Srpen 2007

Sovětská infiltrace Československa a řádění SMĚRŠ

Tomáš Krystlík

Obrozenecká představa mohutného ruského státního dubiska, o které se menší slovanské národy mohou opřít, se Čechům velmi vymstila. Několikrát. Již předválečnou čs. politickou scénou hýbaly nebývale sovětské tajné služby (zejména v aféře Gajdově), za protektorátu pro sovětské zájmy pracovalo také Gestapo infiltrované sovětskými agenty (zejména Willi Leimer) a dost komunistů, kteří byli současně též udavači Gestapa, v posledním roku války byl i český domácí odboj hlavně na Moravě řízen sovětskými partyzány (tedy sovětskými tajnými službami). Sovětští partyzáni nechávali vytipovaným Čechům podepisovat písemné závazky spolupráce se sovětským NKVD (Narodnyj komissariat vnutrěnnich děl – Lidový komisariát vnitra) . Partyzánská činnost proti okupační moci byla úkolem druhořadým – prvořadým bylo zajistit dané cíle SSSR v dané zemi, zejména infiltrací agentů NKVD do poválečných úřadů a organizací.

Hned po osvobození částí ČSR začala v nich okamžitě řádit vojenská kontrarozvědka SMĚRŠ (zkratka ze Směrť špionam!). Odhaduje se, že zavlekla z ČSR do SSSR přes tisícovku po první světové válce emigrovavších Rusů (bez ohledu zda měli nebo neměli čs. občanství), několik desítek až stovek Čechů, ale, to už se ví méně, i 60 až 120 tisíc Slováků. Čs. vláda pro ně v podstatě nehla prstem. Z Rusů přežil každý dvanáctý, ze Slováků dvě třetiny zahynuly - ve jménu kruté ideologie Lenina a Stalina.

Zapouštění kořenů

V třicátých letech minulého století se Československo stalo nejdůležitějším centrem sovětské špionáže v Evropě. Ale také i proti ČSR. V Československu nebyl problém nechat agenta „zarůst“ do čs. prostředí a vytvořit mu novou identitu s legendou přijatelnou pro zbytek Evropy. Čs. pas měl váhu a platil bez víza ve většině evropských zemí. V roce 1932 zorganizovala GPU (Gosudarstvěnnoje politupravlěnije - Státní politická správa) vloupání do budovy policejního ředitelství v Chomutově, kde byla kopie souhrnné zprávy čs. státní policie o podzemní činnosti KSČ. GPU si přálo odhalit prameny a informátory čs. policie. Při vloupání se nepodařilo onu zprávu nalézt, ale GPU padlo do rukou 1500 pravých ještě nevyplněných čs. cestovních pasů. Tak se staly čs. pasy vůbec nejpoužívanějšími mezi sovětskými agenty. Po roce 1934 a vraždě jugoslávského krále Alexandra v Marseille, kam vrahové přijeli na čs. cestovní pasy, vyvolávalo vlastnictví čs. pasu samo o sobě v Evropě okamžitě podezření hostitelského státu. Pak asi dvě stovky agentů NKVD cestující ze SSSR do Španělska na podporu republikánů obdrželo od zpravodajské služby pplk. Františka Moravce, tedy od čs. státu, pravé čs. cestovní pasy.

Sovětské tajné služby byly aktivní zejména v Německu. V Mezinárodním procesu s nacistickými po válce v Norimberku vystoupil jako svědek německý průmyslník Arnold Rechberg a potvrdil, že 24 tisíc německých komunistů (sic) dostalo příkaz v rámci infiltrace NSDAP vstoupit v letech 1930-32 do SA a SS. Peníze na to – 40 milionů zlatých marek - poskytla Moskva. Proto hned po příchodu nacistů k moci v lednu 1933 se sovětská tajná služba zabydlela ve všech složkách NSDAP, SD, SA a SS. Sovětští agenti v hnědých košilích byli také ve všech říšských ministerstvech, dostali se i do protikomunistických oddělní samotného Gestapa. V mnoha případech byly obětovány celé podzemní organizace KS Německa jen proto, aby infiltrovaný agent si mohl vybudovat u Gestapa pověst a případně posílit jeho protikomunistické oddělení, pokud tam už nebyl. Mnoho německých komunistů odešlo v roce 1933 před pronásledováním do ČSR, např. i Walter Ulbricht a Wilhelm Pieck. S nimi ovšem přišli i agenti Gestapa a NKVD.

