Srpen 2007

Princ Hollywood

Vlastimil Marek

Říkám to již desítky let, ale teprve teď se začínají objevovat jak „důkazy“, tak další lidé, kteří si myslí přibližně totéž. Ženy (i ty kolem mne) na to zatím slyšet nechtějí, ale přibývá nepříznivých důsledků – ve formě jakési niterné a celoživotní nespokojenosti valné části současných žen kolem třiceti a více let, v podobě médii stále zřetelněji zaznamenávané krize rodiny, ve stále rostoucím počtu rozvodů u nás atd. Možná nastal čas, kdy bude třeba to nějak pojmenovat, abychom se dokázali hnout dál, k hledání a nalezení řešení.

ČT odvysílala hodinový sběrný dokument T. Kopáčové (Kristova léta, dámy…) o životních příbězích (a většinou stescích) několika českých třicátnic. Jako mnohé další měly tyhle dámy velké plány, ale ani jejich ambice, píle, inteligence a urputnost jim ono niterné štěstí, rozuměj, ženskou spokojenost (jen jedna z nich žije šťastně provdaná, se dvěma dětmi, leč občas také pochybuje) nepřinesly.

V dobře udělaném dokumentu se ovšem opět ozval onen věčný sen českých (a nejen českých) žen – princ na bílém koni. A tyhle čerstvé třicátnice samozřejmě mezi řečmi deklarovaly i další moderní požadavek na prince – kromě toho, že bude, jako princové přece bývají, romantik a milionář – jeho koníčkem musí být i domácí práce.

Ač inteligentní, samostatné, řeklo by se „emancipované“, přes občasné proklamace o tom, jak jsou vlastně šťastné, jsou tyhle ženy jaksi nenaplněné, tedy niterně, bytostně nešťastné. A hlavně neschopné navázat hlubinný a pro ně uspokojivý vztah s nějakým partnerem. Mívají většinou velmi vysoké nároky. Chtějí příliš (přinejmenším onoho zmiňovaného prince). Jsou totiž, jako již jejich matky, naočkovány filmem. A jak jsem poznamenal při sledování dokumentu, bohužel ani ony ještě nečetly knihy manželů Peaseových o zásadních (evolučně daných) rozdílech mezi muži a ženami a také netuší, že čím víc budou hovořit pesimisticky, tím pesimističtější bude i jejich život.

Tvrdím dále, že i jejich generace, právě tak jako generace jejich matek, byla naprogramována iluzí, které pracovně říkám „princ Hollywood“. Film je totiž jedna velká iluze, a to hned čtyřiadvacetinásobná (při sledování filmu v kině náš mozek registruje 25 filmových obrázků během každé vteřiny, v televizi je to 50 půlsnímků za vteřinu, my ale vidíme jeden plynulý pohyblivý obrázek). Právě tak je nejen podle mne iluzí (dlouhodobě škodlivou) i ona dokonalá Láska s velkým L, o které tyhle (a nejen tyhle) dámy všech věků tak rády sní.

Co když skutečně platí, že dvě poslední generace českých žen, které se narodily a vyrůstaly jak po roce 1948, tak po roce 1968, byly, každá po svém, kromě jiného postiženy právě infekcí hollywoodských iluzorních ideálů? Iluze a působnost filmu (a dnes televize) je tak silná, že proti ní zatím neexistuje jiná obrana než askeze. Jestliže ovšem generace matek dnešních dam v „Kristových letech“ ještě prošla výchovou (v rodině, ale i škole), která systematicky vštěpovala dětem základní rodinné hodnoty (např. úctu k autoritě a k rodičům – těm se ještě běžně vykalo, a většinou jsme byli ještě pokřtěni aj.), o které se mohlo myšlení tehdejších žen opřít, současné dámy jsou v tomto ohledu již dokonale vykolejeny a nezakotveny.

Teď zdánlivě odbočím: v mozku je každý vjem v méně než půl vteřině zhodnocen ve čtyřech rovinách. Nás nyní zajímají dvě: ta první (ne podle pořadí důležitosti), týkající se toho, oč mi jde, umí rozeznávat, co je sen a co realita (blázince bývaly a jsou stále plné těch, kterým právě tohle nefunguje a kteří skutečně do morku kostí věří, že jsou Napoleonové nebo princezny Diany). Druhá rozhoduje o prioritě následných činů (když na křižovatce čekám na zelenou, můj mozek velmi dobře ví, že nesmí vzpomínat, co jsem měl večer k večeři, nebo plánovat, co udělám, až dojdu tam, kam jdu).

Co když tedy mozky současných žen (po tolika letech tak silné indoktrinace filmem) prostě fungují, jak jim káže princ Hollywood, a zvláště v případě romantické lásky a zamlženy emocemi nedokáží spolehlivě rozlišit sen od reality? Jejich činy pak občas, zvláště v životních krizích, postrádají nejen logiku, ale i „zdravý“ rozum.

