Srpen 2007

Vítězný únor aneb Jak snadno lze ve slepé víře prohrát svůj život.

Franz Chocholatý-Gröger

Po roce 1945 politická moc nebyla rovnoměrné rozložená, nekomunistický tábor byl slabší právě po straně ideové. Toto oslabení měl na svědomí právě Beneš, když začal koketovat s bolševiky jak sovětskými tak československými a první hřebíky do rakve československé demokracie byly zatlučený na moskevských jednáních ve dnech 13. - 20. XII. 1943 a 22. - 29. III. 1945.

Komunisté měli jistotu moci vytvořením Národní fronty a omezením počtu možných protivníků odstraněním politických stran nezcela velebících Beneše. Zbylé strany se nahnaly do komunisty vytvořeného chlívku Národní fronty, sociální demokraté již v této době byli, alespoň ve vedení, jen trpěnou odnoží komunistů. Skutečnými manipulátory moci byli komunisté. Dne 5. 4. 1945 byla V Košicích již rakev zatlučena zcela, vystavena na katafalku k očekávání hostů. Košice začaly rozežírat zbytky morálních zásad, které v národu po Protektorátu ještě zbyly. Jak se zbavit viny z nečinnosti v době Protektorátu? Košice cestu ukázaly. Antiněmectví se stalo jakousi organizační základnou pro nástup totalizujícího režimu Národní fronty. Pod praporem antiněmectví se pohodlně skryla česká kolaborace. Obdobně jako antisemitismus vytvořil prostor pro hospodářské a sociální předsudky - a zde je velká podobnost s Německem před rokem 1933 - se antiněmectví stalo stmelujícím prvkem poválečné české společnosti. Mělo naplnit touhy válkou, kolaborací a pasivním odporem zmrzačené české duše. Blahobyt a štěstí pro český národ může být dosaženo jen vyčištěním českého prostoru od „odvěkého nepřítele”, vypuzením onoho cizího, nepřátelského živlu.

Lidé viděli budoucnost růžovými brýlemi. Podle naivních představ o „jakémsi mesianismu” českého národa mělo české národní společenství, dokonale očištěné, napříště vyřešit všechny sociální konflikty bez boje v prospěch národního celku a pouze v jeho rámci. Mnozí očištění se svým radikalismem zbavili bahna kolaborace tím, že vstoupili v kolaboraci s komunisty. Ti, kdož skutečně byli v odboji, pak byli těmito očištěnými vržení do žaláře. Nesmí býti svědků mého selhání.

Volby v roce 1946 byli stejně demokratické jako volby v roce 1933 v Německu, kdy se moci dostala stejně zrůdná ideologie národního socialismu. České občanské strany půjčily komunistům svou zbraň radikální nacionalismus a od komunistu si vypůjčily sociální populismus. Jejich omyl byl stejně tragický jako omyl Němců v roce 1933, považovali, obdobně jako Němci NSDAP, KSČ za normální polickou stranu. Spojení radikálního nacionalismu lidovců a národních socialistů s radikálním marxismem komunistů je to nejhorší spojenectví, jaké kdy může být. Volby 1946 situaci radikálně změnily. Komunisté v českých zemích získali vítězství, ale situace na Slovensku byla jiná a komunisté potřebovali totální vítězství. Moc Demokratické strany bylo nutno podlomit, zvláště když Beneš nikdy nechtěl uznat a také neuznal slovenský národ a české nacionalistické strany - lidovci i národní socialisté - soustavně oklešťovali pravomocí slovenských národních orgánů v duchu benešovského centralistického státu národa československého. Zde je jasně vidět, jak Beneš upravoval cestičku k moci komunistické. Komunisté také tento jeho ideál centralistického státu jednoho národa zcela převzali. Pro české politické strany měl radikální nacionalismu příliš klapek na očích a tak tyto strany podporovaly komunisty v jejich protislovenském tažení.

