Srpen 2007

Základní momenty české novodobé historie

Emanuel Mandler

I. Vznik národa a počátek obrození

Vznik českého národa byl složitým souhrnem událostí. Na rozhraní 18. a 19. století byli etnickými Čechy (mluvili česky) pouze sedláci, a to většinou ve středních Čechách, a jisté množství takových řemeslníků, jako byli kominíci nebo ševci. K tomu pár intelektuálů a měšťanů. Byla to doba vznikání a oprav charakteru národů. Lidé v Čechách i na Moravě (dosavadní „Böhmen“) se mohli rozhodnout: buď podle Bolzana všichni pro jeden dvojjazyčný národ, anebo Němci pro němectví, Češi pro češství. Kupodivu z malého počtu „etnických“ Čechů se skoro všichni hlásili k češství. Vedou se debaty proč a jak se to stalo, a tak je třeba upozornit na to, co na počátku obrozenečtí intelektuálové velmi dobře věděli, že jazyk je základní komunikační prostředek (a jako takový je pro národ nezbytný) a že nevypadá-li materalizovaně, je to pouhé zdání. Jazyk se materializuje kupříkladu v obchodě (zboží), ve stavebnictví, ve zdravotnictví, v literatuře – a ouha, čeština nemohla vyhovovat požadavkům těchto „komodit“, jelikož ony – české – nebyly. Existovaly v Německu, Češi kde jen mohli, si je vypůjčovali, a jak už to bývá, často je zcizili a nenáviděli původní vlastníky. Tato nenávist byla o to větší, že Němci nechápali, proč se Češi jednoduše neponěmčí. Počátek českého obrození je ve znamení protiněmeckého světového názoru, který postupem doby neustupoval; spíš sílil.

První obrozenci se pustili nejprve do doplňování a úprav jazyka a – do té doby spíše virtuálních – českých dějin. Následovaly přehnané oslavy českého jazyka, jeho sdělnosti, krásy a dalších vlastností. Tato oslavnost souvisí s tím, že práce na jazyku se neobešla nejen bez výpůjček z cizích jazyků (budiž), ale také bez četných podvrhů, na jejichž vrcholu stojí Hankovy RKZ. Tyto podvrhy byly tehdejší národní společností všeobecně přijaty, chápány jako podpora současného národa, a tak vytvořily tradici, která dodnes kazí náš život. Byl by však anachronismus vytýkat tehdejším prostým lidem, že právě ty nejnejapnější podvrhy oslavovali – jak měli vědět, že jde o podvrhy, když je považoval za pravé i Palacký? Každodenní prostá práce je kladnou hodnotou novějších českých dějin.

Počátkem 19. století však české dějiny ještě nebyly. Přičiněním obrozenců vznikly. Kromě rukopisů oslavovali první Čechové husitství (tehdy jsme se dokázali postavit proti „celému světu“) a želeli toho, že jsme po Bílé hoře přišli o vlastní stát. O soustavné popsání českých dějin se pokusil teprve František Palacký. Jakkoli ztráta „vlastního státu“, neméně hrdinství husitů byly více než problematické a rukopisné podvrhy zlověstné, národ – zatím ve skromné míře – sílil. Péče o jazyk se vyplatila. Poměrně brzy spatřila světlo světa velká česká básnická díla (Máchův Máj a Erbenova Kytice) a v souvislosti s českou hudbou, která nikdy nepřestala být krásná, vznikl zárodek české kultury. V pozdější době k ní přibyl i počátek hospodářského rozvoje.

To nesmí zastírat skutečnost, že právě tak vznikl v první polovině 19. století velký český mýtus složený z faktů, polopravd i menších mýtů. Sloužil k odůvodnění existence a jednání českého národa, později i státu. Tento velký mýtus – bohužel jakožto celek – pronásledoval český národ po celé 19. a 20. století. Jenže: především v 19. století vznikl český národ a velmi záleželo na tom, jak na sobě bude pracovat.

II. Samostatný stát

První světová válka a její vyznění, porážka Německa a Rakouska spolu s podporou západních mocností přinesly již poměrně vyvinutému českému národu velkou šanci: osamostatnit se a vytvořit vlastní stát. K tomu je třeba připomenout, že touha vytvořit vlastní stát je vrozena každému emancipujícímu se národu, takže již z toho důvodu nemělo Rakousko-Uhersko šanci na to trvat delší dobu i po válce. Hodně se přesto hovoří o tom, že kdyby Rakousko-Uhersko nebylo rozbito, zabránilo by to nástupu Hitlera a nacismu. To si opravdu může někdo myslet, ale víc nic. Jak to ti lidé tak přesně vědí, co by se stalo, kdyby...?

