Srpen 2007

Nemůžeš mít všechno

Vlastimil Marek

Babička, poučena věkem a zkušenostmi dvou světových válek, nám to na sklonku svého života říkala stále častěji: „Nemůžeš mít všechno.“

Za mého mládí bylo celkem snadné netoužit po věcech, protože prostě nebyly. Banány a pomeranče byly k dostání sezónně, tedy jen na Vánoce. Kalhoty nebo šaty se dědily po starších sourozencích a na dovolenou se jezdilo k babičkám. Přesto, nebo právě proto, jsme prožili šťastné dětství plné her a jablek nezralých, a tak taky umíme nepodléhat reklamě.

Dnes je ovšem, právě proto, že je toho ke koupi tolik a tak lákavého, daleko víc nešťastných lidí. Počet neuróz a depresivních lidí za posledních pár let dramaticky stoupl. Teoreticky všichni víme, že „méně je více“, ale v praktickém životě až příliš snadno podléháme neodolatelnému nutkání koupit si ještě tuhle knížku a zajít na tamten film a dát si tenhle zákusek a pravidelné kafíčko, a právě dovezli nové zlevněné svetříky…

Zvláště mysl ženy totiž často neumí odolat nátlaku reklamy a výkladních skříní a slev. Znám ženy, které jsou krásné, milé, úspěšné, ale jsou stále více nešťastné. Jak se blíží třicítka (čtyřicítka), mají stále vtíravější pocit, že si ještě neužily. A tak se nejen pro ně pokusím zevšeobecnit, co také může být příčinou jejich neštěstí, a naznačit, jak je jejich způsob „spotřeby“ hmoty ve jménu užívání si niterně poškozuje.

Taková na užívání si naladěná žena se pozná podle toho, že například při vaření spotřebuje dlouhou řadu hrnců, nožů, lžiček, hrnečků a papírových utěrek, zbude po ní plná popelnice odpadu a v kuchyni používá zásadně elektrospotřebiče s vysokou spotřebou elektřiny. Taková žena (přestože nestačí přečíst ani články v novinách) kupuje stále nové a nové knihy s návody jak o sebe pečovat vně i uvnitř. Má vždy rozsvíceno (jako ženy, ale bohužel i muži v USA) co největší počet světel po celém bytě, netuší, že elektrospotřebiče na „stand by“ (aby mohla ihned použít dálkový ovladač například na televizi) stále spotřebovávají elektrický proud, má neustále zapnutý počítač a její muž pravidelně vyhazuje z ledničky do popelnice prošlé potraviny.

Taková žena si v restauracích (i naslepo) objednává neomylně nejdražší jídlo a její spotřeba teplé vody a krémů a olejíčků a odlakovačů a přípravků na péči o tělo a pleť a zdraví je závratná (připomíná mi slavný výrok detektiva Marlowa z knihy Raymonda Chandlera: „Měla na sobě tolik líčidla, že by to stačilo k natření jachty.“). Chci mít hladké a pružné tělo, brání se taková žena, ale k čemu dokonalé tělo, které je uvnitř zmatené a nešťastné?

Nepochybuji o tom, že existuje i spousta podobně utrácejících a nešťastných mužů, a pro potřeby toho, co chci naznačit, zevšeobecňuji, takže to neberte osobně. Jen je mi líto, že i například jinak krásná, milá, dobře informovaná a úspěšná, spíše netypická žena, která je vegetariánka a nádobí myje v ecoveru a tělo v ekologických a přírodních mýdlech a šamponech, a která si vlastně (ve srovnání s většinou světa) žije jak prasátko v žitě, je uvnitř stále více a naprosto zbytečně nešťastná a začíná to z ní stále častěji probublávat. Jak stárne a blíží se ona zmíněná třicítka (čtyřicítka, padesátka, dál to tyhle ženy už nepočítají a do smrti tvrdí, že jim je devětatřicet), má stále větší a nekontrolovatelnou touhu si „užít“. A ve jménu tohoto bulvárem a televizní reklamou intenzivně podporovaného a iluzorního mýtu pak nemůže žít bez dalšího a ještě bělejšího a účinnějšího přípravku na zuby, šaty, boty a muže či milence (jehož svedení a konzumace jsou přece, podle podrobných a přehledných návodů v ženských týdenících, tak snadné).