I průmyslové odvětví ČSR bylo pro ruské tajné služby atraktivní. V době budování Baťových závodů na Slovensku se objevila celá řada bulharských a makedonských uprchlíků, kteří se ucházeli o zaměstnání, dostali je a byli v baťovském systému úspěšní. Po válce, v roce 1945, tyto osoby neméně efektivně vedly demontáž celé této továrny a její odvoz do SSSR.

Československá státní policie měla za 1. republiky na starosti zpravodajskou činnost proti nepřátelským organizacím uvnitř státu, tedy i proti komunistům a sovětské zpravodajské službě. Logicky se tím stala předmětem sovětské infiltrace. Materiály v archivech čs. ministerstva vnitra to potvrzují. Infiltrováno bylo i čs. četnictvo. Někteří ze sovětských agentů se udrželi ve službě i po roce 1948. Například Vlastimil Kohoutek, který vedl výslechy se skupinou kolem Slánského a přivedl je na šibenici, byl příslušník protikomunistického oddělení prvorepublikové státní policie.

Kdo měl mezi emigrovavšími německými komunisty do ČSR pochybnosti o pravdivosti zinscenovaných moskevských procesech, mohl se octnout v soukromém stranickém vězení NKVD v Praze. Na vězení upozornil čs. policii v roce 1936 jeden německý emigrant a ta při razii skutečně na udané adrese nalezla šest cel stranického vězení i s uvězněnými emigranty, které osvobodila.

Likvidace každého, kdo se stal jakýmkoliv způsobem nepohodlným sovětské politice, bylo jejím průvodním jevem. Každý člen komunistické strany v kterémkoliv státě byl automaticky pokládán za zpravodajsko-operativní materiál sovětské tajné služby. Tito lidé byli obětováváni v nesčíslných operacích sovětské tajné služby, mnohdy jen proto, aby místní rezident mohl vykázat činnost. Kdo se postavil na odpor proti svému zneužívání, projevil názorovou „kolísavost", kdo se veřejně či neveřejně kriticky vyjádřil o SSSR, či jen o některém aspektu jeho politiky, byl automaticky označen za trockistu, oportunistu, revizionistu, úchylkáře, sionistu a byla učiněna, a to okamžitě, opatření k jeho likvidaci.

V nacionálně socialistickém Německu byl pro jejich vyhlazování používán vcelku jednoduchý systém. Později se analogicky aplikoval i v protektorátu. Lidé, kteří se znelíbili NKVD, byli likvidováni pomocí Gestapa. Agenti NKVD v KS Německa začali rozesílat varovné stranické oběžníky se jmény a adresami lidí označených za bývalé komunisty, kteří se prý dali na cestu rozkladné trockistické činnosti. Byly rozesílány na adresy nejrůznějších vrstev obyvatelstva. Aby snad nedošlo k omylu, byla vždy popsána politická minulost a činnost uvedených osob včetně tajných adres, na kterých se skrývali. Pochopitelně se tyto oběžníky dostaly také do rukou Gestapa, což byl jediný důvod jejich cirkulace. Řada lidí ale byla udána Gestapu také přímo a NKVD poskytla proti nim i důkazy. Vynálezcem tohoto účinného systému byl Walter Ulbricht dlící tehdy v Moskvě. Tím si zachránil život během sovětských čistek na konci třicátých let.

Když se NKVD nepodařilo přesvědčit plukovníka Moravce v Londýně, aby dal své spojovací možnosti k dispozici jim (bez kontroly), pokusili se o to na území okupovaného Československa sami. Náhle se celé komunistické podzemí, které odmítalo spolupráci, ba i koncepci odboje, chtělo napojit na demokratické podzemí. Díky nedůvěřivosti a ostražitosti podzemí, navíc zcela zdecimovaného údery Gestapa se tato infiltrace nepodařila. I zde sovětská rozvědka uchýlila ke své staré hře, vyřazování nepohodlného spojence pomocí udávání Gestapu.

Mezi starými komunisty, kteří zůstali doma a podíleli se na protinacistickém boji, byli i takoví, kteří si pamatovali nepochopitelné příkazy z Moskvy, jako byl ten, že v případě, že narazí na parašutistu exilové vlády z Londýna, mají ho zadržet a informovat vedení vlastní stranické buňky, které pak bude informovat stranické vedení a to rozhodne, jak s parašutistou naložit! Existují i svědectví lidí, kteří dostali tajný stranický pokyn udat vedoucí činitele demokratického odboje anonymně Gestapu.

