Srpen 2007

Slezské války a česko-německé vztahy

Franz Chocholatý-Gröger

Dne 11. června 1742 podepsali ve Vratislavi vyjednavatelé české a uherské královny Marie Terezie a vyjednavatelé pruského krále Friedricha II. úmluvu, na jejímž podkladě většina Slezska přestala náležet k habsburskému soustátí.

To co vyhlíželo jako přechodné příměří, než jako historicko-geopolitická konstanta, stala se na celá dvě století skutečnosti. Slezsko se již nadále vyvíjelo mimo český politicko-územní celek. Odtržení Slezska pak r. 1743 potvrdili rovněž stavy odříkací listinou na všechny státy, které někdy závisely na této koruně. Od tohoto lze pozorovat nezájem zejména nacionálně laděné české veřejnosti a také politiků o Slezsko. Důvodem bylo především národnostní složení Slezska, které mimo Horní Slezsko, bylo obydleno převážně německým protestantským obyvatelstvem. Také převážně slovanským obyvatelstvem osídlené Horní Slezsko se do roku 1867 netěšilo zájmu české politické garnitury.

Abychom lépe pochopili tento český vztah ke Slezsku, musíme se vrátit na počátek 18. století, a pokusme se analyzovat vztahy Čechů a Němců v zemích svatováclavské koruny.

Třicetiletá válka zanechala také v zemích koruny těžké následky, z nichž se zbídačené obyvatelstvo, bez ohledu ke kterému jazyku se hlásilo, jen pomalu vzpamatovalo. V zápase idejí Češi podlehli již dávno před Bílou Horou, která odhalila Evropě domácí slabost, lokálnost, nevědomost o tom co se děje ve světě. Čechy žily jen lokálními hádkami mezi zaostalou domácí šlechtou a zaostalými městy. Úpadek politického života v zemích koruny byl právě zpečetěn porážkou vzbouřených stavů. Německý historik Wolkan pobělohorské období velmi dobře charakterizuje: „Jestliže Češi oplakávají Bílou horu, protože jí začal jejich národní úpadek, mohou Němci ještě spíše viděti v počátcích protireformace začátek národního úpadku". Úpadek jazykový a literární byl v tomto období oboustranný.

Známky nové prosperity se projevily ve vyšších kruzích, když se počátkem 18. století začalo hospodářství zemí koruny zotavovat. Přenesení dvorské kanceláře z Prahy do Vídně sice znamenalo omezení dosavadních výhod české šlechty, ale na druhé straně ztrátu vlivu na habsburskou politiku kompenzovali podporou nového barokního umění. S tímto obdobím souvisí německá kolonizace země, kdy německý živel začal nabývat převahy také na venkově. Toto nové společenské a národnostní rozvrstvení však mělo vliv na vztah mezi domácími Čechy a Němci a to v tom smyslu, že došlo k demokratizujícímu rozvrstvení. Až dosud byli Češi starousedlíci, Němci přistěhovalci. Stát vzniklý z ducha protireformace měl za následek, že se začal vytvářet nový demokratický pojem obyvatel země jako jedné jednotky. Tak se přistěhovalí Němci stali obyvateli země téhož veřejnoprávního postavení jako Češi. Avšak ani český živel v době protireformační neztratil a nezanikl, i když zde byly exilové ztráty především mezi šlechtou a měšťany. Vzhledem k tomu, že venkovský lid se nestěhoval, udržel se český živel především na venkově. Udržel tedy svou etnickou životnost i v době národního úpadku vyšších vrstev. O tom podává přesvědčivý důkaz období baroka. Barokní proud se přizpůsobil domácímu prostředí a v něm se naturalizoval. Češi a Němci jako dva svébytné živly měly na zdomácnění baroka osobitý podíl.

Protireformace a absolutismus přinesly dvě důležité změny v domácích třenicích česko-německých - zavedly ideji kosmopolitismu, rozšířeného tehdy v Evropě a posunuly do pozadí středověké rozlišování mezi domorodci a přistěhovalci.

