Srpen 2007

Týrání dětí je ve státním zájmu

Vladislav Kvasnička

Začátkem roku 2004 jsem ve specializovaném vězení pro děti, které existovalo pod krycím názvem Záchytné zařízení pro cizince, objevil nezletilého chlapce bez identity. Zavřeli ho za to, že neměl žádné osobní doklady, které mu nikdo nevydal. Josef byl držen na nevětrané samotce bez kontaktu se svými vrstevníky. Nebylo mu dovoleno provádět žádnou smysluplnou činnost, natož pak chodit do školy. Trpěl hlady, nebyla mu poskytována potřebná lékařská péče, byl nucen chodit v potupné vězeňské uniformě a pro své věznitele byl pouhým číslem. Číslem, které lze kdykoliv přetáhnout obuškem a tupit ho tím nejsprostším slovem. Samozřejmě za tichého přihlížení všech organizací pro ochranu dětí i všech pseudohumanitárních nevládních organizací. Dodnes se nepodařilo zjistit, odkud Josef přišel. Když se objevil, žádal státní úředníky o pomoc a dostalo se mu vězení mnohem horšího, než se dostává lupičům a vrahům. Jenom za to, že je bez identity.

Opuštěného Josefa mi tenkrát bylo líto a začal jsem o něj bojovat. V první řadě jsem se ho pokusil vysvobodit z obludného kriminálu pro nevinné děti. Po usilovné snaze jsem docílil úředního rozhodnutí, že Josef má být propuštěn, ale to ve Velkých Přílepech odmítli respektovat a vynutili si ode mne peníze. Člověka bez jakékoliv identity mi tak vlastně prodali.

Klučinu, který se tak stal mým majetkem, jsem si vzal domů, poslal ho do školy a začal shánět jeho identitu. Podle zákona je zcela jasně nalezenec nalezený na území České republiky státním občanem České republiky, pokud se neprokáže, že narozením získal občanství jiného státu. To by jednoznačně mělo platit i pro Josefa, ale úřady zcela zjevně lidské bytosti bez identity potřebují a také uměle vytvářejí.

Úřad městské části Praha 1, Bémem vedený magistrát a ministerstvo vnitra již téměř čtyři roky odmítají zákon dodržovat a Josefovi identitu vrátit. Ministerští úředníci se namísto toho, aby vyšli mladému člověku vstříc, uchýlili k zákulisním bojům a rozhodli, že pokud Josefa neodevzdám do jakéhosi sběrného tábora, nechají nás oba vyhladovět. Mně pak nebylo povoleno pracovat ani v nejpodřadnějším zaměstnání a Josef bez dokladů neměl nárok na žádnou dávku sociální péče.

Protože se mnou bydlel ve společné domácnosti, neměl jsem na žádnou sociální dávku nárok ani já. Jednoduše mu vadilo, že kluk chodí do školy.

Čtyři roky čekání na identitu

To, co se s nezletilým česky mluvícím dítětem dělo ve státem zřizovaném Zařízení pro zajištění cizinců, mi nedalo spát a podal jsem trestní oznámení na týrání svěřené osoby. Ministerstvo vnitra mne ale zažalovalo pro pomluvu a soud rozhodl, že takovéto zacházení s dětmi je naprosto legální. Rozsudek potvrdil i odvolací soud, a tak je mi jasné, že moderním pedagogickým metodám patří dlouhodobé zavírání dětí na samotkách, jejich věznění, označování pouhým číslem, snižování jejich lidské důstojnosti, hlad a bití obuškem. Mezi své vrstevníky nebo do školy dítě rozhodně chodit nemusí. Tak rozhodl nezávislý soud o mém případu. Státní zaměstnanci v ničem nepochybili a chovali se naprosto správně.

K čemu stát potřebuje lidské jedince bez identity a proč tolik lpí na jejich existenci? Takový člověk se může kdykoliv ztratit, může být prodán nebo třeba použit k výzkumu. Vysvětlení, proč ministerští úředníci nechtějí identitu těmto lidem za žádnou cenu vracet, se nabízí celá řada.

Josef na identitu čeká už čtvrtý rok, byť správní řízení má podle zákona trvat třicet, ve výjimečných případech šedesát dní. Zákon ale v tomto státě nikdo nedodržuje. Ve stáním zájmu je udržovat děti bez identity. Mám na to rozhodnutí soudu potvrzené odvolacím orgánem.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)