Srpen 2007

Jeden národ dva?

Franz Chocholatý-Gröger

Problém slovenského národa v oficiální ideologii československé zahraniční akce před rokem 1918 původně neexistoval, neboť „Slováci jsou Čechy přes to, že užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka”. Proti tomuto pojetí vycházela koncepce československého národa z existence větve české a slovenské. Již od počátku bylo jasné, má-li vzniknout mnohonárodnostní stát, musí být v něm zajištěna slovanská většina, jinak hrozilo nebezpečí, že se Češi dostanou do pozice jedné z národností v nově vzniklém státu. Navíc začlenění Slováků do nového „československého národa” se považovalo za jejich záchranu. Spojení Čechů a Slováků v uměle vytvořený „národ československý”, který činil 66% všeho obyvatelstva nově vznikajícího státu, se tehdy vůbec nepovažovalo za nepřirozené. V procesu vzniku národních států v Evropě v průběhu 18. a 19. století vznikla celá řada takových složených národů sdružujících různé nářeční skupiny. M. R. Štefánik, hlavní zastánce co nejširšího spojení Čechů a Slováků, cílevědomě uplatňoval tehdy všeobecně uznávané argumenty a názory o klasifikaci národů a národnostních otázkách. Je známo Štefánikovo stručné vyjádření: „Slováci sú Česi, bývajúci na Slovensku a Česi sú Slováci, bývajúci v Čechách.”

Teoretici „národa československého” dávali za vzor příklady historického vývoje u jiných evropských národů, u kterých mnohém náročnější a složitější slučovací procesy proběhly již v minulém století a vesměs za působení mnohem závažnějších jazykových odlišností a kulturně ekonomických rozdílů. Důvod, proč nedošlo k jazykovému spojení Čechů a Slováků, vysvětlovali M. R. Štefánik a T. G. Masaryk jako přirozený důsledek maďarského panství na Slovensku. Druhotný vliv přisuzovali lpění značné části Slováků na římskokatolické, převážně maďarofilní, církvi. Jejich teorie předpokládala, že dojde ke splynutí v oficiálně jednotný, ale udržující své specifické zvláštnosti dvou jazykových kmenů, „národ československý”. Této teoretické možnosti spojení dvou blízkých národů využili T. G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánik a začali brzy v zahraničním odboji a na mezinárodním fóru zásadně používat termínu „česko-slovenský národ”. Krajanské organizace amerických Čechů a Slováků se dohodly o společném postupu 20. 10. 1915. Dokumentem, který vzešel z tohoto jednání, byla Clevelandská dohoda. Obsahovala požadavek vytvoření samostatného federativního státu, zaručujícího národní autonomii Slovenska. Na důsledné národní jednotě trval právě Štefánik a to z taktických důvodů: obával se komplikací ze strany Dohody, kdyby měla osvobozovat dva národy. Teprve Beneš rozhodl, že se mluvilo o Čecho-Slovácích a rada byla přejmenována na Česko-Slovenskou národní radu.

Na druhé straně v českém domácím prostředí byla řada českých politiků a intelektuálů, kteří byli proti teto koncepci nebo přinejmenším netrvali na připojení Slovenska k nové republice. Slovensko bylo pro mnohé z nich exotem. Ústředním problémem Čechů byl vždy jejich poměr k Němcům. Česká veřejnost, která neměla tušení o těchto politických souvislostech, si naprosto neuvědomovala složitost problémů vznikajících ze spojení tak různorodých zemí jako byly země svatováclavské koruny a Horních Uher. Převládal jen romantický obraz krásné krajiny s prostým zaostalým lidem krásně zpívajícím a vyprávějícím pohádky. Nikdo si neuvědomoval složitost slovenského problému, neuvažoval o formě státoprávního postavení Slovenska v novém státě, nezamýšlel se na problémy vyplývajícími z odlišnosti mentálních, kulturních, náboženských, sociálních a ekonomických. Neuvažovalo se o způsobu jak reprezentovat v unitárním státě slovenské zvláštnosti. Převládal duch sentimentálně patriarchálního naladění české politiky vůči Slovensku. Tato bezstarostnost české politiky se později obrátila v českou diktaturu.