Nedošlo k rozdělení Čechů a Němců do dvou protichůdných táborů. Protireformace zasáhla obě skupiny stejně, neboť nebyla zaměřena národně a jazykově, nýbrž její hrot mířil do řad protestantských. Obdobně se to dá říci o baroku. Barokní umělci a jejich mecenáši neznali národnostních přehrad. Šlo zde o paralelní německé a české kulturní úsilí, které znamenalo oboustranné obohacování se. Důležitou roli v tomto období sehráli jezuité, kteří zůstali mimo česko-německý národnostní problém. Byli duchovní příčinou protireformace, nebyli pro žádný stát, ani pro německý jazyk, žádná země nebyla pro ně vlastí - byli jen pro papežství. Nelze je považovat za zásadní nepřátelé českého živlu a jeho národnostního cítění, jak bývá uváděno někdy českou literaturou. Pražská univerzita zůstala pod jejich vedením nadnárodní, takže na ni nabyli vzdělání i čeští vlastenci. Kdo chce kritizovat z národnostního hlediska jezuitství, musí kritizovat především jejich kosmopolitismus, nikoliv jejich němectví. Z této pozice nutno posuzovat také činnost Koniáše, který nebyl nepřítelem českého živlu jako takového. Likvidoval neúprosně i německé nekatolické knihy a na druhé straně podporoval vydávání českých knih katolických. Jezuité zavedli a podporovali v zemích koruny kult Jana Nepomuckého jako nového světce (1729), který byl uctíván stejně katolíky českými a německými. Jeho kult se rozšířil mimo hranice koruny do sousedních německých a rakouských zemí.

Ani české evangelictví, které bylo odsouzeno k stáhnutí se do podzemí, se však na domácí půdě neztratilo. Nebyly vyhlazeny prvky starých husitsko-bratrských tradic ani německé luteránské reformace, ale tyto prvky byly nyní vzájemně promíšené. O tyto tajné protestanty stále více pečovali různí lidoví kazatelé z německého evangelického prostředí Saska a Pruska. V zemi byly tajně kolportované nové evangelické knihy tištěné v německém sousedství, které sloužily i novým generacím při výchově ve víře otců. S německou finanční a organizační pomocí byly vydávána česká náboženská literatura v Žitavě, Drážďanech, Berlíně a Halle. Ta sloužila jednak k náboženskému a národnímu uvědomění se českých exulantů, jednak byla určena k duchovní posile tajných evangelíků na domácí půdě. Zároveň pruská strana využívala českých evangelíků k agitaci v Čechách. V případě krále Friedricha II. měla připravit půdu jeho politickým nadějím na české království.

Na počátku 18. století bylo úředně konstatováno, že na základě protireformačních misií byly získány dvě třetiny obyvatel zpět do lůna římsko-katolické církve, ale stále ještě zbývala asi jedna desetina odpadlíků, zatímco asi čtvrtina emigrovala. S touto emigrací počítal pruský král při své politice vedoucí k získání Slezska. Můžeme-li považovat korunní země Čechy a Moravu za převážně katolické, pak Slezsko, a to především Dolní Slezsko a Kladsko, bylo protestantské (katolické bylo především slovanské obyvatelstvo Horního Slezska). Silné postavení slezských protestantů donutilo císaře a krále českého Karla VI. ve snaze zabránit odtržení Slezska podle plánu francouzského krále na vytvoření Sasko-polsko-slezského království či plánu Augusty II. na vytvoření Sasko-slezského království podepsat roku 1706 dohodu o navrácení náboženských svobod protestantům v pěti slezských knížectvích: břežském, lehnickém, volavském, olešnickém a münsterberském a ve Vratislavi. Protestantům byly vráceny kostely a císař svolil postavit nové kostely v šesti slezských městech.

