Srpen 2007

„Výtvarníci dějin“ aneb Provokace člena Akademie věd ČR za peníze daňových poplatníků

František Chládek

Několik připomínek k přednášce Jindřicha Dejmka „Edvard Beneš, sudetští Němci a mezinárodní prosazení transferu minorit“, přednesené na semináři Benešovy dekrety: právní, historický, nebo politický problém? dne 10. 04. 2002, v Národním domě na Vinohradech.

Z Dejmkovy přednášky: „Není pochyb, že počáteční fáze vysidlování a internace německého obyvatelstva koncem jara a počátkem léta 1945 doprovázely i násilné akce, které si posléze vyžádaly jistě značné ztráty. Je třeba ale připomenout, že právě prezident Beneš i další čeští politikové nabádali obyvatelstvo, aby se ,odsun´ děl co možná nejkorektnější formou“.

Všimněme si pozorně první věty citace, jak pan Dejmek, krkolomně a vyhýbavě popisuje poválečný český gestapismus a zločiny proti lidskosti spáchané ozbrojenými složkami státní moci, jako „násilné akce, které si posléze vyžádaly jistě značné ztráty“. Už tato podivná formulace prozrazuje autorův záměr a snahu více fakta zamlžit, nežli říci pravdu. Výrok vypovídá hodně o autorovi, ale zhola nic o „násilných akcích“, které si „posléze“ vyžádaly „značné ztráty“. Závažnější je druhá věta: „Je třeba ale připomenout, že právě prezident Beneš i další čeští politikové nabádali obyvatelstvo, aby se ,odsun´ děl co možná nejkorektnější formou“. Tato záměrná, lživá dezinformace je nestoudnou provokaci všech, kdož znají historii našich poválečných událostí.

O tom, že Beneš dlouhodobě připravoval vyhnání našich německých spoluobčanů snad není pochyb. Při jeho návštěvě Stalina v prosinci 1943 se v memorandu nezmínil o počtu Němců, jichž by se „odsun“ týkal, v ústním vysvětlení řekl, že by rád VYPUDIL „alespoň dva miliony“ (Táborský, Eduard: Prezident Beneš mezi Západem a Východem - str. 190-191, Mladá fronta, Praha 1993). V roce 1945 přijel Beneš do republiky jako prezident odpovědný za životy a osudy všech lidí, všech bez rozdílu jejich postavení, věku, barvy pleti, náboženského vyznání, státní a národní příslušnosti, nacházejících se na území ČSR. A jak s touto odpovědností naložil?

Zneužil funkce prezidenta, aby se pomstil. Benešovo pomsta se netýkala pouze neslovanských národnostních menšin. Týkala se mnoha předválečných politických stran, které zakázal, týkala se vlivných osob veřejného života, které jej kdy kritizovaly, měly jiný názor než on, jako třeba podnikatel podporující protihitlerovský odboj, ale kritizující Beneše, Jan Antonín Baťa (odsouzen k 15 letům vězení) – jeden příklad za mnohé další, jejichž výčet by překročil rámec tohoto článku. Co tedy udělal Beneš, politicky zodpovědný za životy a osudy všech lidí nacházejících se na území republiky? Hlásal, že nyní „přišla příležitost, která se nebude opakovat“ a spustil nenávistné štvaní vůči Němcům a Maďarům, které se jako červená nit táhne jeho tehdejšími veřejnými projevy.

Agresivní projevy Edvarda Beneše z první poloviny roku 1945, jsou notoricky známé. Nezná je asi pouze pan Jindřich Dejmek, lépe řečeno, předstírá, že je nezná. Připomenu panu Dejmkovi, jak Beneš nabádal obyvatelstvo, tak jak to zaznamenal Václav Černý: „Prezident nestačil ještě dorazit z Košic do Prahy a již cestou dne 12. května (1945) v řeči na brněnské radnici prohlásil, že ,náš zběsilý soused… si vytvořil situaci, jejíž důsledky stihnou celé jeho dnešní i budoucí generace, ponesou je jako zasloužený a plně mu náležející trest… Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jediná veliká lidská nestvůra… Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat“. „Vylikvidovat“ je slovo děsivé a zcela nové v českém politickém slovníku i ve spisovné slovní zásobě. Zavánělo nikoliv trestem, nýbrž pomstou. „A za okamžik znovu, s balkónu radnice k shromážděným zástupům: „Můj program je - já to netajím - že otázku německou musíme v republice vylikvidovat“. A 16. 5. 1945 na Staroměstském náměstí Beneš nabádal: „Bude třeba nově formovat politické strany a zredukovati jejich počet proti době předválečné (zakázal tu předválečnou nejsilnější), nově vytvářet poměr Čechů a Slováků a vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá, v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést.

A ve stejném duchu, Benešův tajemník, věrný pomahač a následný ministr „spravedlnosti“ Prokop Drtina v polovině května 1945 vyzýval v pražské Lucerně: „Začneme s vyháněním Němců hned, použijme všechny prostředky, před ničím nezaváhejme!“, když již předtím nabádal: „Vyžeňte a pobijte jich hned po ukončení války co nejvíce“. Tímto Drtina, jeden z tehdejších Benešových pacholků (později v komunistickém vězení prozřel a stal se zapřísáhlým Benešovo odpůrcem) naplňoval vůli svého vůdce, zaslepeného pomstou a vidinou „národního státu“ bez Němců a Maďarů, vůdce Beneše, který, jak napsal jeho osobní sekretář J. Smutný „postrádal veškerou lidskost“, protože „ztratil lidský kontakt s lidmi“. Po tomto Benešovo nabádání následovaly hrůzné masakry civilního obyvatelstva a budování koncentračních táborů, ve kterých existovaly takové podmínky, že mnoho internovaných, hlavně děti, nepřežilo.