Bezstarostnost české politiky nejlépe charakterizují slova z dopisu Karla Kálala z 17. 7. 1918, jednoho z nejlepších českých znalců Slovenska, Karlu Kramářovi. „Dále si dovoluji navrhnouti, aby Národní výbor prohlásil, že Slovákům ponecháváme slovenštinu. Jáť o věci přemýšlím 30 let a navrhuji, abychom Slovákům dopřáli sebeurčení. Prohlášení bude jako kouzelný proutek, Slovensko pro spojení zahoří. Dobře vím, že četným Slovákům je stejným zlem se počeštit jako pomaďarštit, redaktor Národních Novin Čajda jednou řekl, že je mu milejší Maďar než Čech a katolický kněz Kmeť, zakladatel musea, mi psal, že Slováci mají dva nepřátele: z jedné strany Maďary, z druhé strany Čechy, oba prý je chtějí odrodit” Se Slováky si přesto nikdo nedělal těžkou hlavu, pro Prahu to byla zaostalá, politicky naprosto nezralá část republiky, ve které pouze několik individuí a skupinek klade nesmyslné a přepjaté nějaké rádoby národní požadavky.

Na koncepci jednotného „československého národa” se podílela také slovenská politická a kulturní reprezentace. Pro tuto koncepci vytvořili představitelé národně katolických sil název čechoslovakismus. Je tak nazýváno pojetí, které pokládalo Čechy a Slováky za etnicky blízké, rozdělené toliko různým dějinným vývojem a bylo přesvědčeno o tom, že zásluhou spolupráce a vzájemnosti existuje reálná možnost vytvořit jeden politický národ - československý. Čechoslovakismus měl kořeny již v předcházejícím století, kdy existovalo období slovenských snah o „československou” jazykovou a literární jednotu, což odpovídalo tehdejší složité a ještě nevykrystalizované situaci slovenského národního hnutí. Tato snaha vyvěrala především z evangelických kruhů , které užívaly archaického českého jazyka (bibličtiny, tj. jazyka Bible kralické) při bohoslužebných úkonech (na Slovensku bylo asi 382 000 osob tzv. augsburského vyznání a něco přes 144 000 reformovaných) a všichni ze vzdoru proti maďarizaci tíhli k české literatuře. Proto také první pokusy Antona Bernoláka o samostatný slovenský jazyk měl podporu maďarské strany. Obrat nastal v období let 1844-45, kdy se Štúr, Hodža, Hurban zasazovali o vytvoření nového spisovného slovenského jazyka a kdy se v slovenském prostředí začínají také prosazovat myšlenky panslavismu. Prosazování spisovného jazyka však nebylo v rozporu s teorii čechoslovakismu, které s používáním dvou jazyků v podstatě počítala. Mladá generace na přelomu století si na dvojjazyčnost zvykla a pracovala k jednotné ideologii československého národa. A za 1. světové války hledala záchranu Slováků v nové československé orientaci, formulované zejména ve Slovenském denníku.

Pro podporu čechoslovakismu existoval ještě jeden silný argument: problém, který jazyk označit jako oficiální jazyk. V původním textu jazykového zákona to byl „jazyk český”. Zpravodaj k jazykovému zákonu dr. F. Hnídek vysvětloval 15. 1. 1920 při debatě v ústavním výboru, že: „slovenština je postavena na roveň češtině”. Tak to také vyjadřoval § 4, zákona z 29. 2. č. 122/1920 Sb.

Švehla sice píše, že původně byla jako oficiální řeč uvedena čeština a slovenština. V dopise E. Beneše z 20. 5. 1919 (pravděpodobně A. Kammererovi, francouzskému ministru zahraničí, se uvádí: „Oficiálním jazykem bude čeština a navenek bude stát československý: avšak prakticky musí být německý jazyk druhým jazykem země”. Podle tohoto dopisu, by pak slovenština se mohla dostat v pořadí řečí s přihlédnutím k počtu obyvatel až na místo třetí. Proto byla zvolena „čechoslovanština” jako oficiální řeč Československa. V novém státě žilo podle sčítání z roku 1921 13 006 604 obyvatel, z toho bylo 6 831 618 Čechů (52,5%), 3 207 213 Němců (24,7%) a 1 968 100 Slováků (15,1%). Celou situaci velmi dobře vysvětluje Švehlův projev na 114. schůzi ústavního výboru 15. 1. 1920, kdy vysvětluje tři základní body, na nichž je zbudován celý jazykový zákon. Z toho pak vychází určení českoslovenštiny jako oficiálního hlavního jazyka (§ 1) a § 3 pak určil, kdy se může užívat druhý jazyk. Kdyby byla jako oficiální řeč určena čeština, jak to bylo původně, mohli by se cítit Slováci diskriminováni.