Vše naznačovalo, že Slezsko je pro trůn habsburský zachováno. Na druhé straně císař Karel VI. stupňuje pronásledování protestantů v českých a rakouských zemích. V roce 1732 vystoupili evangelíci z panství smiřického ve východních Čechách s požadavkem náboženské svobody (byli přijati Danielem Arnoštem Figulusem Jablonským, který byl od r. 1693 dvorním kazatelem v Berlíně). Byli nejen habsburským dvorem odmítnuti, nýbrž také rozehnáni vojskem. Proto se čeští exulanti obrátili na německý protestantský svaz CORPUS EVANGELICORUM o pomoc pro pronásledované souvěrce v českých zemích. Situace českých evangelíků z iniciativy jejich říšské organizace, se dostala na jednání říšského sněmu v Řezně roku 1735. V té době byla již v plném proudu dobrovolná emigrace českých evangelíků do německých zemí a do Pruska (v letech 1732-35 byla založená česká evangelická obec v Berlíně). Uprchlíci z panství smiřického ujišťují Jablonského, že všichni evangelíci doufají v pomoc pruského krále. Protože se německé organizaci nedostalo odpovědi od císaře, obrátila se roku 1774 jménem 20 000 tajných evangelíků ve východních Čechách z kraje chrudimského k pruskému králi Friedrichu II. s prosbou o intervenční pomoc při řešení otázky náboženských svobod v Čechách.

Vraťme se krátce k dobrovolné emigraci českých evangelíků. Působení pietismu velmi ovlivnilo evangelické rodiny ve východních Čechách a na severní Moravě (především na Kravařsku - Kuhländchen, oblasti vymezené linií Fulnek – Bílovec –Příbor – Nový Jičín – Odry s převahou německých obyvatel). Tehdy začala zcela nová dobrovolná emigrace. Jako první se stěhovaly rodiny z Kravařska a k hromadnému stěhování došlo pod vedením Christiana Davida. Tito emigranti založili r. 1722 na panství hraběte Zinzendorfa v obci Herrnhut (Ochranov) evangelické sborové společenství (v r. 1749 se ustavilo jako církevní obec pod jménem Obnovená jednota bratrsko-ochranovská). David se stal úzkým spolupracovníkem Zinzendorfa a Nitschmanna a došlo tak k utužení evangelického duchovního společenství v emigraci a v exilu. Toto společenství mělo velmi dobré kontakty k pruskému dvoru, nezapomeňme, že Arnošt Figulus Jablonský spolu s filosofem G. W. Leibnizem byl zakladatelem berlínské Akademie věd r. 1711 a měl velmi dobré vztahy se dvorem Friedricha Wilhelma a Friedricha II.

Ochranovská obec se stala zprostředkovatelem odkazu Českých bratří v mutaci Moravských bratří. (Moravští bratří vyvíjeli misionářskou činnost v anglosaských zemích a jejích koloniích - město Nový Fulnek se nachází na Jamajce). Dobrovolná emigrace pokračovala v pol. 18. století, kdy Friedrich II. vedl při svém tažení do Čech rozsáhlou agitaci pro emigraci evangelíků a vystupňovala pak po vítězných Slezských válkách, kdy Friedrich II. podporoval příliv českých evangelíků do nově získaných zemí. Aktivní roli v první fázi sehrál Jan Liberda (+ 1742), který zprostředkoval možnost emigrace a zakládání nových osad ve Slezsku. Z nových emigračních sídlišť docházeli misijní emisaři zpět do české vlasti, kde duchovně posilovali zbylé evangelíky a povzbuzovali je k dalším emigracím. Tyto aktivity vyvolávaly protesty obyvatel Čech a katolíků obou národností. Svědčí o tom např. zápisy v kronice katolíka Káva, který horlí proti Berlíňanům. Tyto zápisy dosvědčují tehdejší atmosféru česko-katolického odporu proti protestantům. Naopak u českých protestantů se stupňovaly naděje na pomoc pruského krále: „abyste brzo přijíti ráčil - my pak s bratry svými ze žalářů osvobozenými zapějeme velebné Hosana a nepřestaneme na modlitbách pozvedávati rukou k nebesům, pokud Hospodin celé království České pod moc a žezlo Vaší král. důstojnosti nepřivede“, praví se v prosbě chrudimských evangelíků pruskému králi.