Tři britští parašutisti byli vysazeni v listopadu 1942 na československém území s úkolem znovu navázat spojení s Vladimírem Krajinou. Přinášeli s sebou kromě jiného materiálu také osobní dopisy prezidenta Beneše a ministra národní obrany Ingra. Tito parašutisté byli zadrženi příslušníky komunistického odboje, kteří je posléze lstí odzbrojili a odebrali jim i vysílačku. Oni komunisté byli buď Gestapu známi, anebo spíše pro něj přímo pracovali, v každém případě se parašutisté i jejich materiál včetně dopisů se ocitli v rukou Gestapa.

A. I. Romanov, bývalý příslušník SMĚRŠ, což byla za války kontrarozvědná sekce NKGB (Narodnyj komissariat gosudarstvěnnoj bezopasnosti – Lidový komisariát státní bezpečnosti), tvrdí, že NKGB (za války NKVD) měl své agenty i uvnitř nacistických koncentračních táborů, kteří tam „vykonávali sovětskou zákonnost“. Více případů, vymykajících se rozsahu tohoto článku to potvrzuje. Například přepisování rozsudků smrti vynesených nad komunisty na členy čs. nekomunistických stran Antonínem Novotným v Mauthausenu, nebo pokusy komunistických spoluvězňů fyzicky zlikvidovat Ferdinanda Peroutku ke konci války v Buchenwaldu, Gusta Fučíková patřila v KZ Ravensbrück k těm komunistkám-vězeňkyním, které zabily na příkaz Moskvy Milenu Jesenskou.

Do roku 1942 vedl protikomunistické oddělení pražského Gestapa Willi Leimer. Později převzal vedení odboru boje proti parašutistům, ještě později (1951) sloužil v centrále KGB v Moskvě v hodnosti plukovníka (oficiálně byl ovšem odsouzen k trestu smrti a v roce 1947 v Moskvě popraven, materiály z jeho procesu byly prý při požáru archivu zničeny). Byl pověstný svou krutostí vůči zatčeným. Skutečnost, že Leimer byl sovětským zpravodajcem (i Britové měli na pražském Gestapu svého muže, jenže se nevyznačoval mučením vězňů a služební horlivostí, český domácí odboj disponoval kriminálním tajemníkem Otto Gallem), vrhá na celou činnost jeho oddělení poněkud jiné světlo. Leimer dokázal přesvědčit pro udavačskou spolupráci s Gestapem desítky komunistů. Mnozí z nich se stali v protektorátu aktivistickými novináři vyzývajícími ke spolupráci s Německou říší. S méně známými, nepotrestanými za kolaboraci s nacismem, to bylo po válce jednoduché – byli prostě převerbováni do NKVD. Leimer s pomocí oněch komunistů-udavačů Gestapa likvidoval příslušníky odboje, lhostejno zda demokratického či komunistického. Z komunistů přežili nacistickou okupaci jen ti, kteří byli ochotni vykonávat jakékoliv sovětské rozkazy. Tito lidé pak po válce obsadili rozhodující místa a nervová centra čs. státu.

Sovětská tajná služba se zmocnila většiny německých zpravodajských důstojníků včetně pracovníků Gestapa, kteří za války operovali v protektorátu či v říšské župě Sudety. Údaje vytěžené z výslechu těchto lidí pak použila NKGB při zverbování nových agentů či převedení bývalých německých agentů do svých služeb. S hrozbou nacistické minulosti nad hlavou a se zálibou v totalitní moci se tyto osoby staly nejoddanějšími vykonavateli sovětské nadvlády proti ČSR i jiným státům. Členství v KSČ také vylučovalo zcela automaticky obvinění z kolaborace s nacismem.