Počátky republiky byly doprovázeny nejistotou z obou stran, české i slovenské. Tyto nejistoty panovaly především ve věci interpretace dvou základních dokumentů, které se staly podkladem pro soužití obou národů v ČSR - Pittsburské dohodě a Martinské deklaraci. Uvádí se rovněž, že k Martinské deklaraci byla schválena tajná klauzule, která se týkala „oživotvorení autonomie Slovenska za dobu najviac ak 10 ročnú”. Podle zápisů z jednání v Turčianském Sv. Martině se mělo ještě jednat 31. 10. 1918 o Stodolových návrzích ve věci autonomie. Většina delegátů, po zvolení Slovenské národní rady a schválení deklarace o začlenění Slovenska do československého státu, odjela již 30. 10. Menší část účastníků pokračovala v jednání ještě druhý den a schválila klauzuli o autonomii poměrem hlasu 15 : 9. Dále se vede spor o tom, zda účastníci shromáždění věděli o Pittsburské dohodě, část historiků je přesvědčena, že věděli. A. Bartlová ve své práci Andrej Hlinka (Bratislava 1991) se domnívá, že se o ní dověděli až počátkem roku 1919, kdy Hlinka a Kmeť navštívili Masaryka a dr. Kramáře. Deklarace také deklarovala existenci československého národa, žijícího v hranicích Uherska a slovenský národ považovala součást jednotného československého národa. Rovněž skutečnost, že účastníci jednání nevěděli ještě o vyhlášení Československé republiky, o tomto se dověděli až 30. 10. 1918 večer, kdy tuto zprávu dovezl Milan Hodža z Budapešti, bývá často využívána při posuzování platnosti úprav textu provedených právě po Hodžově příjezdu, kdy byl odstraněn slovenský požadavek samostatného slovenského zastoupení na mírové konferenci a byl tam vsunut pasus o tom, že Rakousko-Uhersko přijalo Wilsonovy požadavky z 18. 10. 1918 a slovenský národ si na základě toho vyhrazuje právo na sebeurčení.

Zatímní Šrobárova vláda (4. - 14. 11. 1918) nasadila československý kurs. Vytvoření ministerstvo s plnou mocí pro Slovensko (10. 12. 1918) jen potvrdilo, že cílem je integrace Slovenska a byl stvrzen názor, že Československo nemůže mít jinou formu, než unitární stát.

Otázka autonomie Slovenska byla poprvé projednávána na jednání A. Hlinky a biskupa dr. Kmeťa s prezidentem T. G. Masarykem a ministerským předsedou dr. Kramářem 17. 1. 1919 v Praze. V září pak odjíždí A. Hlinka na mírovou konferenci do Paříže, aby prosadil slovenské požadavky. Cesta skončila fiaskem. V odpovědi na interpelaci dr. Dérera v Národním shromáždění ve věci Pittsburských dohod řekl dr. Vávro Šrobár, že autonomie Slovenska by znamenala „vydať Slovensko znova do moci Maďarov” a že A. Hlinka se dovolává Pittsburské dohody neprávem a nesprávně, neboť v té je uvedeno: „Podrobné ustanovenia... ponechávajú sa... oslobodeným Čechom a Slovákom”. Toto se prý stalo, když se 30. 11. 1918 v Martině vyslovili představitelé Slováků pro naprostou jednotu československého národa. Otázka interpretace Pittsburské dohody se tak stává základním sporem mezi autonomisty a stoupenci jednotného „československého národa”.

Objevuje se v období jednání o ústavní listině v roce 1920, v jednání slovenského klubu NS s předsedou Slovenské ligy v USA A. Mamateyem, kdy se objevil nový návrh autonomie vypracovány dr. Jurigou. V roce 1921 připravil návrh autonomistické ústavy Československé svazové republiky V. Tuka. Návrh na změnu ústavní listiny předložili 25. 1. 1922 poslanci ľudové strany zahrnující širokou autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Svůj návrh odůvodňují mimo jiné tím, že ústavní listina neuplatňuje sebeurčovací právo slovenského národa.

V postupu proti autonomistům československá vláda přesně kopíruje svůj postup proti německé menšině a dopouští se stejných tragických chyb. Vytváří tak základ pro protičeské nálady, které vlastně vytrvaly až do r. 1992, a které vedly k rozdělení státu.

Slovenský národ nedosáhl ve společném státě Čechů a Slováků do roku 1938 autonomního postavení. Důvodem zhacení této koncepce byla absence podmínek pro řešení na Slovensku samotném. Poměry zde byly na počátku státu nezkonsolidované a sami slovenští politici v Martině se shodli na tom, že k odmaďarštění Slovenska bude zapotřebí diktatury, různili se jen v tom, jak dlouho má trvat. Na druhé straně Praha ignorovala důsledně všechny návrhy a žádosti slovenských ľuďáků směřujících k větší autonomii Slovenska a k oslabení českého centralismu, což nakonec vedlo k radikalizaci.