Před Únorem 1948 jsou tyto tzv. demokratické strany zeslabeny, navíc nemohou počítat s pomocí socialistů, kteří již v této době byly jen odnoží komunistů zásluhou svého předsedy Zdeňka Fierlingera, který vykonával až do roku 1947 funkci předsedy sociální demokracie. Muž, který byl již od třicátých let zřejmě agentem NKVD, za války velvyslancem v Moskvě a tajným členem komunistické strany, byl na tak zvaném „Brněnském sjezdu” v roce 1947 sesazen z funkce předsedy strany a na jeho místo nastoupil Bohumil Laušman. Ani on sice neudělal v únoru 1948 vše pro zachování demokracie v tehdejším Československu. Následný osud obou mužů se podstatně liší. Zatímco Fierlinger je až do roku 1966 členem ÚV KSČ, Laušman umírá za nevyjasněných okolností v roce 1963 v Ruzyňské věznici.

Tyto tzv. demokratické strany podaly v únoru demisi v domnění, že jejich protivníkem je „normální” parlamentní strana a v čele státu prezident „odhodlány” bránit demokracii. On však ve své ješitnosti starocha již neodporoval, proč také, když po Mnichovu měl také plán, než nasedl na aeroplán. Důvod kapitulace byl v obou případech stejný – šetřit životy spoluobčanů. V první případě ve válce v druhém pak v ozbrojeném vnitrostátním střetu. Životy sice ušetřil, ale zlámal páteř každého občana pocitem marnosti a zbabělosti.

Když byl tento prostor zbaven Němců, zkonfiskován jejich majetek a nastolena nucená demokracie, bylo nutno najít nového nepřítele. Lid potřeboval nové oběti a rád podlehl mámení krysaře – pojďme budovat československý socialismus, jenž bude onou rajskou zahradou, kde budeme mít všichni stejně a kdo bude mít víc, tomu to sebereme. Češi se začali vraždit a terorizovat navzájem. Bylo nastoleno panství jedněch Čechů nad druhými. Vzniká tak nový pořádek jenž jest výplodem toho nejhoršího, co může kdy vzniknout - aliance radikálního nacionalismu, v českých poměrech mesiášského nacionalismu, a komunismu.

Velkou pozoruhodností Února je snadnost, s jakou prohrály politické strany svou věc. Co z toho je poučením pro dnešek? Nesmíme zapomenout, že marxismus není doktrínou pro jedno použítí, která se po jednom nepodařeném pokusu vyčerpá. Světem bloudí statisíce bloudů, kterým se některé jeho rysy líbí. Nesmí se zapomenout, že komunisté nejsou samaritáni a ani nezištní vykupitele světa. Za pomoc vždy chtějí jen jedno - účast na moci.

Současné směřování sociální demokracie začíná čím dál tím více připomínat loď, která se dostala do obávaného Maelströmu. Obří vír, který popsal ve svých povídkách Alan Edgar Poe, se proslavil tím, že vtáhl do svých útrob vše, co se dostalo do jeho dosahu. Středobodem víru, který může, už podruhé v dějinách, stáhnout současnou vládnoucí stranu do vod zapomnění, je Komunistická strana Čech a Moravy. Historie nás učí, že vše tady již jednou bylo. Komunistická strana, která se v květnu 1921 vydělila právě z řad Československé strany sociálně demokratické, pohltila nejstarší českou politickou stranu v roce 1948.

Kdykoliv si sociální demokraté začali zahrávat s komunisty, skončilo to s nimi špatně. V současné době si s nimi zahrávají až moc. Jako by vůbec nepochopili, že demokracie končí tam, kde začíná vliv komunistů. Zapomínají na jedno, podáš–li komunistovi prst, usekne ti hlavu. Dle mého názoru je nutno dnes místo petic požadujících zákaz komunismu pěstovat v politickém i občanském životě jedinou zásadu hygieny své duše: neuzavírat s marxismem–leninismem žádnou alianci a především nepodléhat jeho svodům. Jinak vše ztratíme.