Česká národní situace v době zápasu mezi Marií Terezií a Friedrichem II. byla naplněna v pravdě ironickým kontrastem. Na druhé straně sedmiletá válka přispěla k vytváření dynastického pojetí národa. Přispěl k tomu rakouský antagonismus proti Prusům (Berlíňanům), který ovládl velkou většinu příslušníků obou národních kmenů v Čechách. Došlo k promísení katolického odporu proti pruskému luteránství s českorakouským konzervatismem a jeho odporem proti pruskému státnímu osvícenství a poměrné pokročilosti pruské společnosti. Dynastické pojetí národa přirozeně spojilo Čechy a Němce v jednu společnost a nedávalo po dobu válek podnětu k jazykovým rozepřím. Ostatně duchovní život v zemích koruny byl v této době značně pokleslý a vstup osvícenských idejí přinesl pak změnu v pojetí češství.

Postupně dochází v českých zemích k významnému nárůstu vlivu německého osvícenství. Tolerantní politika pruských králů byla motivována z části osvícenskou ideou rozumového úsudku pro užitečnost. Rovněž tak jejich vstřícnost vůči českým emigrantům byla vedena praktickými hospodářskými důvody - Češi představovali příliv dobré pracovní sily. Podobně Marie Terezie se po prohrané válce snažila přebudovat stát a školství v duchu osvícenských myšlenek.

Významný průlom německé kultury do převládajícího kosmopolitně latinského prostředí baroka v Čechách je spojován s činností německého učence H. Seibta (+1806), který byl od roku 1763 profesorem na univerzitě v Praze a jako první přednášel německy na dosud latinské universitě.

Německé klasické osvícenství přišlo do Čech ze Saska (G.W.Leibniz) především zásluhou české evangelické emigrace. Větší vliv než G. W. Leibniz měl na české prostředí Christian Wolf (+ 1754). Jeho myšlenky měly v českém prostředí příznivý ohlas a to také u katolické strany, kde byl uznáván a vážen. Přízeň vzdělanějších vrstev se více přikláněla k evangelickému prostředí. Osvícenci zjišťovali v evangelických oblastech obecně vyšší kulturní úroveň a byli proto tomuto prostředí více nakloněni.

V habsburské monarchii se osvícenství prosazovalo, oproti Prusku, velmi pomalu. Osvícenské reformy, vedle státní správy, zasáhly především školství, jehož přestavba začalo v r. 1774 zavedením povinné školní docházky, ovšem v německém jazyce. Výhoda obecného vzdělání byla však pro českou mládež spojená s nebezpečím germanizace. Toto opatření nebylo však vedeno nějakou diskriminační nepřízní Marie Terezie vůči českému národu, ale byla to pragmatická snaha o sjednocení všech zemí a obyvatel habsburské říše pod jednou státností a obcovací řečí. Na druhé straně bylo zavedeno vyučování češtiny na Tereziánské rytířské akademii a na vojenské akademii a to ze stejných pragmatických důvodů, neboť znalost češtiny se vyplácela státním úředníkům v Haliči, v Banátě a jiných krajích se slovanským obyvatelstvem. Uplatnění němčiny jako obcovací řeči se v českých zemích stalo podnětem k probouzení národního uvědomění. Zároveň to nepřímo vedlo k etnickému soutěžení. V jazykově smíšeném prostředí se začaly více uplatňovat německé menšiny, které dosud byly málo významné. V oblastech s převažujícím německým živlem byly zbytky českého obyvatelstva pohlcovány silnějším německým prostředím. K posílení německého živlu, zvláště v podhorských oblastech českého pohraničí, napomohl také rozvoj průmyslu. Ztráta odbytišť ve Slezsku vedla k restrukturalizaci průmyslu především v rakouském Slezsku. Dochází zde k přesunům obyvatel - emigraci selského obyvatelstva z Těšínska a Opavska do Horního Slezska, kde vzhledem k podpoře selského stavu králem Friedrichem II. byly lepší životní podmínky. Rostoucí průmyslová výroba se stala hlavním zdrojem německé hospodářské a společenské síly a tím také příčinou převahy Němců nad Čechy v mnohých odvětvích domácího hospodářství.

