Srpen 2007

Kuchař v žaludku

Vlastimil Marek

S překvapením jsem zjistil, že pokud se týká jídla, většina lidí alespoň kolem mne netuší, jak dalece záleží na stavu mysli kuchaře. Jak to, že člověk dneška se vší energií nestuduje, právě pro záplavu na první pohled povrchních imitací, především to, co se ho bytostně a životně týká, a neklade si v jeho věku ty správné otázky – třeba jak funguji, proč jsou kluci jiní než holky a naopak, jak zjistím, co a kdo jsem, jak se najdu, kam se mám vydat – a co mám jíst?

V jisté etapě osobního vývoje by totiž člověk měl zjistit, že když dá vylouhovat tmavý čaj méně než tři minuty, musí pak chodit neustále na malou. Nebo že když se přecpe vepřovou s knedlíkem, je unavenější a vzteklejší než jindy.

Jsme to, co jíme. Tohle tvrzení lze vnímat „potravinářsky“, „chemicko-technologicky“, „energeticky“, ale harekrišnovcům a duchovním hledačům a jógínům jde především o duchovní úroveň. V rámci duchovní očisty člověk již po několika meditacích zjistí, že s plným břichem to příliš nejde. Po nějaké době mu dojdou i meditační a energetické důsledky rozčilení. A pak třeba zjistí, že milovat lidi a život je příjemné, a dokonce i energeticky mnohem méně náročné.

Jak to nejlépe vysvětlit začátečníkům? Příběhem ze života. Vzpomněl jsem si na historku, kterou vyprávěl přítel, jenž se jako asi první Čech učil ve Švýcarsku připravovat makrobiotickou stravu (včetně umění vyrobit si tofu atd.). V onom centru se dlouhá léta cvičila jóga, a tak u příležitosti narozenin pozvali žáci svého indického učitele na návštěvu. Samozřejmě zorganizovali slavnostní setkání a večeři pro všechny cvičitele, cvičence, přátele, a dokonce i lidi z tamní vesnice. Když ale všichni začali jíst, Ind se jen usmíval a nic si nevzal. Organizátoři lehce znervózněli a ptali se, co se děje, je něco špatně?

Ne, kdepak, usmíval se mistr, jen pokračujte, já jíst nebudu.

Ale jak to, mistře, vždyť to je na vaši počest!

Kdepak, nebudu.

Ale vždyť to je samozřejmě všechno vegetariánské a navíc organicky vypěstované a přímo u vás v Indii se to kuchař, Franta, učil připravovat, vždyť vy si musíte vzít, to byste nás urazil. Mistr tedy požádal o kyblík, vzal si pár soust, decentně pak vše vyblinkal do kbelíku, utřel si ústa a dál se na všechny usmíval.

Slavnost probíhala úspěšně dál, málokdo si toho všiml, ale organizátorům to samozřejmě leželo v hlavě. Když večeře skončila, nádobí bylo umyto a sklizeno, organizátoři to už nemohli vydržet a ptali se svého guru:

Co se stalo? Proč jste blinkal? Nejste nemocný?

Kdepak, odpověděl usměvavý guru, jen jsem měl kuchaře v žaludku.

Kuchaře? Vždyť to je Franta. Ten tady cvičí už patnáct let, byl u vás v ášramu, to není možné. Co se mohlo stát?

To nevím, krčil rameny guru, zeptejte se ho.

A tak šli za Frantou a po delším naléhání kamarádů z něho vypadlo, že mu den předtím utekla žena.

Vzpomínáte někteří na naštvané kuchařky ve školních či závodních jídelnách za socialismu? V tom totiž tkví rozdíl mezi slovním spojením „veřejné stravování“ a „domácí kuchyně“. Proč asi nám všem doma od maminky tak chutnalo? Proč je tak zdravé stravovat se u harekrišnovců, jejichž posláním je vařit pro toho, koho uctívají a milují nade vše a koho jídlem a jeho konzumací oslavují?

Jsme to, co jíme, a to, co jíme, je velmi ovlivněno tím, co si, na co a jak při přípravě jídla a při jeho konzumaci myslíme. Proto je tak vzácné a chvályhodné, když člověk najde místo, kde se vaří dobře, zdravě a s láskou. Proto o tom píši a mluvím.

To takoví Japonci odjakživa vědí, že v dobré keramice zůstává otisk výrobce, mistra keramika, a čajové šálky uchovávají po generace. Když hoří, vynášejí z domu nejprve ne vkladní knížky, ale hrnečky. Stále víc kunsthistoriků začíná brát v úvahu, zatím jen jaksi neoficiálně a podvědomě, fakt, že v obrazech jsou nějak zakódovány vibrace emocí malířů. Nepředpojatí současní hudební psychologové už vědí, že v hudbě, kterou posloucháme, jsou ukryty emoce nejen skladatele, ale i interpreta, či dokonce dirigenta. Mozek každého z nás vysílá a přijímá zároveň spoustu signálů. Víme již, že 80 % našeho vnímání jaksi neregistrujeme, probíhá na podvědomé úrovni. Jak tedy nepředpokládat, že v jídle nejsou vibrace nejen pěstitelů zeleniny, ale i kuchařů?

Mimochodem, mění se i to, co jíme, a nedávno byly zveřejněny výsledky třicetileté studie, prokazující, že obsah základních prvků v zelenině (iontů draslíku, vápníků atd.) se za posledních třicet let v Evropě snížil o 20 až 40 %! Tohle zase až tak okamžitě nemůžeme ovlivnit, co ale můžeme pozitivně změnit, je náš vztah k tomu, co si vaříme a co a jak jíme.

Takže ještě jednou: jsme nejen to, co a jak myslíme, cítíme, dýcháme, zpíváme, ale také to, co a jak pijeme a jíme.

(Z knížky Každá maminka je Mozart, Nakladatelství Stehlík, Praha 2007, počet stran 180, ISBN 978-80-86913-02-5, cena 189 Kč)