Mimochodem, podobně zajímavý generační rozdíl existuje i v pojetí sexu. Zatímco u oné mnou označené první generace druhé poloviny 20. století byly dívky ještě poznamenány puritánskou výchovou generace předešlé (a moc možností vymanit se z ní tehdy nebylo) a sex a manželský sex z valné většiny prostě přetrpěly, generace dívek, které zažily kousek svobody v šedesátých letech si sice zkoušela „užít“, ale bez oné sjednocující ideje ona podvědomě vtisknutá a zděděná princovská romantika (a potěšení z nevázaného sexu) byla ve většině případů rázem utnuta realitou života v normalizované společnosti a poté nástupem AIDS. Jejich dcery (a víme přece, že dcery v naprosté většině opakují, pokud nemají dost informací, snahy a možností, chyby svých matek) už braly a berou sex přece jen volněji, jenže zase tu je záplava ženských časopisů a telenovel (kdysi, když nebyla televize, se chodilo do kina tak jednou za měsíc) a vnucované modely ženství – a to vše stále v oparu princem Hollywoodem tak propagované Lásky.

Co když je ta vaše první a nekonečná Láska s velkým L, vážené dámy, jen kulturní program, na který v té současné podobě zadělali trubadúři středověké Evropy a který pak muži, spisovatelé a režiséři dovedli právě ve formě červených knihoven a hollywoodských trháků k iluzorní dokonalosti? Ony ty hollywoodské a jiné filmy totiž vždy končí „happy endem“ – polibkem nebo svatbou. V životě to ale tímhle jen začíná. Přírodě (a evoluci) totiž rozhodně nejde o lásku, ale o předání genů. A právě tak tyhle na své partnery si stěžující (a na prince z Hollywoodu naivně čekající) ženy většinou naprosto nechápou, co míní slovem Láska všichni duchovní mistři. Zatímco v našich krajích totiž tohle slovo navíc splývá do několika málo základních variant (a je agresivně spojováno se sexem), v jiných kulturách vyjadřuje nepřebernou mozaiku variant.

„Láska je věc nespolehlivá, nestabilní a krátkodobá, není na ni spolehnutí,“ tvrdí dnes dr. Plzák, ale také Ind, žijící dlouhodobě v Praze, dr. Góvind Rádžpút, který ze své zkušenosti dodává: „V mezilidských vztazích je pro Indy hlavní přirozenost a spoléhají se na věci trvalé a stabilní, jako je rozum a vědomí. V manželství jsou pak hlavními prioritami povinnost a zodpovědnost, které jsou také předávány dalším generacím.“

Intelektuálky, feministky a další vzdělané české třicátnice samozřejmě okamžitě vzplanou: bez lásky to přece nejde! Copak Indky se nevdávají z lásky (a často mají na mysli tu „první“, nejlépe na celý život, a nejlépe k princi na bílém koni, spěchajícímu opravit kapající vodovodní kohoutek)?!

Dnes už to samozřejmě není, co bývalo (vliv Bollywoodu, tedy obrovských filmových ateliérů v Bombaji, které vyrábí téměř 1000 nových sladkobolných, romantických filmů ročně se nedá přehlédnout), ale na tamním venkově jsou sňatky stále ještě doporučovány a „vypočítávány“ astrology. Indická dívka svého ženicha vidí poprvé třeba jen týden před svatbou, jenže ten k ní „pasuje“ tak, že je jejich vztah brzy hlubinný, dlouhodobý, celoživotní a pro společnost velmi přínosný: jsou dokonale kompatibilní. A tak zatímco v Indii je rozvodovost několikaprocentní, u nás, v krajích, kde panuje a vládne Láska, se rozvádí polovina všech manželství!

Rozumějme si, záměrně zevšeobecňuji. Chci totiž upozornit na většinou nevnímané hlubší příčiny pozdějších celoživotních omylů, ale zároveň naznačit cesty vedoucí k nápravě. Zkuste se, dámy, zamyslet: co kdyby na tom skutečně něco bylo? Máte jiné řešení? Asi ne. Nebylo by pak v zájmu nás všech třeba jen teoreticky připustit relevanci mého tvrzení?

Mnohé přírodní národy totiž odjakživa vědí, že manželství je příliš vážná věc, než aby o něm měla rozhodovat láska na první pohled. Možná je nejvyšší čas radikálně přehodnotit Lásku (to individuálně) a také způsob, jakým vnímáme a hodnotíme mateřství, rodinu a roli ženy (to celospolečensky). K tomu nám Bůh a poznání a zdravý rozum a tolerance (nikoliv tedy princ Hollywood) pomáhej…

(Z knížky Každá maminka je Mozart, Nakladatelství Stehlík, Praha 2007, počet stran 180, ISBN 978-80-86913-02-5, cena 189 Kč)