravidelné kontakty.

V reálu to znamená třeba každoroční tábory, na které jezdí 30 až 40 dětí z Německa a Česka. „Někteří z mých spolužáků říkají, že do Čech jezdí jen kvůli cigaretám. Přitom z bavorského pohledu je nejbližší hlavní město Praha, a ne Berlín. Tak se snažím, abych myšlení těch lidí změnila,“ líčí svoji česko-německou misi. „Hlavní je budoucnost, to je jasné. Přitom si ale také pořád kladu otázku, jestli je správné reagovat na teror terorem anebo co bych asi vzala s sebou, kdybych najednou musela opustit domov.“

Nejhezčí okamžiky Ingrid H.

Má tedy sudetoněmecká kultura odtržená od svého původního prostředí šanci na přežití? To se dnes potomci vyhnanců zdráhají hádat. „Nabízíme semináře o dějinách nebo kursy o sudetoněmecké kultuře, ale o jejich účinku si nedělám iluze,“ pokyvuje Antonia hlavou. „Vánoční zvyky ze Sudet jsou dnes Němcům asi stejně blízké jako vánoční zvyky Australanů. A ty tance, které občas tancujeme? No jo, kdyby k vyhnání nedošlo a naši prarodiče stále ještě žili v Čechách, určitě by už dávno takhle netančili.“

Také dialekt, kterým Roland Hammerschmied zpívá své hopsavé songy, už víceméně vymřel. Koláčky a lívanečky se v mnoha sudetoněmeckých rodinách stále ještě pečou, byť pořád častěji s recepty na kuchyňské lince. Taneční soubory třeba v Ellwangenu se ovšem těší velké oblibě – a to dokonce u dětí, jejichž rodiny nemají české kořeny. Přesto nebo zrovna právě proto lze však předpokládat, že za pár desetiletí už tyto soubory nebudou sloužit jako konzerva konkrétního kulturního dědictví, ale spíš k radosti z folkloru, ať již šumavského nebo jiného.

Na druhé straně sudetští Němci se dnes vezou na vlně jakéhosi národního obrození, které v posledních letech Němci zažívají. Roste zájem o dějiny, v nichž má najednou historie německého osídlení „na východ od Labe“ svoje neopomenutelné místo. Přitom však nejde o zkreslování dějin, relativizaci zločinů nacismu, obracení příčiny a následku, jak se Praha a Varšava obávají. O co dnes v Německu jde, je vyplnění „bílých míst“ vlastních dějin, která vznikla během horečky poválečných let a později v důsledku studentské revolty. Také díky tomu dnes leckdo z mladých sudetských Němců sahá na dno staré skříně pro „nemožný“ kroj a vyráží hledat skoro zapomenutou identitu. A zjišťuje, že jeho německé okolí tomu trochu závistivě přihlíží.

Proto není divu, že Ingrid Hammerschmiedová prožívá vystoupení tanečního souboru svého manžela Rolanda jako velké štěstí: „Když nás ty bavorské taneční soubory pozorují, jak vypadají naše kroje a jak tancujeme, pak se často stane, že po vystoupení někdo přijde a říká: Hele, vy ale tancujete úplně jinak než my, odkud jste? A to jsou ty nejhezčí okamžiky.“

(Respekt, www.respekt.cz)