Slovenský nacionalismus se formuloval proti Maďarům, je proto zcela přirozené, že v novém státním útvaru se musel obrátit proti Čechům. Rozdílnost politické, hospodářské a kulturní situace u obou národů se pak nutně odrážela v národnostních konfliktech. Závažným zdrojem nespokojenosti byly rovněž hospodářské poměry. České země patřily po první světové válce k ekonomicky vyspělým zemím, Slovensko pak k oblastem zaostalým. Vždyť v roce 1937 byl podíl Slovenska a Podkarpatské Rusi na domácím produktu ČSR jen o něco vyšší než 15procentní a mimo to slovenský průmysl ještě utrpěl v konkurenci s průmyslem českým.

Při formování moderního slovenského národa se česká politika dopustila některých dalších chyb. V prvních letech státu, kdy byla nouze o slovenské administrativní síly, přišlo z českých zemí na Slovensko mnoho Čechů, kteří sice udělali mnoho záslužné práce, ale na druhé straně se byli brzdou pro posléze se zformovavší slovenské vzdělance. Na Slovensku se zčásti usadili (150 000 osob) a zůstali ve slovenských úřadech (tvořili 80% pracovníků) a to v situaci, kdy v roce 1933 bylo mnoho slovenských vysokoškoláků a středoškoláků bez práce. Tito příslušníci mladé slovenské inteligence tvořili živnou půdu pro politiku Hlinkovy strany, zvláště když i na podřadná místa byli přijímáni Češi (60% úředníků berní správy a 90% četníků na Slovensku tvořili Češi) a úřední akta se z velké části vyřizovala česky.

Nepříznivě pak vývoj vztahu obou národů ovlivnila hospodářská krize, která ještě více podnítila nacionální tendence na obou stranách, na Slovensku rostlo volání po autonomii, v Praze se utvrzovali v čechoslovakismu. Ještě v polovině roku 1938 žádal prezident Beneš striktní zřeknutí se slovenského nacionalismu a autonomismu a bezpodmínečné uznání „československé jednoty” tvořené jednotným „československým národem” Teprve, když se ukázalo, že republika je ohrožená zvenčí, dochází k větší ochotě ke kompromisům.

Na podzim roku 1938 došlo k federalizaci ČSR - zákon o autonomii Slovenska vstoupil v platnost 25. 11. 1938 - byla to však federalizace okleštěné druhé republiky, státu života prakticky neschopného. Samo Slovensko bylo zbaveno velké části svého jižního území, které bylo ke Slovensku přičleněno na základě Trianonu. Dne 14. 3. 1939 byl schválen slovenským sněmem návrh zákona o samostatném slovenském státě (zákon č.1/1939 Sl. z.) a 18. 3. 1939 byla parafována dohoda o ochraně Slovenska (Schutzvertrag), kterou Německo garantovala nedotknutelnost slovenských hranic. Ve skutečnosti dohoda zajišťovala Německu možnost budovat síť vojenských základen v pásmu kolem slovensko-moravské hranice.

Nový stát byl podle ústavy z 21. 7. 1939 (úst. zák. č. 183/1939 Sl. z.) deklarován jako stát „národní” a „křesťanský”. Podle sčítání obyvatel žilo k 31. 12. 1938 na Slovensku 77 488 Čechů a 128 347 Němců. Slovenska vláda se 18. 3. 1939 rozhodla propustit vůbec všechny státní a veřejné zaměstnance české národnosti a od 22. 3. začala rozsáhlá evakuace vojáků a od 24. 3. četníků. Odchod těchto dvou složek byl organizovaný, odchod civilních zaměstnanců byl individuální (docházelo k jejich okrádání příslušníky HG). Do 30. 6. 1939 odešlo 17 763 státních a veřejných zaměstnanců české národností z 20 541 uváděných k 1. 10. 1938). Pokud se týká ostatních obyvatel české národnosti bylo občanství uděleno jen malé části, a to povětšinou těm, kteří pocházeli z východní Moravy a mohli se vydávat za „moravské Slováky”. K 15. 12. 1940 se k české národnosti přihlásilo 17 443 osob. Tento rozpad společného státu byl první krizí koncepce čechoslovakismu.