Svými veřejnými projevy nabádal Edvard Beneš k masovému vraždění, aby naplnil svou dlouhodobou snahu o vyhnání neslovanských menšin. Kombinace jeho štvavých projevů spolu s jeho „dekrety“ vyústila v genocidu našich německých spoluobčanů, strašlivou etnickou čistku spáchanou v době míru.

Beneš věděl, že aby vypudil co nejvíce svých „nepřátel“, musí vyvolat etnický pogrom, velkou „křišťálovou noc“ na český způsob. Dobře se poučil u Hitlera a Goebbelse, když vedl své projevy o „konečném řešení německé otázky“ v duchu českého národního socialismu. Hitler chtěl zlikvidovat židy, Beneš vylikvidovat Němce. Chtěl se také ukázat jako bojovník se zbraní v ruce, vojevůdce, shodit ze sebe pověst slabocha a zbabělce. Náhle se tenhle „rodilý bázlivec“ (citát V. Černý) začal objevovat ve vojenské uniformě a jako vrchní velitel armády poslal své vojáky a ostatní ozbrojené složky státní moci do „boje“. Do boje proti zajatcům a neozbrojeným civilistům včetně žen a dětí. Výsledkem byla etnická čistka a až dvě stě sedmdesát tisíc mrtvých nebo pohřešovaných civilistů, převážně žen, dětí a starců.

Štvavé projevy prezidenta Beneše a dalších českých politiků splnily svůj účel jako návod k vyhánění neslovanských, hlavně německých občanů z domovů, čímž byly mocnosti v Postupimi postaveny před hotovou věc, kterou mohly pouze akceptovat a požadovat zlepšení podmínek odsunu.

Když 9. října 1945 napsal Hitlerův kritik G. E. R. Gedye v Daily Herald, pobouřen poměry, v jakých žily německé ženy a jejich děti v českých koncentračních táborech, že to je „peklo Bergen-Belsenu“, reagoval na to Beneš 14. října v Mělníku pokryteckou výzvou ke „slušnému“ odsunu. Osudy jednotlivců, jak napsal jeho sekretář Smutný, „ho nezajímaly“, měl pouze obavy, „co tomu řekne cizina“, proto jeho pokrytecká, falešná, pozdní výzva, jako reakce na západní kritiku. Takhle chápal Beneš svojí zodpovědnost za každého, kdo se po skončení 2. světové války nacházel na území ČSR.

Krátce a trefně Beneše charakterizoval Jaroslav Huťka 4. 3. 2004 v článku „Beneš se zasloužil o komunistický stát“ v Britských listech, když jej odmítla MFD zveřejnit: „Napřed se Beneš dopustil vlastizrady, potom plánované genocidy a nakonec ve spolupráci s cizí mocností spiknutí proti vlastnímu státu, kterého byl vůdcem. Rozsudek je jasný. Věčná hanba“.

Ale hanba také těm, kteří se stále snaží, jako pan Dejmek, překrucovat fakta. Naštěstí, pan Dejmek a další „posvěcenci“ státu, těžce zatíženi domnělou povinností bránit naší státní, politickou „pravdu“ o historii, už na výklad historie nemají monopol.

Mají ale snad tito státní zaměstnanci v popisu práce „vytvářet“ historii a v duchu národního „zájmu“ produkovat stále nové a nové nepravdy, legendy a mýty? Zdá se, že ano. Dělo se to v české historiografii vždy a ani „sametovou“ revolucí to, jak ukazuje příklad Jindřicha Dejmka, neskončilo. Bohužel není sám. Za všechny nechvalně známé „výtvarníky“ naší historie z AV ČR bych jmenoval ještě třeba prof. JUDr. Václava Pavlíčka, který se ve svém příspěvku na témže semináři diví, že: „skupina česky mluvících a píšících publicistů chce rozložit českou národní identitu, diskreditovat vědomí hrdosti na staletí trvající českou státnost a demokratické tradice vyjádřené v I. republice prezidenty Masarykem a Benešem“. Už tento Pavlíčkův výrok přímo vybízí se ptát, zda Benešovo poválečné štvavé projevy byly v duchu těchto „tradic“. Nebo se ptát slovy Václava Černého: „Co je demokratického na vyhnání třech milionů lidí z domova?“.

Pozoruhodné je, že „národopisci“ jako Dejmek a Pavlíček vytváří dějiny podle národní „potřeby“ a jsou ochotni, snad pro peníze, obětovat tomu i svoji profesionální pověst. K tomu patří značná otrlost. V éře informačních technologií to budou mít falzifikátoři dějin jejich typu stále těžší. Mladí autoři, kteří poctivě studují historické prameny, stejně tak jako odborná veřejnost, tyto „výtvarníky“ dějin příkře odsoudí a jejich práce nebudou považovat za věrohodné.