En passant. Na základě Jaltské dohody bylo na dva miliony bývalých ruských a sovětských občanů uprchlých na Západ násilně repatriováno zpět do SSSR, kde je očekávala smrt anebo pomalé umírání v táborech. Zejména agilně se při násilné repatriaci „vyznamenali“ Britové. Celé kozácké rodiny skákaly z hraničních mostů mezi britským a sovětským pásmem v Rakousku do rozbouřených řek, páchajíce raději sebevraždu, než aby se dostaly do sovětských rukou. Američané, zvláště když zjistili, že repatrianti jsou sice na druhém břehu Labe vítáni s hudbou, ale za nejbližší čarou horizontu už čekají popravčí čety, repatriaci pod různými záminkami alespoň protahovali a dávali zadrženým možnost k útěku. Francouzi ve svém okupačním pásmu, díky jasnozřivosti generála de Gaullea, odmítli spolupracovat, přímo z Francie však tzv. sovětští občané repatriováni byli.

Historický exkurs

Rusové se po 1. světové válce dostali do ČSR většinou s Ruskou dobrovolnickou armádu (Russkaja dobrovolčeskaja armija). Vznikla v listopadu 1917 z řad mladé ruské inteligence a z kozáků. Zápas s bolševiky trval tři roky. V listopadu 1920 opustily její poslední jednotky Krym, a zamířily do Turecka. Podle údajů Společnosti národů opustilo tehdy Rusko přes milion osob. Ruští studenti zamířili v ČSR na vysoké školy – jen na ČVUT v každém semestru bylo v létech 1922-27 kolem 1300 ruských studentů - a Československo pozvalo k výuce také ruské pedagogy a v Praze zřídilo Ruskou právnickou fakultu. Uprostřed dvacátých let 20. století mělo svůj nový domov v ČSR asi 25 tisíc bývalých příslušníků Ruské říše.

Řada ruských emigrantů byla přijata také do čs. armády – v roce 1938 ze 141 generálů aktivní služby bylo 137 Čechů, jeden Slovák a tři Rusové. Nejznámější z nich byl generál Sergej Vojcechovský velitel Zemského velitelství Brno a pak Zemského velitelství Praha. Po válce zmizel v GULAGu (Glavnoje upravljenie lagěrej NKVD – Hlavní správa táborů Lidového komisariátu vnitra). Koncem třicátých let trvale žilo v ČSR 11 500 ruských emigrantů, z nichž přes tři tisíce již získalo čs. občanství, ostatní měli status běžence (Nansenův pas).

Udržet vše v tajnosti

Československé úřady věděly o koncentračních táborech ve SSSR hned od počátku dvacátých let minulého století. V roce 1922 předseda Čs. obchodní mise v Moskvě sděloval do Prahy, že ve vězení v Moskvě je deset čs. občanů za politické zločiny, především špionáž. Seznam z roku 1923 o čs. vězních v ruských koncentrácích již obsahoval 113 jmen. Od roku 1929 do roku 1938 došlo z čs. zastupitelství v Moskvě ministerstvu zahraničních věcí v Praze 17 seznamů čs. státních příslušníků vězněných ve SSSR. Každý obsahoval několik desítek jmen, v posledním z roku 1938 jich bylo 114. Nejčastěji udělovaný trest bylo 10 let vězení, trest smrti byl obvykle změněn na oněch deset let. Postupně však seznamy obsahovaly i informace, ve kterých táborech se vězni nacházejí. Byly to především Solovecké ostrovy, do roku 1929 hlavní sovětský koncentrační tábor, které měly i s filiálkami na pevnině kolem 650 tisíc vězňů. Během krutých zim umírala každý rok téměř třetina osazenstva. O rozsahu bolševického běsu svědčí počet zatčených ve venkovských volostích (nejmenší organizační jednotka, přibližně okres), denně kolem dvou desítek lidí zatčených odsouzených do GULAGu nebo popravených. Po mnohá léta.

Ony a další zpráv (o hladomorech a teroru na vlastním obyvatelstvu) čs. misí v Sovětském svazu nebyly čs. veřejnosti známy. Dostávaly se jen k velmi omezenému okruhu pracovníků ministerstva zahraničí. Pouze zprávy a o vězněných čs. občanech vězněných ve SSSR se poskytovaly též ministerstvu spravedlnosti a ministerstvu vnitra. Zacházelo se s nimi jako s de facto tajnými. Je doloženo, že ministerstvo vnitra předávalo prostřednictvím zemských úřadů dotyčnému hejtmanství, kde měl vězněný domovskou obec, příslušnou zprávu z čs. misí nebo zastupitelství v Sovětském svazu. Tyto informace byly označeny za přísně důvěrné a nesměly být sděleny ani rodinám uvězněných (sic). Poskytnout informace čs. veřejnosti nepřicházelo v úvahu a neoficiálně se nikdo tohoto kroku neodvážil. Drastické poměry o nucených pracích v sovětských koncentrácích tedy zůstaly před čs. veřejností utajeny.