V roce 1945 byl znovu obnoven nový československý stát a postavení Slovenska ve třetí Československé republice vypadalo takto:

- Slovenská národní rada (znovu zahájila svou činnost 1. 2. 1945 v Košicích) rozhodovala i nadále o všech záležitostech vyjma zahraniční politiky a obrany

- do obnoveného Československa vstupovalo Slovensko za zcela jiných podmínek, než tomu bylo v roce 1918

- otázka vytvoření jednotného politického československého národa již nepřicházela v úvahu, jedinou možností pro další česko-slovenské soužití bylo spojení dvou politických celků s vlastní omezenou suverenitou

Další česko-slovenské vztahy byly založeny na třech pražských dohodách mezi vládou ČSR a SNR. Parlamentní volby 26.5.1946 potvrdily několik skutečností:

a) čechoslovakismus je na Slovensku mrtev

b) komunistické kalkulace s pozicí nejsilnější strany neuspěla

c) na vítězství Demokratické strany (DS) měla vliv právě 2. pražská dohoda z dubna 1946

d) mocenské pozice DS byly přímým podnětem změny postoje komunistů ke Slovensku

Vrchu nabylo přesvědčení, že je nutné omezit pravomoc slovenských orgánů. Čeští komunisté se rozhodli silněji a přímo zasahovat do poměrů na Slovensku. Byl zahájen útok proti „novoľuďáctví” a byl rozšiřován „mýtus 15. března 1939”.

Výsledkem jednání celostátní Národní fronty byla třetí pražská dohoda z 28. 6. 1946, podle které byla zákonodárná činnost SNR a výkonná činnost Sboru pověřenců (SP) postavena pod kontrolu vlády ČSR, která mohla zastavit činnost SNR a SP. Uspořádání vztahu Čechů a Slováků ovlivnila politická krize ve dvou bodech:

a) dodatek k třetí pražské smlouvě, který schválily všechny české a slovenské politické strany, omezoval pravomoci SNR

b) tažení proti DS vyvolalo v české společnosti nesprávné představy o Slovensku jako rejdišti protičeských živlů usilujících o rozbití republiky.

To posilovalo nedůvěru ke Slovákům a oživovalo čechoslovakismus, který byl v českém národě velmi silný.

Ústava se stala pouze dílem komunistů, kteří ji začali připravovat již 25. 7. 1946, kdy se sešla ústavní komise ÚV KSČ. KSČ měla už vypracované dvě varianty návrhu „slovenských kapitol”, jeden vymezoval pravomoci slovenských orgánů nad rámec třetí pražské dohody, druhý zůstal prakticky na její úrovní. Slováci prosazovali změny směrem k první pražské dohodě. Jakýkoliv posun k první pražské dohodě považovali Češi „za buržoazní separatistický nacionalismus”. Ústava 9. května byla výrazem nedůvěry českých nacionalistů ke slovenským poměrům a ústavní likvidaci principu rovný s rovným. Byl potvrzen „asymetrický model unitárního státu”, který sice vytvořil slovenské orgány státní správy a samosprávy, ale nevytvořil obdobné orgány pro české země.

Rozdílnost vztahu ke společnému státu se projevila také v roce 1968, kdy oba národy se stavěly k tzv. Pražskému jaru z opačných pozic, Slováci v něm viděli možnost prosázení svých národních zájmů, Češi vyčítali naopak Slovákům , že jejich „národní zájmy” převážily zájmy celočeskoslovenské, tj. nastolení nového politického systému „socialismu s lidskou tváři”.

V roce 1968 byla uzákoněná federace. Tato „asymetrická” a v konečném důsledku pokrytecká federace nevyřešila otázku, ale v podmínkách následující „normalizace” přispěla vlastně, paradoxně, k prohloubení česko-slovenského nedorozumění. Toto nedorozumění se navenek projevilo jako latentní národnostní konflikt, ale ve skutečnosti se do něj promítaly celkově nové, mocenskou situaci ve světě podmíněné faktory. Česko-slovenská diskuse (ne dialog) po roce 1989 oživila také některé staré, nedořešené problémy, vyplavila na hladinu staré stereotypy. Rozdělení Československa v lednu 1993 nebyl však v konečném důsledku výsledkem nacionálního vývoje, ale výsledkem pragmatických rozhodnutí politiků na obou stranách.