Na druhé straně osvícenská doba napomohla ke sblížení vzdělaných vrstev Čechů a Němců a německé kulturní vlivy dokonce přispěly k českému národnímu probuzení. Stalo se to jak po stránce negativní - zavedení němčiny posílilo lásku k rodné zemí a administrativní omezení svébytnosti českého království pak podnítilo české národní uvědomění. V pozitivním smyslu - rostoucí zájem německých osvícenců o společnou vlast, o její dějiny, vedl k jejich přiblížení se Čechům. Zakladatelem osvícenského kritického dějepisectví v českých zemích byl Němec Gelasius Dobner. Rovněž tak jeho nástupci v oboru dějepisectví byli Němci nebo pocházeli z německých rodin v Čechách. Tato zprostředkující německá pomoc přišla právě v době, kdy se zdálo, že český národ spěje k záhubě pod tlakem germanizace. Převážná většina těchto osvícenců se jako Němci cítila být příslušníky Českého království a v tom smyslu Čechem (Böhme). Dobner se sám považoval za příslušníka slovanského kmene německé řeči. N. A. Voigt, ač Němec, se stal přesvědčeným českým vlastencem v zemském smyslu a vyzdvihoval význam českých slovanských předků. Osvícenské odborné studium zavedené německými učenci napomáhalo překonávat latinskou a protireformačně laděnou barokní kulturu v českých zemích. Jejich zásluhou došlo k přehodnocení dosavadního pojetí kacířské husitské minulosti.

V tereziánsko-josefínském období převládalo stále ještě vědomí vztahu Čechů a Němců jako dobrovolné soužití dvou národních kmenů, které byť rozdílné národnosti a řeči, mají oba přispívat svým osobitým způsobem k prospěchu společné vlasti. Tyto postoje byly ovlivněny dílem J. Zimmermanna z r. 1758 O národní hrdosti.

V době boje centralismu se stavovstvím rodí se nové pojetí češství - bohemismus. Národ je chápán zemsky, Čech-Böhme byl obyvatelem Čech, láska k rodné zemi byla heslem, češství se stalo dvojjazyčné. Bohemismus zaniká rokem 1848, a to rychleji u Čechů než u Němců. Pod vlivem Herderovým a Fichteovým se vzmáhalo pojetí sociálně historické - národ je produkt přírody a jazyk jeho hlavním obrazem. Byl to znovu vliv německé filozofie, tentokrát německého romantického idealismu, který změnil poměry v zemích koruny. To je již jiná kapitola.

Vraťme se ještě na chvíli do pruského Slezska druhé poloviny 18. století. Dne 16. 12. 1740 vstupuje Friedrich II. do Slezska, začala první slezská válka. Jestliže v protestantském Dolním Slezsku a na Kladsku mělo pruské vojsko sympatie obyvatel, nastává po jejich vstupu na území Horního Slezska změna situace. Obyvatelstvo, které bylo převážně slovanské a katolické {Moravci a Poláci} a cítilo se být více svázáno s Moravou - vždyť Hlubčicko (Leobschütz, Głubczyce), Hlučínsko a Ketř (Katscher, Kietrz) byly součásti olomoucké diecéze - a Čechy než s pruskými Němci, se staví na rakouskou stranu a vznikají selské oddíly bojující proti pruskému vojsku. Avšak 7. 11. 1742 holdují Friedrichu II. jako „suverénnímu a nejvyššímu vévodovi“ dolnoslezské stavy a zakládají tak komplikovaný politický obraz budoucí provincie Schlesien. Ve smlouvě z 11. 6. 1742 zajišťuje Friedrich II. ve článku VI. status quo katolické církvi ve Slezsku. Podle oficiálního sčítání obyvatel z r. 1736 žilo v celém Slezsku, včetně Kladska, 999 216 obyvatel. Friedrich II. zaručil náboženské svobody a zavedl německý jazyk do správy provincie Schlesien. Němčina se stává zde úředním jazykem. (Habsburkové úřední či státní jazyk nikdy nezavedli, takže se úřadovalo německy, česky a často také polsky. Úřadům bylo přenecháno rozhodnutí v jakém jazyce budou spolu korespondovat.) Tato politika naráží na odpor v Horním Slezsku a to na územích s převaho českého (Moravci) a polského obyvatelstva. V období sedmileté války pronásledovala pruská správa převážně katolíky a klér za jejich sympatie k Rakousku.