Jako příklad citace ze zprávy čs. zastupitelství v Moskvě z února 1933 ministerstvu zahraničních věcí: „Z Moskvy do konce dubna má býti vyhoštěno na 800 tisíc lidí. V prvé řadě to mají býti obchodníci a všichni, kdož v Moskvě nebydlí aspoň 3 léta a nejsou dělnického původu nevykonávají produktivní práci. Mnohým osobám byly vzaty přídělové potravinové a nouze dohání řadu lidí k sebevraždám. Tvrdí se, že strach z pasových obtíží“ (sovětské passporty jsou ekvivalenty občanských průkazů) „způsobil v Moskvě přímo sebevražednou epidemii. Také na Kubáni tvrdý režim a zostřená diktatura náležitě se uplatňují. Z Kubáně prý 48 000 kulaků znovu putuje do Sibiře. Z Volhy z krajů obývaných německými kolonisty mám autentické zprávy, že při realizaci seťových fondů obyvatelstvu se odebírá poslední kg zrní bez ohledu na to, zemře-li rodina hladem.“

Pod tlakem nebezpečí z Německa se začala alespoň československá armáda pociťovat potřebu víc vědět o skutečné situaci v Sovětském svazu. Proto v únoru 1932 požádala zpravodajskou ústřednu o informační výslechy různých osob vracejících se po delším pobytu v Sovětském svazu do Československa. Ještě téměř dva roky však musely uplynout než se vojenští a policejní byrokraté dohodli, co je vlastně armádu zajímá.

Podobné výslechy tehdy již systematicky provádělo sousední Polsko. Pozornost věnovali zejména bývalým vězňům sovětských koncentračních táborů, navrátilci byli zadržováni a vyslýcháni kontrarozvědkou polské pohraniční stráže ihned po vstupu na polské území. V roce 1932–1933 shromáždila polská zpravodajská služba podrobné informace o téměř dvou desítkách táborových komplexů a různých táborech GULAGu. 24. srpna 1932 rozeslal náčelník oddělení pohraniční služby polského Sboru ochrany hranic dokument nazvaný „OGPU. Koncentrační tábory ve SSSR a jejich správa“. (OGPU je zkratka z Objediňonnoje glavnoje političeskoje upravlěnije SSSR – Sjednocená hlavní politická správa SSSR). V doprovodném dopisu uložil náčelníkům odboček a vedoucím agentur založit pro každý tábor samostatný spis a doplňovat ho všemi dalšími získanými informacemi.

Dokument obsahoval informace o táborech na Ukrajině, v Bělorusku, v centrálním a severním Rusku a na Sibiři, Kazachstánu a u Černého moře, podrobně popisoval jejich vnitřní organizaci, počty vězňů, podmínky života v táborech, závody a hospodářská zařízení využívaná – nebo speciálně zřízená – pro zaměstnávání vězňů a práce vykonávané vězni. Připojeny byly jmenné seznamy funkcionářů správy táborů a příslušníků OGPU vykonávajících dozor nad vězni. Většina informací byla provázena přehlednou mapkou lokality, kde se tábor nacházel, a plánkem vnitřního uspořádání tábora nebo různých servisních zařízení.

Česká ignorance

Čechy obdobné informace vůbec nezajímaly. Českoslovenští zpravodajci dokonce nejspíš ani nevěděli o výsledcích činnosti polské zpravodajské služby. V českých archivech, přes všechny policejní výslechy přišedších ze SSSR, nebyl dosud nalezen jediný vlastní nebo získaný podrobnější materiál o sovětských koncentračních táborech dvacátých a třicátých let minulého století, nebo alespoň zmínka o něm (sic).

Ostatně, i nejvýznamnější čs. zpravodajec pplk. František Moravec viděl v komunistické ideologii pouze nepříjemný prvek zpravodajské spolupráce ČSR a SSSR, ale nedohlédl, že tato ideologie zásadním způsobem ohrožuje svobodu světa.