Jaké byly hlavní důvody tohoto rozchodu? Lze konstatovat, že jsou to v podstatě tři důvody:

1. Absence politického národa

Za sedmdesát pět let existence Československa se nepodařilo vytvořit z Čechů a Slováků (samozřejmě také z Maďarů, Němců, Rusínů, Poláků) jeden politický národ v západoevropském smyslu slova. V meziválečném Československu platil sice ústavně koncept „československého národa”, který mohl být vnímán jako koncept, vyzývající nadřadit národní rozměr státu rozměrem občanským, vytvořit tak „politický národ všech občanů” místo „národního národa příslušníků jednotlivých etnik”. To však předpokládá, že „politický národ” je dán vůlí ke společné budoucnosti, sdílenou vizi, loajalitu k právnímu řádu, k základním institucím státu. A to se v období první republiky nepodařilo vytvořit. Koncept jednoho národa o dvou větvích, i kdyby byl Masarykem osobně zamýšlen jako občanský, nebyl od roku 1918 realizován. Obava z „našich Němců” vedla k ostražitosti Čechů před sebemenší snahou Slováků o politický výraz jejich národní svébytnosti. Navíc zde působilo české přesvědčení, že Slováci se postupně stále více budou připodobňovat Čechům, až s nimi v konečné fázi splynou. Pro Slováky byly tyto představy výrazem nepřijatelného povýšeneckého paternalismu, který je urážel. Slovenští katolíci vždy zdůrazňovali slovenskou jinakost, ne však zaostalost, se kterou přicházeli pro změnu Češi se svým osvícensko-pokrokářským viděním.

Od Mnichova 1938 do listopadu 1989 chyběly podmínky pro vytváření politického národa zcela. A to ani v krátkém období let 1945-1948 nebyly tyto podmínky příznivé. V té době při násilném vyhánění německých spoluobčanů kulminoval otevřený, agresivní český nacionalismus. Ze všech pokusů „Pražského jara” zůstalo platné jen formální uspořádání státu, které bylo Čechy vnímáno jako něco, co přinesla „srpnová okupace”, tedy jako součást „normalizace”, v duchu divide et impera. Pro toto vnímání, zde byly dlouhodobé předpoklady: Češi vždy preferovali unitární uspořádání státu, takže také snahy Slováků po federaci na jaro 1968 brali s jistou shovívavou rezignací, která později přerostla v odmítavý postoj. Federace v systému mocenského monopolu komunistické strany vůbec nemohla fungovat: většina kompetencí byla po dvou letech ústavním zákonem republikovým orgánům odňata. Když se po listopadu 1989 začalo vyplňovat vzduchoprázdno legislativními demokratickými institucemi a respektabilním právem, vůle k vytvoření politického národa již zde nebyla. Zvláště, když proti rozchodu vystupovaly převážně levicově zaměřené skupiny, a to na obou stranách.

2. Slovenský nacionalismus

Projevy národního cítění v dnešním Slovensku se v mnohém podobají projevům českého nacionalismu v období kolem roku 1848. Je to typický fenomén střední Evropy, který bych nazval „fenoménem nápodoby”. Češi na počátku 19. století přebírali koncept nacionalismu od Němců a používají jej zprvu v obraně, odporu a posléze po roce 1945 v tlaku proti nim. Tento explozivní nacionalismus se skládá ze dvou komponent:

a) v Herderově pojetí národa jako něčeho co je v podstatě dané

b) v převzetí ideálů francouzské revoluce: une et indivisible

Všichni v jednom národě. Byl-li český nacionalismus paradoxně replikou německého nacionalismu, pak slovenský má v mnohém podobu českého.

Tento slovenský nacionalismus se stává kulisou dění po roce 1989. Pouhá kulisa mohla být mediálním zpracováním zvětšena natolik, že pobouřila české vědomí. Média záměrně zveličovala kulisy nacionalismu, čímž se ovšem vycházelo vstříc poptávce českého nacionalismu, jako po důkazu slovenské věrolomnosti. Všechny slovenské politické strany chtěly reformovat federativní uspořádání státu, posilnit postavení obou republik. Všechny koncepce narážely však na české straně na zeď nepochopení. Tomu přispěl také nepromyšlený nápor na konverzi a redukci průmyslu, inspirovaný Havlovým idealismem, který poškodil výlučně Slovensko. Tím byl nastartován odlišný průběh privatizace v ČR a SR., který přispěl k růstu nezaměstnanosti, která byla dvakrát až třikrát vyšší na Slovensku než v českých zemích. To vedlo k tomu, že se začíná lišit také rozložení politických sil obou republik. Spor o federaci se stal sporem o podobu a tempo ekonomické transformace. Dá se však říci, že slovenská nedůvěra, slovenské výhrady a slovenské animozity směrem na západ byly zaměřeny více proti ústavním orgánům federace než proti Čechům jako takovým. Proti slovenským zájmům tak nestály zájmy české, ale československé, neboť česká strana své zájmy ztotožňovala se zájmy celého státu. Tato česká unitaristická optika brala spíše na vědomí existenci slovenských zájmu, nikoliv však existenci českých zájmů - ty se české straně jevily jako něco absurdního, umělého. Na druhé straně bylo jasné, že slovenská strana bude akceptovat jasnou artikulaci českých zájmů, které pokud by byly vysloveny, by rušily dosud zřetelnou identitu českých a federálních zájmů.