Československo vzniklo z vůle západních velmocí po první světové válce. Bylo republikou, to však vystihuje charakter nového státu jen částečně. Malý středoevropský stát měl tvářnost říše. Bylo v něm soustředěno na šest etnik. Kromě českého národa i Slováci a třímilionová „menšina“ Němců, Rusíni z Podkarpatské Rusi, tři čtvrtě milionu Maďarů a jistý počet Poláků. Židé se v Československu nekonstituovali jako samostatný národ. Pro českou politiku, která byla silně nacionalistická, byl problém, jak ovládat tak početné cizí národnosti, zvláště Němce, kteří se vzpírali a museli být přičleněni k novému státu násilím. (Poznámka: V nové době se takřka vždy neobejde vytváření nových států bez násilí.) Řešení, jak vládnout této malé, ale složité říši, se našlo a papírově bylo snadné. Ústava z roku 1920 hovoří nikoli o českém a slovenském jazyce, nýbrž o státním jazyce československém. V nové republice byl „československý národ“ národem státotvorným, podle nařízení z roku 1926 museli všichni státní zaměstnanci složit zkoušku ze státního československého jazyka.

Tato národnostní politika nebyla ani trochu korektní: Masaryk podepsal za války v Americe se zástupci tamních českých a slovenských spolků tzv. pittsburskou dohodu, podle nichž mělo Slovensko obdržet širokou autonomii; nyní se Slováci stali pouze odnoží českého národa. V Československu existoval oficiálně jediný státotvorný národ, československý, v praxi ale jednoznačně národ český. Edvard Beneš sliboval na mírové konferenci, že Československo se stane středoevropským Švýcarskem, stalo se však malým Rakouskem-Uherskem, v němž třímilionové německé etnikum nemělo kolektivní národní práva a bylo – od počátku, zvláště pak v době velké hospodářské krize – potlačováno a někdy i utlačováno.

Je nepochybné, že nacionalismus měl zásluhu o vytvoření státu, ale právě tak měl zásluhu na hegemonii Čechů v republice. Pokud jde o Němce, je zvláštní, že nebezpečí, kterým šovinistická politika jejího vedení ohrožovala existenci nového státu, pochopil filozof (Emanuel Rádl), ale z vysoké politiky nikdo. A přitom muselo být zřejmé, že jakmile se Německo vzpamatuje po drtivé porážce ve válce, začnou u Němců v Čechách pracovat podvědomé mechanismy typu heim ins Reich a že jediný způsob, jak zabránit, aby přerostly v katastrofu, bylo vytvoření svobodného, nejspíš federálního státu, v němž by Němci i Slováci a Maďaři měli stejně jako Češi statut státotvorného národa. Chmurnou budoucnost nového státu zdůrazňovala katastrofální česká zahraniční politika, která byla uhranuta nebezpečím restaurace habsburského státu dokonce v době, kdy byla nemyslitelná. Již od roku 1925, kdy se smlouvou v Locarnu s „konečnou“ platností stanovily západní hranice německého státu a Francie se začala starat pouze o obranu svého státu, ocitla se československá bezpečnost v rukou západních mocností, ale to už byla záležitost pouze formální.

Řekl jsem, že málokterý mýtus je jednorozměrný. Pokud jde o první republiku, přestože její národnostní politika vycházela ze zájmů české vlády, nelze jednoduše říci, že byla „špatná“. Její vznik zachránil Slováky před úplnou maďarizací a vedl takřka k rozkvětu Podkarpatské Rusi. K tomu je třeba připočíst výhody, které získal hegemonistický český národ v pozemkové reformě a v možnostech organizované práce v nejrůznějších oborech. Pozemková reforma vlastně zahájila konfiskační politiku české vlády na dosti dlouhou dobu; ve značné míře vyvlastnila hlavně půdu šlechtických rodů. Je možná lepší o té době uvádět fakta než první republiku hodnotit.

Ono se to totiž dneska dobře mluví o tom, jak měl být československý stát tolerantní, ale v době ohromující vlády nacionalismu, jímž bylo prodchnuta většina českého obyvatelstva, byl by převrat české politiky od protiněmeckého a protihabsburského nacionalismu k národnostní toleranci nesmírně obtížný (pokud vůbec byl možný). Však se takového úkolu také nikdo, včetně prezidenta Masaryka, neujal. A tak už ve dvacátých letech, kdy se ještě to, o čem hovoříme, projevovalo v nesrovnatelně mírnější formě než v třicátých letech, vznikaly předpoklady pro pozdější rozpad státu.

