Srpen 2007

Hrdina, který zmizel beze stopy

János Kokes

Raoul Wallenberg, tajemník švédského vyslanectví v Budapešti, byl 17. ledna 1945 v dobré náladě. Měl k tomu dobré důvody. Od 9. července 1944, kdy přijel do maďarského hlavního města s úkolem zachránit co nejvíce židů před vyhlazením, se mu navzdory těžkým a krutým válečným podmínkám vcelku dařilo.

Díky Wallenbergovu mimořádnému osobnímu nasazení byly před jistou smrtí zachráněny desetitisíce židů. To, že sovětská Rudá armáda v lednu dorazila do Budapešti, znamenalo, že další desetitisíce nešťastníků, kteří byli drženi ve fašisty zřízených židovských ghettech, zřejmě už nic nehrozí a budou zachráněny. Ostatně Wallenberg měl na jejich záchranu a znovuzačlenění do společnosti podrobně promyšlený plán, který měl v Debrecínu projednat s hlavním velitelem sovětských vojsk v Maďarsku maršálem Malinovským.

Dvaatřicetiletý diplomat Švédského království, které si v druhé světové válce zachovalo neutralitu, ve chvíli, kdy nasedal do svého služebního vozu, si podle personálu ambasády ještě s chutí zažertoval s ruskými vojáky, kteří ho měli doprovázet do Debrecínu. „Tak jedeme. Já ale ani nevím, jestli jsem vaším hostem, nebo rukojmím,“ říkal prý vojákům. Sám přitom netušil, že tato otázka, byť vyslovená v žertu, byla namístě. Nepochybně ani personál švédského vyslanectví si neuvědomoval, že Wallenberga a jeho řidiče vidí naposledy.

Raoul Wallenberg tedy 17. ledna 1945 odjel do východomaďarského Debrecínu... a zmizel. Navždy. Od chvíle loučení na ambasádě totiž neexistuje žádná zcela důvěryhodná informace o jeho dalším osudu. Jen několik záznamů sovětských orgánů, několik nejasných výpovědí a nepřeberné množství spekulací.

Kdo byl Raoul Wallenberg?

Narodil se 4. srpna 1912 ve Stockholmu. Byl členem jedné z nejvlivnějších a nejbohatších švédských rodin, která dala zemi řadu významných bankéřů i diplomatů. On však odmalička chtěl jít svou vlastní cestou. Vystudoval ekonomiku a ve třicátých letech stavebnictví na Michiganské univerzitě ve Spojených státech. Zastupoval různé banky a jako přesvědčený antifašista se za války dal do služeb švédské diplomacie.

Jeho humanismus, obětavost a snaha pomoci druhým se nezrodily jakousi náhodou, ale vycházely z podstaty jeho povahy. To dokumentuje i příhoda, kterou vyprávěla jeho sestra Nina v roce 2004 v Budapešti při zahájení výstavy věnované Wallenbergovi. „Na britském vyslanectví ve Stockholmu byl v zimě roku 1942 promítán protiválečný film Bedrník Smith. Je to příběh roztržitého profesora archeologie, který svou humanitární činnost maskuje vědeckou prací. Jako archeolog cestuje po Německu a tajně zachraňuje intelektuály před nacistickým režimem. Film udělal na Raoula obrovský dojem, a když jsme šli domů, tak mi řekl: Tak to je přesně to, co bych chtěl i sám dělat!“ uvedla Nina Wallenbergová-Langergrenová.

Mise v Maďarsku

9. července 1944 přijel Wallenberg do Budapešti jako tajemník švédské ambasády pověřený řízením humanitárního úseku. Už od jara toho roku však v podstatě řídil americko-švédskou akci na pomoc židům, kterým po okupaci Maďarska nacistickým Německem 19. března 1944 hrozila totální likvidace. Ghetta v Budapešti byla plná a statisíce lidí čekaly na svůj konec. Maďarská vláda regenta Miklóse Horthyho se totiž stala pro Hitlera nedůvěryhodná a ztrácela pozice. Moc v zemi stále více získávalo fašistické hnutí Šípových křížů. Příjezdem do Budapešti se tak Wallenberg ocitl na horké půdě, ale s podivuhodnou obětavostí se okamžitě dal do práce. Téměř neomezené finanční zdroje pro záchrannou činnost mu zajistily především dary od amerických židovských kruhů.

Jednou z jeho prvních akcí byla záchrana několika stovek osiřelých dětí ze židovských rodin z území Maďarska a dnešního Slovenska, které se švédskými pasy odjely do Švédska nebo do Palestiny. Wallenberg masově vydával maďarským židům švédské „ochranné pasy“, které tehdejší maďarské orgány akceptovaly a většinou je uznávala i německá okupační správa. Tyto „schutzbriefy“, či „schutzpassy“ byly opatřeny fotografiemi dotyčných a měly švédské, maďarské a německé texty. Za přibližně šest měsíců zachránil Wallenberg se svými spolupracovníky desetitisíce lidí. Některé zdroje odhadují počet zachráněných až na 100 000.