Podle mne tato nevůle či neschopnost věcně artikulovat české zájmy je důkazem absence vědomí české identity. K nemožnosti dohodnout se na formě soužití s Čechy, přispělo nejen české ztotožňování českých a federálních zájmů, ale více tím, jak bylo toto ztotožňování předváděno slovenskou nacionalisticko-populistickou rétorikou. Velkou roli zde hrálo nízké sebehodnocení Slováků samých, jejich vztah k okolním národům. Autentický slovenský nacionalismus byl a je více zaměřen proti Maďarům než proti Čechům. Na druhé straně jsou Slováci daleko citlivější na projevu populismu než Češi. Souvisí to s tím, že slovenské národní, či státní, sebehodnocení bylo velmi nízké s převládajícími prvky sebelitování, které vycházejí z pocitů jakési osudové ublíženosti Slováků a Slovenska hraničící občas s prvky paranoie. I když tyto konstrukce jsou toliko dílem populistických vůdců nacházejí stále u slovenské veřejnosti dost sluchu. Po padesát let potlačované vědomí specifických lidských, tedy i slovenských a českých potencí vedlo k tomu, že když nastalo probuzení z iluzí o jednotnosti, které bylo rozčarováním a mnozí je nedokázali unést. Slovenské postoje se staly postojí slabšího, méně sebevědomého. Pak se otevřely brány nacionalistické rétoriky. Vytvořil se obraz nepřítele a nepřítelem byla, vedle Maďarů, „federace” a „Praha” jako zástupné pojmy pro centralismus. Nositeli této rétoriky se stali ti, kteří byli spjati s komunistickým režimem, toto rétorikou se pak zachraňovali, nově etablovali, a dokonce avancovali.

3. Český nacionalismus

Je zde několik důležitých otázek. Je Česká republika nechtěné dítě? Vznikl tento stát de facto zásluhou Slováků, kteří chtěli vytvořit vlastní stát? Existuje Česká republika jen proto, že se rozpadlo Československo?

Česko-slovenský vztah nebyl vztahem symetrickým. Češi se identifikovali s Československem jako celkem a dělalo jim velké potíže identifikovat se s vlastní republikou. Měla-li se federace rekonstruovat zdola, jak to požadovala slovenská politická reprezentace, bylo nutné, aby se Češi identifikovali právě k jednomu z konstruktivních prvků federace a to k České republice. Česká identifikace k federaci jako celku byla na Slovensku vnímána nikoliv jako deficit české identity, ale jako nedostatečný respekt k slovenské osobitosti, jako projev nepřijatelného paternalismu a jako důkaz, že Češi vnímají Československo jako rozšířené Čechy. Češi smýšleli unitárně, Slováci republikově, tedy z českého hlediska nacionálně či přímo separatisticky. Češi buď neuměli a nebo odmítali stát se „symetrickými” partnery Slováků, neuměli či nechtěli se hlásit k české státnosti, protože se hlásili, a to po celou dobu existence státu, ke státnosti širší - československé. Jsou to částečně rezidua „čechoslovakismu”, podle kterého Češi a Slováci tvoří jeden národ. Tato od počátku sporná teorie, nejen že již nebyla užívána, ale v šedesátých letech byla definitivně vyvrácena jak z české, tak i slovenské strany. Navíc se nikdy nestala vědomím širokých vrstev.

Ztotožňování českého a československého národa, které převažovalo mezi českou populací, má historické příčiny. České země tvoří neměnností svých hranic určité unikum v Evropě a na druhé straně po celých tisíc let existence českého politického útvaru byla nesporným centrem Čech a státu Praha. Tím také neexistovala vůči Praze alternativa, Praha neměla v důsledku toho, že byla nejen centrem státním, ale také duchovním, konkurenta. Nebyla zde střediska, kolem kterých by mohly vzniknout regiony v Čechách (jiný stav byl na Moravě a ve Slezsku) a Čechy se nikdy do regionů nečlenily a nečlení. Jiné vnitřní dělení státu se proto jeví z Čech, zejména pak z Prahy, jako iracionální a nesmyslné, vysvětlitelné jen jako ústupek pošetilému nacionalismu či provincionalismu, eventuálně jako ústupek místním politikům, kteří si zde vytvářejí své posty. Toto unitaristické povědomí není dobré, ani zlé, ale stává se problematickým jeli uplatňována vůči jiné národnostní skupině (v letech 1918-1938 otázka samosprávy českých Němců) nebo na území mimo vlastní Čechy (otázka Moravy a Slezska).

