Srpen 2007

Média po kapkách!

Vlastimil Marek

Ačkoliv přesněji bych měl napsat, protože zprávy v novinách nepůsobí tak efektivně a hlubinně – „televizní zprávy po kapkách!“

Vždycky se říkalo, že jed v malém množství je lék. Pivaři a konzumenti slivovice tvrdí totéž o alkoholu. Mají pravdu. Bylinkářství, čínská medicína, očkování i homeopatie jsou dalšími důkazy, že to funguje. V jistém smyslu škodí cokoliv, čeho je příliš. „Otrávit se“, tedy přejíst se až ke žlučníkovému záchvatu, můžete i na soutěži pojídačů hamburgerů, švestkových knedlíků, hot dogů nebo syrečků (dodnes si pamatuji na soutěž inzerovanou v motelu U zlatého buřta: „Dokaž, že jsi jedlík, hoď tam ještě knedlík!“). Ve všech případech takový „přiotrávený“ člověk zbrunátní, začne rychle dýchat a zkolabuje.

Při sledování televize (a běžných novin) zatím ovšem (naštěstí, ale jaksi i bohužel) nikdo nezkolaboval. V tom je ta potíž. Otrava negativními zprávami je kumulativní a plíživá. Obávám se, že tak jako si Římané nevšimli, že se postupně tráví navzájem (vodou distribuovanou olověnými trubkami), tak ani my zatím nevěnujeme faktu, že jsme otravováni masovými médii (ač příznaků přibývá), sebemenší pozornost.

Když člověk pravidelně užívá média, především pravidelné televizní zprávy, sleduje vlastně každodenní černou kroniku. Specializovaný pořad pro milovníky havárií, krve, zlomených končetin, požárů a katastrof. Je zaplavován – aniž se může bránit, protože alternativa není – stále většími, až gigantickými dávkami tohoto „jedu“. Současné televizní zprávy totiž maximálně koncentrují katastrofické události z celého světa, a dští tak jed v množství (a způsobem), proti kterému není obrany. Přinejmenším znecitlivují, ohlušují…

Abych byl konkrétní, pustil jsem si televizor a sledoval zprávy na Primě a ČT 1. Na soukromém kanálu (jak příznačné označení) to odsejpalo: pokousání psem, zřícení vrtulníku, škrty v rozpočtu, požáry, srážka vlaků, výhrůžky teroristů, jediná pozitivní(?) zpráva o povoleném klonování embryí pro terapeutické účely v Anglii, havárie na dálnici, náměstek ministra školství před lety šikanoval děti, ekologická havárie (hromadná otrava ryb), na ulici zemřel muž, našla se nevybuchlá mina přímo u domu, zloději ukradli celý bankomat. Veřejnoprávní televize jela ovšem v tomtéž „kanálním“ duchu: škrty ve vládním prohlášení, hrozba dopravního kolapsu v Aténách, zpráva OSN o násilí v Súdánu, vydírání televizního reportéra, ukradený bankomat, vydírání a lichvy mezi ostravskými Romy, pád vrtulníku, odpor mnoha německých novin k reformě pravopisu (vida, konečně nekrvavá zpráva), ale pak opět výhrůžky a činy baskických teroristů, srážka vlaků v Turecku, a jako perlička milá vzpomínka na povodně před dvěma lety (i zde, jako v každém delším šotu, byla zpráva zakončena výčtem podobných teroristických aktů či vražd nebo katastrof za poslední roky). A nakonec řekli, že budou padat hvězdy – byl jsem tou vší negativitou tak zdeptán, že jsem si nedokázal narychlo uvědomit, jestli je tohle pozitivní zpráva nebo ne.

Jestli totiž byla agresivita v paleolitu pro lovce mamutů (evolučně) výhodná a zdravotně ho neohrožovala, bylo to proto, že musel být agresivní jen jednou za nějaký čas. Když si ale „lovec“ dneška zvyšuje adrenalin nejen „na lovu“ (v kanceláři, v bitvách o rozpočet, mzdu, kariérní či stranický postup aj.), ale i doma, zvyšuje dávky adrenalinu nad únosnou mez.