Po dohodě s úřady se Wallenbergovi podařilo zřídit v Budapešti také nejméně 40, podle jiných zdrojů až 72 takzvaných chráněných domů, kde se shromažďovaly a ukrývaly různou dobu tisíce nejohroženějších židů. Švédský diplomat získával všemi možnými cestami seznamy Židů zařazených k transportům do vyhlazovacích táborů. Nejednou se stalo, že přinesl pasy až na poslední chvíli. Rozdával je na nádraží či přímo na ulici. Poté, co na podzim 1944 selhal pokus regenta Horthyho přejít na stranu Spojenců, ovládly Maďarsko Šípové kříže. Jejich členové urychlili řešení židovské otázky, začali posílat denně skupiny židů k Dunaji, kde je masově stříleli a házeli přímo do řeky. Očití svědkové tvrdí, že i z těchto kolon smrti vytáhl Wallenberg nejednou stovky lidí.

Na druhé straně Wallenberg udržoval pravidelné styky i s nejvyššími místními maďarskými a německými kruhy, což mu umožňovalo zařídit mnoho potřebného bez formalit, nepochybně za velké úplatky či diplomatické finty. Takovýmto způsobem zabránil i vyhození budapešťského ghetta do vzduchu.

Proč ho unesli?

Wallenbergova činnost byla nezpochybnitelně antifašistická a na výsost humanitární. Naskýtá se tedy otázka: proč ho Sověti unesli.

Jednoznačná a jasná odpověď neexistuje. Zatím se nepodařilo najít žádný dokument, který by vysvětlil, kdo dal příkaz k zatčení a deportaci švédského diplomata a co se s ním stalo. Mezi historiky převažuje názor, že Sověti považovali Wallenberga za amerického špiona, který v poválečném vyjednávání může být vzácný a mohl by být vyměněn za nějakého sovětského agenta.

Maďarský historik Krisztián Ungváry soudí, že Wallenberg mohl mít informace o masakru polských důstojníků v Katyni sovětskou NKVD, který Moskva přiznala až v devadesátých letech. Svou roli sehrálo financování Wallenbergových aktivit americkými židy i to, že studoval v USA. Mluví se také o tom, že Moskva chtěla získat Wallenberga za svého špiona, a když se to nepodařilo, diplomatův osud byl zpečetěn.

Další velkou záhadou je i to, proč se Švédsko prokazatelně téměř tři roky po válce - kdy Wallenberg ještě žil - vůbec nestaralo o osud svého diplomata. Důkaz o tehdejším nezájmu Stockholmu podalo samo Švédsko, když v roce 1980 zveřejnilo několik dokumentů k případu. Až v období perestrojky v druhé polovině osmdesátých let byla zřízena sovětsko-švédská komise, která deset let zkoumala historické prameny, ale nezjistila prakticky nic nového.

V roce 1957 na opakované švédské diplomatické nóty Moskva oficiálně oznámila, že Wallenberg byl vězněn v moskevské Lubljance, kde zemřel na srdeční záchvat. Vinu za to prý nese tehdejší ministr vnitra Abakumov, který byl popraven v roce 1954. Švédské dokumenty vydané v roce 1980 však naznačují, že rozhodnutí o Wallenbergovi padlo ve vyšších kruzích.

V hrobu společně s Berijou?

Podle záznamu lékaře proslulé Lubljanky zemřel Raoul Wallenberg 17. července 1947. Celá další desetiletí se však objevovaly zvěsti o tom, že Wallenberg přece jen žije. Nic se nepotvrdilo. Záhadu se pokoušel vysvětlit i proslulý pronásledovatel nacistů Simon Wiesenthal, ale také bez valného výsledku.

Zajímavé svědectví - také bez jednoznačných důkazů - vydal bývalý náčelník ruské tajné služby NKVD Pavel Sudoplatov. Po změně režimu Sudoplatov napsal, že Wallenberg byl zřejmě zastřelen a tělo spáleno. Vzhledem k tomu, že tehdy existovalo v Moskvě jediné krematorium - na hřbitově Donskoj - nelze prý vyloučit, že jeho popel skončil ve společném hrobě, kde jsou i tělesné pozůstatky nechvalně známého ministra vnitra Beriji nebo maršála Tuchačevského.

Je ironií osudu, že do Stockholmu se měl Wallenberg vrátit již na podzim 1944. Ale diplomat se rozhodl zůstat v Budapešti až do chvíle, kdy dorazí Rudá armáda. Sovětů se dočkal, ale že na to doplatí, to nemohl tušit.

Bez ohledu na to, jak zemřel, kdy zemřel anebo co se s ním stalo v sovětském vězení, jedno je nezpochybnitelné: Raoul Wallenberg patří mezi největší hrdiny druhé světové války. Jeho strom právem stojí v aleji u památníku Jad Vašem v Jeruzalémě a patří mezi nejuctívanější. Má sochu v Budapešti a jako druhý člověk na světě získal i čestné občanství Spojených států. Jeho životem se zabývají stovky knih, tisíce článků, ale záhada jeho poválečného osudu není vyřešená.

Život v datech

4. srpna 1912 - narodil se ve Stockholmu; vystudoval ekonomiku

1931 až 1935 - studoval stavebnictví na Michiganské univerzitě ve Spojených státech

1936 - stal se zaměstnancem Středoevropské obchodní společnosti, kterou vlastnil maďarský židovský emigrant Kálmán Lauer

9. července 1944 - přijel do Budapešti jako tajemník švédské ambasády

17. ledna 1945 - odjel do Debrecínu, od té doby o něm nejsou žádné podložené informace

(MFDNES)