Druhým vysvětlením české laxnosti k českému státu, hrdost k českému státu se povětšinou projevuje jen jako vybití davů při sportovních utkáních mezinárodního charakteru, to je vehementně využíváno českou politickou reprezentaci ke svému zviditelnění se. Takový je současný stav českého nacionalismu. Češi jsou povětšinou přesvědčeni o tom, že nacionalismus je něco, co již mají za sebou. Český nacionalismus prošel mnoha fázemi, avšak zůstal povětšinou zabarven protiněmecky. V první fázi, pokud šlo o jazyk jako vehiculum národa, byl v obranném postavení protiněmecký. V druhé fázi politické, byl více protivídeňský, protirakouský, avšak vždy s protiněmeckým zabarvením. Ve 20. století byl uspokojen podvakrát v míře, která přesahovala jeho nejsmělejší sny: ve Versailles a v Saint-Germain bylo Čechům přiřknuto území v maximálně možných hranicích, a to kombinaci historického i koloniálního (trategického) hlediska. Znovu pak po 2. světové válce, kdy vítězné velmoci nejen respektovali vyhánění německých obyvatel z jeho území, ale také souhlasily a rozšířily je ex post ještě o násilné vysídlení bezmála tří milionů Němců na základě principu kolektivní viny. Byl tak vytvořen jednonárodní stát (z hlediska Čechů Slováci byli jen jeden z kmenů jednotného československého národa).

Dnešní český nacionalismus lze charakterizovat slovy Petra Pitharta jako spící nacionalismus nasycených. (Pithart Petr: Po devětaosmdesátém: Kdo jsme?, Doplněk, Brno 1998). Od roku 1939 se podařilo Čechům zbavit se všech „spolubydlících” ve svém národním domě - v období Protektorátu se ve spolupráci s Němci zbavili židů a českých cikánů. Stalin zbavil tento dům Rusínů připojením Podkarpatské Rusi k SSSR, pak vyhnali všechny české, moravské a slezské Němce a v roce 1993 se zbavili Slováků a s nimi možného maďarského problému. Z původně mnohonárodního Československa z roku 1918 vznikl tak dostatečně etnicky vyčištěný, národní stát Čechů.

Paradoxem je, že v česko-slovenských vztazích česká strana zdůrazňovala občanský princip jako vůdčí princip soužití národností ve společném státě (který před tím v období předválečné republiky stejně upírala ostatním národnostem), který byl pro Slovensko nepřijatelný až do rozpadu republiky.

Potřikrát v souvislosti s evropskými krizemi byly národnostní poměry v českých zemích vyřešeny v český prospěch - výhodné hranice, etnická homogenita, národní stát. Třikrát byly složité problémy vyřešeny „dějinnými zvraty”. Otázkou je, zda to přineslo Čechům prospěch. S tím totiž souvisí dnes velmi důležitá otázka: Jsou Češi schopni se vyrovnat s problémy multikulturality budoucí Evropy? Jsou schopni vypořádat se s problémy přistěhovalectví, uprchlíků, cizinců, Rómů, k vyhnaným sudetským Němcům? Kam se sami řadí v současném geopolitickém rozložení Evropy? K západoevropské křesťanské kultuře či ortodoxní slovanské kultuře? Čteme-li mnohá česká periodika převážně levicového zaměření, zjišťujeme, že myšlenka „panslavismu” v českém prostředí není mrtvá, že je myšlena jako záchrana před německým ohrožením.

Literatura

Bartlová A.: Andrej Hlinka, Bratislava 1991

Beneš E.: Světová válka a naše revoluce. III. vyd., Praha 1935

Galandauer J.. Vznik Československé republiky 1918, Programy, projekty, předpoklady. Svoboda Praha 1918

Grečo M.: Martinská deklarácia, 2. vyd. T.S. Martin 1947

Chocholatý F. (Franz Chocholatý-Gröger) Möglichkeiten einer gemeinsamen Europäischen Sicherheitspolitik für die Tschechischen Republik und für Deutschland, Kulturstiftung der deutschen Vertriebenen, 1999

John M.: Čechoslovakismus a ČSR 1914 - 1938, Beroun 1994

Krejčí O.: Český národní zájem a geopolitika, Praha 1993

Pithart P.: Po devětaosmdesátém: Kdo jsme?, Doplněk, Brno 1998

Rychlík J.: Češi a Slováci ve 20. století. Česko - slovenské vztahy 1914 - 1945, Bratislava 1997

Sympózium Slovensko v politickém systému Česko - Slovenska 1918 - 1938, 11. -13.11.1991