Jestli byly pocit strachu a úlek evolučně výhodné emoce, protože člověka připravovaly na přežití, opět platilo, že kdysi se „lekal“ jen na lovu, zatímco dnes strach užívá jako „zábavní“ drogu, bez které už ovšem, jak o tom svědčí stále rostoucí dávky, nemůže přežít. Jako pamětník velmi dobře vím, že se totiž kdysi v programu televize jakýkoliv film označoval slovem „celovečerní“. Protože se promítal jen jeden na večer. Dnes nám televizní kanály kromě krvavých zpráv klidně naservírují dva či tři horory a bezpočet vražd a přestřelek a výbuchů za večer.

Dnešní „lovec“ totiž, místo aby odpočíval, sleduje nejen mrtvolami a krví přecpané televizní noviny (a to třikrát za sebou), ale i další celovečerní dávky negativit (a když „nic nevysílají“, vypůjčí si nejnovější střílečku na videu či DVD). Jeho tělo tak nemá šanci se zbavit adrenalinu jeho vyplavením z krve (protože navíc jak v práci, tak doma u „bedny“ jen sedí), jak to fungovalo u lovce mamutů, který za a před mamutem hezky rychle utíkal.

Ještě zákeřnější a pomaleji působící (naoko jako užitečná zábava se tvářící) jed jsou tv-reklamy. Když si dokonalým (nereálným a klamavě lživým) reklamním šotem omámená žena koupí v drogerii z regálu „Viděli jste v televizi“ vložky, které zatím nepotřebuje, je to jen její věc. Jakkoli je vůči reklamě „bezbranná“, přece jen má i jiné povinnosti a televize její život nenaplňuje tak, jako to činí dětem.

Pro ně jsou totiž média a počítačové hry jedem ještě nebezpečnějším než pro nás dospělé. Děti nejméně do osmi let věku prostě nedokáží rozlišit reklamu od skutečnosti. Začínají tak být již od raného dětství adresáty a bohužel i oběťmi systematické reklamy potravinářských výrobců: konzumují stále více přeslazených, přesolených nebo přetučnělých potravin. A tloustnou (na poplach bijí lékaři, zákonodárci a politikové nejen v USA a Velké Británii, a v Řecku je dětská reklama již částečně a ve Švédsku zcela zakázána).

Nechat to na „neviditelné ruce trhu“ nelze: na reklamu vydávají potravinářské firmy ročně 40 miliard dolarů! Pro srovnání (a podiv nebo rozčilení) – Světová zdravotnická organizace na boj s nemocemi způsobenými špatnou výživou může každoročně vydat pětsetkrát méně!

Jedním z dalších důsledků mediálního násilí je také rostoucí agresivita dětí (započata průběhem těhotenství, porodem, násilím v rodině), notně krmená i počítačovými hrami, a jako vedlejší efekt narůstá i bezmoc pedagogů, kteří ještě dnes většinou beztrestně žáky psychicky týrají. Atd. atp., brrr. Bludný kruh. Dost. Co navrhuji?

Začít označovat filmy (a obaly počítačových her, videokazet a DVD) tak jako krabičky cigaret – varovným nápisem nebo šokujícím obrázkem.

Zakázat reklamu pro děti, odstranit a zakázat nejen hrací, ale i potravinářské automaty s různými těmi „colami“ ve školách a poblíž nich.

Vydávat (preventivně, páni poslanci!) daleko víc prostředků na informovanost rodičů i dětí.

Učit děti ve školách o nebezpečí reklamy, učit je umět rozeznat reklamní triky a seznamovat je s možnostmi obrany. Atd.

A především – učit sebe i své děti, že když už televizi (a média) užíváme, tak jen po kapkách!

(Z knížky Každá maminka je Mozart, Nakladatelství Stehlík, Praha 2007, počet stran 180, ISBN 978-80-86913-02-5, cena 189 Kč)