Srpen 2007

Nadějné vyhlídky z Bavorska

Anneke Hudalla

Třináct let Stoiberovy vlády přivedlo vztahy mezi Prahou a Mnichovem na bod mrazu. V září bavorský premiér odstoupí. A co bude potom?

Hezčí to skutečně nemohlo být: několikaminutový aplaus, rytmický potlesk, tu a tam slzy dojetí v očích – Edmund Stoiber měl veškerý důvod ke spokojenosti. Stejně jako v předchozích letech našel bavorský premiér i na letošním sjezdu sudetských Němců, který proběhl koncem května v Augsburgu, klíčová slova: Solidarita s oběťmi vyhnání, kritika Benešových dekretů, výzva, aby Praha konečně začala dialog se sudetskými Němci. S příliš velkým ohlasem se projev přesto ani v Česku, ani v Německu nesetkal. Stoiber je totiž tím, komu se anglicky říká lame duck. V září po čtrnácti letech ve funkci odstoupí. A proto otázka dne není: Co chce Stoiber? Otázka je: Co se mezi Prahou a Mnichovem změní, až se bavorským premiérem stane tamní ministr vnitra Günther Beckstein? Odpověď zní trochu paradoxně: Nic a všechno zároveň.

Trochu divná normalita

Zdánlivě rozporuplná odpověď jen odráží paradoxní stav, ve kterém se česko-bavorské vztahy v současnosti nacházejí. Na jedné straně by totiž sotva mohly být lepší. Obchod mezi oběma zeměmi kvete a neustále strmě roste, starostové, firmy a spolky v pohraničí spolupracují víceméně bezproblémově a 170 partnerství mezi různými školami zajišťuje, že se mládež na obou stranách dívá na souseda jako na naprostou samozřejmost.

Na druhé straně bavorský premiér rok co rok tvrdě kritizuje českou vládu na zmíněném sudetoněmeckém sjezdu. Za celou dobu svého vládnutí Edmund Stoiber ani jednou nepřijel na oficiální návštěvu do Prahy. V devadesátých letech bavorská vláda také značně zkomplikovala jednání o česko-německé deklaraci. A před českým vstupem do EU poslanci CSU v Evropském parlamentu dokonce hlasovali proti přijetí souseda do společenství. „Vztah s Německem se vyvíjel velmi pozitivně,“ řekl český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg v nedávném rozhovoru. „Jen s Bavorskem je to trochu náročné.“ Na obou stranách Šumavy proto změna na špičce mnichovské vlády vyvolává nejen zvědavost, ale také naději. Ale bude na to, aby ztroskotaná loď zase vyplula, skutečně stačit výměna osazenstva?

Česko-bavorské vztahy dlouhodobě trpí tím, že politické rozpětí aktérů není příliš široké. A na tom se tak rychle asi nic nezmění. Bavorská vláda se v roce 1962 zavázala hájit zájmy sudetských Němců – a této povinnosti se bude muset držet i Günther Beckstein. I když počet „sudetoněmeckých voličů“ v Bavorsku klesá, stále ještě reprezentují veličinu, na kterou si žádný bavorský politik nemůže dovolit zapomínat.

Není tedy divu, že Günther Beckstein v nedávném rozhovoru pro Prager Zeitung prohlásil, že „v našem evropském právním a hodnotovém řádu nemají Benešovy dekrety místo“ a zároveň podpořil plánované berlínské Centrum proti vyhánění. Podle zdrojů z CSU bude Beckstein také trvat na požadavku, který mimo jiné v minulosti zabránil návštěvě Edmunda Stoibera v Praze: totiž že čeští hostitelé musí v bavorské delegaci akceptovat reprezentanty sudetských Němců. Na první pohled se tedy může zdát, že přísloví o novém koštěti, které dobře mete, v tomto případě neplatí. Ve skutečnosti tomu ale tak není.

Češi už tolik neotravují

Nový totiž nebude jen bavorský premiér, ale také vnější podmínky, ve kterých se Beckstein bude pohybovat. Například Praha – vstupem do EU získala česká vláda vůči Německu vytouženou jistotu a nové sebevědomí. Dnes se už žádný český politik nepotřebuje zviditelnit tím, že (jako v roce 2002 Miloš Zeman) sudetské Němce kolektivně pomlouvá. Český postoj vůči bývalým krajanům je o mnoho klidnější a velkorysejší než před vstupem. Ukazuje to Paroubkovo gesto vůči sudetoněmeckým antifašistům nebo skutečnost, že Mirek Topolánek jako první český premiér na pozvánku na sudetoněmecký sjezd reagoval zdvořilou omluvou. Z okolí ministra Schwarzenberga je dokonce slyšet, že sudetští Němci v bavorské delegaci by nebyli problém. Čas směšných sporů o detailech protokolu je zřejmě za námi.

Zatímco tedy Češi Bavorům už nedávají důvod k velkým urážkám, nová vláda v Berlíně zase do Mnichova neposílá příliš povzbuzující signály: peněz dostanou sudetské organizace o trochu více – ale jen na kulturní akce. Památník připomínající vyhnání sice má v Berlíně vzniknout, jestli to ale bude ono Centrum proti vyhánění, které si představuje Svaz vyhnanců, není ještě vůbec jasné. Stejně jako její předchůdce Gerhard Schröder se i kancléřka Angela Merkelová jednoznačně distancovala od všech majetkoprávních požadavků. A poněvadž CSU je součástí velké koalice v Berlíně, budoucí bavorský premiér se nemůže pustit do příliš velké kritiky této „mírné“ politiky.

Nejdůležitějším důvodem, proč se vztahy mezi Bavorskem a Českem na podzim pravděpodobně zlepší, je však v samé osobě budoucího premiéra. Beckstein si sice získal pověst tvrdého bojovníka a vyjednavače, ale na druhé straně se třeba během karnevalu ukázal v ženském kostýmu – něco, co by přísný a trochu suchý Stoiber nikdy neudělal.

Přirozenou a skromnou žoviálností si Beckstein u Bavorů pravidelně získává titul nejoblíbenějšího politika. A tak podobně jako Karel Schwarzenberg i Manfred Weber, poslanec CSU v Evropském parlamentu, hledí na nastávající Becksteinovu éru s optimismem: „Nová postava na špičce bavorské vlády znamená novou šanci na dialog s Prahou. A tuto šanci bychom měli využít.“

(Respekt, www.respekt.cz)