Slezsko třemi válkami velmi trpělo. Mnoho měst a vesnic bylo zničeno, mnoho selských dvorů bylo rozvráceno, země trpěla tažením armád, verbováním a rabováním. Země, která se za Habsburků dobře rozvíjela, vyvolává na počátku svých nových dějin obraz ruin a zkázy. Jen za sedmileté války se počet obyvatel snížil o 115 000. Friedrich II. proto přistupuje k úpravám omezujícím přílišný útlak sedláků ze strany vrchnosti. Za tažení v Čechách pobízí protestantské Čechy, nespokojené ve své vlasti, k vystěhování se do pruského Slezska. V r. 1749 přišli tito do Münsterberska (Ziębice) a zakoupili půdu u Střelína (Strehlen, Strzelin), kde založili osadu Husinec, později pak Dolní, Střední a Horní Poděbrady. V r. 1752 vzniká osada Friedrichsgraetz na Opolsku. Na východ od Gr. Wartenbergu (Sycówa) vznikly v letech 1749/64 osady Friedrichs Tabor, Malý Tábor a Čermín. Další osady byly založeny v Kladsku. Postupuje se podle Friedrichova plánu - slovanská osada v německém prostředí a opačně. V letech 1775-77 bylo založeno 200 nových osad a počet kolonistů dosáhl 61 000 osob. Zásluhou této politiky dosáhl v r. 1770 počet obyvatel v provincii Schlesien již 1 327 000 osob. V roce 1796 zde žilo 880 000 protestantů a 870 000 katolíků, zbytek tvořili věřící jiných náboženství, např. židé. Pruská vláda sice nezasahovala do církevních otázek, ale podařilo se jí častým dozorem si podmanit katolický klér. Nedošlo zde také po r. 1775 ke zrušení jezuitského řadu.

Podle obcovací řeči se k polskému jazyku hlásilo něco přes 200 000 obyvatel, česky hovořící obyvatelstvo žilo na území pruské části opavského a krnovského knížectví (Moravci), v českém koutku Kladska, dále pak v osadách na Münsterbersku (Ziębice), Opolsku a kolem G. Wartenbergu (Sycówa). V r. 1756 ministr pro Slezsko von Schlabrendorff zjišťuje, že mimo úředníky a kněze nikdo na Horním Slezsku nehovoří německy. Dochází proto r. 1763 k nařízení o zavedení německého jazyka do všech základních škol a r. 1764 je vydáno nařízení, podle kterého kněží, kteří do roka nezvládnou německý jazyk, musí opustit svůj úřad. Je zaveden systém prémií a urychlených postupů za horlivost při zavádění německého jazyka. Byli to však katoličtí kněží, kteří pomáhali udržet povědomí jazykového spojení s Moravou mezi Moravci (obyvatelé Hlučínska) a přispěli tak k národnímu probuzení jak Moravců, tak Poláků.