Kdo za to mohl? Česká politika a do jisté míry celá česká společnost. Ale i západní mocnosti, které se přestaly zajímat o bezpečnost států (Československo, Polsko), za které nepochybně měly odpovědnost a jejichž obrana byla rovněž obranou jejich.

III. Mnichov a 2. republika

V Česku existovalo a existuje přesvědčení, že na Mnichovské konferenci (29. září 1938) západní mocnosti Československo zradily. Nepochybně „zradily“, právě jsme o tom hovořili. Locarno bylo sice v Československu přijato jako vítězství „naší věci“, ve skutečnosti však bylo ČSR prohrou a významným počátkem appeasementu Západu vůči Německu, v němž Hitler ve třicátých letech začal budovat svou říši. Česká republika by musela věnovat všechny dostupné materiální prostředky na výstavbu své obrany (chtít od ní, aby se nebránila, by bylo nelogické), avšak obranná strategie a obranné prostředky, které Československo mělo, neposkytovaly proti útočníkovi, nacistickému Německu, nejmenší šance. Česká politika si uvědomila potřebu obranného zabezpečení státu velmi pozdě. Vývoj událostí sám potrestal jak Československo, tak Francii a Anglii.

Pod výhružkami západních mocností přistoupila československá vláda na odstoupení pohraničních oblastí Německu už 21. září 1938 (o čemž se u nás málo hovoří); mezinárodně politického posvěcení se tomuto aktu dostalo v Mnichově. Nic proti tomu, že se mluví o Mnichovu jako o rozhodujícím milníku na cestě k rozbití Československa, nicméně Mnichov jako mezinárodní konference byl rovněž porážkou Hitlera. Hitler chtěl totiž za každou cenu pokořit Československou republiku vojensky; Roosevelt, Mussolini a Göring (!) místo toho vyjednali konferenci, jíž se Hitler chtě nechtě musel zúčastnit, takže se k vojenské konfrontaci nedošlo. Do konce života byl Hitler přesvědčen, že to byla zásadní chyba a že Německo mělo Západu předvést sílu wehrmachtu již v září 1938.

Mnichov určil předpoklady pro vznik a existenci okleštěného státu. Frustrovaný český národ snesl všestranná omezení, která fakticky likvidovala demokratické uspořádání republiky. Česká politika byla také „frustrovaná“ – natolik, že se hlavně snažila přizpůsobit nacistickému Německu. Výsledkem byla „autoritativní demokracie“, která de facto znamenala předstupeň fašistické úpravy vnitřního pořádku země. Některá z rychle přijatých omezení měla za následek ztráty lidských životů (první opatření proti cikánům, navracení uprchlých německých demokratů Říši). Dosavadní politické strany byly zakázány; vysloveně obludná však byla hlavně početná opatření proti židům, zejména proti židovské inteligenci, s nimiž započaly jednoty lékařů, právníků a další už v polovině října 1938 (zpočátku šlo „jen“ o zákaz výkonu povolání, další protižidovské akce následovaly). Přehlédneme-li půl roku existence druhé republiky, překvapí nás neobyčejný stupeň faktického antisemitismu, který bohužel nevycházel pouze z úředních míst. To vede k závěru, že již předtím musela být česká společnost naplněna antisemitismem mnohem víc, než se předpokládalo a předpokládá.

Kdo za to všechno může? Určitě česká politika. Ve snaze zalíbit se nacistům prováděla věci, které nikomu nepomohly, mnohým uškodily a byly zbytečné. A pak četné spolky (Vlajka a další) a skupiny inteligence, o nichž lze říci totéž. Česká odbojová politika už za protektorátu zdůrazňovala vinu západních mocností. Je těžké říci, že toto tvrzení je nepravdivé.

IV . Národně socialistická revoluce

Národně socialistická revoluce let 1945–1946 znamenala mnohem víc, než se dosud předpokládá. Tento její význam způsobil, že se s ní dějepisectví (i to kritické) nedokázalo vyrovnat jinak, než že o ní jako o revoluci přestalo hovořit a jednotlivé její akce se pojímají buď izolovaně, nebo vůbec ne.

Projekt národně socialistické (z přehnané slušnosti se říkalo národně demokratické) revoluce je dílem Edvarda Beneše. Beneš tento projekt vytvořil na základě těchto skutečností:

– sílících socialistických tendencí jak doma, tak v zahraničním odboji. Ty navazovaly na pozemkovou reformu za první republiky a žádaly zespolečenštění větších podniků a majetků;

– prudkého vzepětí protiněmecké, zejména protisudetoněmecké nenávisti českého obyvatelstva v Protektorátu Čechy a Morava; z prostředí odbojových skupin (pokud ještě existovaly) vzešel bezpodmínečný požadavek vyhostit po válce všechny příslušníky německého etnika (přes 3 miliony) a přísně potrestat zrádce a kolaboranty. To se mělo týkat i pravicových stran, které napříště neměly být povoleny;

– všeobecný požadavek distance československého státu od západních mocností, které v Mnichově Československo „zradily“; naopak co nejužší spolupráce se Sovětským svazem.

