Srpen 2007

Humanizace Hamásu

Emanuel Mandler

Slunce žhnulo,bylo parno, člověk bez námahy propotil tričko a hledal, kam se schovat. My s panem Machálkem jsme seděli ve stínu , který nám poskytovala restaurace Na Kahánku a byli jsme rádi, že se nemusíme hýbat. Cožpak u nás, řekl jsem, ale například v takové Jižní Americe se hýbou vojáci i partyzáni v mnohem větším vedru (dokonce i v noci) a nijak jim to nepřijde. No, co naplat, mají proč se hýbat, mají proč bojovat. Tu poslední větu jsem řekl naschvál; věděl jsem, že to mého přítele rozhořčí.

Stalo se. Pan Machálek mi vytkl, že jako by nic říkám takové bludy. Záleží přece na tom, oč bojujeme. Vojáci velkých totalitních systémů bojovali za rasu nebo třídu, a tak, prosím vás, můžete se o tom vyjadřovat pochvalně?

Odvážil jsem se odporovat. Řekl jsem, že to není tak jednoduché. Sovětské armády, tedy armády totalitního státu bojovaly proti totalitnímu nepříteli, který chtěl okupovat jejich zemi.

Pan Machálek suše podotkl, že za sovětským vojákem šel důstojník s pistolí a když se pokusil zastavit nebo dokonce jít zpět, tak ho zastřelil. Naopak na západní frontě, byli vojáci, i když uznává, že ne všichni, kteří věděli, za co bojují.

Namítl jsem, že pan Machálek uvádí příklad z doby před tři čtvrti stoletím, kdy všechno bylo jinak než dnes. Pojem terorismus znali z naučných slovníků, dnes se člověk bojí jet na Blízký východ, protože se obává, že na něj odněkud vyskočí terorista a buď ho zastřelí, nebo ho lapí jako rukojmí. Proto je významné, že hnutí Hamás, dosud považované za teroristické, začalo měnit svůj charakter.

Pan Machálek se ironicky usmál. Domnívá se, že bych si měl dát na tyhle islamisty pozor (Hamás je pořádně silná teroristická organizace) a nechovat se jako Evropa. Připomněl Arafata, jak byl samý mír a přátelství a jak tento jeho postoj vyústil v džihád proti Izraeli.

Poznamenal jsem, že Arafat byl ovšem hlava Fatáhu, opoziční proti Hamásu. Ostatně poslední případ s Alanem Johnstonem, tím britským žurnalistou, kterého chovala radikální skupina islamistů jako rukojmí, svědčí o diferenciaci v palestinské oblasti. Hamás se zachoval férově: donutil islamistické teroristy, aby Johnstona bez podmínek pustili na svobodu.

Pan Machálek zachmuřil čelo a akademickým tónem mne poučil, že k tomu, abychom chování teroristů považovali za férové, musíme být hodně naivní. Hamás, který je ostatně hlavně teroristickou organizací, potřeboval upevnit svou otřesenou pozici, snažil se dokázat, že je v Gaze pánem a navíc, že dělá podstatný rozdíl mezi křižáky (to jsme my) a židy. Fakticky se mu podařilo prokázat, že situaci v Gaze nepochybně kontroluje a že jeho pozice se znatelně upevnila. Ale přistoupí svět na dělení obyvatelstva na křižáky (kteří ještě mohou žít) a na židy, které je třeba co nejrychleji smést do moře? Civilizovaný svět jako obvykle skočí, jak se říká, teroristům na špek. Když Hamás prohlásil, že neuzná Izrael, demokratické státy se rozhodly, že s ním nebudou jednat. Teď se rozjel Tony Blair na Blízký východ jako zástupce Evropské unie a prohlásil, že „mimo jiné“ bude jednat i s Hamásem. Nehledě na to, že jde o zřetelný appeasement, je to začátek dalších politováníhodných událostí. Humanizace takových organizací nemá nic co dělat s jejich prohlášeními, je to otázka náboženství: chce islám mír, nebo boj proti pohanům? Tato otázka není rozřešena a Západ kloudnému řešení nepomůže ustupováním radikálům. Cožpak z takového počínání nemáme ty nejhorší zkušenosti.

Byl jsem napůl přesvědčen. Dobrá, řekl jsem, počkáme si.