V r. 1790 byl podíl slovanského obyvatelstva v Horním Slezsku 72 procent, v Dolním Slezsku 29 procent. V průběhu pokračující germanizace se objevuje poprvé idea slezské národnosti a probíhají první diskuse o zvláštním jazyce slezském, kterým se hovořilo v oblasti mezi Odrou a Opavicí. Již 1. 5. 1848 se opavští a krnovští stavové postavili proti dosavadnímu správnímu spojení s Moravou a žádali samostatnou vládu slezskou. S tím souvisí mimo jiné také dopis Slezského veřejného konventu císaři Ferdinandu V. z 9. 5. 1848, podle stavu by spojení zemí koruny pod jednou správou a vytvoření společného sněmu oslabení Rakouska. Pro liberály a demokraty byl sněm ve Frankfurtu prvořadým cílem. Idea znovu sjednocení Slezska se objevuje v r. 1848 nejen u německy mluvící části obyvatel, stejné postoje zaujala také česká část obyvatel Opavského knížectví. Čeští obyvatele Klimkovic a okolních obcí podepisují německou petici proti Slovanskému sjezdu a radikálně se staví proti připojení Slezska k Čechám (Klimkovické prohlášení) a volí své zástupce do Frankfurtského sněmu. Na Slovanském sjezdu bylo ze Slezska zastoupeno jen Těšínsko, a to dvěma Poláky v sekci polské, „Sbor Čechů, Moravanů, Slezáků a Slováků” byl zcela bez zástupců slezských a na sjezdu se o požadavcích Slezska vůbec nehovoří.

„Jsme daleci odporu vůči Němcům! Chceme svobodnou a šťastnou budoucnost očekávat spolu s nimi a nikoli ve svazku se zaslepenými Čechy pod ruskou kuratelou a knutou!”. hovoří se v Klimkovickém prohlášení. Byly to právě konkrétní sociální požadavky jako „zrušení roboty bez náhrad” prosazované Hansem Kudlichem a německými demokraty, které nalezly u českého obyvatelstva Slezska větší ohlas než česká nacionalistická argumentace spojená s konzervativním společenským programem.

Sen o jednotném Slezsku zaniklém válkami slezskými byl tak definitivně pohřben, avšak sen o zemském národě slezském se vždy znovu a znovu objevuje v období změn státoprávních.

Lit.:

Kapras Jan: O českém státě za války a po válce, Soubor článků, Český čtenář, Praha 1925

Klíma Arnošt, Češi a Němci v Revoluci 1848-1849,Nebesa, 1994, ISBN. 80-901609-7-2

Menzel W.: Die nationale Entwisklung in Böhmen, Mähren und Schlesien, Von der Aufklärung bis zur Revolution 1848, Nürnberg 1985, ISBN

Chocholatý-Gröger Fr.: Slezsko, in: Střední Evropa č. 17-20, Praha 1990 -91, s. 98-107, 63-73, 91-103, 76-97.

Chocholatý-Gröger Fr.: Geschichte und Verständigungspolitische Bedeutung Schlesiens aus der Sicht Prag, EURO - FORUM I, Schlesien- Slask-Slezsko, Haus Schlesien, Königswinter, 9.-12.12. 1993.

Chocholatý-Gröger Fr.: Kravařsko-Kuhländchen, in: E.Wojaczeková-Steffkeová, Ze země milované do země zaslíbené, ISE, Praha 1995, s.153-162

Chocholatý-Gröger Fr.: Slezské války a česko-německé vztahy, konference Slezské války a české země, Hradec Králové, 4.-6.7.1996

Chocholatý-Gröger Fr.: Möglichkeiten einer gemeinsamen Europäischen Sicherheitspolitik für die Tschechischen Republik und für Deutschland, , Kulturstiftung 1999

Naše země, náš lid. Hlubčicko, Ratibořsko, Kozelsko, Matice opavská, Opava 1946

O Slezsku a Ostravsku, Sborník statí o poměrech zapomínaných oblastí českých, Praha 1912

Otter Jiří: Úděl česko-německého sousedství, EMAN Heršpice 1994

Slezsko., Sborník., Matice Slezska, Opava 1992

Schlesien, Geschichte, Kultur und Wirtschaft, Verlag Wissenschaft und Politik, Bielefeld 1995, ISBN 3-8046-8819-5

Vyhlídal J.: Čechové v pruském Slezsku, Praha 1899