Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Srpen 2007


Kdyby všechny hospody…

Emanuel Mandler

V restauraci Na Kahánku jsme tentokrát s panem Machálkem usedli k večeru. Bylo to zajímavé, nepoznali jsme, jestli je světlo nebo tma. Při bližším ohledání jsme ale přišli na to, že je tu obojí: vždy jedna žárovka svítila a ta vedlejší byla bez proudu, tmavá. Pan Machálek to nevydržel a zeptal se vrchního (který nás dobře znal), co že to vlastně je a co to znamená. Ten člověk - bylo to vidět i v tom přítmí - se zašklebil a prohlásil, že se rozhodli pro ekologický provoz: polovinu žárovek rozsvítí a polovinu nechají zhasnutou. Ušetří tím minimálně tři kilowatthodiny denně. Pravda, na celkových nákladech se to příliš neprojeví, ale je to příklad pro ostatní. Představte si, kolik se ušetří, až budou takhle postupovat všechny restaurace v Praze. A přidejte k tomu všechny hospody v Česku…

Vím, že to nebylo příliš slušné, ale nezdržel jsem se a řekl jsem panu vrchnímu, že počítá obráceně. Řekněme, že čtyři restaurace v této části Prahy přejdou na onen - jak sám říká - ekologický provoz. Lidi na sebe v těchto podnicích nebudou vidět a začnou chodit do těch „neekologických“ hospod. Nic se takovou rádoby ekologickou akcí nevylepší, naopak.

Vrchní chtěl něco namítat, ale pan Machálek ho zadržel. Podle jeho mínění, řekl, jde o zajímavou myšlenku, kterou je třeba prověřit v praxi. Když vrchní odešel, natočil se ke mně a tiše mi řekl, co že mě to napadá hádat se s takovým potrhlým tvorem, jako je pan vrchní. Však oni sami uvidí, co jim ten „ekologický“ provoz přinese a přejdou brzy k normálu. Pak se zamyslel a prohlásil, že ovšem, podíváme-li se na věc z druhé strany, můžeme na tu „ekologickou“ myšlenku docela i navázat. Podívejte se, pane kolego, na celou věc střízlivě. Kdyby bylo možné zavést válečný režim a přinutit všechny pražské restaurace, aby denně ušetřily tři kilowatthodiny, bylo by to na spotřebě proudu znát. Vtip je v tom, že v normálních poměrech nelze donutit podniky k něčemu takovému. A přece, pokračoval, když uvažuji střízlivě, stojí ta věc za úvahu. Nemyslí snad úvahu o tom, jak dosáhnout „ekologického provozu“ v hospodách, ale jak pomoci vyžehlit ten hrb, který nejen Praha, ale celé Česko nosí na hřbetě.

Podivil jsem se, o jakém hrbu pan Machálek hovoří, a on pochopil, že mi to musí vysvětlit.

Stačí prolistovat noviny a dívat se na televizní zpravodajství, aby člověk pochopil, jak těžké miliony ztrácí náš stát slábnoucím turistickým ruchem ze zahraničí. Anebo se dozvědět, co píší v zahraničních příručkách o Česku: pozor, šidí se tam ve velkém rozměru a krade. Tak to je ten hrb, cizinci se začínají Prahy bát. Jde s ním těžko něco dělat, protože je to - aspoň snad ne ve veřejném rozsahu - záležitost pana Novotného, paní Burešové, pana Wintra a tak dále. Prostě kdo může, ten se na cizincích uhojí. Na domácích taky, ale v menší míře (že z Václaváku na Mírák není pětadvacet kilometrů, to domácí dobře vědí). Státní správa je si této vlastnosti naší země dobře vědoma a snaží se proti tomu něco dělat. Vycházejí stále nové předpisy a normy proti okrádání a šizení, ale jejich účinnost je malá. Je malá proto, že v kontrolním mechanismu leckdo za patřičný bakšiš přivírá oči nad tím šizunkem (což je také druh okrádání) a že český člověk má náramný smysl přijít na to, jak normy a nařízení obejít. Máte-li pochybnosti, všimněte si výsledků bodového systému na silnicích.

Namítl jsem, že tedy dobrá, ale že nevím jak to souvisí s „ekologickým provozem“ Na Kahánku.

Pan Machálek kroutil hlavou, vždyť je to jasné. Celková situace přímo vyžaduje něco takového, jako se tady snaží praktikovat. My se třeba i dovíme celková čísla a mnohdy ani to ne. Přibližná čísla nás přimějí, abychom spráskli ruce, a nic víc. Je zapotřebí skupin lidí (občanských sdružení), které by zjišťovaly:

kolik v průměru ošidí taxikář cizince a domácí lidi,

oč víc proti psaným cenám zaplatí zákazník v obchodech (včetně supermarketů),

kolik vypije průměrný Čech předtím, než sedne za volant,

kolik lidí z kontrolních mechanismů se nechá podplatit.

Samozřejmě, že bychom se nedozvěděli přesná čísla. Ale i ta přibližná by měla ohromnou výhodu v tom, že by přiměla lidi, aby si dávali pozor, a poskytovatele služeb, aby věděli, že si jich všímají obyčejní občané. Samozřejmě, že sama o sobě by taková služba veřejnosti přinést nápravu nemohla. Jak zatím o tom hovořím, vypadá to, jako bychom my Češi měli vrozen talent pro šizení. No, možná i něco na tom bude. Ale nemluvili jsme ještě o té ohromné mase podmínek (v podstatě historických podmínek), které vedou k tomu, aby si lidé nevážili cizího majetku. Všimněte si vývoje od německé okupace. Tehdy vlastně ošidit Němce bylo vlasteneckým činem. Nelze taky zapomenout, že normy, pravidla stanovená nacisty, plnili čeští lidé obvykle s nechutí; a bez úcty k pravidlům se šidí lépe. To byl ale jenom začátek. Skutečná epocha loupežení nastala po válce. Množství lidí jezdilo do pohraničí a tam si z konfiskovaného majetku vzali, co jen mohli, ať se to smělo, nebo ne, to jim bylo úplně jedno. O době vlády komunismu po únoru 1948 snad ani hovořit nemusím. Tuto dobu, pokud jde o vlastnictví, dokonale charakterizuje úsloví „kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Pravda, bralo se hlavně státu. Vztah k majetku se ale nesnadno individualizuje a narušování pravidel a norem se stává v takových poměrech více méně normálem. To všechno se musí překonat, máme-li mít opravdu demokratickou společnost. To říkám, dodal pan Machálek, protože bych nerad, abyste mě přirovnával k tomu vrchnímu.



Zpátky