Srpen 2007

Menstruace

Vlastimil Marek

Menstruace je jev hodný nejen nějaké té výstavy (a triček ji propagující hrdým stejnojmenným nápisem „Tento měsíc menstruuji“). U nás se za „to“ dívky od prvního okamžiku, a potom až do přechodu, stydí. A i když jsou současné reklamy plné oslav dokonalých pocitů bezpečí (aplikuje-li dívka tuhle vložku s křidélky nebo tamtu s trojnásobnou savostí), společnost tak jen pokrytecky a zištně posiluje touhu žen svou menstruaci a vše s ní spojené elegantně ukrýt před světem. Mimochodem, taky jste si všimli, že u nás jsou ženy v reklamě šlechtičny? Krev na všech těch menstruačních vložkách je totiž v reklamách vždy modrá.

Viktoriánská prudérie 19. století, posílená dvěma válkami a globálně destruktivními režimy a železnou oponou ve století minulém, a veřejně proklamovaná společenská otevřenost (bez jakékoliv cenzury, my všichni žijící v demokracii máme přece svobodu slova) jako soudobé masky celkem zdařile předstíraly a stále předstírají, že tenhle problém neexistuje.

Evropští misionáři pak mají lví podíl na tom, že domorodé dívky „se přestaly učit, že jednou za měsíc je jejich tělo posvátné, učily se, že je nečisté…“ (Anne Cameronová: Dcery Měděné ženy, Stehlík 2003)

Režisérka Olga Sommerová jednou prohlásila, že jí bylo 13 let, přišla za ní máma a sdělila jí, že bude menstruovat, způsobem, jako kdyby se měl zhroutit svět. A těhotenství považovala za nemoc, kterou je třeba přežít.

Jinými slovy, všechno to jsou problémy pramenící z předchozích problémů a následky docela jiné a zásadní příčiny.

Jediný, kdo se díky své nedávné cestovatelské zkušenosti přece jen dotkl jádra pudla, tedy problémů západního tabu menstruace, byl ve svém sobotně ranním rozhlasovém komentáři o zmíněné výstavě jeden český výtvarník, který byl v Indii svědkem, jak poprvé menstruovala čtrnáctiletá dcerka kovolijce, u kterého pobýval. Dívka na počest tohoto důležitého životního kroku nemusela devět dní do školy, dostávala dárky od rodičů, příbuzných a přátel… a celý život bude, tak jako její krajanky, pyšná na to, že je žena a že menstruuje. Dívkám a ženám v našich krajích chybí jak sůl právě onen přechodový rituál, který v tak společensky příjemné formě prožívá každá indická holčička, když dostane první menstruaci. Právě tak ovšem chybí rituály i nám chlapcům a mužům.

Co a jak si tedy počít s menstruací? Totéž, co se všemi jinými překážkami svobodného, leč v mezích slušnosti postupného rozvíjení osobnosti. Je třeba nesklouzávat po povrchu, nenechat se opít lacinými populistickými rohlíky, nenechat si vnutit zástupné problémy, ale pátrat po skutečných příčinách stavu, který chceme transformovat.

Až i u nás každá poprvé menstruující dívenka bude mít nárok na devět dní volna ze školy a oslaví tuto pro ni tak důležitou událost s rodinou a příbuznými a kamarádkami a dostane spoustu dárků, pak nebude třeba spousta energie na spoustu těch různých „bojů“ za…

Časy se ovšem sice pomalu, ale přece jen mění. Už i u nás je možno prožít s dcerou rituál první menstruace, a dokonce vyšla první kniha, které toto tabu vidí zcela jinak. Rozkvétající žena – příběh zasvěcení dívky v ženu (DharmaGaia 2006) je velmi příjemné čtení nejen pro dívky, kterých se to týká.

„S kamarádkami jsme si jednou přečetly, že v některých přírodních společnostech dosud ženy v období menstruace odcházejí do společného domu, kde se pod vedením starších, zkušených, zasvěcených žen věnují duchovnímu růstu, protože právě v tomto období jsou zvýšeně vnímavé. A tak od té doby neříkáme naše dny nebo podobné bláboly, ale říkáme, že máme týden duchovního růstu,“ napsala mi nedávno jedna paní učitelka.

Vystihla tak přesně, co naznačuji. Na jednom semináři z asi dvaceti žen, které měly odvahu hovořit o své zkušenosti s první menstruací, o „tom“ mluvila nadšeně jen jedna z nich. Uvažujte se mnou: jak jiné by byly jejich životní osudy, jak jiné by byly osudy jejich blízkých, jak jiná by byla naše společnost, kdyby mohly všechny holčičky oslavit svou první menstruaci podobně jako jejich kamarádky v Indii…

P.S.: Dr. Shunichiro Miyoshi v roce 2006 referoval o výsledcích pokusu, který provedl se svými kolegy z Keio University v Tokyu. Jednalo se o sběr menstruační krve od šesti žen. Tato krev je považována za „odpad“, neboť odchází z dělohy se zbytky slizniční tkáně po neuskutečněném těhotenství. Miyoshimu se ale z tohoto „odpadu“ podařilo získat třicetkrát více kmenových buněk, než kolik se jich daří získávat z kostní dřeně.

(Z knížky Každá maminka je Mozart, Nakladatelství Stehlík, Praha 2007, počet stran 180, ISBN 978-80-86913-02-5, cena 189 Kč)