Takovým ženám ovšem nedochází, že tahle cesta „užívání si“ vede přímo do pekel neurózy a stále častějších a úpornějších depresí, protože na trhu a v reklamách bude vždy nějaký nový svetřík, nějaká ještě větší sleva, další nová příležitost si „užít“. Nedokáží si uvědomit (a pokud jim někdo radí, odmítají to, zvláště od svých mužů, jako manipulaci), že je to právě jejich nikdy neukojitelná „spotřeba“ zážitků a věcí, která je uvnitř natahuje na skřipec rozporu mezi tím, co nabízí televize a časopisy a výkladní skříně, a tím, co si mohou (fyzicky i finančně) dovolit. Vždycky jim budou scházet peníze, zážitky, dokonalí partneři, vždycky se jim bude nedostávat onoho vysněného bulvárního štěstí. Ne a ne jim dojít, že méně je více. Jev je to rozmáhající se a jen čekám, až mu psychiatři přisoudí nějakou diagnózu. Některé ženy by se totiž měly ze své závislosti (na droze nového svetříku, parfému, ideálního partnera) už i léčit.

Přitom jsou to jinak krásné bytosti, které by, pokud by si zapsaly za uši tvrzení babičky „nemůžeš mít všechno“, byly šťastné i déle než těch pár okamžiků při konzumaci (parfému, zákusku, cigarety, partnera).

Naznačuji, že některé tyhle rozmarné vlastnosti jsou sice samozřejmě samy o sobě někdy i „půvabné“ a samy o sobě, jednotlivě, celkem, kromě finančních nákladů, neškodné, ale jejich nositelky a uživatelky by si přes svou ekologickou a jinou informovanost a internetovou zběhlost měly uvědomit, jak jsou ve své podstatě dlouhodobě nebezpečné.

A dále naznačuji, že i onen prapůvod a důvod ženského krášlení se – pro muže – dnes jaksi pominul: ženské módní časopisy a svět velké módy se všemi nesmyslnými dogmaty a sezónními příkazy vytvářejí virtuální svět žen pro ženy. Ženy se dnes krášlí a oblékají spíše pro obdiv kamarádek a závist sokyň než pro své muže (těm by přece stačilo, kdyby přišly v pytli od brambor, ale pod ním nahé).

Přitom (díky záplavě reklam a nabídek) stačí dnes a denně začít „trénovat“ (nejprve na těch drobných věcech, postupně na těch větších a dražších), a naučit se umění obdivovat tu kterou krásnou podprsenku, rtěnku, vložku, ale nechtít to vše okamžitě koupit a vlastnit. Ony zmíněné časopisy a televizní reklamy prostě jen zneužívají touhy žen líbit se (i svým) mužům. Přikazují ženám, aby udělaly všechno pro to, aby byly milovány. A ženy podléhají a už před léty si nevšimly, že jsou ve slepé uličce, a přes všechny ty řasenky a parfémy a spodní prádlo a rtěnky nejsou (už ve třetí generaci, a bude hůř) šťastné. Nenechte si, dámy, namlouvat, že nejste pro své muže a sebe dost dobré takové, jaké jste.

Sociologové a psychologové dnes totiž navíc prokazatelně vědí, že ani milionáři nejsou zaručeně šťastní (i ti už zjistili, že lepší než peníze jsou klid a zdraví a dobré vztahy) a že množství koupených předmětů štěstí nezaručí. A blázince jsou plné výherců v různých loteriích. A že nejšťastnější jsou lidé, kteří mají finanční příjmy lehce nad průměr. Což je (ve srovnání s většinou lidstva) případ naprosté většiny českých žen.

Tak jako babičky, i ekologové to už vědí natvrdo: současní Číňané nebo Indové, kteří by chtěli mít podobná auta a televizory, jaké mají současní Němci nebo Američané, by na jejich výrobu spotřebovali suroviny celé planety a ještě by se na většinu z nich nedostalo.

Dobrovolná skromnost, to by mělo být heslo nejen ekologů, ale i těch lidí, kteří jsou dnes stále více nešťastní a kteří by právě tohle měli brát osobně, protože trpí kvůli tomu, co ještě nemají, místo aby se radovali z toho, co mají. Kterým nedochází, že kdyby poslechli babičku, která jim přece na sklonku života tak často opakovala to dnes zdánlivě nedůležité „Nemůžeš mít všechno“, byli by dnes a tím víc i v budoucnu zdravější a šťastnější.

(Z knížky Každá maminka je Mozart, Nakladatelství Stehlík, Praha 2007, počet stran 180, ISBN 978-80-86913-02-5, cena 189 Kč)