Je zřejmé z literatury i z Benešových spisů, že tyto myšlenky mu nebyly cizí; Beneš se však vždy ohlížel na mezinárodní situaci a postoj velmocí. Chápal stále pravděpodobnější perspektivu, že válka skončí za hegemonie Sovětského svazu ve střední Evropě, a tomu přizpůsobil své požadavky.

Za hlavní předpoklad všech revolučních opatření spatřoval „obnovení Československa v předmnichovských hranicích“ včetně obnovy československého národa. Právě to se ale nepodařilo, protože Slováci začali revoluci sami, a to povstáním v létě 1944. Povstalecké vedení se mimo jiné také s ohledem na mínění Stalina vyslovilo pro obnovení československého státu za předpokladu, že Slováci v něm budou figurovat jako samostatný národ. Navíc se Československo mělo, Beneš to v Moskvě slíbil, ačkoli nikdo jiný o tom nevěděl, co nejrychleji vzdát Podkarpatské Rusi, kterou připojil k svému území Sovětský svaz.

Bylo to přespříliš hledisek a stanovisek. Edvardu Benešovi se podařil husarský kousek: všechny požadavky spojil. Měly být základem revoluce, kterou povede po válce Národní fronta (koalice socialistických stran se stranou lidovou a slovenskou demokratickou). Revoluce měla vycházet z co nejrychlejšího „odsunu“ Němců a umožnit tak konfiskaci velkých a větších podniků a majetků spolu s „pokračováním pozemkové reformy“ (ve skutečnosti rozdělení půdy konfiskované vyhnaným Němcům) a potrestání zrádců, kolaborantů (a nepohodlných lidí). Od samého počátku, v souvislosti se „spoluprací“ se Sovětským svazem bylo Československo socialistickým státem.

To už přecházíme k realizaci původního projektu Edvarda Beneše, což není účelem tohoto textu. Dodejme pouze to, že tato realizace vznikla na základě vytvoření vlády Národní fronty a jejího programu, který vytvořili komunisté podle výše zmíněného Benešova projektu. Že tzv. Benešovy dekrety byly de facto legislativou revoluce. Že postupimská konference vítězných mocností schválila odsun Němců, přičemž do té doby (do srpna 1945) národně socialistická revoluce vyhnala z republiky přes půl milionu Němců, z toho velké množství lidí zabila. Odehrály se ještě mnohé další události, ale těch se už, jak bylo řečeno, náš text netýká.

Nelze však opomenout, že československá revoluce vytvořila skutečnost, která se velmi podobala realitě druhé republiky: vláda bez opozice, odebrání lidských práv velkému počtu nevinných lidí, majetkové konfiskace (jako pokračování tradice pozemkové reformy). To vše by se snad dalo napravit, ale vyhnání tří milionů Němců zůstává těžkým hříchem české politiky, která se opírala o protiněmecké smýšlení obyvatelstva a o vítězné velmoci. Již jen proto je zapotřebí všestranně zkoumat tehdejší dobu.

Nedávná minulost je pro národ nesmírně důležitá. Aniž si to uvědomujeme, přizpůsobujeme své jednání už od školních let lidským i institucionálním vzorům z minula a tak přispíváme k tomu, aby si členové národní pospolitosti byli blízcí a rozuměli si. Nedivme se, že tolik lidí má rádo Rusko, vždyť naši předkové se před Sovětským svazem uctivě klaněli. Samozřejmě, že existovaly rovněž další vlivy. Ale hrubost a cynismus, s nimiž byli lidé zbavováni majetku za národně socialistické revoluce, právě tak jako neúcta k lidskému životu, doprovázející hromadné vyhánění Němců z Československa, nepůsobí to dodnes?

Samozřejmě, že jsou ještě mnohá další hlediska, která jednoznačně hovoří pro to, abychom se snažili chápat nedávnou minulost tak, aby z ní nepůsobil pouze jako velký český mýtus, o kterém jsme hovořili. Z toho důvodu i ti z nás, kteří se považují za národovce (a to je také případ autora tohoto textu) by měli současné kritické hnutí přivítat. Je třeba dokazovat, že jde o budoucnost? Česko je jedním z mála států na světě, jejíž elity nebyly schopny ani po šedesáti letech pravdu poznat, ani se s ní vyrovnat.