Kromě vyslýchajících četlo zápisy výpovědí čs. navrátilců ze Sovětského svazu zřejmě pouze málo referentů. Nejsou známy žádné shrnující závěry z poznatků získaných výslechy. Pro koncepci politických námluv Československa se Sovětským svazem byla pravda o sovětské skutečnosti nepoužitelná. Jen satirické časopisy si dovolily proti poměrům ve SSSR vystupovat, což nestačilo. Na Západě probíhaly v tisku diskuse o nelidských poměrech v Sovětském svazu, o jeho táborech nucených prací, československá veřejnost toho zůstala, ke své škodě, ušetřena.

Československá snaha zajistit si spojenectví Sovětského svazu proti narůstající hrozbě nacistického Německa prakticky vylučovala pravdivé informace o sovětské skutečnosti. Nikdo nechtěl vidět, že Československo tím směřuje do slepé uličky, na jejímž konci jsou pro budoucí demokratickou existenci celé Evropy minimálně stejně nebezpečné, světovládné ambice komunistické ideologie. Proto všeobecně nebyl zájem příliš vyvracet prosovětskou propagandu a svědectví zůstávala pouze mezi čtyřmi stěnami ministerských kanceláří.

Poslední možnosti pro změnu názoru

Přesto počátkem roku 1936 dostala československá veřejnost ještě příležitost. V Praze vyšel pod názvem Rusko za mřížemi český překlad reportážní knihy Rusko za mřížemi (Rossija v konclagěre) bývalého sovětského novináře Ivana Soloněviče, který se dočkal v témže roce druhého a třetího českého vydání. Jeho dokumentární přesnost a věcnost nebyla překonána ani Solženicynem. O příšerných poměrech života ve SSSR pars pro toto krátká citace z jeho díla: „Jsou lidé, pro něž je tábor mnohem horší než svoboda, jsou však lidé, pro něž téměř není rozdílu mezi táborem a svobodou a jsou lidé... pro něž tábor je lepší, než svoboda. Nebo, chcete-li, svoboda je horší, než život v táboře. A to jsou ti, kteří posílají... zásilky se sušenými chlebovými kůrkami z tábora na svobodu.“

Česká veřejnost opět neprojevila pražádný zájem o pravdu týkající se Sovětského svazu. Potvrzovali to i političtí hlupáci jako Karel Čapek, který napsal: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí; je to země vytvářející nový typ demokracie. Sovětský svaz vyzdvihuje na štít demokratické zásady, popírané v některých zemích. Není pochyby, že nový typ sovětské demokracie zanechá hluboké stopy i v těch zemích, kde existuje fašistická diktatura. Hned teď, po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR, je možno říci, že v dějinách Evropy začíná nová éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět... Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje nejlepší hesla Velké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále, ovšem na jiném sociálním základě. Tím se SSSR stává dědicem a pokračováním evropské kultury.“

Další politický hlupák Hubert Ripka, později vysoký činitel exilové vlády v Londýně, v témže roce 1936 podotkl: „V zemi sovětů je svoboda a úcta k nejvyšším ideálům lidstva stále vyšší a vyšší“.

V lednu 1938, o celých sedm let později, objevil čs. tisk konečně 21 Čechů, odsouzených jako skupina špionů a diverzantů v procesu v roce 1931, hlavně českých učitelů, odpykávající si trest GULAGu. Ani tomuto příkladu brutality sovětského komunistického režimu nechtěla čs. veřejnost uvěřit. Proč také? Vždyť i velký obdivovatel tatíčka Masaryka se sklony antikomunistickými, pak fašistickými, Karel Čapek považoval režim v Sovětském svazu za veskrze demokratický!

V srpnu 1939 přibyli do Moskvy němečtí experti zkoumat systém a zkušenosti sovětských koncentračních táborů.

Protektorát

Před koncem roku 1939 byly okupačními úřady v protektorátu pořízeny seznamy všech osob původu ruského a zřízena Ruská emigrantská ústředna v Praze, která je evidovala.

Zprávy o situaci mezi bývalými ruskými emigranty žijícími v protektorátu, o tzv. Ruské emigrantské ústředně, byly předány „z rozkazu a podle instrukcí přednosty 2. oddělení pplk. gšt. štábu Moravce" 5. ledna 1941 na nejmenovaném místě v Londýně „zástupci SSSR" s krycím jménem Mr. Dorn. Předávající štábní kapitán Tauer o jednání se sovětským agentem zapsal: „Z obdržených zpráv měl velkou radost a řekl, že naše spolupráce má pro oba naše státy velký význam. Mezi SSSR a Československou republikou byly vždy ty nejlepší vztahy a že to uvidíme při mírovém jednání.“ Šlo o schůzku za zády britské strany. Touto cestou se NKVD dostala k přesným seznamům a adresám, na nichž později po příchodu Rudé armády byli vybraní představitelé ruské emigrace dostiženi. Je velmi pravděpodobné, že NKVD dostával poté kompletní seznamy i s adresami také z pražské centrály Gestapa. Je otázkou, zda Ruská emigrantská ústředna nebyla lidmi NKVD v Gestapu vybudována vlastně pouze pro potřebu sovětských tajných služeb.

Československý protiněmecký odboj dezavuoval ruskou emigraci, aby nemohla ohrozit jeho prosovětské zájmy. Na druhé straně nacistické Německo se obávalo spojení demokratických národních zájmů české společnosti a ruské emigrantské komunity a snažilo se bývalé ruské emigranty separovat.

Nesmazatelnou hanbou české společnosti zůstane její odmítnutí uvěřit v dubnu 1943, že patnáct tisíc polských důstojníků, jejichž mrtvoly objevili Němci v masových hrobech v lese nedaleko běloruského Katynu, bylo zavražděno NKVD. Podobná situace se opakovala o několik měsíců později v červenci 1943, kdy byly objeveny masové hroby v ukrajinské Vinnici. Za protektorátu uspořádala okupační moc také několik názorných výstav o krutých podmínkách života v Sovětském svazu a o Rudé armádě, byly zveřejněny a vyšly tiskem zatajované zprávy čs. misí v SSSR během 1. republiky ministerstvu zahraničí o poměrech v Sovětském svazu. Prakticky nikdo neuvěřil, Češi vše pokládali za lživou nepřátelskou propagandu, navzdory tomu, že to byla pravda.

Těsně před koncem války nechápala i naprostá většina českých manželek bývalých ruských emigrantů, že je životně důležité se uchýlit z dosahu hrozících sovětských zatýkacích komand do tehdejších bídných poměrů v americké okupační zóně Německa. Znamenalo to ovšem prchat po boku dosavadních nepřátel. Kdo tak učinil, zachránil si život.

Okamžitě za prvním sledem sovětských jednotek přicházely speciální jednotky kontrarozvědky a zatýkaly československé občany. SMĚRŠ byl dislokován nejen u jednotek Rudé armády, nýbrž i u jednotek NKVD. První masové represe probíhaly na Podkarpatské Rusi a zatýkáni a deportováni do sovětských trestních táborů byli vedle „třídních nepřátel“ a „kontrarevolucionářů“ především tisíce lidí, odmítající komunisty připravované odtržení tohoto území od Československa a včlenění do Sovětského svazu. Od samého počátku vstupu sovětské armády koncem roku 1944 se orgány NKVD chovaly na území Podkarpatské Rusi jako doma. Neznáme ani přibližně, kolik lidí bylo tehdy z Podkarpatské Rusi odvlečeno do sovětských trestních táborů nebo zavražděno.

Na Slovensku po „osvobození“ sovětskou armádou akce NKVD a SMĚRŠ pokračovaly a deportovány do Sovětského svazu vedle aktivistů slovenských fašistických organizací byly zcela svévolně vybírané celé skupiny obyvatelstva především z malých měst a venkova. Třeba z obcí rozdělených hlavní silnicí nebo říčkou byli násilně odtransportování do SSSR všichni muži jen z předem určené levé nebo pravé poloviny. Naprostá většina z nich se dostala do táborů GULAGu jen kvůli tomu, že SSSR potřeboval pracovní síly pro své tábory nucených prací.

Československá vláda proti takové zvůli sovětské jurisdikce nad obyvatelstvem spojeneckého státu, neboť podle uzavřené dohody v Londýně patřila okamžitě po osvobození svrchovaná moc Československu, nikdy neprotestovala. Ministerstvo zahraničí ale v letech 1945-48 několikrát jednalo se sovětskými diplomaty a o repatriaci čs. občanů zavlečených do SSSR, v podstatě ale jen Slováků, a předalo jim řadu seznamů pohřešovaných. Sdělovací prostředky tzv. demokratických stran ve 3. republice (1945-48) strčily hlavu do písku a mlčely. Žádný z novinářů se nepozastavil nad mizením lidí, ať už známých nebo obyčejných. Mlčeli i tzv. demokratičtí politici. Prostě všichni zavírali oči před dobyvatelským chováním a násilnostmi sovětské armády, nic nechtěli vědět o řádění SMĚRŠ a NKVD, svévolně zasahujících do jejich životů.

Česká společnost tragicky setrvávala ve svém mylném výkladu cílů velkého slovanského bratra z Východu a stále pohlížela na nedávno skončenou válku Německa se Sovětským svazem jako na zápas zla s dobrem, nikoliv jako na souboj dvou velmi krutých totalitních států. Porážka nacistického režimu v Německu za vydatného přispění Rudé armády dala v Evropě i ve světě ještě větší křídla iluzím o perspektivnosti sovětského režimu a snížila ochotu vnímat zločiny, provázející fungování komunistické společnosti v Rusku. V očích Čechů byl Sovětský svaz především zemí osvobození a naději přinášejících hrdinů. Stvrzoval to i Beneš ve svých rozhlasových projevech z Londýna, např. v únoru 1945: „Nebojte se německých strašáků o panství a hrůzách komunismu a bolševismu; je výmyslem této propagandy, když se vám tvrdí, že nám bude někdo uspořádání našich vnitřních věcí diktovat nebo že já, naše vláda a naši spolupracovníci v zahraničí se někomu a k něčemu zavázali.“

Skutečnost, že informace o krutých zločiny nacionálního socialismu jsou stejně pravdivé jako informace o sovětských zločinech, byť šířené antibolševickou propagandou, Češi vlivem svého šovinismu a poblouznění Sovětským svazem ani po válce nepochopili a tudíž odmítali. I přes všechny stále narůstající neblahé aktuální poválečné zkušenosti s Rudou armádou si nedokázali připustit, že proroctví proslulého plakátu s vyobrazením Pražského hradu a nad ním se sklánějícím rudým pařátem bolševismu s varováním „Zachvátí-li tě, zahyneš!", se naplňuje. Iluze o Sovětském svazu začali uvádět na pravou míru do Československa přijíždějící první čeští přesídlenci z Volyně. Jejich hlas však zůstal oslyšen.

Podle oficiálních údajů Sovětského svazu v roce 1946 bylo v nápravně pracovních táborech ministerstva vnitra SSSR v letech 2. války vězněno 72 010 československých občanů: z toho 69 224 vojenských zajatců (vojáci Slovenské republiky) a 2786 ostatních. 9889 osob bylo r. 1944 převedeno do čs. vojenské jednotky v Sovětském svazu. Propuštěno a předáno do Československa bylo 54 644 osob. Tyto údaje byly záměrně minimalizované, jen ze Slovenska bylo zavlečeno do SSSR odhadem kolem jednoho sta tisíce osob. Z ruských emigrantů se vrátil každý dvanáctý, dvě třetiny Slováků v GULAGu zahynuly. Všichni, kteří měli štěstí a byli vráceni do ČSR, hlavně kolem roku 1955 a stejně neoficiálně, jako byli z republiky odvlečeni (i ti Rusové, které neměli čs. občanství, jako čs. občané), velmi dobře věděli, že pravdivě vyprávět o životě v GULAGu nebo ve SSSR by znamenalo okamžitě putovat do dalšího komunistického koncentráku, tentokrát „jen“ československého. Nezbývalo jim nic jiného než se tvářit, jako by sovětský nápravně pracovní tábor byl téměř nejvlídnějším místem na světě.

Jsou doloženy násilné deportace celých rodin z ČSR do SSSR i v pozdějších letech, poslední ještě v roce 1956, ovšem již podle konkrétních „objednávek“ KGB. Ve východní Sibiři je město Minusinsk, středisko uhelného průmyslu, kde údajně ještě v roce 1999 žilo několik desítek tisíc slovenských a maďarských vězňů GULAGu, kterým nebyl povolen návrat domů.

Literatura:

August, František, JAB (ed.): Ve znamení temna. Sovětská špionážní a podvratná činnost proti

Československu v letech 1918-1969, Votobia, Praha 2001

Brod, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše. Academia, Praha 2002

Bystrov, Vladimír: Z Prahy do GULAGu aneb Překáželi, Bystrov a synové, Praha 1999